Bitva u Varny (10-11.11.1444)

Autor: Jan Škvrňák <jan.skvrnak(at)gmail.com>, Téma: Evropské dějiny, Vydáno dne: 10. 07. 2011

Po smrti Albrechta Habsburského byl v roce 1440 zvolen novým uherským králem tehdejší panovník Polska, Jagellonec Vladislav, který nebyl ovšem uznán všemi. (Jenom pro zajímavost a jako důkaz provázání středoevropských poměrů, v Čechách byla respektována práva Albrechtova syna Ladislava, skupina prosazující českým králem Vladislavova bratra Kazimíra neuspěla.) Vladislav byl úspěšný ve válce proti Turkům. Jeho tažení (společně s faktickým vládcem Uher Janem Hunyadym) v roce 1443 bylo úspěšné. Uherská vojska obsadila Niš a Sofii a uzavřela mír, o který poprvé v dějinách Balkánu požádali Osmané. Aktualisovaný článek

Na radu a po přemlouvání papežského legáta Giuliana Cesariniho vyhlásil Vladislav další tažení. Cesarini v českých dějinách proslul jako iniciátor a účastník křížové výpravy proti husitům, která neslavně skončila u Domažlic. K jeho cti je třeba dodat, že během nadcházející bitvy padne… Vladislavovo tažení se hned od počátku setkalo s mnoha obtížemi. Bylo uskutečněno na podzim, čili v termínu, který pro válku nebyl nejlepší. K porušení mírové dohody se uherská šlechta nestavěla s pochopením a neúčastnila se tažení tak aktivně, jako v předchozích letech. Posily z okolních křesťanských států (je možné počítat i Byzanc) nedošly v takové míře, v jaké by mohly dorazit.

9. listopadu se obě armády setkaly poblíž Černého moře, a to konkrétně u města Varny. Křižáckému vojsku se povedlo vyhnat tureckou posádku z města, ovšem zaujalo méně výhodnou pozici nad městem. Ještě výše na svažujícím se pobřeží stála turecká armáda.

Turecká armáda byla rozestavěna do středu a dvou křídel, vedle levého křídla stály ještě nepravidelné oddíly slabé pěchoty. Začněme ovšem s výčtem od pravidelné armády. Na pravém křídle stála evropská a těžkooděná jízda Osmanů pod vedením batalbeje Rumélie Davida Paši. Střední část vojska byla tvořena pěšími janičáry, kteří byli seřazeni do čtvercového oddílu. Janičáři byli opevněni palisádou a příkopem. Před nimi a příkopem stála jízda na velbloudech. V týlu středu se nacházel sultán, obklopený svými nejlepšími dvorskými jednotkami. Jízdě z Anatolie, spahiům, která se nelézala na levém křídle, velel Karadža Beg. Celkově mohlo turecké vojsko čítat okolo 50 tisíc bojovníků.

Křesťanské vojsko bylo daleko méně početné, ale většinou lépe vybavené. I ono bylo rozdělené na tři části, s tím, že každý šik měl vlastní vozovou hradbu, která byla osazena pěchotou (i bývalými husity). Pravé křídlo bylo nejslabší. Zde byli západoevropští křižáci pod vedením kardinála Cesariniho a dále se zde nalézaly především jednotky z Bosny a Chorvatska, doplněné o lehkou valašskou jízdu. Křídlu velel varadínský biskup Jan Domis. Střednímu korpusu velel nominálně král Vladislav III., fakticky byl jeho velitelem Štěpán Bátory. Tvořila jej těžká polská a uherská jízda.

Levé křídlo bylo nejpočetnější, tvořili ho uherští a sedmihradští válečníci, mnozí poslaní Janem Hunyadym, který zaujal místo poblíž krále. V tomto šiku se nacházeli kuruci, lehká a nebezpečná jízda. Celému křídlu nevelel Hunyady osobně, ale jeho švagr Michal Szilágy. Křesťanské vojsko mohlo mít úhrnem 15–20 tisíc bojovníků, zhruba čtvrtinu za vozovou hradbou.

Přítomnost bývalých husitů lze vysvětlit obratnou politikou Zikmunda na konci a po skončení husitských válek v Čechách. Většina husitských hejtmanů byla zkorumpována tučnými zástavami (často církevního zboží), běžní bojovníci dostali možnost bojovat dále, a to na uhersko-turecké hranici. Zikmund tak získal ostřílené bojovníky v Uhrách, a v Čechách ztratil náboženské radikály (pokud někdo z těch bojovníků na sklonku 30. let bojoval na víru a nikoli pro zisk).

Právě křesťanské, křižácké vojsko mělo v úmyslu co nejvíce využít výhod vozové hradby. V případě porážky kavalérie se mohli utíkající jezdci skrýt za vozovou hradbou a zde klást další odpor. Současně zde jízda mohla dostávat nová bojová kopí. V neposlední řadě mohla střelba z kuší a raných palných zbraní vnést chaos do tureckých sestav. Křesťanská taktika tak počítala hlavně s obranným bojem, střídaným s krátkými, ale účinnými výpady těžké i lehké jízdy. Počítalo se proto s iniciativou Turků, včetně toho, že ze svého opevnění začnou útočit i elitní janičáři.

Bitvu začali skutečně muslimové, po několika hodinách vyčkávání, dopoledne 10. listopadu. Útočit začaly neorganizované davy pěchoty vedle levého tureckého křídla. Uherskou a Valašskou jízdou byli lehce rozprášeni. Počáteční vítězství pravého křesťanského křídla se velmi rychle přetavilo v porážku, když si Karadža Beg uvědomil, že křižáci se dostali mimo ochranu vozové hradby. Rychlým útokem se dostal mezi vozovou hradbu a křesťanskou jízdu, a slavil vítězství. Rozbil formace těžké uherské jízdy, lehkooděným Valachům se podařilo z nastalé řeže ještě vymanérovat. Velitel tohoto, již neexistujícího křídla, biskup Domis, utonul v bažinách na útěku. Levé turecké křídlo ovšem skončilo podobně, jako před okamžikem pravé křižácké. Neuspělo s útokem na vozovou hradbu a bylo rozprášeno těžkou jízdou pod vedením krále Vladislava. Taktéž padl jeho velitel Karadža Beg. Poláci a Uhři ze středu se vrátili zpátky do své formace, zatímco druhé křídlo stálo na svých pozicích, přesně podle předbitevních instrukcí. Přeživší Valaši obešli turecká stanoviště, začali rabovat v táboře za bojištěm a zabíjet pomocný personál. Janičáři proti nim nezasáhli.

Turci následně začali útočit na svém pravém křídle – zde to byla balkánská jízda. Proti výpadům bojovníků z Uher a Sedmihradska byla ovšem neúspěšná, proto její velitel David Paša rozhodl pro útok vší vahou. Turci získávali v boji před křižáckou vozovou hradbou převahu, Vladislav na to reagoval útokem části svých sil (především Uhrů) do boku útočících Turků, osobně jim velel Jan Hunyady. Turecké pravé křídlo začalo utíkat. Část z nich unikla do Adrianopole, kam přinesla informace o porážce.

V tento okamžik měly jezdecké síly křesťanů zahájit konečný útok z boku na opevněné janičáry, a rozhodnout tak definitivně o svém vítězství. Místo toho se ale Vladislav středem své armády vrhl čelně na janičářské opevnění. Při překonávání příkopu a palisád ztratily rytířské šiky to hlavní – svoji rychlost. Nastala skutečná řež, krátká a krvavá. Jako mnoho rytířů padl i král, jeden z janičárů mu uťal hlavu a odnesl ji na kopí sultánovi. Hunyady s levým křídlem nestihl přijít králi na pomoc včas. I jeho útok byl záhy odražen a obrácen v útěk.

Druhého dne vítězní Turci dobyli vozovou hradbu, všechny obránce, kteří přežili, umučili k smrti.

Bitva u Varny může být příkladem nerozvážnosti panovníka, který nejenže rozhodl o tažení v nevýhodnou roční dobu, ale také svými rozkazy odsoudil vojsko k drtivé prohře a sebe k smrti. V uherském království byl po něm zvolen králem Ladislav Pohrobek, faktickým vládcem se stal Jan Hunyady. V Polsku se stal králem jeho mladší bratr Kazimír. Turci vítězství bezprostředně nevyužili, jejich další ofenzíva začala na začátku 50. let, kdy se jim podařilo konečně zničit staré a slavné byzantské císařství dobytím Konstantinopoli v roce 1453. Poté zahájili útoky vůči uherskému království, to se ale dokázalo účinně bránit.