Tobiáš z Benešova
Tobiáš pocházel z urozeného rodu Benešoviců erbu zavinuté střely (tzv. odřivousu). Matku neznáme, otcem byl Vok (v pramenech 1219-1250), mezi jeho bratry patřil Beneš z Cvilína (moravský podkomoří), Milota z Dědic, Ondřej z Tvorkova (proslul obranou Opavy), Vok z Kravař, Zbyslav ze Štrálku, Jan z Bučovic a Rupert (Robert).
Předpokládá se, že Tobiáš z Benešova se narodil někdy v 40. letech 13. století a jako mladší z mnoha bratrů byl určen pro církevní kariéru. Budoucí biskup se poprvé objevuje v pramenech roku 1262, kdy působí jako kanovník pražské a také pasovské kapituly. Na jeho duchovní kariéru mohli mít vliv jeho dva strýcové – Robert, který byl v letech 1240–1270 opat kláštera ve Velehradě a Tobiáš, probošt několika kapitul, naposledy pražské.
Na příčkách duchovní kariéry Tobiáše čeká rychlý vzestup. V letech 1269-1270 je probošt v Mělníku, 1275 probošt v Praze, 1277 probošt na Vyšehradě. Po smrti Jana III. z Dražic v říjnu 1278 je 15. 11. 1278 zvolen pražským biskupem.
Jeho volba v bouřlivé době po smrti Přemysla II. Otakara II. na Moravském poli lze logicky vysvětlit – církev potřebovala v neklidné době po smrti jako ochránce svých zájmů člověka se finančním zázemím a podporou mocného šlechtického rodu.
Tobiáš z Benešova jako biskup, kostel sv. Bartoloměje v Kyjích. Foto: Jan Malý
Tobiáš neputoval za vysvěcením za mohučským arcibiskupem Wernerem z Eppsteinu, jak bylo z zvykem, místo toho vyslal poselstvo, které arcibiskupa informovalo o správnosti volby. Arcibiskup svolil s tím, že Tobiáše může vysvětit a uvést do úřadu olomoucký biskup Bruno, společně s dvěma dalšími biskupy.
Na začátku ledna 1279 se vydal Tobiáš za Brunem a 18. ledna byl potvrzen v Ostravě jako biskup. O necelý měsíc později, v čele rozsáhlého doprovodu, který byl oděn do erbovních barev (a nesl erbovní znamení) Benešoviců, se Tobiáš vypravil na Moravu podruhé. 25. února byl vysvěcen na kněze a 26. února olomouckým, sekovským a basilejským biskupem byl vysvěcen na biskupa.
Při návratu do Prahy Tobiáše čekalo nemilé překvapení. Lidé správce Čech, markraběte Oty Braniborského, mu a jeho doprovodu zamezili přístup do biskupského chrámu. Svoji první mši (primici) jako biskup odsloužil v kostele Panny Marie na Strahově.
Tobiáš se zřejmě i v důsledku sporu s Otou Braniborským staví do čela šlechtické obce, která žádá návrat dědice českého království, nezletilého syna Přemysla Otakara II. Václava. V květnu 1281 probíhá sněm šlechty v klášteře sv. Františka v Praze, kde se šlechta zřekla loupení v zemi a slíbila, že v případě nástupu panovníka vrátí zcizené majetky. Následuje licitování Tobiášovi šlechtické skupiny s Otou Braniborským o návrat krále, které je úspěšné až v květnu 1283, kdy se mladičký Přemyslovec vrací do Prahy.
Václav se nejdříve obklopil šlechtici z okolí Tobiáše (Purkart z Janovic, Benešovici, Markvartici, Lichtenburkové), kteří, jak se dá říci, za něj vládli. V průběhu roku 1284 je nahrazuje skupina kolem manžela královny-vdovy Kunhuty Záviše z Falkenštejna, mocného představitele Vítkovců. Došlo k ozbrojeným střetům, ale záhy bylo podepsáno příměří na 4 roky. Situace se změnila na podzim 1288, kdy byl Záviš zatčen.
Nevíme, jakou přesně roli v tom hrál biskup Tobiáš, ale Závišovi příbuzní a spojenci začali plenit biskupské majetky. Situaci se snažil řešit v roce 1289 sám Václav II., který představitele obou stran k zemskému soudu, ale nepomohlo to. Panská skupina kolem Tobiáše získala převahu a celý spor nakonec skončil popravou Záviše a pacifikací jeho spojenců. Tobiášovi lidé záhy získali svá místa na dvoře.
Mezitím se Tobiáš zúčastnil synody mohučské arcidiecése v roce 1287, která se konala ve Würzburku, sám pořádal synody kléru vlastní diecése pravidelně od počátku 80. let.
Po porážce Záviše se Tobiáš stahuje z aktivnější účasti v politice Václava II. Zde ho nahrazují jiní biskupové, bamberský Arnold a míšeňský Bernhard z Kamence, a také představitelé rytířských řádů. Ale i Tobiáš se příležitostně věnoval zahraniční politice. V roce 1292 jednal o účasti mohučského arcibiskupa při korunovaci českého krále (ta proběhla až po jeho smrti), později dojednával pacifikaci Krakova se zdejším biskupem Janem Muskatou.
Pražský biskup Tobiáš z rodu Benešoviců umírá 1. března 1296, je pohřben v katedrále sv. Víta na Pažském hradě. Jeho nástupcem se stal Řehoř Zajíc z Valdeka.
Tobiáš byl biskupem v neklidné době, nejprve anarchie v dobách bezkráloví, poté se svojí klikou bojoval se se stoupenci Záviše z Falkenštejna. Proto se jeví v pramenech spíše jako politik než správce diecéze. Ale ani v spirituálních a majetkových záležitostech nebyl slabou postavou. Jeví se jako schopný hospodář, který dokázal biskupské zboží většinou hájit proti šlechtě, zároveň se snažil o jejich zvelebení - ziskem tržních a městských práv (Horšovský Týn) od panovníka a převodem vesnic na emfyteutické právo.
Použitá literatura:
František Dvorský: O starožitném panském rodě Benešoviců. Čásť I, O Benešovicích – vyjímaje rod pánů z Kravař. Brno: Musejní spolek, 1907.
Ivan Hlaváček: Poznámky k itinerářům a mobilitě pražských a olomouckých biskupů konce 13. století, in: Eva Doležalová – Robert Šimůnek (eds.), Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky. Praha: NLN, 2007, s. 209–218.
Libor Jan. Václav II. Král na střébrném trůnu. Praha: Argo, 2015.
Jaroslav Kadlec: Bischof Tobias und die Prager Diözese während seiner Regierungszeit (1278–1296), in: Beiträge zur Geschichte des Bistums Regensburg, 1972, roč. 6, s. 119–172.
David Trojan: Tobiáš z Benešova. Biskup – Hospodář - Politik. Praha: Academia, 2023.
Diskuse:
Recenze knihy David Trojan: Tobiáš z Benešova. Biskup – Hospodář - Politik
Diskuse Benešovici