Nový věk a Nový svět V. Nová tvář světa po zámořských výpravách
Předchozí díl: Nový věk a Nový svět IV. Amerika protestantská a sektářská
Některé evropské mocnosti se nadále soustředily na politický boj v rámci Evropy, jako třeba Francie nebo německé země. Země plně orientované na oceán ztrácely na evropském dění zájem a v případě Nizozemí a Portugalska byla zámořská politika mocným impulsem k upevnění vlastního státu. Nizozemí tvořilo ve středověku součást relativně volného svazku zemí Svaté říše římské pod vedením německého císaře, resp. krále. Královskou korunu Svaté říše držel v letech 1247 - 1256 Vilém Holandský, zvolený hlasy církevních kurfiřtů jako vzdorokrál proti císaři Fridrichu II. Stejně tak nizozemský jazyk byl jedním z dialektů rozsáhlého germánského základu. Tato pouta k německým zemím byla uvolněna s nástupem zámořských výprav, kde Nizozemí vedlo samostatnou politiku, kterou si i vzhledem k prostředkům získaných z kolonií bylo schopno uhájit.
Křesťanská část Iberského poloostrova se ve středověku skládala z více malých království pohlcovaných španělskou Kastilií a Aragonií. Portugalská tendence k průniku na oceán byla v podstatě předurčená. Pokud země zrovna neválčila s Kastilií, zbývala jen oceánská hranice, za kterou se dalo něco podniknout. Španělsko se nevzdávalo účasti na evropském dění, zlato ze zámoří užívala k válkám s Francií, Itálií nebo s Turky.
Zatímco malá španělská království bez větších problémů splynula s větší celošpanělskou monarchií, Portugalsko vedlo samostatnou a úspěšnou zámořskou politiku, kde vnímalo Španěly jako konkurenty, jako cizí. Odmítlo smířit se spojením se Španělskem v rámci personální unie (1580-1640) a za pomoci šlechtické vzpoury se osamostatnilo, aby zůstalo samostatné do dnešní doby.
ZÁMOŘSKÉ VÝPRAVY - ZAŽEHNÁNÍ KRIZE STŘEDOVĚKU?
Po krizi růstu středověku se Evropa musela sebrat ještě z morové rány. Když už nebylo kam expandovat, když byly osídleny i méně úrodné a chladnější kraje v podhůřích, když města přestávala přijímat nové obyvatele a i síť měst se zdála plná, hledali lidé nové možnosti v nových objevech, které by umožnily lepší život v rámci daných podmínek; místo extenzivního rozšiřování se hledaly možnosti intenzivní, jak z minima prostředků vyzískat maximum. Takto získané nové vynálezy vedly k zámořským plavbám, které přinesly nové možnosti expanze, osídlení nebo dovoz zboží (v podstatě tedy pokračování extenzivního kursu), ale i k novým objevům, které zlepšily kvalitu života. Obecný rozdíl mezi katolickou a protestantskou praxí spočíval v tom, že katolické mocnosti vyrážely nové země osídlit - proto takové množství zemí, kde se mluví španělsky, popř. portugalsky, zatímco protestantské pouze exploatovat - dovážet zboží a finance získané obchodem nebo silou, místo kolonistů zanechávat de facto obchodní zástupce, a za tím účelem vytvářet východoindické obchodní společnosti.
Jako první krok k překonání středověké krize bylo nutné zajistit základní životní potřeby, aby mohl být nastartován další populační rozvoj. Realizace tohoto úkolu se ujaly hned první výpravy Portugalců. Ti na Kanárských ostrovech založili obilná pole, během asi třiceti let cukrovar pro cukrovou třtinu, začali vyvážet víno.
Z Asie začalo Portugalsko dovážet množství koření za levné ceny. Pod pojmem koření se dnes skrývá pochutina, ale ve středověku mělo význam širší a podstatnější. Mořeplavci pod něj zahrnovali i tropické ovoce a jiné plodiny, tedy zdroj stopových prvků a vitamínů. Ale hlavně se koření typu onoho nejvíce obchodovaného pepře užívalo k masu, aby se leckdy vůbec dalo pozřít. V Evropě se totiž před zimou vybíjela stáda, která nebylo možno přes zimu uživit, a maso se musela nějak chránit před zkázou. Dávalo se do chladu, nakládalo do soli, což přesto nemohlo úplně zabránit zkažení. A aby zanikla zkažená chuť, tak se přebíjí pálivým pepřem nebo dochucuje jiným kořením (jak mohou potvrdit i v restauracích nevalné kvality).
Daleko významnějšími objevy z hlediska zajištění potravinami jsou plodiny dovezené po objevení Ameriky, tedy brambory, jim příbuzná rajčata a papriky, dále kukuřice, fazole, pak třeba ještě dýně. Opačnou cestou se do Ameriky dostalo obilí, káva nebo vinná réva. Plodiny si vzájemně nekonkurovaly, ale doplňovaly se. Jako pracovní sílu na nově obdělanou půdu dovážely evropské mocnosti africké otroky, také “zboží” získané díky oceánským výpravám. Do Evropy se ještě vyváželo hovězí maso, hlavní vývozní artikl jihoamerických hospodářů.
Rozšíření plodin přes zámořské kontakty zafungovalo dobře, koncem 16. století už byly brambory a kukuřice nejrozšířenějšími plodinami v Číně. V dnešní době tvoří původně americké plodiny jednu třetinu světové potravinové produkce.
Jiné plodiny si našly místo v evropské kultuře, v některých případech v národní tradici, jako je anglický čaj o páté. Jiné plodiny se staly pro někoho předmětem každodenního užívání, jako třeba tabák. Pozměněná tvář Nového Světa
Evropský diskurs používá pro zámořské výpravy pojmu “zámořské objevy”, dalo by použít i “zámořské dobývání”, ale to nezní tak pozitivně. Z hlediska Evropy šlo skutečně o objev nových zemí, nových plodin…, nových nalezišť drahých kovů, nových zdrojů otrockých sil… Na domorodé obyvatele měl příchod Evropanů spíše tragický dopad. Přímé škody napáchaly evropské zbraně a nemoci, trvalejší škody vykazovala změna celého ekosystému.
Přizpůsobení zemědělství evropským potřebám vedlo k úpadku tradičního hospodaření, které tak nestíhalo pokrývat potřeby Indiánů. Indiáni nahnaní na práci na plantáže nebo do vzdálených dolů nestíhali vyrábět dost potravin pro sebe, jejich pole s leckdy důmyslným systémem zavlažování a obdělávání zpustla.
Středověkou se krizi se povedlo překonat i díky této expanzi, ale jak je vidět, využívání zdrojů z nově objevených kontinentů uvrhlo zase do krize tamější obyvatele i prostředí. Zatímco v době prvních kolonistů bylo hlavním motivem zemědělství pokrytí základních životních potřeb, v dnešní době slouží tropické zemědělství více zvýšení blahobytu. Deštné pralesy ustupují novým plantážím s tropickými plodinami (nejvíce na vině je pěstování tabáku, který vysiluje půdu tak, že další rok se musí vysadit na jiném kusu půdy) nebo novým pastvinám pro dobytek; tento proces se stal terčem kritiky antiglobalistů.1 Znakem novověké Evropy oproti středověké zůstává využívání hmotných i lidských zdrojů zemí tzv. Třetího světa. Je předmětem diskuse, nakolik tento nástroj, který pomohl k překonání středověké ekonomické krize, vede k další krizi, tentokrát ekologické (viz nejznámější spor o existenci globálního oteplování, kterému má napomáhat kácení pralesů).
NÁSTROJE EVROPSKÉHO POKROKU A PŘEVAHY
Na počátku středověku tvořila Evropa přívěšek islámské civilizace, který arabským kronikářům a cestovatelům stál sotva za pár slov. Mnozí křižáci vrcholného středověku, často oproti svým původním očekáváním, vyměnili své studené a vlhké hrady na kopci uprostřed lesů za symbiózu v bohatých, pulsujících a kulturních městech v muslimské Palestině. Na přelomu středovku a novověku byli muslimové vyhnáni ze Španělska a španělští sousedé Portugalci začali muslimy vytlačovat z jihoasijského pobřeží. Při pronikání do Indie a Číně v dalších stoletích už mimoevropské státy zůstaly zcela mimo hru; a katolické mocnosti jako Španělsko a Portugalsko také. Kde mohla nastat taková změna?
Arabská říše při své počáteční expanzi absorbovala území starých civilizací, kde se seznámila s jejich kulturním bohatstvím. Na území dobytém na Byzanci zůstali křesťané se znalostí antické filosofie, vědy nebo lékařství, další vědomosti mohli Arabové vstřebat v dobyté Persii nebo Egyptě (pokud zrovna nezapalovali alexandrijskou knihovnu…). Přes arabský svět se tak Evropy dostala díla antických filosofů, např. Aristotela a dalších.
Základním předpokladem je vůle se něco nového učit, i kdyby to bylo mělo být od někoho cizího. Hezky to vysvětlil arabský učenec al-Kindí: “Neměli bychom se stydět uznat pravdu, ať k nám přichází z kterého chce pramene, třeba od dřívějších generací a cizích národů. Ten, kdo ji hledá, cení si ji nadevše."2 A jiný arabský učenec al-Birúní (973-1050), host na dvoře ghazánovských vládců v Indii, byl konfrontován s opačným přístupem: “Hinduisté věří, že žádný národ není tak dobrý jako ten jejich, žádní králové, žádná víra a žádná věda tak jako ta jejich. … Jejich nadutost je tak velká, že když jim povíte o nějakém vědním oboru nebo učenci v Chúrasánu nebo v Persii, budou vás považovat za ignoranta, či spíše za lháře. Kdyby cestovali a stýkali se s jinými národy, brzy by změnili svůj názor.” (Dějiny Indie, s. 318) Indové si mysleli, že jiná civilizace nemá možnost je nějak obohatit (nutno podotknout, že v oné době kolem r. 1000 se Indie uzavírala více než předtím nebo potom). Al-Birúní jako zcestovalý učenec s širokým rozhledem dokázal zhodnotit, že užitečné věci se dají nalézt na více místech, že neexistuje jedno centrum, kde je odjakživa a provždy vše nejlepší. Naopak arabská říše se vyšvihla k jednomu ze světových center díky kompilaci starších poznatků a tradic.
To ale nebyl obecný znak islámu jako spíše konkrétních kultur. Během první expanze Arabové dobyli Alexandrii v Egyptě s její proslulou knihovnou. Velitel Arabů ji kázal zapálit, protože “pokud knihy obsahují totéž co Korán, jsou zbytečné, a pokud něco jiného, pak jsou nebezpečné”. Identický přístup, tedy likvidaci knih mimo Koránu nebo ničení památek po jiných náboženstvích (zničení Buddhových soch vytesaných do skály) zaujal fundamentalistický Taliban během vlády v Afghánistánu (fundamentalistický v tom užším slova smyslu, jako je pro protestantské fundamentalisty fundamentem Bible, tak pro islamisty je fundamentem Korán, a cokoli nevycházející přímo ze svatých knih je podezřelé nebo zavrženíhodné, a to doslova, jak je vidět). Světu uzavřenější přístup zaujala i pozdně středověká turecká říše. Když přijala Židy vyhnané r. 1492 ze Španělska, nabídli jí noví přistěhovalci svoje znalosti a dovednosti, např. užití knihtisku. Turci ho odmítli s tím, že tisknout náboženské texty, a vůbec Korán, by bylo rouhání.
Křesťanská středověká Evropa se k přejímání poznatků a pravd od pohanů, konkrétně antických filosofů, stavěla dvojznačně. Na jednu stranu musela vyjádřit nadřazenost svého náboženství, na druhou stranu mohla plno poznatků přejmout. Přejímání pravd podpořil Sv. Augustin s odkazem na Bibli, kde Židé prchající z Egypta vzali s sebou zlaté a stříbrné předměty, které použili ke stavbě svého svatostánku. Křesťané tak měli právo přejmout pohanské pravdy, aby je přetvořili a zasadili do stavby svého světonázoru: “Jestliže filosofové (pohanští) náhodou vyslovili pravdy užitečné naší víře, zvláště platonikové, nejenom že se nemusíme těchto pravd bát, nýbrž musíme je těmto neoprávněným držitelům odebrat a sami jich využít.” (Le Goff, Jacques: Kultura středověké Evropy, s. 155) Z výroku je slyšet trochu skřípění zubů, s jakým Augustin ospravedlňuje převzetí částí pohanské filosofie. Musí celý proces složitě opisovat, aby to nevypadalo jako projev sympatií k pohanům. Místo úcty k držitelům pravdy se o nich naopak vyjadřuje v dehonestujícím duchu jako někom, kdo poznal pravdu vlastně náhodou, v horším případě jako snad o zlodějích, kteří pravdu ukradli. Celkově ale z výroku vyplývá možnost otevření se a vstřebání už dosaženého stupně pokroku jiných kultur.
KONZERVATIVNÍ SÁZKA NA JISTOTU
Čína
Vstřebávání poznatků a objevů od okolního světa pomohlo určitě evropským zámořským výpravám, ale ne všude to bylo přijímáno za potřebné. Al-Birúní zkritizoval Indy za jejich nadutost, za přehlížení kultury okolního světa, a nadutost čínské “Říše středu” ohrazené vůči “barbarskému” okolí velkou čínskou zdí byla snad ještě větší. Neschopnost vývoje však znamenala, že Čínu dohnaly evropské mocnosti využívající síly průmyslu (z toho nejvíce průmyslově vyráběných zbraní).
Když evropské mocnosti od 18.-19. stol. napevno pronikly do Číny, prosazovaly po svém způsobu výdobytky průmyslové civilizace. Nesetkávaly se s pochopením. Když v Číně začala fungovat železnice, místní ji začali ve velkém ničit - brala práci rikšům, kteří se živili vozením lidí ve svých vozících, které sami táhli. Takové jednání nelze připsat jen nějaké nadutosti. Vychází ale ze zásad, které z Číny svého času udělaly velmoc, ale v novověku přispěly k jejímu pádu.
Čína prováděla extenzivní růst až na hranice možností, na kterých se zastavila. Každý kus úrodné půdy včetně kopců s terasovitými políčky byl pokryt obdělán, a tato pole živila vesnice o pravidelném počtu lidí. Zemědělské výrobky bylo možno směňovat v trhovém městě, které leželo v pravidelné vzdálenosti do čtyř kilometrů k okolním vesnicím…
Společnost řídí konfuciánská filosofie. Každý v ní má své místo, každý má nějak pracovat, aby zajistil chod společnosti. Rolník vyrábí jídlo, řemeslník výrobky, voják je chrání - jedno povolání je ale tabu, je „nemravné” - obchod. Obchodník vyrábí pouze zisk, nevyrábí hodnoty, jen s nimi spekuluje. Každý jedinec má vykonávat povolání, které zaručuje užitky pro společnost, a společnost za to každému takto pracujícímu garantuje jeho místo na světě. Všechno bylo zracionalizované, všechno mělo své místo, všechno klapalo. Čína se se svou prosperitou uzavírá za velkou zdí, aby ji nenarušil nějaký rušivý vliv v podobě vpádu barbarů.
Čína se mohla se svým konfuciánským systémem stát kolem přelomu letopočtu světovou velmocí číslo jedna, ale právě její “programová nehybnost” zapříčinila, že ostatní velmoci ji byly schopné dohnat a nakonec ovládnout. Čínské vynálezy jako papír nebo střelný prach došly ve své zemi uplatnění, protože pomohly celé společnosti. Ale vynálezy, které by nahradily pracovní sílu a pomohly ekonomice, nebyly v Číně uplatněny. Podobně jako ona železnice by braly práci lidem, kteří by tak přišli o své jisté místo ve společnosti. Sociální smír byl pro Čínu důležitější než pokrok neberoucí ohledy na některé sociální vrstvy. Katolický konzervatismus
Jak jsme už četli, jezuité v jižní Americe obdivovali fungování incké říše s její správou vypracovanou do posledního detailu. Incká říše zajišťovala stejně jako Čína každému své jisté místo, dosáhla rovněž vynikajícího stupně civilizace, ale stejně jako Čína bránila rozvoji jednotlivce nebo inovacím systému, jak zkritizoval ve svém citátu von Humboldt.
Obdiv jezuitů k inckému konzervativnímu systému odkazuje na sociální konzervativismus samotného katolicismu. Církev pečovala o chudé, křesťanské řády provozovaly špitály, patřilo to k etice doby. Středověký křesťanský panovník čerpal legitimitu z ochrany slabých, sirotků a vdov. Vládnoucí vrstvy měly za úkol pečovat o vrstvy nižší.
Španělská Koruna používala zlato z kolonií na podporu církve, která jej přetransformovala do podpory chudákům. Kolem klášterů fungovaly vývařovny, kde se kdokoli mohl najíst vydatné polévky a nějakým způsobem přežívat. Městská vrstva, nositel pokroku, se ve Španělsku prosazovala jen pomálu. Podporováni nebyli ani kolonisté v Americe, ti měli jen získávat zlato, aby za něj draze nakoupili zboží dovážené ze Španělska, např. manufakturní výrobky, které měli kolonisté zakázáno vyrábět. Systém nemotivoval k aktivitě ani chudáky kolem klášterů, ani střední vrstvy, ani šlechtice, kteří měli v rámci pojetí cti zákaz manuální práce.
Expanze katolických mocností do světa byla motivována nábožensky a finančně. Náboženský prvek měl expanzi ospravedlnit (šíření evangelia, boj s nevěřícími), finanční prvek hnal mořeplavce vpřed. Na dobytých územích se bohatství hledalo v nálezech drahých kovů, a v případě podmanění obydleného území se zaváděla cla a poplatky a daně a další možné i nemožné platby, které odčerpávaly bohatství do Evropy, ale jinak rozvoji místní ekonomiky spíše škodily než pomáhaly.
Španělská Koruna i Portugalsko byly takovou konzervativní sázkou na staré jistoty; každý měl zajištěno nějaké minimum pro přežití nebo i slušné živobytí, ale neměl žádnou vizi na výrazné zlepšení situace. Společenské vrstvy byly pro jedince špatně propustné. Při tomto fungování státu je lehké pochopit jezuitské uznání incké říši, která dovedla společenskou kontrolu a stálé společenské umístění pro jedince k ještě větší dokonalosti; až k formě státního kláštera, jak to charakterizoval von Humboldt.
Bylo jen otázkou času, kdy takový systém neschopný vývoje, takový “kolos na hliněných nohách” bude předehnán progresivními konkurenty. A ohromná říše bráněná ohromnou silou bude muset čelit modernějším armádám a zbraním nepřátel a povstáním vlastních obyvatel nespokojených s tvrdou mocí vlády. Takový osud potkal Španělsko stejně jako Turecko, kdysi dvě největší mocnosti Evropy, které ale odmítly inovace. Povstání a vznik samostatných států na Balkáně a v jižní Americe napsaly tečku za zbytky jejich velmocenského postavení.
PROTESTANTSKÝ LIBERALISMUS
Katolická morálka vychází z toho, že člověk znamená více než peníze; bohatství zavání hříchem, ale peníze vydané na pomoc bližnímu tento hřích vykupují. Oproti tomu protestantská morálka, prakticky rozvíjená za námořních plaveb a rozvinutá v nejčistší formě v Severní Americe, vnímá jako celospolečenské dobro ne almužnu, ale práci, ze které vznikají hodnoty pro další bližní. A peněžní zisk z takové záslužné činnosti je také záslužný. Takový je ideální obrázek, z mnoha příkladů ale vysvítá, že hlavním motivem práce není uspokojení potřeb ostatních lidí, nýbrž vlastní zisk (i na úkor potřeb ostatních lidí).
Za předchůdce tohoto kapitalistického myšlení a praxe můžeme považovat Benátčany v Asii s jejich heslem “nejdříve Benátčané a pak křesťané”. Zatímco katolíci se v cizích krajích snažili propagovat svoje náboženství, disputovali na dvorech vládců a nebo umírali jako mučedníci, tak italští obchodníci a po nich protestanti se těmto otázkám vyhýbali. Zisk a obchod byly důležitější a náboženské spory byly obchodu pouze na překážku. Janované tak na dvorech perských ílchánů přejímali tamní zvyky, oblečení i jména pro své potomky. Výmluvný je příklad Japonska, jehož izolacionalismus nalomili Portugalci, ale byli vyhnáni poté, co provozovali misijní činnost. Jejich místo zaujali Nizozemci, kteří slíbili (myslím, že upřímně), že žádné náboženství do vzájemných styků plést nebudou.
Protestanté se tedy vzdávali evangelizace v zájmu zisku. To se dá zahrnout pod obecnější postoj, a sice nezájem o cizí kultury. Protestanti žili ve své vlastní kultuře, kterou nevnucovali ani v dobrém, ale ani ve zlém. Ani žádný obhájce domorodých zájmů, jako působil las Casas pro Indiány, se tak mezi protestanty nenašel.
Mluvili jsme o nezájmu protestantů o evangelizaci, domorodé kultury, a k tomu nutno připočíst nezájem o sociální soudržnost ve své vlasti. Katolické monarchie praktikovaly výše popsaný konzervativní systém, kde měl každý své jisté místo. Naproti tomu protestantské státy tato pevná pravidla povolily. Daly tím zelenou nejprůbojnějším složkám společnosti, které neomezovaly byrokracií, daněmi, ani morálními výčitkami, že obchod nebo zisk mají pochybnou hodnotu, ani morálními ohledy na nižší a chudší složky společnosti. I ty mají teď totiž možnost využívat svobodně svých schopností. A co víc, místo možnosti nastupuje z morálního hlediska povinnost - povinnost pracovat, postarat se o sebe, nebýt zátěží. Kdo nepracuje a odkazuje sám sebe na péči okolí, chová se sobecky. Vyšší vrstvy společnosti jsou nositeli hodnot a znalostí, všichni ti podnikatelé, právníci, lékaři, učitelé apod. si zaslouží úctu, protože jejich práce pomáhá rozvíjet celou společnost.
Krystalicky čistou formu této mentality lze nalézt ve fungování kapitalismu v USA. Jeden z největších amerických podnikatelů 19. století Andrew Carnegie sepsal esej s názvem Evangelium bohatství; v katolické kultuře může znamenat spojení těchto slov v jeden celek protimluv nebo přímo rouhání, v protestantské zemi, jak vidno, nikoli. Carnegie vyjádřil v eseji myšlenky, že “hromadění bohatství těmi, kteří mají schopnost a energii je vytvořit, znamená pro lidstvo nikoli zlo, ale dobro”, a tvrdil, že “ve vývoji společnosti je rozdíl mezi milionářem a dělníkem ukazatelem, jak dlouhou cestu společnost urazila” (Dějiny USA, s. 394). Vyšší vrstvy slouží pokroku a pokrok celé společnosti - ovšem vyšším vrstvám slouží po zásluze nejvíce.
Trochu paradoxně později Carnegie prohlásil, že člověk, který umítá jako boháč, umírá v hanbě. Peníze se mají použít k obecnému blahu, ne k čistě individuální spotřebě. Obecným blahem se nerozumí rozdávání almužen, jak praktikuje katolická společnost, ale podpora těch institucí, které pomohou ostatním lidem v rozvíjení jejich vlastního úsilí nebo zájmů. Bohatí mecenáši by měli zakládat a podporovat školy, knihovny, nemocnice, kostely, sportovní zařízení, parky nebo umělecké instituce. Po svém zakladateli tak nese jméno newyorská Carnegie Hall, prostor pro koncertní vystupování.
Větší míru citu a bližší osobní kontakt začaly vykazovat manželky těchto velkopodnikatelů. Nalézaly tím seberealizaci v době, kdy se neslušelo, aby ženy bohatých manželů chodily do práce. Zakládaly dobrovolnické organizace, které financovaly ze svého majetku a kde se i v praxi osobně angažovaly. Položily tak základy sociální práce.
***
Asi nejznámější český selfmademan, který začínal lidově řečeno od píky, je Tomáš Baťa. Založil expandující firmu na výrobu obuvi, který zahrnovala i vlastní prodejny. Baťův úspěch začal ničit jeho konkurenty, kteří stále vyráběli po starém způsobu. Traduje se příhoda, jak jeden zkrachovalý švec hodlal spáchat sebevraždu, protože zkrachoval, a Baťovi poslal jako memento svůj ševcovský verpánek. Baťa na tento dar reagoval lakonicky: „Takhle jsem já začínal taky."
V odpovědi se zračí myšlenka, že každý se může ze své situace dostat a je to jenom na něm. Nutnost donutí člověka, aby se zdokonaloval. Zdokonalováním sebe v důsledku zdokonaluje i svůj obor, protože vymýšlí inovace nebo postupy, jak ušetřit pracovní sílu. Pokud neuspěje, může se vrhnut na jiný obor, který tím zase rozvine. V obou případech vzniká pokrok, který posune lidské možnosti a společnost zase o něco dál. Práce jako nejvyšší hodnota? Reakce na liberalismus
Industriální procesy velkoměst za průmyslové revoluce narušily dosavadní vztahy. Lidé, kteří se stěhovali do měst za prací, se vzdávali původního zázemí a širších vztahů na vsi. Ve městě je pak čekaly špinavé ulice a špinavý vzduch…
Část lidí tak hledala alternativní hodnoty než práci. Vznikají literární díla obdivující život na venkově nebo v divočině. V USA, rodišti čistého kapitalismu, se část lidí obrací k původním indiánským kulturám. Příklady, kdy se běloch stal členem indiánského kmene, nejsou jen romantickými tématy filmu typu Tanec s vlky nebo Mayova Vinettoua. Vycházejí ze skutečných případů a zároveň vyjadřují tajnou touhu lidí k návratu k prostšímu žití. Evropský rozvoj trampingu je jenom umírněnější formou této touhy.
Špatné životní podmínky dělnictva vyvolávaly jejich nespokojené reakce. S plným pochopením se nesetkávaly ani mecenášství nebo charitativní akce bohatých průmyslníků. Dělníci argumentovali, že je sice hezké poslat finanční částku na pomoc obětem zemětřesení, ale že tuto finanční částku získal průmyslník díky úsporám na pracovních podmínkách. Pokud je průmyslník skutečně filantrop, ať investuje do pracovních podmínek, které neohrožují zdraví a život jeho zaměstnanců…
Katolická a populistická reakce
Liberalismus měl na nespokojené projevy jednoduchou odpověď. Člověk se musí víc snažit, víc pracovat, aby zlepšil svoje špatné podmínky. Konzervatismus naopak uznal dělnické stížnosti částečně za oprávněné. Svou roli stále ona hrála katolická morálka soucitná s chudými, obava z narušení společenského smíru a obava z možného násilí vrcholícího až převratem, jakým hrozili radikálové.
Katolická církev byla aktivní i v zámořských koloniích, které se bránily ekonomické nadvládě evropských velmocí. Katolická církev zde tradičně bránila Indiány proti Evropanům, což se projevuje několika způsoby.
Na tradici jezuitských misií, které za pracovní výkon zaručovaly Indiánům dobré podmínky k životu, navazuje svým způsobem tzv. Fair-trade. Je to „férový obchod", který zaručuje domorodcům v Americe nebo Africe takové výkupní ceny jejich komodit, aby nemuseli bojovat o holé přežití. Cena výrobku je tedy o něco vyšší, ale lidé ji kupují s vědomím, proč tomu tak je (a s vědomím, že výrobek vykazuje vyšší kvalitu, protože není průmyslově nebo chemicky zpracován, že je férový i vůči zákazníkovi).
Fair-trade neunikl neoliberální kritice, podle které tento plánovaný postup od výrobce k zákaznikovi nerespektuje pravidla volného trhu, čímž ho ohrožuje. Liberálům se dostává odpovědi, že člověk umírající hlady je důležitější než trh, čímž je v kostce shrnut nejpodstatnější rozdíl mezi katolickou a protestantskou morálkou.
Obrana vlastní země proti cizímu pronikání nabyla v latinskoamerických zemích podobu tzv. levicového populismu, který vynesl některé politiky až do prezidentského křesla - jako Cháveze ve Venezuele a Moralese (osoby indiánského původu) v Bolívii. Smyslem tohoto směru je vyhnat cizí kapitál, nadnárodní společnosti, a nechat na vlastním přírodním bohatství pracovat vlastní lid; proto snaha Cháveze o zestátnění ropných polí vlastněných americkými firmami nebo Moralesova dohoda s ropnými firmami, díky které mohl financovat stavbu bytů nebo nemocnic. Po vyhnání těchto cizích firem nebo jejich zkrocení se automaticky počítá s tím, že se země ekonomicky zvedne.
Populismus není moderní směr, nemá ideové vyhranění (narozdíl od moderních politických směrů typu liberalismu, socialismu, s výhradami také konzervatismu nebo fašismu). Podporu nezískává primárně programem a tím, že se hlásí k nějaké ideologii, ale na základě starých nebo takových obecných, “přirozených” principů předpokládá, že vládnout má ten, kdo je nejschopnější, kdo je morální a inteligenční veličinou a tak dále. Podle toho vypadá volební kampaň, kde se populista prezentuje jako odborník na všechno, místo ideologie sází víc na svoje charisma…
Levicový populismus není přímo komunistický, za hlavního nepřítele nemá kapitalistickou třídu, dokonce úplně ne ani svoji vlastní, ale kapitál v cizím vlastnictví. Vzhledem k tomuto společnému nepříteli a levicovému základu navazují levicoví populisté v zahraniční politice přátelské vztahy s komunistickou Kubou, takže v praxi na první pohled splývají.
Levicový populismus není ani přímo katolický, i když část katolické církve v Latinské Americe k levici silně inklinuje. Čas od času se objeví kněz, který místo nedělního kázání pronese proslov v tom smyslu, že kdyby Ježíš Kristus žil tady a teď, vzal by do ruky samopal a odešel do džungle, a on tak činí též. Levicový proud našel vyjádření v tzv. Teologii osvobození ustanovení v 60. letech 20. stol, čímž je míněno osvobození od hierarchických, sociálně nerovných struktur. Teologie se snažila prorazit u papeže Jana Pavla II., ovšem neúspěšně. Teologii navíc odmítla i Kongregace pro nauku víry, moderní nástupkyně středověké inkvizice. Předešlý papež Benedikt, který předtím vykonával funkci právě v Kongregaci, se stavěl k Teologii ještě více odmítavě. Zvolení aktuálního papeže Františka I. původem z Argentiny poukázalo jednak na silné postavení katolické církve v Latinské Americe, historicky poctivě vydobyté, a jednak poukázalo na sociální rozměr církve, který vyniká nejvíce právě v chudých oblastech Latinské Ameriky; papež prováděl taková gesta jako odmítnutí nechávat se vozit limuzínou apod., na což evropští katolíci reagovali trochu nechápavě. I proto je poněkud paradoxní, že po druhé světové válce, kdy Vatikán zprostředkovával exil nacistickým prominentům, našel hlavní proud pohlavárů azyl právě v Jižní Americe.
Evropské pojetí katolického konzervatismu vychází z jiných základů než to latinskoamerické. Objektem jeho zájmu nejsou samozřejmě žádní utlačovaní Indiáni, ale Evropané. S populismem má přece jen jedno pojítko, tím je název politického směru. Populismus vychází z latinského populus - lid, a katolické politické strany se nazývají “lidové”, popř. “lidovecké”. Tímto “lidem” se rozumí vrstvy, které tolik nezasáhlo liberální štěpení na bohaté a chudé. V praxi to znamená chránit zájmy lidu žijícího na vsi, kde je v tradičním pojetí i o nejchudšího postaráno službou u bohatého statkáře. Naopak svět města je lidovcům nepříjemný, vznikají tu nové vrstvy, které jsou katolictví odcizené - nemorálně bohatí průmyslníci, na druhé straně dělnictvo, které zajímá více nedělní utkání ve fotbale než nedělní návštěva kostela. Město je v otázkách morálky na katolický vkus až moc svobodné, narušují se tu konzervativní sociální vztahy - emancipují se ženy, nechávají se vidět sexuální menšiny (pochody typu Gay Parade), menšiny náboženské (v evropských velkoměstech jsou k vidění mešity) a mnozí další a městská kultura to nejenže toleruje, ale v konkrétních případech považuje za obohacení. Ideál vidí církev v nenarušených vztazích na venkově nebo maloměstě a sociální program neprojevuje socialismem jako dělnické městské vrstvy, ale ochranou rodiny jako základní společenské jednotky, která zajistí svému členu vše potřebné.
***
Jako modelový příklad konzervativní reakce na liberalismus může sloužit předvolební situace v Polsku r. 2005. O vítězství se přetahovaly dvě strany, liberální Občanská Platforma (PO) a konzervativní Právo a Spravedlnost (PiS). Ve finiši těsně zvítězila PiS, když vsadila na jednu kartu - takříkajíc přes noc se přeměnila z konzervativní strany na „sociálně-konzervativní". Liberálové totiž propagovali reformy, které by měly sociální dopady, a vzhledem k tomu, že levice v Polsku se sama vyfaulovala korupčními skandály, vyslyšela část voličů na konzervativní záruku sociálního smíru.
Vyrovnanost svou největších stran vycházela z jejich tradičních voličských základen. PO má základnu ve větších městech, PiS jako správná lidovecká strana na venkově. A důraz na vlastní tradiční hodnoty a na venkov jako by uzavíral tyto lidovce do svého dvorečku, do svého státu, což se projevuje v odporu části konzervativní pravice vůči evropské integraci. To už není ale tolik věcí lidovectví (lidovecká frakce v evropském parlamentu ostatně patří mezi největší), jako spíš pravicového populismu.
Pravicový populismus
Základní prvek jako u levicového populismu funguje i u pravicového, ale s opačnou tendencí. Zatímco levicový populismus funguje v chudých zemích a nepřítelem je evropský nebo severoamerický kapitál, populismus pravicový funguje právě v oněch evropských a severoamerických zemích, a objektem nepřátelství jsou mj. etnické skupiny z těch zemí chudších.
Pravicový populismus také vidí nepřítele v cizích zásazích. Evropská Unie si nemístně diktuje, jak se má jmenovat tuzemský rum nebo jak mají být velké klece na slepice. Do ekonomiky nemístně zasahují cizinci, kteří berou práci. Stejně nemístně do ní zasahují asociálové, kteří nepracují a berou dávky. Zdravému fungování politiky brání korupčníci, takže je nutné nastolit vládu odborníků nebo ještě lépe povolat k vládě toho jediného skutečně nezkorumpovatelného politika, který to hlavně myslí dobře a myslí na lidi místo na sebe, což bývá jako na zavolanou předseda populistické strany. Po odstranění všech těchto škodlivých vlivů se ekonomika i politika rozejdou a začnou fungovat tak, jak mají.
Pravicový populismus není ze své podstaty přímo rasistický, protože jedná z ekonomického zájmu. Ale přistěhovalci spadají do kategorií jak cizince, tak etnické menšiny, takže mezi populismem a nacionalismem vede v praxi nejasné dělítko stejně jako mezi levicovými populisty Latinské Ameriky a komunistickou Kubou.
Poměr pravicového populismu k práci je tedy také veskrze pozitivní. Práce je důležitá hodnota, kterou je nutno chránit před cizinci nebo nadnárodními institucemi typu Evropské Unie. A zásahy do trhu práce jsou vnímány jako jádro sporů.
Oproti liberalismu panuje jedna důležitá změna, liberalismus chce expanzi pracovních možností nejlépe po celém světě, i ona Evropská Unie má svobodu pohybu pracovních sil a kapitálu jako hlavní zásadu. Pravicový populismus vnímá takto velikou svobodu jako riziko a ohrožení, má potřebu se před tak velkým trhem uzavřít a chránit. Stojí tu idea svobody celosvětového pohybu práce oproti mínění, že tento nadnárodní systém zasahuje do svobody národního trhu práce.3
***
Pravicový populismus ještě funguje v rámci parlamentní demokracie, tyto meze překračuje fašismus. Ochranu pracovního trhu si představuje ještě důsledněji než populismus, cizí pracující požaduje vyhnat, popř. jinak fyzicky eliminovat. Fašismus se vymezuje vůči liberálním hodnotám, ale co mu oběma směrům zůstává společné, to je měšťanská idea práce. Fašismus ji vede do extrému. Kdo nepracuje, nepřispívá tak ničím společnosti, je jí na obtíž a je k práci donucen nebo přímo fyzicky odstraněn. Heslo nacistických lágrů “Arbeit macht frei” ospravedlňovalo veřejnosti jejich existenci - měli tam být internováni vagabundi, kteří se učili práci, Židé, kteří podle nacistů žili z finančnictví místo “poctivé práce”, a další takoví.
Socialismus
Západoevropský a severoamerický kapitalismus vedl ke zvětšování sociálních rozdílů, a to ve dvou rovinách. Na tvrdé ekonomické metody si mohly stěžovat jak koloniální země, tak nižší vrstvy v rámci kapitalistických zemí. Obě tyto skupiny volily odlišnou strategii obrany. Kolonie se bránily obecně tím, že se snažily tyto víceméně nezvané vetřelce vyhnat nebo podřídit svým podmínkám a kultuře. 20. století tak přineslo jak už popsaný levicový populismus, tak národně osvobozenecká hnutí v Asii, Africe i Asii. Levicový populismus funguje v zemích Latinské Ameriky, která prodělala národně osvobozenecké boje proti Španělsku a Portugalsku v 19. století a nově vnímá nepřítele v nadnárodním kapitálu, ropných společnostech apod. Národně osvobozenecká hnutí 20. století pak představují další povstaleckou vlnu, kterou odnesly protestantské velmoci. Británie ztratila svou “perlu impéria”, tzn. Indii, ze závislosti se vymanila Čína, oslabení Nizozemí v důsledku okupace za druhé světové války využila k povstání Indonésie, Francie zažila hněv ovládaných v osvobozenecké válce Alžířanů.
Tvrdé metody vůči vlastním nižším společenským vrstvám na Západě spočívaly v praxi co nejnižšího snižování nákladů. Zaměstnanci to odnášeli nízkými platy, špatnými podmínkami při bezpečnosti práce, špatným sociálním zabezpečením, a při špatné souhře okolností výpovědí z práce. Vzhledem ke snižování nákladů zaváděli průmyslníci stroje, které vykonávaly více práce, a tak bylo možno propouštět zaměstnance.
Připomíná to zmiňovanou situaci v Číně, kde železnice brala práci rikšům, takže Číňané začali železnice ničit. Západní praxe taková nebyla. Ničení strojů se objevilo na začátku dělnického hnutí u tzv. luddistů, ale spíše než kvůli svým úspěchům jsou významní jako příklad pro učebnice pro ukázku, jak dělnické hnutí začínalo.
V dělnickém hnutí dominantní marxismus ničení strojů dokonce odsuzoval. Přebíral totiž v jednom ohledu liberální rétoriku, že nejvyšší třída jakožto nejschopnější vede lidstvo kupředu, že vynálezy, které šetří a ulehčují práci, vedou celé lidstvo k pokroku. Vzhledem k dopadu strojní výroby na propuštění z práce ale marxismus považuje za nutné převzetí výroby, všech těch strojů dělnickou třídou, aby výroba pokryla potřeby všech lidí. A protože kapitalistická třída se svého vlastnictví výroby nevzdá, tak je třeba revoluce.
Mimo plánovaného převzetí výroby převzali marxisté i ideu práce jako nejvyšší společenské hodnoty. V české verzi Internacionály, jakési hymny komunismu, je velebena práce jako “matka pokroku” a píseň končí slovy “buď práci čest”, přičemž pozdrav “Čest práci” se před Listopadem uznával za oficiální pozdrav. Leninovo známé “Kdo nepracuje, ať nejí!”, je sice extrémní, ale nikoli originální…
Pro liberála je nositelem hodnoty práce kapitalista, který práci organizuje, vymýšlí, a v neposlední řadě “dává práci” zaměstnancům, kteří by bez něho zůstali nezaměstnaní. Komunismus přehodil ve svém vnímání světa přehodil u tříd znaménka - “pracující” je dělník, který vykonává skutečný pracovní proces, na jehož konci je výrobek nebo služba, zatímco kapitalista sedí v kanceláři a “žije z jeho práce”.
Sociálně demokratické strany ovšem brzo zvolnily ve své radikalitě, ustoupily od revolučního marxismu k parlamentní formě. Německá sociální demokracie tak učinila již r. 1875 na Gothajském sjezdu, tedy 27 let po vydání Komunistického manifestu a za následné nesouhlasné kritiky Marxe i Engelse.
Sociální demokraté formou sociálně demokratických stran vstoupili na půdu parlamentu. Zlepšování podmínek dělnické vrstvy uskutečňovali pomocí zákonů, ať už se jednalo o platové otázky, o celý systém sociálního zabezpečení nebo o zpřístupnění školství všem vrstvám. V kulturní rovině provozovaly levicové strany spolky, od tělocvičných po vzdělávací. Právě vzdělávací spolky pomáhaly zapojit dělníky do společenského života. Suplovaly školství, které bylo chudým vrstvám hůře dostupné.
Všechna tato, jak by nazvali liberálové, “vlastní iniciativa”, všechny ty dělnické kulturní a politické spolky, pomohly dělnické vrstvě k začlenění do společenského života; a tvořily respektovaný, pokud ne přímo rovnoprávný prvek. Socialistické strany figurovaly ve vládních koalicích, sportovní kluby v oficiálních soutěžích apod. A tak došlo k tomu, že socialismus zapadnul do společnosti tak, že ji přijal za svou. Byl to obrat od marxistického postoje, který chtěl kapitalistickou společnost zničit, k postoji státotvornému, demokratickému.
Socialismus má vlastní ideové vyhranění, čímž se liší od levicového populismu, který klade důraz na charisma nebo domnělé vynikající charakterové a inteligenční vlastnosti svých vůdčích osobností. A liší se i od komunistických stran, které na základě svého ideového vyhranění nadále požadují revoluční svržení kapitalismu a parlamentní demokracie.
ZÁVĚR
Evropa raného středověku byla zaostalou oblastí schovanou někde v lesích. V průběhu novověku ale překonává i dosavadní nejvyspělejší civilizace a spolu se Severní Amerikou, kterou Evropa kolonizuje, nakonec určuje běh planety. Krize vrcholného středověku byla překonána díky extenzivnímu rozpětí za hranice Evropy i díky intenzifikaci ekonomiky díky novým vynálezům.
Kapitalistická Evropa narozdíl od tradičních civilizací neopakovala stavy sebeuspokojení nad dosaženým pokrokem a nezhlédla se ani v sociálním smíru, který určoval stabilitu společnosti, ať už v Číně nebo incké říši. Sociální smír vede ke stabilnímu a osvědčenému společenskému životu, ale také ke stagnaci.
Stagnující civilizace se opájejí vědomím vlastní výjimečnosti, jak to komentoval arabský učenec al-Birúní v případě Indů, uzavírají se před okolním, zaostalým světem za hranice nebo přímo zdi, jako čínská “Říše středu”. Vůči této strategii čas od času vystoupí nějaká mladá civilizace, která ve svém rozvoji přebírá a hltá vědomosti a praxi okolních zemí a otevírají se cizím zvyklostem. Tak se chovali Arabové, když tvrdili, že je nutné hledat pravdu, ať pochází z jakéhokoli zdroje. V praxi to znamenalo přísun užitečných vědomostí z evropské antiky, křesťanské Byzance, z perské nebo indické tradice. Opačně se ale chovala nástupkyně arabských muslimů, Osmanská říše. Když španělský královský pár vyhnal r. 1492 Židy ze svého území, množství utečenců se nastěhovalo na území Osmanů a přineslo množství užitečných vědomostí. Konzervativní osmanská říše je odmítla přijmout, stejně jako jiné, a nakonec skončila jako “nemocný muž Bosporu”, který je udržován při životě jen zásluhou politiky evropských mocností, které se tím brání přílišnému vlivu Ruska na Balkánu.
Evropské státy se daly cestou přebírání vědomostí a cestou vlastního úsilí, co se týká vědeckých úspěchů a hlavně jejich uvedení do praxe v podobě technologií. Když r. 1623 jezuité na čínském dvoře určili zatmění Slunce přesněji než čínští a arabští učenci tradičními metodami, získali pevné místo v srdci Říše středu. K ovládnutí území Číny došlo později, a to za pomoci původně čínského vynálezu, střelného prachu.
Čína mohla vynalézt střelný prach, který používala na ohňostroje, ale Evropa použila střelný prach do zbraní, kterými ve finále Čínu pokořila. Střelný prach se dostal do Evropy přes asijské státy, užívala ho i Osmanská říše při svých vítězných taženích, ale byli to Evropané, kdo vymysleli, jak dát děla i na lodě, aby je zpětný náraz při výstřelu nepotopil. Palebná síla portugalských flotil umožnila vítězit nad početně silnějším loďstvem Egypťanů a asijských států, protože děla zničila nepřátelské lodi dřív, než se přiblížily.
Využití střelného prachu lze vůbec považovat za jeden z přelomů středověku a novověku. Jestliže se za konec středověké rytířské kultury považuje bitva u Kresčaku r. 1346, kde rytíře, na dobovou morálku tak trochu nečestně, postříleli angličtí lučištníci, tak za další přelomový bod lze považovat bitvy v závěrečné fázi stoleté války, kde rytíře i anglické lučištníky postřílela francouzská bronzová děla. Symbolicky tu jde vidět vítězství technologie nad člověkem a jeho schopnostmi. Vůdci armád už nestojí v čele bitevního šiku a neriskují v bitevní vřavě život, jak to činil ještě Jan Lucemburský u Kresčaku, vůdci armád stojí na návrší nebo sedí v polním stanu a určují pohyby vojsk; v dolních patrech vojska namísto heroického boje pěšáků nastupuje disciplína, jednotný vojenský krok, aby voják a jeho jednotka přesně plnili rozkazy shůry. Technologie získává silnou pozici a rozvojem je silnější čím dál víc…
Tradiční civilizace zaručovaly každému jeho místo, sázely na vše osvědčené. Každá změna nesla potencionální riziko nestability, proto bylo třeba se jich varovat. Neměnnost se týkala i postavení, do kterého se člověk narodil. Indické kasty jsou nejkrajnějším výrazem, ale i incká říše působila na evropské humanisty jako jeden velký klášter, kde má každý své místo a jistotu, ale pražádnou svobodu nebo možnost se rozvíjet.
Rozvoj jedince nebo i společnosti nesl také riziko nestability. Objev, který ušetří práci nebo energii, ubere práci lidem, kteří tak ztratí své jisté místo. Zavedení železnice do Číny ubralo práci rikšům, takže ti začali železnici ničit. Zároveň s ní ale ničili i nežádoucí společenskou nestabilitu. Neschopnost celospolečenského rozvoje ale vedla k tomu, že tradiční civilizace nedovedly klást trvalý odpor Evropanům, kteří ve své vlasti tuto nestabilitu riskli.
První evropské velmoci, které se vydaly přes oceány, ještě tuto sociální stabilitu dodržovaly. Španělsko z výprav dotovalo církev, aby se starala o chudé, a španělským kolonistům v Americe stát spíše vyloženě překážel, než aby jejich možnosti rozvíjel. Druhá vlna zámořské expanze vedená protestantskými, kapitalistickými státy probíhala na jiných základech a katolické námořní velmoci nakonec přes svůj velmi výhodný náskok musely kapitulovat.
Protestantská morálka totiž uvolnila ruce nejschopnějším jedincům a společnostem. Ti se nemuseli nechat vázat státem nebo ohlížet na sociálně slabší vrstvy, aby se nenarušila společenská stabilita. Byly vítány nové objevy a technologie, které usnadňovaly nebo šetřily práci, a to bez ohledu, jaký to bude mít dopad na ty, kteří o práci přijdou. Protestantská morálka to dovedla tak daleko, že osoby nepracující, které si nejsou schopny najít obživu samy, považuje za škůdce společnosti. Takový ekonomický tlak vede přirozeně k tomu, aby se i nižší společenské vrstvy snažily vymýšlet nové způsoby obživy, tím nabízely nové služby, a tím přispěly k rozvoji celku. A vyšší vrstvy díky volnému poli působnosti a díky nahromaděnému kapitálu drží moc, kterou uplatňují i mezinárodně, ba co víc celosvětově. Volné pole působnosti znamená, že soukromé východoindické společnosti si nenechají od státu házet klacky pod nohy, jak to dělalo Španělsko svým kolonistům, ale jednají na státu nezávisle. Mají vlastní politiku, vlastní válečnou flotilu a k tomu právo vést válku…, dokonce si vyhradily právo spojit se i s nepřítelem vlastního státu, pokud to uznají za vhodné… V protestantských státech došlo k rozbití jednotné společnost, moc se koncentrovala do rukou nejschopnější elity. A tato elita se stala dominující silou na planetě.
S protestantstvím přišla vůbec éra individualizace. V náboženské praxi se uznává osobní víra namísto kolektivních obřadů, kněz má místo obřadu spíše vysvětlovat, co znamenají jednotlivé pasáže Písma, aby si je věřící opět individuálně přebral a pochopil. Evropský středověký svět chtěl být jednotný. Měla fungovat jedna církev, Svaté říši měl vládnout jeden císař… Rozpad tohoto světa aktem rozdělení Svaté říše římské podle náboženství r. 1555 na území katolická a protestantská zničilo oba tyto principy jednoty. Novověký svět nastoupil cestu plurality.
Středověké myšlení je ještě nostalgické, chtělo by návrat zlatých biblických dob. Zámořské výpravy religiózních Španělů hledaly pozemský Ráj nebo říši kněze Jana. Novověké myšlení protestantů nehledí dozadu, ale dopředu, místo návratu k biblickým časům hledí založit vlastní ideální komuny, kde se k ideálu náboženského soužití propracují aktivně. Na severoamerických územích Nové Anglie, Nového Skotska a dalších vznikaly komuny s názvy “Nový Sion”, “Nový Kanaán” apod. Zlatý věk není navždy ztracen v minulosti, kdy po Zemi chodil Kristus a apoštolové, Zlatý věk lze budovat tady a teď.
V oblasti myšlení nastal v renesanci významný formální obrat. Vědění nebo myšlení už nespočívá v opakování a rozvíjení jednou daných dogmat. Středověká teologická díla vypadala tak, že se věrně opisovala a k opisům přidávaly poznámky a v dalších přepisech se přidávaly poznámky poznámek. Renesanční myšlení se místo dogmat ptá. Pravdu hledá v diskusi, v ověřování, ve zpochybňování toho, co nelze přímo ověřit. Teologická díla zkoumá i po stránce formální, díky studiu antických jazyků se zkoumá přesnost překladů samotné Bible, pro středověkého člověka nedotknutelné a nekritizovatelné autority.
Pluralita otevírá pole možností, na kterých se dají objevit nové pravdy, nové objevy a vynálezy, dokonce nové vědecké obory s netušenými možnostmi, nové umělecké směry… Svět se stává bohatším, ale na druhou stranu se také relativizuje, ztrácí osvědčené hodnoty.
Nejvyšší středověkou hodnotou bylo křesťanství. Námořní expanze katolických států byla vedena v rámci boje s muslimy, dobytí Ameriky jedni obhajovali evangelizací Indiánů, druzí pojali křesťanství jako ospravedlnění války s pohanskými domorodci. Protestantské státy se rozhodly náboženství do politiky netahat. Díky této praxi mohli Nizozemci nastoupit v Japonsku na místo Portugalců, kteří si svými misionářskými pokusy vysloužili vyhazov. Protestantské státy pokračovaly v hesle Benátčanů “Nejdřív Benátčané, pak křesťané”, pokračovaly v praxi Italů, kteří přebírali kulturu na cizích územích (resp. se snažili alespoň neprovokovat).
Přejímání cizích hodnot za účelem zisku ale přispělo k morální relativizaci. Katolická morálka žádá pevné postoje, protestantská dovoluje přejímat kulturu cizích zemí nebo velí nezasahovat do poměrů cizí země. To ale v důsledku připouští i obchodovat se státy absolutně nekřesťanskými nebo nemorálními. Zatímco Vatikán odporoval obchodní trase Benátek s Egyptem a hledal svoji, která by Egypt obešla, protestantské obchodní společnosti se nenechaly omezovat ani takovou morální zásadou.
Relativizace morálních postojů dospěla do stadia, kdy kapitalistické společnosti obchodují se státy, které se profilují jako kapitalismu nepřátelské. Vítání čínských delegací, kterým se při výstupu z letadla klade rudý koberec a zmiňování lidských práv se považuje za kladení překážky obchodu, lze vnímat jako pokračování kapitalistického stylu akulturace, tedy přejímání cizí kultury, pokud mi to přinese prospěch. Dilema ale nastává, pokud kapitalistické státy chtějí přeci jenom lpět na nějakých vlastních hodnotách plurality a svobody. Dilematy trpí města, která roky věší tibetskou vlajku na důkaz solidarity s územím okupovaným čínským státem, ale po navázání partnerského ekonomického vztahu s čínským městem nechají vlajku v šuplíku (jak loni předvedl Jablonec nad Nisou). Ztráta jistoty a hledání rovnováhy
Přechod od středověku k novověku vnímám jako přechod od tradiční společenské jednoty. Tradiční mimoevropské civilizace neodolaly síle novověké Evropy, a v samotné Evropě se prosadily ty státy, které se od tradiční společenské jednoty odvrátily nejdůsledněji. Tradiční civilizace se takové nerovnováhy bály, společnost by ztratila jistotu, že bude fungovat podle osvědčených vzorů. Novověká společnost jistotu ztratila a potýká se s vychýlením rovnováhy.
Na místo náboženství postupně nastoupila věda. Společenské a filosofické směry moderny založené na vědě se ještě snažily pojmout svět tak, že dějiny vedou odněkud někam, že je v nich ukrytá jistota. Pozitivismus se domníval nalézt vývojová dějinná stadia, kde funguje vědecké stadium jako vrchol dějin, které vysvětlí chod světa. Marxismus viděl v dějinách jistotu vítězství dělnické třídy a harmonický život. Po vyvrácení těchto směrů, přičemž marxismus se během toho stačil zřejmě navěky zdiskreditovat, nastoupila ve filosofii postmoderna, která tvrdí, že neexistuje žádný obecný plán, kterými se společnost řídí. Dějiny jsou souhrnem chaotických náhod, žádný cíl není dán… Místo “světlých zítřků” moderny nastupuje pesimismus postmoderny.
Věda nenarušila jen duševní život člověka směrem k materialismu nebo pesimismu. Technologie sloužící ke zlepšení životních podmínek člověka vedou k tomu, že se městská populace ve volném čase hledí stáhnout z civilizace zpět do přírody. Technologie pokryjí lidské potřeby jako nikdy jindy v historii, ale nabít životní přírodní energií nedokáží. Vytržení člověka z lůna přírody a k tomu ještě ničení přírody pro potřeby průmyslu patří k dalšímu vychýlení rovnováhy.
Novověká společnost překonala středověkou krizi extenzivního růstu mimo objevů ještě expanzí. Ta přinesla nové zdroje bohatství, nové trhy apod. Koloniím tato expanze přinesla ne-li zkázu, tak narušení jejich jistot. Bývalé kolonie vedly vcelku úspěšné války za nezávislost, nyní existuje snaha získat nezávislost i nad svým přírodním bohatstvím, jak je vidět na snaze latinskoamerických populistů znárodnit cizí ropné společnosti. Novověká expanze narušila jistotu tradičních civilizací a k tomu narušila světovou rovnováhu, kdy se přírodní i finanční bohatství přesouvá z kolonií, resp. bývalých kolonií do Evropy a Severní Ameriky. Narušení životních jistot obyvatel kolonií vede zase k tomu, že hledají štěstí v bohatých státech. Komunity nebo v horším případě ghetta etnických menšin v evropských a severoamerických městech jsou důsledkem této koloniální minulosti (nebo otrokářské minulosti v případě USA). Přistěhovalci zase budí obavy, že “berou práci” nebo žijí asociálně a nastupuje tak další narušení rovnováhy, které je třeba řešit.
Novověká společnost obětovala sociální stabilitu a péči o menšiny ve prospěch ekonomické elity, která bez nutnosti ohledu na nižší vrstvy žene pokrok mílovými kroky vpřed. Pokrok šetří práci, čímž ale může brát práci nižším vrstvám, vychyluje rovnováhu ve prospěch vyšších vrstev. V tradičních společnostech se proto nižší vrstvy novotám brání, ale v kapitalistickém světě je to jiné, nižší vrstvy na tuto hru přistoupily. Revoluční marxismus si sliboval, že tuto pokročilou společnost jednou převezme, tak jí nebude v rozvoji bránit. Revoluce pak přerozdělí ekonomické prostředky, nastolí se rovnováha a harmonie.
Parlamentní sociální demokracie místo revoluce vsadila na demokratické metody a vymohla, aby se část výsledků z ekonomického pokroku dostala k nižším vrstvám, které jsou díky tomu relativně spokojenou a loajální složkou společnosti. Při dalším vychýlení rovnováhy ale nelze vyloučit, že se tohoto postoje vzdají. Reakcí vyšších vrstev bývá v tomto případě buď nastolení rovnováhy v podobě ústupků, nebo nástup síly - a tady vystrkuje drápy fašismus, který silou zachová kapitalistické ekonomické vztahy, něčím přispěje nižším vrstvám, najde obětní beránky, na které hodí vinu za bídný stav společnosti. Společenská rovnováha se ukazuje jako nutnost pro zachování stávajícího stavu, protože jak krajně levicová revoluce, tak fašistická reakce v případě vítězství zničí svobodu, na které je novověká společnost stále založena.
Tímto závěrem jsem nechtěl vytvářet pesimismus. Novověká společnost urazila velkou cestu vpřed, pokrytí životních podmínek, přístup ke vzdělání, k lékařské péči nebo informacím je doposud nevídaný. Vědy - technické nebo společenské - otevírají stále nové obory a pole působnosti, kde se lze realizovat. Ale potřeboval jsem ukázat, že jednostranně vedený pokrok vede v jiných oblastech ke škodám a že vzdání se jednotné společnosti, které vede k rozvrstvení, pluralitě a individualizaci, vyžaduje alespoň rovnováhu, když už jsme se jednou vzdali středověké univerzality a jednoty.
Základní literatura:
Budil, Ivo T.: Za obzor Západu. Triton, Praha 2007.
Le Goff, Jacques: Kultura středověké Evropy. Vyšehrad, Praha 2005.
Bareš, Ladislav a kol.: Dějiny Egypta, NLN Praha 2009.
Chalupa, Jiří: Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. NLN, Praha 2002.
Kašpar, Oldřich; Mánková, Eva: Dějny Mexika. NLN, Praha 1999.
Klíma, Jan: Dějiny Brazílie. NLN, Praha 1998.
Klíma, Jan: Dějiny Portugalska. NLN, Praha 2007.
Morgan, Kenneth: Dějiny Británie. NLN, Praha 1999.
Rovná, L.; Jindra, M.: Dějiny Kanady, NLN, Praha 2000.
Tindal, George B.: Dějiny Spojených států amerických. NLN, Praha 2000.
Ubieto, Antonio a kol.: Dějiny Španělska. NLN, Praha 1995.
Van der Horst, Han: Dějiny Nizozemska. NLN, Praha 2005.
-
Podle kritiků ekonomické globalizace vedou půjčky zemím Třetího světa v důsledku k dalšímu chudnutí. Půjčka se musí splácet penězi získanými z prodeje vypěstovaných plodin (káva, tabák, čaj, ovoce…), čímž se váže pracovní síla i půda potřebné k zajištění základních potravin; koncept by tak přirozeně navazoval na praxi prvních kolonistů, kteří vytáhli Indiány z jejich polí na své plantáže a do svých dolů se všemi ničivými důsledky na život domorodců. ↩︎
-
Hourani, Albert: Dějiny arabského světa. NLN, Praha, 2010, s. 83. ↩︎
-
V našich podmínkách je názornou ukázkou fungování levého i pravého populismu a socialismu srovnání Slovenska a Čech. Pravicový populismus Mečiara sliboval zbavení se nadvlády Prahy, což našlo vrchol v osamostatnění Slovenska, dnes vidí původ slovenského neštěstí v Maďarech nebo Romech.
Na levé straně slovenského politického spektra figuruje strana Smer levicového populisty Fica. Slovenská sociální demokracie přes osobní intervenci Miloše Zemana tak dlouho živořila, dokud nesouhlasila se splynutím se Smerem. Smer má sice přívlastek sociální demokracie, ale zároveň má název Smer definovat, že není ani vlevo, ani vpravo, ale že jde vlastním směrem.
Na příkladě obou států lze poznat na první pohled nevnímaný vliv odlišného historického vývoje - česká průmyslová společnost v rámci Rakouska prodělala emancipaci dělnické třídy, která se projevila založením vlastního politického směru, socialismu, zatímco slovenská převážně agrární společnost v rámci Uher takové vědomé rozvrstvení neabsolvovala. Populističtí vůdci nemluví jménem nějaké ideologie nebo programu, ale propagují, že jsou nezkorumpovaní, silnou a odbornou osobností schopnou vlády a že hájí zájmy všeho lidu. Ostatně Ficova vládní koalice s nacionalisty r. 2006, chápaná v Socialistické internacionále sociálně demokratických stran jako zrada ideálů, mu vynesla vyloučení z této internacionály a ukázala, že na sociálně demokratickou ideologii Smer nehraje. Spolupráce s nacionalisty ukazuje, jak populismus, i ten levicový, nachází nepřítele za hranicemi. Zatímco populisté v Latinské Americe vnímají jako škodlivé zásahy amerického kapitálu, slovenští populisté vnímají jako nepřítele Maďary - Maďara symbolizuje šlechtic, který žil z práce slovenských poddaných, a Maďaři nadřazenost “mají stále v krvi”, a proto je třeba se vůči nim vyhraňovat… Rozdíl chudý-bohatý není veden mezi vrstvami, ale mezi národy…
Zatímco průmyslová společnost vytvořila vrstvy, které se vyhraňují jedna vůči druhé a demokracie je založena na jejich rovnováze, tak společnost, která neprodělala takové společenské rozvrstvení, vyznívá spíše onen starý styl vlády založený na silné osobnosti, která má hájit zájmy všeho lidu… Je to takový obrázek, jak se z dějin dají vyzjistit nevědomé vzorce chování a mentality, které si lidé jinak neuvědomují, ani při osobním styku. Jakmile ale nastanou volby, vítězí u levicových voličů na Slovensku populistická strana, která předtím slovenskou sociální demokracii pohltila, zatímco v Čechách vítězí sociální demokracie a levicový populismus ve formě např. Paroubkových národních socialistů zůstává pod hranicí volitelnosti. ↩︎