Karel IV. Kapitola II. Vzestup Lucemburků a Karlovo dětství (1309-1323)

Marek Zelenka
„Přeji si proto, aby vám nebylo tajno, že mého otce jménem Jan zplodil Jindřich VII., císař římský, z Markéty, dcery vévody brabantského. Jan pojal manželku jménem Elišku, dceru Václava II., krále českého, a obdržel s ní Království české, poněvadž nebylo mužského potomstva v královském rodě českém. I vyhnal Jindřicha, vévodu korutanského, který měl za manželku starší sestru řečené manželky, která později zemřela bez potomstva; ten obdržel Království české pro onu sestru dříve než Jan, jak se o tom vypráví jasněji v českých kronikách. Tomuto Janovi, českému králi, se narodil v Praze z královny Elišky prvorozený syn jménem Václav léta Páně tisícího třístého šestnáctého, dne 14. května o páté hodině ranní.“[1]

Výňatek z Karlova vlastního životopisu, kterým začíná naše

druhákapitola, je zajímavým dokladem Karlovy osobnosti. Ukazuje nám, že

Karel IV. znal dobře svůj příběh a věděl, jaké okolnosti přivedly jeho

otce a tím i dynastii Lucemburků na český trůn. Zároveň, a to také není

bez zajímavosti, Karel považoval za nutné zdůraznit svým současníkům,

jak urozeným původem disponuje. Vždyť byl po obou rodičích potomkem

hned dvou významných evropských dynastií, přičemž jeho děd z otcovy

strany dokonce získal císařský diadém! Uvědomoval si tedy v širších

souvislostech, že je už jen svým původem předurčen k velkým věcem.

Avšak předurčenost je věc jedna, schopnost přeměnit ji ve skutečné

úspěchy věc druhá. Vědomí oslnivého rodinného zázemí ale Karlovi

nesvazovalo ruce, jak jsme toho svědky u celé řady velkých osobností

dějin, ale naopak jej zdravě motivovalo a naplňovalo oprávněnou pýchou.


V minulé kapitole jsme detailně sledovali Karlovy předky z matčiny

strany. Nyní zorné pole obrátíme k Janovi Lucemburskému

a jeho rodinnému zázemí, z něhož už na počátku 14. století vzešel první

římský císař lucemburské dynastie. Na rozdíl od Přemyslovců ale budeme

muset daleko více sledovat celkový evropský historický kontext, neboť

vzestup lucemburské dynastie byl ovlivněn událostmi v celé západní a

jižní Evropě. Bude to nutné i z toho důvodu, že právě ve Francii,

Lucembursku a Itálii Karel později prožil léta svého dospívání.

Lucemburkové se předtím, než dosáhli římské koruny, nemohli rovnat

Přemyslovcům věhlasem, ani plejádou významných osobností, které by

utvářely dějiny národů a států. Měli však stejně jako rod odvozující

svůj název od bájného oráče Přemysla starobylý původ. Prvního dávného

prapředka lucemburské dynastie bychom totiž nalezli už v 10. století.[2]

Tato linie však vymřela v mužském pokolení hrabětem Konrádem II. již

roku 1136. Hraběcí majetek, který se koncentroval kolem rodového sídla Lucemburku,

přešel po složitých peripetiích na Konrádovu tetu Ermesindu a jejího

syna Jindřicha IV. Slepého. Když tento hrabě roku 1196 umíral,

rozprostíralo se již těžiště rodového hrabství západním a

severozápadním směrem k Ardenám. Tato oblast byla jazykově a kulturně

románská, a i přesto, že formálně patřila k teritoriu Svaté říše

římské, politicky tíhla spíše ke geograficky bližší Paříži. Zde tedy

lze hledat příčinu dlouhodobé orientace Lucemburků na Francii.

Ve 13. století zažili Lucemburkové úspěšné období, ne nepodobné tomu,

jaké prožívali v dalekých Čechách Přemyslovci, i když v mnohem menším a

skromnějším měřítku. Skutečná pramáti lucemburského rodu hraběnka

Ermesinda

II. a její syn Jindřich V. Plachý dokázali rodové majetky

rozšířit, upevnit a hospodářsky scelit, čímž vzniklo jedno z největších

uzavřených říšských panství na západ od řeky Rýna. Avšak jak již to v

dějinách bývá, nic netrvá věčně. Část bohatého panství se totiž po

Jindřichově smrti v roce 1281 stala předmětem vážného sporu mezi

dolnorýnskými knížaty. Dlouholetý konflikt vyvrcholil v červnu 1288 bitvou

u Worringen, kde utrpěli Lucemburkové těžký debakl,

který se

rovnal katastrofě. V bitvě, v níž se proti Lucemburkům postavila

koalice vedená brabantským vévodou, totiž padl nejen tehdejší

lucemburský hrabě Jindřich VI., ale také jeho tři bratři a množství

lucemburské šlechty. V lucemburských dějinách tak má bitva

u Worringen

stejně černé místo jako u Čechů Moravské pole nebo Bílá hora.

Lucemburské panství se po nešťastné bitvě otřásalo v samotných

základech, avšak v roce 1292 jej převzal Jindřich VII., mladý syn

Jindřicha VI., před nímž se už zanedlouho měla otevřít vskutku oslnivá

politická kariéra.

Nový lucemburský hrabě strávil dětství na francouzském královském dvoře

a tato skutečnost jej silně poznamenala. Stal se politickým klientem

francouzského krále Filipa IV. Sličného, od kterého také bral

pravidelný roční plat za své služby. Ve středověku býval podobný vztah

celkem běžný, nešlo tedy z pohledu dnešní doby o nějakou nedobrovolnou

podřízenost. Byl to vztah, z něhož oběma stranám plynul celkem slušný

profit. Francouzi si mohli takto snadno vybudovat mocenské předpolí na

samotném říšském území a Lucemburkové se silným spojencem za zády se

již nemuseli obávat, že by je postihla katastrofa jako před několika

lety v nešťastné bitvě u Worringen. Jindřich se také s přispěním Paříže

provdal za Markétu, dceru vévody Jana I. Brabantského, což umožňovalo

Lucemburkům obnovit v celém regionu svou těžce pošramocenou pověst. Ba

co více! Jindřich mohl dokonce s patronací Francie pomýšlet na expanzi.

Francie představovala na počátku 14. století impozantní velmoc, jíž

vládl jeden z nejschopnějších králů, jaký kdy seděl na francouzském

trůnu. Jak jsme již v minulé kapitole říkali, za Filipovy vlády Francie

postupně převzala roli hegemona v celé Evropě a její vliv se rozšířil

na valnou část kontinentu. Francouzi s úspěchem expandovali nejen za

východní hranice své země, ale také do Itálie. Do francouzského vleku

se dostalo dokonce i papežství. V roce 1309 se papež i s kurií usídlil

v jihofrancouzském Avignonu, čímž začalo více než sedmdesátileté období

tzv. avignonského zajetí papežů, které ukončil až v roce 1377 papež

Řehoř XI. Podobně Francie expandovala také na území Svaté říše římské,

i když zde byly její pozice výrazně slabší. Po nenadálé smrti římského

krále Albrechta I. Habsburského v roce 1308 však vycítil francouzský

král jedinečnou příležitost, jak po papežství dostat pod svou patronaci

i římský trůn. Na něj hodlal dosadit svého bratra Karla z Valois. Avšak

veřejné mínění v Říši nebylo této myšlence příliš nakloněno, a tak se

Paříž odhodlala k nečekanému tahu. Aby zabránila volbě panovníka, který

by byl zcela mimo její kontrolu, bylo na rady mohučského arcibiskupa a

tím pádem i říšského kurfiřta Petra z Aspeltu, mimořádné osobnosti

tehdejší evropské diplomacie, jenž kdysi zastával i úřad kancléře na

dvoře krále Václava II., rozhodnuto o kandidatuře Jindřicha VII.

Lucemburského.

Šlo o chytrý tah. Jindřich VII. byl sice francouzským vazalem, ale jeho

rodové zázemí bylo z celkové evropské perspektivy natolik bezvýznamné,

že v Říši nepanovala obava z toho, že by Jindřich představoval

jakoukoli hrozbu pro říšské knížata. Francouzi si navíc výsledek volby

pojistili tím, že do úřadu trevírského arcibiskupa, tedy jednoho ze

sedmi říšských kurfiřtů, dosadili Jindřichova mladšího bratra Balduina.

Toto jméno si dobře zapamatujme, neboť se jednalo o vynikajícího

diplomata a politika, který po celý svůj dlouhý život bojoval za větší

slávu a prestiž své dynastie. Karel IV. ve svém prastrýci později

nalezl oddaného rádce a spojence. V listopadu 1308 tak byl Jindřich

VII. zvolen římským králem. Lucemburská dynastie se takřka přes noc

vyšvihla mezi evropskou smetánku. Pro Jindřicha, jeho manželku Markétu

a jediného synka Jana, který se narodil teprve v srpnu 1296, to byla

nejdůležitější chvíle jejich životů. Osud Lucemburkům přinesl metu, po

které pošilhávala kdejaká evropská dynastie. Brzy se dostavilo povýšení

další. Ani ne za rok od této chvíle přišli za Jindřichem poslové z Čech

s nabídkou, aby se jeho syn ujal české koruny. ***

Česká nabídka krále Jindřicha zaskočila. Ne že by o český trůn neměl

zájem, opak je pravdou, vždyť i přes anarchii, která v království od

roku 1306 panovala, se jednalo o lákavé dědictví. O dědictví, které

mohlo Lucemburkům zdánlivě lacino a bez většího úsilí přinést mohutnou

rodovou základnu, jež by jim umožnila výrazné posílení v Říši. Nabídka

české koruny však přišla v době, kdy měl Jindřich jiné starosti. Jeho

prvořadým záměrem byla římská jízda, která mu měla zajistit císařskou

korunu. Jelikož se římský král navíc obával, aby si proti sobě

prakticky hned v prvním roce své vlády nepoštval dosavadního českého

krále Jindřicha Korutanského, jehož vliv a sílu ve střední Evropě

nebylo radno podceňovat, odbývala se prozatím všechna jednání s Čechy v

nejvyšší tajnosti. Počátkem roku 1310 ale již bylo zřejmé, že Jindřich

velkorysé nabídky Čechů využije. Problém byl však v tom, že Jindřich

české straně zprvu nabízel za krále svého bratra Walrama, neboť

nepovažoval za moudré, aby se jeho jediný syn a dědic vydal do daleké a

nebezpečné země bez jakýchkoli praktických zkušeností z vysoké

politiky. Proti tomu se ostře postavila česká šlechta, jejíž sebevědomí

vzrostlo poté, co na jaře 1310 zahájila otevřenou vzpouru proti

Jindřichovi Korutanskému. Čeští páni žádali, aby se jejich králem stal

princ Jan, a to z pochopitelných důvodů. Mladý král by byl totiž tvárný

jako vosk a rychleji i snáze mohl přivyknout novému prostředí. Jednání

se proto protahovala a hrozilo, že před zahájením římské jízdy nedojde

k žádnému rozuzlení české otázky.

V létě se však situace v Čechách zdramatizovala natolik, že římský

král nemohl otálet. Princezna Eliška usela totiž prchnout z Prahy,

jelikož Jindřich Korutanský a jeho manželka Anna se všemožně snažili zabránit

očekávanému vyústění dramatu. Reprezentativní poselstvo české šlechty

tak nakonec pohnulo na říšském sněmu v červenci římského krále, aby

definitivně rozhodl. Neoblíbený Korutanec byl tedy z rozhodnutí

římského krále zbaven vlády v Čechách a teprve čtrnáctiletý Jan, jenž

zároveň obdržel od otce lucemburské hrabství a titul říšského

generálního vikáře (zástupce krále) v Říši, byl prostřednictvím

starobylého a symbolického aktu povýšen na nového pána Českého

království. V září se pak ve Špýru konala památná svatba Jana a Elišky,

jež ve svých důsledcích ovlivnila větší část kontinentu na téměř

století a čtvrt. Vždyť hned čtyři z potomků vzešlých z tohoto svazku se

v následujících třech generacích stali římskými králi a dva dokonce

dosáhli císařské koruny.

Svatba Elišky a Jana se odehrála v době finišujících příprav na římskou

jízdu. Zatímco mladí novomanželé zamířili v čele nepočetného vojska do

Čech, král Jindřich se svou chotí a bratrem Walramem překročil Alpy,

aby se vydal vstříc svému snu. Jelikož se Jindřich Korutanský odmítal

vzdát českého trůnu, musel být z Čech vytlačen vojenskou mocí. Teprve v

prosinci 1310 tak mohl Jan Lucemburský vjet do bran hlavního města

svého nového království. [4] Korunovace, která

však nebyla vzhledem k nedávným bojům o Prahu a třeskutému mrazu

důstojná, se odehrála v únoru 1311. Ještě před svou korunovací mladý

král vydal tzv.
inaugurační diplom, který si česká

šlechta s předstihem vymohla. Z Janovy strany se jednalo o značné

ústupky z jeho panovnické moci. Za daných podmínek ale nebylo zbytí.

Mnohdy si totiž ani neuvědomujeme, jak složité byly Janovy počátky v

Čechách. Vždyť v zemi nikoho neznal, neuměl česky, chyběly mu

zkušenosti a země byla navíc stále ve stavu částečné anarchie. Trvalo

dlouhé měsíce, než se král zorientoval natolik, aby alespoň částečně

chápal zákonitosti a mechanismy královské moci. Teprve s přibývajícím

věkem se ukázalo, že Jan disponuje velkou energií, rozhodností a

politickým talentem zděděným po otci. Navíc se mohl pochlubit i určitou

vzdělaností a obdivuhodnou osobní statečností. To z něj dělalo

šarmantního a charismatického rytíře, jehož kouzlu snadno podlehla i o

čtyři roky starší
Eliška. Alespoň v počátcích společného soužití lze u

obou hovořit o oboustranných a upřímných sympatiích.

Už od počátku se ovšem Jan musel potýkat se vzrostlým sebevědomím české

šlechty, která odmítala plošně uznat obnovu silné královské moci. Kromě

toho se v zemi rychle utvořily dva mocné panské tábory, které bojovaly

o přízeň mladého krále i královny, jež měla zpočátku na Jana velký

vliv. Situace se zhoršila ve chvíli, kdy došly do Čech znepokojující

zvěsti z Itálie. V červenci 1311 zemřel Janův strýc Walram a o pět

měsíců později i maminka Markéta. Král Jindřich sice dosáhl v červnu

1312 v Římě své císařské korunovace, ale římská jízda jej natolik

vyčerpala po finanční a dokonce i fyzické stránce, že se zdál být

výsledek celého podniku krajně nejistý. Podobu antické tragédie získala

římská jízda v srpnu 1313, kdy zemřel i sám novopečený císař. Jan tak

přišel v krátkém čase takřka o celou rodinu, což bylo pro jeho další

vládu v Čechách o to horší, že se již nemohl opírat o autoritu mocného

otce, o hroutícím se lucemburském panství v Říši ani nemluvě. I přesto

je obdivuhodné, že se Jan pustil do boje o římskou korunu, ačkoli bylo

zřejmé, že zopakovat lucemburský úspěch z roku 1308 bude jen stěží

možné. Českého krále navíc dopředu diskvalifikovalo i jeho mládí, neboť

Říše volala po zkušeném vládci. Jan tak nakonec podpořil bavorského

vévodu a rýnského falckraběte
Ludvíka IV. Bavora z

mocné dynastie Wittelsbachů. Avšak do volebního klání se zapojili i

Habsburkové, a tak došlo k situaci, která vlastně prostupuje celými

středověkými dějinami Svaté říše římské. Část kurfiřtů zvolila Ludvíka

Bavora, zbytek hlasoval pro rakouského vévodu Fridricha I.

Habsburského. V Říši tak zavládlo faktické dvojvládí. Pro České

království to nebylo zrovna vhodné, jelikož o římský trůn nyní zápasili

dva mocní panovníci, kteří měli državy v bezprostřední blízkosti

českých zemí.

Mladého a dravého Lucemburka ale více znepokojovala situace v Čechách.

V průběhu roku 1315 stálo totiž království na pokraji domácí války.

Šlechta volala po odstranění cizinců v královské radě a v zemských

úřadech, které sem dosadil král, jenž spoléhal na jejich zkušenosti.

Tlaku šlechty Jan sice v této věci ustoupil, ale už nemohl zabránit

narůstajícímu nepřátelství dvou mocných táborů panstva, které na jedné

straně vedl Vilém Zajíc z Valdeka, na straně druhé stál Jindřich z

Lipé. Ke klidu nepřispívala ani královna
Eliška, která ve své

panovačnosti tlačila krále k větší aktivitě vůči sílící šlechtě a sama

rozdmýchávala spory. Na jaře 1316 dokonce museli Janovi přispěchat s

vojenskou pomocí jeho strýc Balduin a spojenec Petr z Aspeltu. Navíc

sama
Eliška, ač již byla v pokročilém stavu těhotenství, se osobně

vypravila do Říše ke dvoru Ludvíka Bavora s žádostí, aby jejímu

manželovi poskytl vojenskou pomoc proti vzpurnému českému panstvu. Ve

svém lůně tehdy nosila přemyslovská královna dlouho očekávaného dědice.

Královskému páru se zatím narodily pouze dvě dcery.

V červenci 1313 přišla na svět princezna Markéta

a

v květnu 1315 Jitka (Bona). Brzké početí dalšího

dítěte svědčí nejen o stále normálně fungujícím vztahu mezi Janem a

Eliškou, ale také téměř o zoufalé snaze konečně přivést na svět

mužského potomka, jehož narození by mohlo alespoň částečně odlehčit

napjaté situaci v Čechách a na královském dvoře v Praze. Taková tedy

byla historická kulisa, když přišel na svět Karel IV. ***

Dne 14. května 1316 bylo na královském dvoře rušno. V brzkých ranních

hodinách přišel na svět tolik vytoužený mužský dědic nové královské

dynastie, která nastoupila na český trůn teprve před šesti lety.

Narození prince bylo pro Elišku a Jana jedním z nejkrásnějších okamžiků

společného soužití. Šťastná událost oba manžele znovu na čas sblížila,

ačkoli rozdílnost povah a politická rivalita mezi předními českými

pány, jimž šlo o krach jejich vztahu, způsobily, že se královský pár

vzájemně odcizoval. Co se asi honilo hlavou hrdému otci, který se s

dojetím skláněl nad kolébkou svého prvorozeného syna, nebo matce, která

si ze všeho nejvíce přála, aby z novorozeněte jednoho dne vyrostl

statný rytíř nebo schopný státník, jenž by znovu obnovil slávu padlé

přemyslovské dynastie? Netušíme, víme ale zcela bezpečně jedno: Ani

jednoho z rodičů by zřejmě nenapadlo, že toho dne přišel na svět jeden

z nejvýznamnějších vrcholně středověkých panovníků Evropy, před nímž

měl ležet vskutku nevšední životní příběh.[5]

Sudičky, které přišly ke kolébce českého prince, mu sice předpověděly

velký osud, ale byly to především rodinné a genetické dispozice, které

Karlovi vložily do vínku řadu ušlechtilých vlastností. Po otci Janovi

Karel zdědil diplomatický talent, schopnost rychlé a včasné improvizace

i osobní odvahu. Otec byl také pro Karla symbolem a nositelem

rytířských ctností, které kralevice přitahovaly již od mládí. Avšak Jan

na svého syna přenesl i neklid, vždyť první Lucemburk na českém trůnu

byl pověstný svými neustálými cestami a horečnou aktivitou osobní i

vladařskou. Stejně tak jako slabostí pro něžné pohlaví. Na rozdíl od

otce však Karel v pozdějším věku ctil rodinný život a harmonii, snad na

základě neblahých osobních zkušeností z dětství a dospívání. Po

předcích z matčiny strany zdědil Karel rysy prakticky podobné.

Dominovaly u něj především geny dědečka Václava II., po němž podědil

zejména hlubokou zbožnost, náklonnost k duchovním hodnotám a také

intelektuální zájmy. Zatímco Václav II. například skládal milostné

básně, Karel byl později výrazně literárně čilý. Co se týče matky, tak

po té Karel zdědil především citovou vznětlivost.

První velkou událostí v životě dědice českého trůnu byl slavnostní

křest. Ten se odehrál 30. května 1316 na Hod Boží svatodušní v románské

bazilice sv. Víta na Pražském hradě. Bylo to nejspíše vůbec poprvé, co

se čerstvě narozený princ ocitl ve starobylém sídle českých králů,

neboť král s královnou i se svým dvorem dočasně bydleli na Starém Městě

pražském. Pražský hrad totiž zažil kolem roku 1303 velký požár, při

němž byly zničeny právě soukromé prostory Hradu, v nichž přemyslovská

královská rodina bydlela. Vzhledem k následujícím událostem nemohl být

Pražský Hrad obnoven ve svém dřívějším stavu. Došlo sice k odstranění

známek požáru a částečné výstavbě bývalých prostor, ale pro mladý

královský pár bylo mnohem pohodlnější přebývat v honosných měšťanských

palácích, kterých bylo v této době na Starém Městě hned několik. Z

pramenů je nejasné, kde ke Karlovu narození došlo, takže snahy

moderních historiků přesněji určit místo pobytu královského páru v době

kralevicova narození jsou více či méně pouze hypotetické.

Křest královského chlapce vykonal za přítomnosti obou rodičů a princova

prastrýce Balduina Trevírského osobně mohučský arcibiskup Petr z

Aspeltu, pro něhož tato událost znamenala velkou satisfakci. Po mnoho

let věrně sloužil králi Václavu II. a byl svědkem nečekaného pádu

Přemyslovců. Nyní stál u zrodu nové české královské dynastie. Na žádost

matky byl princ pokřtěn po hlavním zemském světci a také slavném

dědečkovi jménem Václav. Otec se tomu nebránil, spíše naopak. Manželé

tím totiž chtěli demonstrovat, že kralevici proudí v žilách krev

přemyslovská i lucemburská, což jej do budoucna předurčovalo k plné

legitimitě usednout na český trůn. Jen podotýkáme to, co asi čtenáři

zřejmě tuší, budoucí král a císař přijal jméno Karel až za svého pobytu

ve Francii.

Je tak trochu ironií, že o prvních letech života největšího z českých

králů nevíme téměř nic. Nedokážeme tak odpovědět na otázku, jak

probíhala výchova budoucího panovníka, protože soudobé prameny o tom

mlčí. Nikdo totiž nemohl tušit, kým se právě narozený potomek Jana a

Elišky později stane, nehledě na to, že ve středověku byla poměrně

vysoká úmrtnost v dětském věku. Dlouho se tak nevědělo, zdali kralevic

přežije první měsíce a léta svého života, přičemž nikdo nemohl

vyloučit, že se Janovi a Elišce vzhledem k jejich nízkému a

„produktivnímu“ věku nenarodí ještě další mužští potomci. To se také

stalo. V roce 1318 se královně narodil další chlapec, který byl na

památku krále železného a zlatého pokřtěn jménem
__Přemysl

Otakar__. Avšak tento královský chlapec zemřel již o dva roky

později. V únoru 1322 však
Eliška porodila dalšího syna, Jana

Jindřicha, který se dožil dospělosti a sehrál v

českých

dějinách významnou roli. Karel svého mladšího bratra, jenž se později

stal moravským markrabětem a zakladatelem moravské linie Lucemburků,

velmi miloval a měl k němu po celý život vřelý vztah. Královně se v

roce 1323 narodila ještě dvojčata
Eliška a
Anna,

ale obě zemřely příliš mladé. Dalších potomků už nebylo, jelikož

manželství Elišky a Jana se už na počátku 20. let 14. století prakticky

rozpadlo.

Ještě jeden důvod způsobil, že české kroniky nevěnovaly pozornost

prvorozenému princi. V zemi byla totiž stále napjatá situace, která

hrozila každou chvílí přerůst v občanskou válku. Ke všemu zlému navíc v

roce 1316 vypukl v Čechách mor. Lidé a kronikáři měli tedy poněkud jiné

starosti než sledovat královské miminko. Jestliže panovaly v královské

rodině naděje, že narození dědice situaci v zemi uklidní, opak byl

spíše pravdou. Kralevic se totiž okamžitě stal předmětem sporu mezi

manžely a hračkou v rukou znesvářené šlechty. Bylo to nechutné a smutné

zároveň, ovšem děti se stávají jablkem svárů v problémových

manželstvích i v dnešní době, takže nemůžeme tehdejší dobu pokrytecky

posuzovat jako staletí drsných mravů a nízké kultivovanosti.

Král Jan opustil Čechy v srpnu 1316, neboť se rozhodl aktivně pomoci

Ludvíku Bavorovi v Říši proti Habsburkům. Čerstvě narozený dědic trůnu

zůstal v Praze se svou matkou, která se však obávala o bezpečnost svého

syna natolik, že jej převezla na hrad Křivoklát a svěřila do

opatrovnictví svého sympatizanta Viléma Zajíce z Valdeka. Na pevném

Křivoklátu zůstal kralevic až do března 1317. Poté byl znovu převezen

do Prahy, neboť správu země za nepřítomného krále nyní de facto

převzala
Eliška. Ta však svým nesmlouvavým postupem vůči svým odpůrcům

nadělala více škody než užitku, a tak se již v červnu téhož roku

uchýlila se všemi svými dětmi na pevný hrad Loket. Když se král

dozvěděl, že tentokrát skutečně hrozí reálné nebezpečí jeho rodině,

vrátil se narychlo do Čech a koncem roku 1317 se s Eliškou přesunul

znovu za pevné hradby pražských měst. Zdá se ale, že Jan a
Eliška své

děti ponechali prozatím na Lokti. Budoucnost ukázala, že to byl

prozíravý krok, neboť v únoru 1318 vypuklo v zemi otevřené povstání

proti králi. Sám král se dostal do úzkých a musel se v Chebu

dosti

nedůstojně dovolávat pomoci svého spojence Ludvíka Bavora. Wittelsbach

následně v dubnu v Domažlicích inicioval smírné narovnání mezi králem a

českou šlechtou, na základě kterého se mohly poměry v zemi alespoň

částečně uklidnit.

Nyní následovala paradoxní situace. Zatímco se politické poměry v

Čechách začaly uklidňovat, vztahy mezi králem a královnou citelně

ochladly. Není těžké uhádnout, že panovačná a pyšná
Eliška Janovi tvrdě

vyčítala nedůstojný mír se šlechtou, kdežto král naopak obvinil svou

drahou polovičku, že svými intrikami a politickým diletantstvím

zapříčinila nedávnou situaci, kdy se část šlechty dopustila vzpoury na

svém lenním pánovi. Rozklad vzájemného soužití navíc umocňovaly

pomluvy, z větší části lživé, jež v blízkosti krále šířili lidé, kteří

se chtěli královně pomstít za její provokace. Král se navíc po

domažlickém míru snažil svou aktivitu namísto sporu s domácí šlechtou

orientovat na zahraničně-politické otázky. Svým způsobem tak rezignoval

na dění v zemi a smířil se s tím, že v Čechách se mu jen stěží kdy

podaří prosadit královskou moc v plném rozsahu.

Za této situace musel mít Jan v zemi zajištěn bezpečný týl, a proto

hledal cestu postupného smíření s panstvem. Základní podmínkou k tomu

bylo rázně skoncovat s citovým vydíráním a výhrůžkami ze strany své

manželky.
Eliška totiž skutečně používala svého syna jako páku k

nátlaku na krále. Že by však reálně uvažovala nebo alespoň otevřeně

hrozila Janovi sesazením a nastolením kralevice na trůn, se nezdá

pravděpodobné. Král ale pojal podezření a jeho paranoia nadále

narůstala. Obával se, aby jej česká šlechta jednoho dne skutečně

neodstranila z trůnu a nedosadila na královský stolec jeho syna, jenž

byl po matce rodem Čech. V době vypjatého dobového nacionalismu, kdy

byl král i veřejným míněním považován za cizince, se dal Jan snadno

ošálit a rozhodl se konat.

  Hrad Loket     

Zdroj: Bobak Ha’Eri – vlastní dílo, Wikimedia Commons

V únoru 1319 se král i s početným zbrojným lidem nenadále objevil před

Loktem, kam se nedlouho předtím opět uchýlila
Eliška i se svými dětmi.

Tady se odehrálo drama, které se pro více než dvouapůlletého Karla

stalo hlubokým traumatem. Král se zmocnil hradu, zajal členy královnina

doprovodu, některé dokonce donutil na mučidlech k doznání, jež chtěl

slyšet, načež Elišce násilím odebral všechny děti. Zhrzená královna

byla následně vykázána na Mělník, tradiční věnné město českých

královen, zatímco malý Karel zůstal po dva měsíce na Lokti. Tady byl

podle všeho držen v nedůstojných podmínkách, které vznikly nenadálou

situací, kdy byla milující matka odtržena od svého syna a její dvůr,

tedy včetně vychovatelek pověřených péčí o dítě, byl rozprášen. Teprve

po dvou měsících byl kralevic na příkaz otce převezen na Křivoklát, kde

strávil další čtyři roky. Na Křivoklátu měl jistě větší pohodlí, než na

Lokti, přičemž mu otec zajistil péči odpovídající jeho postavení a

důležitosti, ovšem nikdo nemohl zastřít, že se jedná o internaci. Bez

svolení otce se Karel nemohl z Křivoklátu vzdálit, a i když se

spekuluje o tom, že mohl o něco později na čas pobývat v krátkých

intervalech v Praze a dokonce se setkat i s matkou, byla léta strávená

na tomto hradu pro kralevice velmi těžká. Byl násilím vytržen z

rodinného kruhu a na dlouho vsazen do neznámého prostředí, které se

povětšinou omezilo jen na několik útulných komor a hradní nádvoří. Pro

malého chlapce to nebylo vhodné místo pro dětství.

Jelikož až do roku 1323 nemáme o Karlovi žádné hodnověrné zprávy, mohli

bychom v našem vyprávění poskočit o několik let dopředu. Avšak právě

léta 1319-1323, která kralevic strávil na Křivoklátu, byla pro další

povahu Janova vládnutí v Čechách zcela klíčová. Král se tehdy

definitivně rozhodl, že svou energii vrhne za hranice Českého

království. Nešlo pouze o rezignaci na domácí poměry s ohledem na

neúspěch v boji s českým panstvem, ale vliv měla i Janova povaha. V

Čechách se nikdy necítil jako doma, české prostředí mu v ničem

neimponovalo. Srdce ho táhlo do rodného Lucemburska a na francouzský

královský dvůr. Navíc jako obratný politik chápal, že svému království

mnohem více prospěje, když jej nepřímo zatáhne do aktuálního evropského

dění. Nebyl státníkem typu Václava II., více se cítil přirozeně v sedle

koně a v bitevní vřavě. Janova politika byla dvojsečná. Na jednu stranu

trpěla země tím, že často dlouhé pobyty krále v zahraničí oslabovaly

panovnickou moc v Čechách. Avšak na straně druhé Jan postupně a úspěšně

obnovil velmocenské ambice českého státu, výrazně rozšířil jeho

teritorium a zajistil mu bezpečnost a stabilitu. Hned v roce 1319 Jan

získal
Budyšínsko a roku 1322 dokonce natrvalo

začlenil do českého státu celé
Chebsko. To mu

ochotně udělil římský král Ludvík Bavor za pomoc v
__bitvě u

Mühldorfu__. V této bitvě, která se odehrála symbolicky na den

sv. Václava, tj. 28. září 1322, porazili Wittelsbachové s českou pomocí

Habsburky, kteří byli tímto na další více jak jedno století vytlačeni z

vrcholné středoevropské politiky.

Janova šťastná hvězda na evropském poli jasně zářila. Český král se

stal pojmem v celé Evropě a všude tam, kde se dělo něco významného, se

dříve či později objevil i Jan. V Evropě se tehdy dokonce ujalo

přísloví, že se nemůže nic podstatného vyřídit bez účasti českého

krále. Nesílila ale jen prestiž celé země, ale také samotná lucemburské

dynastie. V únoru 1322 se Jan v Paříži osobně účastnil korunovace

nového francouzského krále
Karla IV. Sličného. Ten

se dokonce stal švagrem českého krále, když si v září téhož roku vzal

Janovu sestru
Marii. Svého pobytu v Paříži Jan

využil k posílení česko-francouzského spojenectví, jehož nepřímým

důsledkem bylo i rozhodnutí, že se v nejbližším možném termínu kralevic

Karel odebere do Francie, kde se mu mělo dostat adekvátní výchovy a

vzdělání, jež ho měly jednoho dne připravit na dráhu vladaře. Na podzim

1322 krále zaměstnaly události kolem bitvy u Mühldorfu, takže k

naplnění dohod z Paříže mohlo dojít až na jaře příštího roku. Dne 4.

dubna 1323 tak byl Karel bez větší pozornosti a zájmu českých kronikářů

odvezen do Francie. Do své vlasti se měl vrátit až za dlouhých deset

let. Svou matku už nikdy nespatřil…

Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.