Hrabata z Hückeswagenu – místo zbohatnutí na kolonizaci úpadek rodu
On je poprvé ve vztahu k českému králi Otakaru I. zmiňován v listu anglického panovníka Jindřicha III. z 24. června 1228. I přesto, že sňatek se nakonec neuskutečnil, nedošlo k přervání kontaktů mezi hrabětem a českým králem, Arnold byl zřejmě za své služby odměněn rozsáhlými lesy v předpolí Moravské brány.
Na Moravě se tento porýnský hrabě prokazatelně objevuje až v roce 1234, pátého dubna na Velehradě, kde je uveden jako nejvýznamnější světský svědek při potvrzení práv hradišťského kláštera. V čele svědečné řady (ještě před vévodou Bernhardem Korutanským) se ocitá v Brně druhého listopadu, kdy markrabě Přemysl potvrzuje privilegia Rajhradskému klášteru. Pod neznámým datem roku 1234 se skrývá ještě další markraběcí listina, ve které Přemyslovec v Opavě klášteru v Zábrdovicích daruje ves a uděluje privilegia. I zde je Arnold uveden jako nejvýznamnější garant pořízení. V Brně Arnold hrabě z Hückeswagen svědčí markraběti opět 28. března 1235, na dalším privilegiu Zábrdovicím, tentokrát ovšem až za Oldřichem Korutanským. V brněnské listině z 29. července, tentokrát pro Doubravník, je uveden opět na prvním místě, s predikátem Hugensvald, což může být viděno jako Hukvaldy. Následně je zmiňovaný v Brně v polovině srpna 1237 jako svědek záležitostí brněnského kostela sv. Petra, tentokrát za purkrabím z Donína Otou. V únoru 1238 se Arnold (společně s dalším šlechticem z Říše Ojířem z Frídberka) dostane jako svědek na listinu Václava I. v Praze, pro klášter ve Waldsachsen.
Poslední listina, kde je Arnold doložen, je jeho vlastní dokument. Ten vydal na Starém Jičíně 14. července 1240, společně se svojí ženou Adélou a za souhlasu syna Franka. V ní dává vesnici Rhöndorf (u Bonnu), kterou koupil od rytíře Gerlacha zvaného Ogira, klášteru v Steifeldenu. Transakci v Jičíně dosvědčují představení tohoto kláštera, stejně tak i konventu hradištského, syn Frank a další příbuzný Tiderik.
Hrad Starý Jičín - buď přímo zde nebo na domnělém dvorci u kostela v Starém Jičíně mohl Arnold vydat svoji listinu
Celkem se tak Arnold v letech 1234 až 1238 objeví na sedmi listinách, jednou v Praze, šestkrát na Moravě, ve všech jejích částích. Z tohoto listinného materiálu ho nejde blíže lokalizovat do určité části země. Ve srovnání s moravskou šlechtou se nevyskytuje příliš často (nesvědčí ani na jedné z listin olomouckého biskupa Roberta). Arnold z Hückeswagen taktéž nezískal prokazatelně žádný z moravských úřadů, ačkoliv je vždy uváděn před těmito úředníky. Z toho soudím, že ač měl majetky na Moravě, do moravské zemské obce příliš nezapadl, říšský hrabě byl panovníkem využíván spíše k zvýšení prestiže listin a právních aktů (to zpětně nemusela moravská šlechtická reprezentace vnímat pozitivně, když neuznávala hraběcí titul jako nadřazený), než jako jeden z reprezentantů a garantů jejich platnosti. Podobně jako ve 40. letech Erkenbrecht ze Starkenberka nebo Ojíř z Frídberka.
O jeho synu Frankovi se zmiňuje až listina Přemysla Otakara II., tehdy ještě jenom rakouského vévody a moravského markraběte z 12. prosince 1251. Ve Vídni tehdy monarcha potvrdil dar nově založeného kostela, 4 lány a 100 popluží kolem řeky Lubiny v Příboru Frankem nově vznikajícímu klášteru také v Příboře. Písemné zlistinění od Franka se nedochovalo. Tato listina je současně první zmínkou o nově založeném městě Příbor (v německé podobě Freiburg), který se stal jedním z center zmenšeného dominia hrabat z Hückeswagenu. Založení kláštera, který měl být filiální k Velehradu, se nicméně nepodařilo, jak vyplývá z následujících listin, kdy si činí majetkové nároky na pozemky u Příbora právě jihomoravský konvent.
Frank, společně s bratrem Jindřichem v roce 1260 prodávají původní porýnské hückeswagenské panství, za 220 hřiven hraběnce Markétě z Bergu, sestře kolínského arcibiskupa Konráda.
Zámek Hückeswagen, dnešní podoba. Zdroj: Rheinische Post
I na další listině se o Frankovi mluví v souvislosti s prodejem majetků. Jde o závěť olomouckého biskupa Bruna z 29. listopadu 1267. Zde episkopus prohlašuje, že od Franka koupil újezd, který byl vymezen potokem Sedlničkou, místem Bruneswerde (Stará Ves) o 70 lánech (který původně náležel Konrádu z Plavče), dále Rožnovem a Hrabovou a také Ostravicí. Polovinu tohoto území získal hrabě zpět jako biskupské léno, biskup na druhé části vlastnil vsi Staříč (70 lánů), Místek (40 lánů) a Sviadnov (také 40 lánů). Jak dokládá J. Bakala, k prodeji a uzavření lenní smlouvy mezi Brunem a Frankovi muselo dojít před rokem 1258, kdy biskup disponuje s 66 lány u Staříče a po roce 1251, kdy pokus o založení kláštera v Příboru potvrzuje zeměpán, nikoli olomoucký biskup jako lenní senior.
Hraběcí rod na Moravě pokračuje v roli biskupských vazalů dvěma bratry Bludem a Jindřichem. Jméno Blud odkazuje právě na rod, sídlící v Pňovicích a v této době také na Starém Jičíně. Dosavadní bádání považuje proto zcela logicky manželku Franka Trojslavu (Trojku) za příslušnici tohoto rodu a matku Bluda a Jindřicha. Je ovšem nutné připomenout, že Blud s Jindřichem nejsou v žádné listině uvedeni jako děti Franka a Trojslavy, této manželský pár uvádějí opakovaně pouze jako své předchůdce. Trojslava z Pňovic by také vysvětlovala ztrátu Starého Jičína jako prodej této domény příbuzným.
Jindřich z Hukvald (pokud je totožný s Jindřichem z Příbora a není například jeho strýc) je zmíněn již v roce 1285 při uzavření příměří mezi olomouckým biskupem Dětřichem a Fridrichem z Schonburga. Společně s (mladším?) bratrem Bludem, když se oba titulují jako hrabata z Příbora (comites de Vriburch), obnovují v roce 1292 patronát nad kostelem právě v Příboru, velehradskému klášteru. V tomto dokumentu je zmíněno, že patronát Velehradu daroval jejich předchůdce Frank (není uveden jako otec), společně s 50 lány lesa, určenými k založení nových vesnic. Kromě biskupa a lidí kolem něho, na listině bratrům svědčili z významnější šlechty Hartmann z Holštejna a Vlk z Plavče, který ač původem z jižní Moravy, patřil také ke stavu severomoravských leníků biskupa.
Listina Bluda a Jindřicha z Příbora z roku 1292, zdroj: Monasterium
Jindřich z Příbora v roce 1294 zakládá ves (nebo alespoň k tomu vydává v Příboru listinu, která určuje povinnosti zdejších poddaných) Pozmansdorf (dnes Kozlovice). Rychtářem se stává lokátor, Sydylmann, jak je u podobných smluv obvyklé se svobodnými lány. Vesničané získávají deset nebo dvacet let lhůtu placení daní, v závislosti na místě jejich lánů. Dále je zmíněna krčma, mlýn se dvěma koly, kovárna, pekárna, řeznictví a švec. Soudnictví mělo být odvozováno od příborského práva, potažmo hlubčického, franského (J. Bakala zde připomíná původ vlastníků ve Frankách, Porýní). Poměrně vysoké byly poplatky vrchnosti, dvakrát do roka 3 loty stříbra (celkem tedy půldruhé hřivny) a k tomu 3 měřice pšenice, 2 ječmene a stejnou míru ovsa. Svědky této listiny jsou většinou rychtáři a (zřejmě další) poddaní z okolí.
Když se posuneme o několik let dopředu, dojde k zajímavému setkání. V létě 1297 byl Blud z Jičína zahrnut jako svědek do úmluvy mezi těšínským knížetem Měškem a olomouckým biskupem Dětřichem ohledně moravsko-slezských hranic. Měškova listina byla vydána v Ostravě. Zde se Blud setkal se svými vzdálenými příbuznými Bludem a Jindřichem, zatímco on je svědkem z pozice významného moravského pána, Blud a Jindřich jsou chápáni jako jedni z několika leníků. Stejný den na stejném místě stejnou úmluvu totiž vydal i olomoucký biskup, zde jsou uvedeni bratři oba, Jindřich jako Henomannus. Na rozdíl od přechozí listiny jsou uvedeni mezi biskupskými leníky.
Dřívější potvrzení lánů velehradskému klášteru se neobešlo zřejmě bez komplikací, když podobnou listinu museli oba bratři vydat také v létě roku 1302. Tentokrát jde ovšem o 52 lánů, které daroval nejenom Frank, ale i Trojslava. Složení svědků je obdobné, olomoucký biskup, jeho komorník Pavel, leníci Mikuláš z Šaunburka, Ekrik z Fulštejna, Frank z Modřic a Gerlach z Osoblahy. Za moravskou šlechtu opět Hartmann a Blud mladší z Bludovic.
Bratři jsou ještě zmíněni na podzim roku 1307, v listině olomouckého biskupa Jana, datované v Kroměříži. Tato listina se vykládá jako doklad manského soudu olomouckého biskupa, pro nynější úvahy je důležitá zmínka o Bludovi z Trnávky (Trenauia) a Heymannu (tedy Jindřichovi) z Příbora (poprvé v české variantě Prsybor), kteří se dostali do sporu s bratry z Krásné.
Před rokem 1316 oba bratři zřejmě umírají, držiteli jejich Hukvald (heren czu heckenwald) jsou tehdy již Dětřich a Jindřich z Fulštejna.
Později se biskupské léno Hukvaldy stává komorním biskupským statkem, a jako takové je potvrzeno v polovině století i papežem Urbanem V. Zmíněn je hrad Hukvaldy a městečko Příbor, a 11 vesnic, z nichž 8 lze bez problémů ztotožnit a lokalizovat, jde o Kozlovice, Tichou, Novou Tichou, Sklenov, Petrovice, Trnávku, Závišice a Sedlnice (pouze polovinu). Další tři Jaroslav Bakala určuje jako Lhotku u Místku, Skotnici, a zřejmě Klokočov, Miloň Dohnal jako Metylovice, Kornice a Chlebovice. Důvodem pro jmenovitý výpis komponent panství bylo oddělení Frenštátska/Šostýnska, které získal Michal z Vlašimi. Toto panství zmíněný badatel vymezuje hradem Šostýnem, městečkem Frenštátem a vesnicemi Kopřivnicí, Lichnovem, Vlčovicemi, Drnholcem a polovinou Závišic.
JIří Jurok v posledních pracích uvádí ještě několik členů rodu v 14. století. V roce 1355 se v zemských deskách objevuje “Petrus Comes de Vreyburch”, v roce 1361 “Pesco dictus Hrabye” zapisuje své manželce Markétě z Lelekovic věno v Damnicích, v roce 1364 se tento Petr či Pešek píše podle Nové Vsi. Ve skutečnosti jde o člena vladyckého rodu z Našiměřic erbu vlka. Dalším členem měl být Štěpán aMarkvart z Příbora, kterému Karel IV. daroval ves Nepodržice (snad Nepodřice), připadně ještě Lev Konrádův, který v roce 1342 dostal papežský dispens z důvodu nemanželského původu, aby mohl vykonávat kněžskou profesi. V prvním případě jde zřejmě o vlastníky Přívor na Mělnicku, v druhém možná o příborské měšťany.
Příběh hrabat v Hückeswagenu ve třináctém století je vyprávěním o majetkovém a s tím i ruku v ruce mocenském a prestižním úpadku. Porýnská hrabata, dle mého soudu v polovině století, ztrácejí jičínské panství a téměř současně jsou donuceni k vstupu do služeb olomouckých biskupů. V roce 1260 prodávají rovněž své porýnské majetky hrabatům z Bergu. Jak vysvětlit tento úpadek je otázkou a lze nabídnout jen spekulace. Osobně bych navrhnul vysoké výdaje na kolonizaci nově získaného území a stavbu hradů (Starý Jičín, Hukvaldy a Šostýn). Nelze zapomínat na to, že nově kolonizované území negeneroval zisky svým vlastníkům, to až po vypršení lhůty, která trvala řádově roky, jak vidíme z listiny Jindřicha. Uvažovat lze také o vysokých nákladech na „hraběcí" reprezentaci, což se mohlo promítat i v rovině stavby kamenných hradů.
Použitá literatura:
Jaroslav Bakala: Příborsko-hukvaldské léno v 13. a 14. století. Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku. Výbor z článků a studií. Brno : Matice moravská, 2002, s. 505-517.
Miloň Dohnal: Hukvaldské panství a olomoučtí biskupové v době předbělohorské. Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. č. 1, 1993, s. 15-29.
Jiří Jurok: Původ, kolonizace, odboj a zánik pánů a hrabat z Hückeswagenu a z Příbora v letech 1228 - 1367. Vlastivědný sborník Novojičínska 70, 2020, s. 5-22.
Jiří Jurok: Počátky pánů a hrabat z Hückeswagenu a Příbora v Porýní a jejich genealogie. Vlastivědný sborník Novojičínska 73, 2023, s. 5-27.
Miroslav Plaček: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí: dodatky. Praha: Libri, 2007.
Zdeněk Šerý, Jiří Tichánek: Šlechtická sídla na Novojičínsku. Opava: Jiří Müller - Butterfly, 2003.
Diskuse: Páni z Hückeswagen