Říše středověké Afriky

Jan Boukal
Když se řekne středověk, většina lidí si představí středověk evropský – dobu králů, rytířů, hradů a katedrál. Dokonce i ve školním dějepise se učí (až na výjimky) o středověku evropském. Je to patrně dáno tím, že námi užívaná periodizace dějin má svůj původ právě v Evropě. Lze si však zákonitě položit otázku – jinde se v téže době nic neodehrávalo, nevznikaly a nezanikaly státy, nemáme k nim nic hmotného dochováno?

Jedním z územních celků, jejichž středověká minulost je Evropanovi takřka neznámá, je Afrika. Středověkou Afrikou lze rozumět období mezi zánikem moci antických států na tomto světadíle (zejména v jeho severní části) a dobou, kdy začala být Afrika výrazněji kolonizována evropskými mocnosti (od 15. a více 16. století). Českému zájemci o uvedený region ve sledovaném období se nedávno mohl dostat do rukou nový překlad knihy francouzského historika F. X. Fauvelle – Aymara „Zlatý nosorožec. Příběhy o africkém středověku". Tato kniha bohužel zcela dostává svému podtitulu, jedná se kratičké texty (příběhy) inspirované ojedinělými archeologickými nálezy a zprávami převážně cizích obchodníků a cestovatelů, z nichž někteří dokonce pojednávali i o zemích, které osobně nenavštívili. Jaké významnější říše bychom tedy na území středověké Afriky mohli hledat?

Egypt

Již v čase prvního rozmachu islámu se stal do té doby sasánovský a předtím byzantský Egypt muslimskou zemí a moci v něm se chopila dynastie Ummájovců, obnovitelů významu Egypta jako zemědělské produkční oblasti, Ummájovce později nahradili Abbásovci. Od 10. století ovládali Egypt Fátimovci, podřízení chalífovi z Bagdádu. Jejich panství se rozkládalo hned na dvou kontinentech – v Africe, konkrétně v Egyptě a Núbii, a na Blízkém východě, tedy v Asii. Za jejich vlády v Egyptě definitivně převážil islám nad koptským křesťanstvím. Fátimovce ve 12. století nahradila původem kurdská dynastie Ajjúbovců, založená slavným sultánem Saladinem. V armádě Ajjúbovců sloužili jako elitní vojenské jednotky zotročení turkičtí Kipčakové, kterým se v Africe a na Blízkém východě říkalo „mamlúkové (slovo znamená „otrok"). Tito mamlúkové se roku 1250 vzbouřili proti svým pánům, zabili svého pána sultána Turanšáha a sami se chopili moci. Centrem moci se pro Mamlúky (v návaznosti na Ajjúbovce) stala Saladinem založená citadela v Káhiře. Za obzvláště úspěšného lze považovat mamlúckého sultána Bajbarse, který říši rozšířil a úspěšně bojoval proti skomírajícím křižáckým státům i proti Mongolům. V Mamlúcké říši fungoval podobný „feudální" systém jako ve středověké Evropě – veškerou půdu na území říše oficiálně vlastnil sultán, ovšem přerozděloval ji a uděloval ji formou lén mezi své hodnostáře výměnou ze jejich službu (nejčastěji vojenskou či administrativní). Oproti Evropě však „leník" na uděleném území nesídlil, zdržoval se spíše ve velkých městech. Mamlúcká říše zanikla na počátku 16. století, kdy byla obsazena Osmany. Osmané pak učinili z Egypta nevýznamnou provincii své říše.

Středověká zástavba v Káhiře (mešita v citadele pochází ovšem až z 19. století), zdroj: Wikipedia Commons, volné dílo

Maghríb - Berberské státy

Na území dnešní severozápadní Afriky (místními označované jako Maghríb, tj. západ) sídlily od starověku doložené berberské kmeny, které byly v rámci muslimské expanze v raném středověku poislámštěny. Berbeři se živili především obchodem v oblasti Sahary, kudy proudily výpravy karavan velbloudů naložených zbožím. V blízkosti oáz vznikala rozsáhlá opevněná sídliště označovaná jako ksary či kasaby. Nejznámějším Berberem byl Tárik ibn Zijád, jemuž se podařilo překonat moře a proniknout na Pyrenejský poloostrov, kde posléze vzniklo nové muslimské panství. Záhy po překonání moře vystavěl na evropském území pevnost, která dosud ve zkomolené podobě nese jeho jméno – Džel-al-Tárik (Tárikova skála), dnešní Gibraltar. Na samotném území severozápadní Afriky vládly rozličné dynastie – Almorávidé, Almohadové a Márinovci. Jedním z nejvýznamnějších středověkých měst v této oblasti, kde je dosud uchováno množství středověkých památek, je Fés v Maroku. Fés po určitou dobu existoval jako samostatné království. Známými událostmi jsou boje francouzského krále Ludvíka IX. v tomto regionu, král dokonce v tuniském Kartágu zemřel.

Ghana a Mali

Ghanská říše se nenacházela na území dnešní Ghany (ta si pouze adoptovala název této říše), nýbrž v dnešní Mauretánii a Mali. Jednalo se o stát sestávající z měst, obývaných obchodníky se zlatem, solí a slonovinou (většinou Berbery) a původním černošským obyvatelstvem. To je i případ hlavního města, které se nazývalo Kumbi Saleh a sestávalo ze dvou od sebe poměrně vzdálených částí – jednu část obývali muslimští obchodníci a měli zde své mešity, druhou, vzdálenou 12 kilometrů, tvořil královský palác místního afrického vládce. Ghanská říše byla na počátku 13. století pohlcena říší Mali, která dosáhla svého vrcholu za vlády krále či císaře známého jako Mánsa Músa (vládl 1312-1337). Obchodními (nikoliv však hlavními) centry Mali byla hliněná města Djenné a Timbuktu, kde vznikly velkolepé mešity, které si posléze vzaly za vzor jiné muslimské země ve střední Africe, ale také univerzity a knihovny.

Středověká mešita v Timbuktu na snímku z konce 19. století, zdroj: Wikipedia Commons, volné dílo

Etiopie

Etiopie je jednou z nejstarších křesťanských zemí na světě. Stala se jí již roku 333, kdy se na jejím území rozkládala Aksúmská říše, rozvrácená muslimskými nájezdníky v průběhu 7. a 8. století. Vedle křesťanů a muslimů v regionu žili i židovští Falašové, jejichž královna Yodit se podílela na konci Aksúmské říše.

Křesťanství však v Etiopii přetrvalo, o čemž svědčí i do dnešní doby dochované hmotné památky. Na přelomu 12. a 13. století nechal král Lalibela z dynastie Zagwe vybudovat v lokalitě, kterou pojmenoval po sobě, komplex ve skále vytesaných kostelů. Patrně nejznámější stavbou mezi kostely v Lalibele je kostel sv. Jiří na půdorysu rovnoramenného kříže. Členové dynastie Zagwe ostatně odvozovali svůj původ od biblického krále Šalamouna a královny ze Sáby. Roku 1270 se zagweský král Jekuno Amlak nechal při své korunovaci prohlásit králem Etiopie a přijal jméno Tasfa Jesus. Etiopské království posléze expandovalo (zejména v průběhu 14. století) a obsadilo mnohé muslimské enklávy ve své blízkosti. Středověcí křesťanští vládci Etiopie se pokoušeli navazovat styky s Evropou, o čemž svědčí fakt, že roku 1439 vyslal král Zarea Yakob své vyslance do Florencie.

Zimbabwe

Zimbabwe je (kromě současného názvu státu) označení vyspělé jihoafrické civilizace, o níž se nám bohužel nedochovaly žádné písemné zprávy. Předchůdcem Velkého Zimbabwe byla patrně kultura Mapungubwe, známá ze stejnojmenné lokality, proslulé nálezem zlaté sošky nosorožce. Nejvýznamnější, ovšem nikoliv jedinou památkou na zimbabwskou kulturu, je zřícenina města zvaná Velké Zimbabwe (popř. Renders Ruin). Město vystavěné z nasucho kladených kamenů je zhruba kruhového půdorysu a fungovalo zhruba od 13. do 15. století. O jeho životě víme jen z archeologických nálezů. Kromě keramiky a zemědělských nástrojů se zde našly například rozměrné železné gongy a předměty z mastku a jadeitu, patrně svědčící o zahraničním obchodu. Nejznámějším artefaktem z Velkého Zimbabwe je socha ptáka z mastku.

Závěr

Přestože má studium středověkých civilizací již delší tradici, stojí stále teprve na svém počátku. Mnoho písemných pramenů k dějinám středověké Afriky čeká na své „znovuobjevení" převážně v orientálních muzeích, knihovnách a archivech, stejně tak mnohé další informace jistě přinesou etnografické, archeologické či stavebněhistorické průzkumy. K sepsání tohoto textu mě inspirovaly videozáběry z datadisku hry Age of Empires II. African Kingdoms, který jsem sice nehrál, ale vypadá skvěle!

Zdroje

DAVIDSON Basil, Objevení staré Afriky, Praha 1962.

FAUVELLE, François-Xavier, Zlatý nosorožec: Příběhy o africkém středověku, Praha 2021.

HUFFMAN Thomas N., Mapungubwe and Great Zimbabwe: The origin and spread of social complexity in southern Africa, in: Journal of Anthropological Archaeology 28, 2009, s. 37–54.

KAUFMANN Hans, Maurové a Evropa, Praha 1982.

KLÍMA Jan, Dějiny Afriky: vývoj kontinentu, regionů a států. Praha 2012.

PIKIRAYI Innocent - CHIRIKURE Shadreck Chirikure, Debating Great Zimbabwe, in: Azania: Archaeological Research in Africa 46/2, 2011, s. 221-231.

TAUER Felix, Svět islámu, jeho dějiny a kultura: nástin politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje zemí, do nichž proniklo učení arabského Proroka od jeho vystoupení do konce 1. světové války, Praha 1984.

ŤUPEK Pavel, „Mamlúcký sultanát v Egyptě a Sýrii." in: Ondřej Beránek - Pavlína Cermanová - Jakub Hrubý (ed.), Jedno slunce na nebi, jeden vládce na zemi, Praha 2017, 222-241.

ZÁHOŘÍK Jan, Vzestup křesťanského státu v Etiopii: Amda Sion (1314-1344) a jeho nástupci, in: Ondřej Beránek - Pavlína Cermanová - Jakub Hrubý (ed.), Jedno slunce na nebi, jeden vládce na zemi : legitimita moci ve světě 14. století Praha 2017, s. 300-314.