Písemné prameny, s jejichž pomocí se lze přiblížit poznání minulosti, zpravidla rozlišujeme na prameny úřední (diplomatické) a vyprávěcí (narativní). Tento text představí ve stručnosti české vyprávěcí prameny pozdního středověku. Nejznámějšími a patrně nejatraktivnějšími prameny tohoto druhu jsou kroniky – rozsáhlejší texty, které obsahují chronologicky řazené texty o historii, jíž autor často hodnotí a někdy i doplňuje o přepisy důležitých historických dokumentů. Pokud se jedná o pouhé popisné zaznamenávání událostí, nazývá se text letopis.

Nedávná migrační krize a bezprostřední kontakt Evropy s islámem podnítil svým způsobem zájem o historii. Ožily obrazy křižáků v boji s muslimy ve Svaté zemi, část Evropanů náhle nalezla svoje křesťanské kořeny. Historie dostávala za úkol nalézt evropskou identitu. Jenže historie nenabízí hotové odpovědi na otázky, které jsou aktuální zrovna tady a teď a které by navíc vycházely plně vstříc zadavateli. 1) Materiálu ke zpracování (historického i aktuálního) se ale nabízí dost, s některými tématy se svěřím.

Knížectví kozelsko–bytomské vzniklo ke konci XII století v důsledku rozdělení knížectví opolsko-ratibořského¹. Nezaujímalo příliš velkou oblast, odpovídalo velikosti asi dvou velkých okresů dnešní doby. Knížectví se nacházelo na horním Slezsku a hraničilo s knížectvími: těšínsko-ratibořským na jihu, opolským na severu, knížectvím opavským na západě a se Zemí krakovskou v Malopolsku (území korunovace polských králů). V dějepisné literatuře knížectví bytomsko-kozelské přináleží k rodové linii opolských Piastovců². Po počáteční politické nezávislosti se stalo knížectví předmětem polsko-českého soupeření. V době rozpadu v podstatě každé knížectví vedlo vlastní lokální politiku a uznávali vládu knížectví krakovského jen formálně.

Podle kronikáře Dalimila patřili mezi české pány bojujícími s Branibory také dva východočeští šlechtici jménem Mutina, odlišení predikáty ze Skuhrova a Vřešťova. ¹⁾ K těmto vítězným střetům mělo dojít nedaleko jejich sídla, v případě Mutiny Vřešťovského u Hořiněvsi.²⁾ Problémem je, že Mutinové nejsou doloženi v diplomatických pramenech a jejich existence je nejistá. Tak řečený Dalimil napsal svoji veršovanou kroniku kolem roku 1310, tedy přibližně s třicetiletým odstupem. ³⁾ August Sedláček a jeho následovníci kladou tyto události přibližně do počátku 80. let 13. století a považují za zajímavé, že Dalimil spojil právě tyto boje s konkrétními místy ve východních Čechách.⁴⁾

Historická věda je poměrně stálým oborem se stabilním okruhem témat si stabilním okruhem metod bádání. Občas se do ní ale promítají aktuální společenské jevy, což se dá brát jako ohrožení, nebo jako výzva, nebo jako obohacení. Ze západního světa tak promlouvá levicově/liberální proud zaměřený na ochranu menšin všeho druhu.

Svatý Olaf je nejznámější norský světec, tento bývalý vikinský král christianizoval Norsko. Nějakou dobu po jeho smrti začala být prosazována idea, že jakožto věčný král vládne Norům i nadále z nebes a aktuálním králům jejich moc propůjčuje. To je současně idea, která se vztahuje i k českému knížeti sv. Václavovi. Takováto prostá analogie ještě nestačí ke ztotožnění významu obou vládců/světců, okolnosti této ideje se zřejmě liší, jak uvidíme. Podoba obou světců ale přivádí i k tomu, jak si byl částečně podobný raný český a raný norský stát, nebo k tomu, jestli mohla fungovat i kulturní výměna obou území.

Umberto Eco svým monumentálním dílem oživil zájem o středověk, inspiroval mnohé myslitele k přemýšlení o vlivu středověku na dnesní společnost, o „novém středověku“, opakujících se kulturních jevech.

V Prahe sa roku 1288 začal silne uplatňovať vplyv kráľovny Guty, a biskupa Tobiaša na mladého Václava, čo smerovalo k postupnému mocenskému prevratu, kedy Závišov brat Vítek z Hlubokej stratil úrad najvyššieho maršálka, kde ho vystriedal Albrecht zo Seeberku, funkciu pražského purkrabího získal Zdeslav zo Šternberka, ktorý vystriedal Hroznatu z Úžic (Závišovho zaťa), funkciu podkomořího získal Beneš z Vartemberka a funkciu najvyššieho čašníka obsadil Jan z Michalovic. Najvyšším komorníkom stále ostal Ojíř z Lomnice a u dvora vidno aj Oldřicha II. z Hradce, ale dôležité silové úrady už neboli v rukách najbližšej Závišovej rodiny.

Po zdrvujúcej porážke českého vojska sa víťazné vojsko pohlo na Moravu, kde sa Rudolfovi Habsburskému začali podriaďovať mestá. Kráľovna Kunhuta požiadala o pomoc Otu V. Braniborského, ktorý skutočne vstúpil do Čiech, nie ako podporovateľ kráľovny, ale ako sebavedomý hegemón, čo vyvolalo medzi ním a kráľovnou hlboké nepriateľstvo. Kunhuta následne požiadala o pomoc vratislavské knieža Jindřicha IV. zvaného Probus, ktorý vstúpil s vojskom do východných Čiech (Čáslavsko). Vojská rímskeho kráľa postupovali z Moravy ďalej do Čiech. Za tejto situácie sa Kunhuta rozhodla rokovať s Rudolfom a snažila sa dohodnúť vytlačenie Otu Braniborského a dohodnúť správu Čiech pre Jindřicha Vratislavského. Situácia dospela k rokovaniam v sedleckom kláštore, kde bola dosiahnutá dohoda určujúca rámec vlády v Čechách a na Morave na obdobie 5 rokov. Správcom Čiech sa stal Oto Braniborský, Jindřich IV. Probus dostal do správy Kladsko a Morava ostala víťazovi Rudolfovi Habsburskému. Zároveň bola dohodnutá amnestia pre odbojnú šľachtu a finančné zabezpečenie pre kráľovnú vdovu na Opavsku (46).