Páni z Házmburka byli jednou z mnoha větví starobylého rodu Buziců, kteří měli ve znaku kančí hlavu. Jejich příbuznými byli ve vrcholném a pozdním středověku také rody Lvů z Rožmitálu, pánů ze Šelmberka, Zajíců z Valdeka apod. Asi od poloviny 14. století pak budoucí Zajícové z Házmburka začínají užívat dělený štít s kančí hlavou a znakem jejich rodového příjmí – zajícem.

Lev v českém znaku vychází z pověsti o knížeti Bruncvíkovi, která je známá od 14. století a kterou zpopularizoval Alois Jirásek ve Starých pověstech českých.¹ Kníže Bruncvík vyrazí do světa, aby získal do znaku lva. Zažije několik příhod ohrožujících jeho život, včetně boje lva s drakem, kde se postaví na stranu lva. Lev ho pak doprovází a zachraňuje život v dalších soubojích.

Málokterá postava českých dějin pozdního středověku je tak kontroverzní jako Kašpar Šlik. Tento původně chebský měšťan se vypracoval až na pozici císařského kancléře a hraběte. Jeho životní osudy nejsou sice neznámé, ale jeho životopisy jsou zatíženy mnoha mýty a chybami. V nedávné době se Šlikem podrobně zabývalo hned několik odborníků, jako například Petr Elbel, Andreas Zajíc nebo Michal Novotný. Cílem tohoto článku tedy není komplexní představení života Kašpara Šlika, ale přiblížení aktuálního stavu poznání této pozoruhodné osobnosti.

V středověku, kdy drtivá většina obyvatel neuměla číst, ani psát, bylo písařství vysoce profesionální činností.

Na cestě ke světovládě
Smrt krále Ladislava v Praze na podzim 1457 byla pro Habsburky v krátkém čase další těžkou ranou. Personální unie českých, rakouských a uherských zemí se totiž rozpadla stejně rychle jako kdysi před osmnácti lety po nenadálém skonu Ladislavova otce. V Čechách a Uhrách navíc považovali odpovědní lidé skon mladého krále, který se ani nestačil oženit, a tak opustil svět bez početí dědice, za zpřetrhání všech svazků habsburského rodu k oběma korunám. V roce 1458 tak byl v Čechách za krále zvolen Jiřík z Poděbrad (1458 – 1471). V Uhrách naopak Matyáš Hunyady zvaný Korvín (1458 – 1490). V obou královstvích se tímto dostali k moci představitelé nedynastického původu, kteří se nijak netajili záměrem vytvořit dědičné národní monarchie. Zdálo se, že Habsburkové budou muset odložit své sny o světovládě. Alespoň prozatím...

Kult svaté Ludmily se poměrně brzy rozšířil i na čerstvě pokřtěné Rusi. Z Ruska pocházejí i staroslověnsky psané legendy o sv. Václavovi a Ludmile a řada dalších staroslověnských památek. Popularita českých přemyslovských světců na Rusi pramenila pravděpodobně z toho, že jejich osudy připomínaly osudy některých postav ruské knížecí dynastii Rurikovců. Jak se staroslověnská kultura a české legendy na Rus dostaly?

Jistých údajů ze života svaté Ludmily je pomálu a co se týče jejího původu, tak prameny nabízejí dvě verze. Obě jsou přitom možné.
Základní legenda k Ludmilině životu, zvaná Fuit, mluví o jejím původu v blíže neurčené, „jiné“ zemi. O knížeti Bořivojovi píše: "Vzal si za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora, jménem Ludmilu."
Ruská verze ludmilské legendy onu jinou zemi specifikuje: "Blahoslavená Ludmila byla ze země srbské, knížete srbského dcera."
Další prameny ale začínají hovořit jinak, počínaje Kristiánovou legendou: "Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno postaveném Mělnickem sluje."
Kronikář Kosmas tomu přisvědčuje: "Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, jejich matkou byla dcera Slavibora, předáka z hrádku Pšova, jménem Ludmila."
Další kronikář Dalimil tutéž verzi zveršoval. Ludmila v jeho podání:" Žena bohumilá, ušlechtilá, ctná a poctivá, z rodu známých pšovských hrabat byla. Pšov se dneska Mělník nazývá."
Na všechny prameny se podíváme blíže.

Rytíři z Týna u Sokolova (dnes součást obce Lomnice) se v písemných pramenech objevili již ve druhé polovině 14. století. Sídlili na týnecké tvrzi a v jejich vlastnictví bylo rovněž pět dvorů v Rychnově a jeden dvůr ve Svatavě. Dle dochovaných svědectví bylo členů tohoto rodu velké množství, ale s jedinou výjimkou po nich kromě jejich jmen v lenních knihách či ve svědečných řadách listin nic jiného nezůstalo a tím pádem o nich mnoho nevíme. Výše míněnou výjimkou byl Kryštof z Týna, významný diplomat, tlumočník a válečný kondotiér, jehož dostatečná míra sebevědomí a gramotnosti zapříčinily, že po sobě zanechal poutavou autobiografii, popisující jeho pohnuté životní osudy.

Ve stínu Lucemburků
V letech 1307 – 1308 ztratili Habsburkové českou a posléze i římskou korunu. Král Albrecht, který zahynul tak nešťastně z rukou svého vlastního synovce, po sobě zanechal celkem pět synů. Ti přebírali dědictví ve velmi obtížné mezinárodní situaci. Římský trůn totiž získali s podporou Francie Lucemburkové. Novým vládcem středověkého impéria se tak stal dosavadní lucemburský hrabě Jindřicha VII. (1308 - 1313), který už o pouhé dva roky později pomohl svému jedinému synovi Janovi dosáhnout českého trůnu, z něhož byl konečně vytlačen neoblíbený Jindřich Korutanský. Pro Habsburky to byla hořká pilulka. Lucemburkové tehdy prožívali stejně rychlý a nečekaný nástup do vrcholné evropské politiky, jakým si Habsburkové prošli v poslední čtvrtině 13. století. Prestiž habsburské dynastie ve střední Evropě proto v důsledku těchto událostí povážlivě poklesla, o to více, že Albrechtovi synové nedokázali uhájit rodové državy ve Švábsku, o které z větší části přišli po prohrané bitvě u Morgartenu, kde jim známá Stará švýcarská konfederace uštědřila v roce 1315 drtivou porážku.