Na zaèátek je tøeba øíct, že možná ani nic takového neexistovalo, možná se snažíme najít nebo vykonstruovat nìco, co pøedpokládáme.
Pokus o definici národního sebeuvìdomìní (národ, zde bude anachronismem): Pocit sounáležitost, nejenom už na základì stejného jazyka a obývaného území - ve smyslu politického národa. Ne nutnì, ale èasto je toto uvìdomìní, nebo spíš jeho následky jsou zamìøeny proti národùm jiným. Charakteristické je také sebeuvìdomìní shora, nikoli zdola - od nejvyšších vrstev, v návaznosti na politickou moc. Ostatní psal Ingolf - napomáhá tomu interakce (k tomu se vrátím ještì).
Nyní k našim podmínkám a poèátkùm sebeuvìdomìní:
V poèátcích pražského biskupství je úøad obsazován cizinci (u nás Nìmec èasto nejbližší cizinec), vìøí se, že biskup domácího pùvodu by hledìl na zájmy svých pøíbuzných než na užitek biskupství. Èasem se to mìní, v 11. století èeští bojovníci èasto válèí v zahranièí (Vratislav), do svìta také putují diplomatické mise, vedené zdejšími duchovními - interakce se zahranièím. V roce 1068 má být podle zámnìrù Vratislava zvolen biskupem Sas Lanc, Kosma vkládá do úst pøedstaveným, že radìji oslí lejno a je biskupem než tento Lanc. Tìžko øíct, zda se to událo za polovinou 11. st; každopádnì to byl názor poèátku 12. století - Kosmovy souèastnosti, kdy sebevìdomé èeské duchovenstvo chtìlo obsazovat zdejìí církevní obøady, namísto klerikù z Øíše. A vskutku se tak dìlo.
Po roce 1136 je v dílnì olomouckého biskupa Jindøicha Zdíka napsán opis díla sv. Augustina De civitas Dei (o obci Boží). Mezi vyvolenými v nebeském Jeruzalému jsou zobrazeni i Èeši:
Zøejmì to jsou èeští svatí - ale proè ne jako zástupci Èechù - duchovenstva a šlechty?
A potíže s tím, že se tøeba Jarloch nebo Petr Žitavský, naše šlechta pocházející odjinud (rakouští Sirotci tøeba) považovali za Èechy nebude také tìžké pøeklenout, když uvážíme, že èeská sounáležitost byla urèována podle politického národa, vlastnì podøízenost èeskému vládci. Na jazyku nezáleželo. V tom se liší pojetí èeského národa støedovìku s pojetím èeského národa našich obrozencù. A øekl bych, že tohle je pøíèina kolize Tschechien a Böhmen.
Co s tím zbytkem? To byli prostí lidé, poddaní mluvou pramenù lid obecný nebo osoby jazyku èeského. S vìtšinou Èechù je spojoval jazyk, ale oddìlovala bariéra jiného stavu. To nedokázali zboøit ani husité, jak píše Šmahel ve své Idey. V dobì husitské revoluce se jako Èeši oznaèovali již i mìšané, vlastnì již v pøedchozím století, kdy nepochybnì politický vliv mìli.
Husitští teoretici nechtìli svoje hnutí stavìt na národním základu, chtìli universálnì šíøit pravou víru po celém køesanském svìtì, nicménì úspìch pozdìjší reformace se jim nepodaøil, husitství bylo omezeno jen na Èechy. V uvedené problematice tedy husitství nebylo výrazným krokem vpøed.
Problém je existence moravského sebeuvìdomìní, máme markrabství, závislé na Praze, ovšem stejnì tak se nìkteøí oznaèují jako Moravané a v 15. století je celkem dùslednì rozlišováno mezi èeštinou a moravštinou.
A zbývá odpovìï na otázku, kdy veškeré obyvatelstvo u nás bylo Èechy ve smyslu výše uvedené problematiky.
Ve støedovìku to nebylo
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Výstižné
