Definovat soudy lásky by bylo velmi problematické, pøesto lze zjednodušenì øíci, že se jednalo o veøejné øešení prohøeškù v lásce. Jejich podoba se pravdìpodobnì výraznì lišila s ohledem na kulturní prostøedí. Protože se jednalo pøedevším o dvorskou záležitost, mívala podobu kratochvíle, pøi níž nìkdo urozené spoleènosti pøednesl pøíbìh lásky, která je zrazena, neoslyšena èi zneužita. Spoleènost pak spoleènì hodnotila jednotlivé aktéry, jejich chování a pohnutky, aby na závìr vynesla soud. Mohlo se jednat o oblíbené rytíøské pøíbìhy jako napø. Píseò o Nibelunzích, Tristan a Isolda, artušovské legendy, atd., nebo naopak o soudobé historky (vztah královny Kunhuty a Záviše, královny Richenzy a Jindøicha z Lipé, Jindøicha Proba a tajemné dámy z turnaje…). Protože tato kratochvíle byla velmi oblíbená u „mládeže“, upøednostòovala se skuteèná láska pøed dohodnutým sòatkem z rozumu (a proto býval nezøídka upøednostòován milenec pøed manželem, chytrá manželka pøed žárlivým manželem
). Byla to nejenom zábava, ale pravdìpodobnì i možnost vzájemného seznámení se s názory a pohledem obou pohlaví. Pánové tak tøeba vyprávìli dívkám takové pøíbìhy, aby si bìhem nich ovìøili, co zabere na tu dívku, která je uchvátila a naopak (nìkterá kráska omdlévala pøi zmínkách o zpìvu pod balkonem, jiná zabírala na rùže, další se tìšila na dlouhé dvoøení a dobývání …). Souèasnì si ale mohl každý postìžovat na svého partnera, když svùj pøíbìh osadil jinými jmény a zmìnil místo, kam byl pøíbìh koncipován…
Nechybí nám dnes takové soudy lásky?
