Fórum zájemců o historii

Dějiny Normanů v kostce jsou známy i z učebnic. Franský král byl tak deptán nájezdy Vikingů, až jednoho z nich jménem Rollo usadil r. 911 na severu Francie jako svého leníka, aby zemi bránil proti nájezdům svých krajanů. Normané vytvořili feudální stát a jeden z normanských vévodů jménem Vilém Dobyvatel r. 1066 dobyl a udržel Anglii, čímž mimochodem skončila doba vikinská.
Není to v zásadě špatný přehled, jen budu chtít něco víc rozebrat a něco upřesnit.

Dějiny Normanů bývají nazírány pohledem dvou období. Jednou jako součást vikinské doby, podruhé jako feudální stát. Odpadá tu ale nadhled, ze kterého je vidět, jak některé vikinské principy přežívají do dob dalších. Jedním z důvodů vikinské expanze byl populační růst a severský zvyk, kde rodinné dědictví dostává všechno nejstarší syn. Mladší synové a další Seveřani se tak vydávali na výpravy za účelem získání majetku, nebo aby se usadili. Stejný princip dědění a výprav mladších synů za štěstím a za půdou se projevil při normanské účasti na křížových výpravách. Normané pod vedením vévody Roberta tvořili výraznou složku I. křížové výpravy a účastnili se dobytí Jeruzaléma včetně zvěrstev a zabírání území v Palestině.
Ale zatímco vikinská kolonizace Británie nebo Francie je ukazována jako důkaz, že Vikingové nebyli jen hrubí válečníci, tak obsazování Palestiny je zase vydáváno za důkaz, že křižáci byli hrubí válečníci, kterým šlo jen o dobytí kusu země a majetku, nikoli o duchovní hodnoty.. Z hlediska Normanů se jednalo o stejné chování, území v Palestině zabrali podobně jako jejich předkové Normandii.. Ale je vidět, jak se na jednu a tutéž věc dá nazírat z více pohledů a souvislostí.

***

Počátky Normanů jsou poměrně pevně dané rokem 911, ale konec je stanovitelný hůře. Spojení Normandie a Anglie pod jednu vládu vytvořilo stav, kdy se o západní území dnešní Francie přetahovali francouzští a angličtí králové.
Normandie byla spojena s Anjou skrz rod tamní rod Plantagenetů, a Jindřich II. Plantagenet navíc sňatkem připojil i Akvitánii. To je jeden bod zlomu, dynastie byla od té doby plantagenetská, ne normanská. Potomci Jindřicha II. navíc ve prospěch Francie ztratili rodové državy, a to jak Anjou, tak Normandii. Spor o všechny tyto země pak vedl k významné bitvě u Bouvines r. 1214 a v důsledku ke Stoleté válce, což už skutečně není věcí Normanů.. Dá se to utnout už u osoby Jindřicha II., ale třeba jeho odbojný syn Jindřich Mladý byl pohřben po boku Viléma Dobyvatele..

Delší časový horizont bude nutný u britských dějin. I když byli čistokrevní Normané vystřídáni Plantagenety, tak i nová dynastie rozvíjela francouzskou kulturu oproti místní anglické. Když budoucí král Eduard I. prohodil na křížové výpravě r. 1270 pár slov anglicky, bylo to tak neobvyklé, že to zaznamenaly kroniky..
Na Ostrovech pak bez ohledu na dynastické změny působila anglonormanská šlechta, která měla velký význam při obsazování zbylých tří (polo-)státních celků. Normanské rody se vydaly dobývat Wales - zbraněmi i koalicemi. První anglická expanze do Irska r. 1169 byla soukromým podnikem normanských rodů, které přišel král uzemnit až tehdy, když hrozilo, že budou příliš suverénní.
Skotská dynastie Duncanovců měla s anglickými králi dynastické sňatky a k pomoci měla anglonormanskou šlechtu, ze které vzešly další skotské dynastie. Rod Baliolů založil Dobyvatelův druh Guido Bailleul, rod Bruceů jiný Dobyvatelův druh Robert de Bréaux; normanský rod Sinclairů postavil a spravoval jako hrobku gotickou kapli v Rosslynu, ke které směřuje děj Šifry mistra Leonarda.. Ze šlechtického rodu Stewartů, původem z Bretaně, vzešla dynastie Stuartů, která pak v osobě Jakuba I. od r. 1603 panovala i Anglii.
Plné podrobení Walesu za Eduarda I. a jeho rázný útok na Skotsko (dostal přezdívku Kladivo na Skoty) byly umožněny tím, že Plantageneti byli postupně vytlačováni z Francie a mohli vrhnout síly na britské záležitosti. To všechno jsou okolnosti, které začaly normanským dobytím Anglie...

***

Slovo Norman označovalo vikinské nájezdníky ze Severu. Probíhá i taková diskuse, která se snaží vnést dělítka mezi slova viking, Norman nebo Dán. Viking mohl být lupič (ale doteď se neví, co přesně to slovo znamenalo), Norman prostě Seveřan, Dán mohlo být etnické označení stejně jako označení nájezdníků, kteří bojovali v pravidelných vojenských formacích; ono Dánsko bylo ze všech vikinských zemí nejsilnější a nejbližší Evropě, takže to vojenství tomu odpovídalo také.
Normané pocházeli ze Severu a definovali se tak alespoň někteří také. Úplně na severu Skotska je kraj zvaný Sutherland, což pochází ze severského "Jižní země"; a i bez jazykovědného rozboru je jasné, že takto nepojmenují tuto zemi Sasové z Londýna, ale třeba Norové, jejichž domov nese název Severní cesta (dodnes Norway, Norwegen). Namítat se dá, že takoví Dánové to měli do Skotska přesně za západ a ne na jih.. Ale dost mi to přijde jako neproduktivní debata, dávání formálních dělítek na úkor obsahu.
Naši Normané sídlící v Normandii na severu Francie pocházeli ze severu, i kdyby to bylo z nejjižnějšího Dánska, a etnicky to byl mix bojovníků, kteří přijížděli na drakarech odevšad. Jméno Normané jim zůstalo, může se používat i pojem normandský nebo Normanďané, aby se odlišili od původních Normanů..
---

Rollův původ se v pramenech liší. Kanovník Dudo z normanského Saint-Quentinu, který psal kolem r. 1000, připsal Rollovi původ dánský. Severské ságy připisují Rollovi původ norský.
Podle Ságy o Haraldovi Krásnovlasém (to byl sjednotitel Norska, vládl asi 872 - 930) byl Rollo synem mocného jarla Rögnvalda z Möre, předního družiníka krále: "Dokud byl jarl Rögnvald v Möre naživu, král Harald si ho velmi vážil a byl jeho nejlepším přítelem. O královo přátelství však málo stál Rögnvaldův syn Hrólf. Když dospěl, stal se z něho takový obr, že ho žádný kůň na světě neunesl. Proto mohl po souši chodit jen pěšky a dostal přezdívku Hrólf Chodec. ... Svůj rod proslavil více než mnozí norští králové. Jako psanec odplul na Hebridy. Odtud podnikl vikinskou výpravu do Francie a dobyl tam velikého jarlství, nazvaného pak Normandie, neboť po jeho boku bojovali převážně Norové. Vládcové Normandie pocházeli z Hrólfova rodu a jeho potomek Vilém Bastard se stal anglickým králem a zakladatelem nové dynastie na anglickém trůnu."
Sága o svatém Olavu (kap. 20): "Rouenský jarl Richard byl synem Richarda, syna Viléma řečeného Dlouhý oštěp, který byl synem jarla Göngu-Hrólfa, dobyvatele Normandie. Göngu-Hrólf byl synem mörského jarla Rögnvalda Mocného. Od Hrólfa pocházejí rouenští jarlové, kteří se dlouho počítali k příbuzným norských předáků a vždy byli nejlepšími přáteli Norů. Všichni Norové, kteří tam přišli, těšili se míru a pokoji. Na podzim připlul král Olav do Normandie a zůstal tam přes zimu na Seině v bezpečném pokoji."
---
Jméno Rollo je latinizované, původní severská podoba jména je Hrólf.
Hrdelní hláska H odpadává u více severských slov. Ze slova Hrólf se vyvinulo i anglické Ralph. Rurik, švédský zakladatel dynastie, která vládla Rusku do r. 1598, by zněl seversky Hrörekr.
Severské slovo pro koně bylo Hróss. Z toho se vyvinulo německé das Ross - česky oř. Hláska H ale neodpadá, když následuje samohláska, takže ze slova hróss se mohlo vyvinout anglické Horse - kůň, resp. anglosaské Horsa ve stejném významu; Horsa byl spolu s Hengistem ("Hřebcem") vůdcem první družiny anglosaských dobyvatelů Británie v 5. století.
---
Jméno Hrólf se objevuje u člena bájné dánské dynastie Skjöldungů, tu měl založit bůh Ódin (stejně jako měl být předkem Hengista a dalších germánských dynastií). Tento král se jmenoval Hrólf Kraki (Tyčka).
Původ přízviska je popsán zase v královských ságách: "Jednou přišel na dánský královský dvůr chudý chlapec z rodu obrů a překvapeně hleděl na krále. ´Na koho tak civíš,´ tázal se Hrólf rozmrzele. ´Na tebe, pane králi,´ prostomyslně odpověděl Vógg z rodu obrů. ´víš, proslýchá se, žes velký a mocný král, ale já se tomu velmi divím, vždyť ve skutečnosti jsi jen taková tyčka.´ ´Když říkáš, že jsem tyčka, tak se ode dneška budu jmenovat Hrólf Tyčka!´pravil hrdý král. ´A jako odměnu za své příjmení ti dávám tento zlatý řetěz.´"
Norský král Olaf Trygvasson (995 - 1000) nazval svého skalda (=básníka) Hallfröda popletou a Zmatkuskaldem. Hallfröd přijal jméno Zmatkuskald a jako dar dostal meč..

Jméno mělo pro Seveřany velký význam a má dodnes. Dán se vás v hovoru mezi prvními věcmi zeptá na jméno a několikrát ho opakuje, aby docílil dobré výslovnosti. Jména se v Dánsku píší dětem na dveře pokojíčku a dávají se na školní věci.. Jméno nese individualitu a já v tom spatřuji výraz severo- a západoevropské kultury individualismu. Není to to sovětské "to nic, nás mnoho", ale důraz na jedinečnost života. Na jednu stranu se to projevuje i ve starosti o člověka nějak handicapovaného, na druhou stranu to nese egoismus - konzum, skrz který si člověk sebe dost uvědomuje (a průmyslová revoluce vzniklá v Británii nese materiální výdobytky). Souvisí s tím kult těla, protože každá individualita se uzavírá ve svém jedinečném těle, které je jenom její - souvisí s tím kult mužnosti, z kterého pochází britské vojenství nebo rugby, nebe metrosexualismus Davida Beckhama, kdy se ke svalům přidává krášlení těla tetováním nebo účesem.
Kde je jméno, je člověk. Proto nacisti v koncentrácích tetovali vězňům čísla, zabití člověka nebylo normální vraždou, ale vyškrtnutím čísla ze statistiky. Z podobného úhlu to vzal Timothy Snyder v knize Krvavé země o druhé světové válce: "Nejprve je třeba vidět jednoho člověka, vrátit mu jméno a osobní příběh, a pak ho vynásobit 14 miliony, a tím vnímat i tíhu utrpení těchto lidí." Historici ukazují zrůdnost totality nejraději na číslech, ale předělat statistiku v tom smyslu, že komunismus zabil místo dvaceti třicet milionů lidí, to s člověkem asi tolik nehne jako jedno konkrétní utrpení, do kterého se vcítí.

Tímto úvodem bych tedy rád upřesnil dějiny Rollova jména. Pokud je v seriálu Vikingové jeho postava oslovována jako Rollo ještě v severské domovině, tak tím jemně řečeno vzniká dluh vůči Hrólfovi jako skutečné historické postavě.

První dánské útoky schytalo Frísko, tedy dnešní Nizozemí a Belgie. První útok je zaznamenán k roku 799. Císař Ludvík opevnil pobřeží, mezi lety 814 – 833 proběhl jen jeden nájezd k r. 820, a ten byl odražen. R. 826 se ve Frísku usadil vojevůdce Harald, možná podobně jako později Rollo po dohodě s Franky za příslib spolupráce..
Vikingové od r. 833 napadali pobřeží a r. 834 vyrabovali obchodní centrum v Dorestadu (to pak ještě asi třikrát. Základnu měly vikinské lodě na ostrově Walcheren při ústí řeky Šeldy. Je nápadné, jak intenzita útoků vzrostla během dočasného sesazení Ludvíka Pobožného z trůnu k r. 834.
Fríská fáze trvá do r. 840, pak se hlavní vikinský zájem sune na Britské ostrovy a dnešní Francii.

Británie začala trpět každoročními nájezdy od r. 835, Vikingové měli základnu na ostrově Sheppey v ústí Temže.
K útokům na franskou říši povzbudila Vikingy nástupnická krize, která nastala po úmrtí císaře Ludvíka Pobožného (814 – 840). Synově císaře bojovali o nástupnictví a jejich konflikty nepřestaly ani po rozdělení říše, kdy každý vládl svému království. R. 841 pronikli Vikingové poprvé na Seinu, zpustošili Rouen a od Paříže je zahnalo franské vojsko. R. 842 zpustošili obchodní centrum Quentovic (dnešní Calais).
Ve Frísku a budoucí Normandii působili hlavně Dánové, začali pobřeží střední a jižní Francie napadat Norové. R. 843 Vikingové přepadli na Loiře Nantes, to bylo plné poutníků kvůli svátku Jana Křtitele. Pak se stáhli na ostrov Noirmoutier v ústí Loiry, kde přezimovali. Vikingy zřejmě pozval hrabě Lambert, představitel odstředivých tendencí v Akvitánii. Dalšího roku proběhl z Noirmoutieru nájezd na Toulouse na řece Garonně, opět mělo jít o akci Akvitánců, kteří chtěli potlačit vliv Karla Holého. Tito vikingové téhož stihli provést první nájezd na maurskou říši na iberském poloostrově.

Na rozdíl od rozdrobené Francie Dánsko naopak sjednotil král Horik a r. 845 vyslal armádu, která vypálila Hamburk, což mělo za důsledek přesunutí místního arcibiskupství do Brém. Stejného roku napadl Paříž z pověření Horika legendární vojevůdce Ragnar Lodbrok. Do Paříže se Vikingové dostali proti toku řeky Seiny, která ústí právě v Normandii. V letech 856 – 857 útočil na Paříž viking jménem Björn, usadil se na seinském ostrově Jeufesse.
r. 859 pronikl na řeku Sommu jiný viking Weland a tady došlo k zajímavému obratu. Weland se nabídl, že za patřičný obnos Björna z ostrova vyžene. Weland slib splnil, mimo obnosu 3000 liber stříbra od Franků ukořistil na Björnovi dalších 6000 liber.
V Anglii mezitím operovalo tzv. Velké vojsko (866 – 896). Vikingové tehdy dobyli všechna anglosaská království až na Wessex, jehož král Alfréd se musel schovávat v bažinách. Obrat nastal r. 878 Alfrédovým vítězstvím v bitvě u Ethandunu, takže valná část Vikingů odjela plenit pro změnu do Francie. Mezi lety 879 – 892 probíhá ve Francii pustošení, z této doby pochází žalozpěv „A furore Normannorum libera nos“ (Od zuřivosti Normanů osvoboď nás). Vikingové dávali do plenění až nelidský řád, Frankové museli platit pokutu za zabití Vikinga a naopak Vikingové mohli zotročovat a uprchlé zajatce měli Frankové vracet nebo vyplácet..
Vikingové měli Francii více jako cvičné pole pro války v Británii. Z Francie je poprvé doložen vikinský zvyk nechat si vyplácet danegeld, tedy „dánské peníze“, za slib, že Vikingové nebudou dále pustošit. Jsou názory, že pozdější feudální vybírání daní ve Francii má původ právě ve vybírání peněz na danegeld. Ale výběr daní, a král konkrétně mohl vybírat daně legitimně pouze na vojenské záležitosti, asi žádný přesný vzor nepotřeboval.. Mě dráždí podoba slov danegeld a daň, ale doložit se to nedá, spíš to bude souviset se slovem dát – ať už tím českým, nebo latinským dare - https://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/puvod-slova-dan

R. 892 Vikingové odcházejí kvůli epidemii, vrhnou zbytky sil na Anglii, která už je ale tak zkonsolidovaná, že se ubrání. R. 896 je Velké vojsko rozpuštěno, poslední zbytky zase napadnou Francii. Kolem r. 900 ale i tito Vikingové jeví tendence k usazování. Mezi lety 900 – 919 chybí zprávy, r. 926 byl vyplacen poslední danegeld.

Dějiny Normandie do r. 1066 jsem v češtině nenašel zpracované. I kniha Normané v evropské historii - http://www.nakladatelstvihh.cz/detailkn ... istorii/se se věnuje víc Jindřichovi II. Plantagenetovi než nomanským vévodům.. Z pramenů by se hodil překlad Duda z Quentinu, ten psal o Rollovi a dalších vévodech. nejvíc se toho dá zjistit o začátcích Normandie, pak dám jen přehled a něco k Vilému Dobyvateli.

***

Západofranský král Karel III. Prostý (898 – 923) uzavřel s vůdcem Normanů Rollem (911 – 924) dohodu, podle které bude Rollo spravovat Normandii. Spíše se jednalo o potvrzení faktického stavu, kdy se Normané na pobřežním území okolo ústí Seiny usadili. Rollo měl bránit franskou říši proti dalším Vikingům, kteří by přijeli loupit. Úkol v podstatě plnil, v jednu chvíli ochránil před piráty franské lodě. Jindy ale prosazoval své zájmy na úkor Franků, hlavně při záboru dalšího území.

Rollovo území se rozkládalo kolem toku Seiny. Západní hranici tvořila řeka Risle, ta se vlévá od jihu do delty Seiny. Normandie zahrnovala i Rouen a sahala na severu k dnešnímu Dieppe.
Rollo připojil k Normandii území mezi řekami Risle a la Vire, tedy od celého jižního pobřeží seinského zálivu. Dnešní centrum je tu Caen, patří sem i Bayuex.

Rollův syn Vilém Dlouhý meč (924 – 942) připojil dále na západě r. 933 celý poloostrov Cotentin, na severu od Cherbourgu na jihu k Avranches (na úplně JZ hranici s Bretaní se nachází klášter Mont St. Michel). To už je celé území Normandie, jak bylo známo od středověku dodnes.
Podle doložených místních jmen byl Cotentin osídlen Kelty a Nory, zřejmě nějakých normanských posil nebo naopak konkurentů. Vilémova vláda se nesla v duchu vnitřních i vnějších konfliktů. Vilém získal Cotentin v léno od Rudolfa Burgundského, bojoval proti straníkům svého lenního pána, krále Ludvíka. Byl zavražděn lidmi od flanderského hraběte Arnulfa, se kterým měl pohraniční spory.

Vilémův syn Richard I. (942 - 996) byl poslán otcem do Bayuex, aby se naučil norsky, protože jazyk předků už sám neovládal.

Richard II. (996 - 1026), syn Richarda I. Za ženu má Juditu, dceru bretaňského vévody Conana.

Richard III. (1026 - 1027), syn Richarda II., čelí vzpouře mladšího bratra Roberta a náhle umírá, možná na otravu.

Robert I. (1027 - 1035), mladší syn Richarda II. Robert neměl legitimního potomka, ale jednou spatřil cestou u potoka dívku jménem neurozenou Arlette (dceru koželuha), jak pere prádlo, vzplanul k ní láskou a žil s ní. Z jejich vztahu se narodil Vilém Dobyvatel.
Je tu jistá podoba s příběhem o Oldřichovi a Boženě. Vladimír Karbusický v knize Nejstarší české pověsti dále odhaduje, že Kosmas dal otci Boženy jméno Křesina, latinsky cresina, přičemž latinsky crusina je kůže a crusinarius koželuh.. (s. 60 v 1. vydání z r. 1966). Ze svazku Roberta a Arletty se narodil slavný válečník Vilém Dobyvatel, ze svazku Oldřicha a Boženy "český Achilles" Břetislav I. Kosmas se mohl seznámit s příběhem o Robertovi na svých studiích v Lutychu třeba.
Ne zcela urozený původ připomněli Vilémovi obležení města Alencon, kteří po něm házeli kožky se slovy "kůže pro koželuha". Vilém nechal po dobytí města stáhnotu přední měšťany z kůže..

***

Vikinská tvrdost se v Normandii vrazila do budování efektivního feudálního státu. Narozdíl od zbytku Francie dokázal normanský vévoda potlačit feudální anarchii. Platil zákaz bojů mezi šlechtou, tresty mohly následovat pouze od vévodských soudů, hrady mohla stavět šlechta pouze se souhlasem vévody.
Normané stavěli hrady typu motte, tedy menší věž na umělém pahorku s příkopem. Stavby to nebyly pohodlné a časem byly opuštěny, ale jedna zvětšená verze stojí dodnes, a to je londýnský Tower..
Raně středověký vládce obyvkle vládl ze sedal koně. Objížděl kraj, protože jeho moc byla největší tam, kde působila bezprostředně. K tomu musel živit sebe a dvůr, což činil právě konzumací požitků na cestách. Normanský stát oproti tomu fungoval více centrálně. Vévoda zavedl finanční systém, který dovoloval vybírat daně v penězích, za které pak vévoda svoje požitky kupoval. Výběr daní, výkn justice a velení vojska vedl vikomt - tento úřad se pronajímal (také za určitý poplatek).
Tahle racionalizace ekonomiky a schopnost vytřískat z lidé co nejvíc pomohla Normanům postavit schopné feudální vojsko a zafinancovat i žoldáky. Zároveň taková síla dodávala státu stabilitu a bude to vidět i na tom, jak Normané přetvoří společnost při záboru Irska ve 12. století.

Tvrdou ruku užívali vévodové i při řízení církve. V Normandii zakořenilo s jejich podporou reformní hnutí založené na návratu k askezi, na pedanství při církevních rituálech apod. Úpadek mravů (kněží se ženili, byli dosazováni do úřadu na základě příbuzenských konexí) i úpadek schopností (málokdo uměl správně přečíst latinský text) byl ještě důsledkem rozvratu za vikinských válek. Vévodové ale nestrpěli žádnou církevní autonomii. Vévoda tak dál dosazoval biskupy i opaty a Vilém Dobyvatel se nechal slyšet, že by vzpurného mnicha nechal oběsit na nejbližším dubu..
Církevní život se obnovil dík donacím vévodů i šlechty. Do r. 1066 bylo založeno 20 mužských a 6 ženských klášterů. Z nejznámějších byl obnoven Mont Saint Michel na hranicích Normandie (pak gotizován) a další v Jumiéges - https://www.radynacestu.cz/magazin/abbaye-de-jumieges/
V Normandii vedl právní teologickou školu učenec Lanfrank, jehož žákem byi i Anselm, budoucí arcibiskup v anglickém Canterbury.

Vilém měl příbuzenský národ na anglický trůn skrze hodně zamotané vztahy.
Anglosaský král Ethelred (979 - 1016) zápasil s Dány. Nebyla to silná vláda. Dánové prolomili anglickou obranu v bitvě u Maldonu r. 991, Ethelred jim platil horentní poplatky a Dánové se usazovali v Anglii i proti jeho vůli. Ethelred navázal styky s Normany, r. 991 uzavřel dohodu, že Normané neposkytnou přístavy Dánům.
R. 1001 se Ethelred oženil s dcerou vévody Richarda I. Emmou. R. 1002 nakázal Ethelred povraždit všechny Dány v Anglii. Vraždění postihlo i civilisty, takže na obranu Dánů vystoupil dánský král Sven Vidlivous. Následovala řada dánských tažení, r. 1013 je dobyt Londýn a Ethelred prchá do Normandie. Sven ale r. 1014 umírá a válku převezmou potomci obou králů.
Angličany vede Edmund II. Železnoboký, statečný vojevůdce a jediný Ethelredův syn z prvního manželství. Dány vede Svenův syn Knut. Knut vítězí r. 1016 v bitvě u Ashingdonu, Edmundovi zůstává pouze Wessex a záhy stejně umírá. Králem Anglie se stává Knut Veliký (1016 - 1035); ten se po smrti svého staršího bratra Harolda r. 1018 stává i králem Dánska a r. 1029 i vládcem Norska.

Klíčová je role Emmy. S Ethelredem stihla mít dva syny, Alfréda a Eduarda, oba pobývali za Knutovy vlády v normanském azylu. Knut měl s Emmou syna Hardaknuta. Knut měl z dalšího manželství s Aelfgifou syna Haralda Zaječí nohu (a syna Svena, který s Aelfgifou vládl od r. 1030 v podmaněném Norsku). Obě ovdovělé královny prosazovaly nároky svých synů.
R. 1036 připlul do Anglie Alfréd, byl zajat a oslepen. Čin spáchal nejspíše hrabě Godwin z Wessexu, nejmocnější šlechtic Anglie, jehož rod ještě promluví do dynastických bojů.
Z bojů o trůn vyšel vítězně Harald Zaječí noha (1035 - 1040), jeho bratr Hardaknut převzal vládu v Dánsku; Emma byla vypovězena do Normandie. Hardaknut nadále usilovao anglický trůn, r. 1040 vyplul směr Anglie, ale Harald mezitím umírá. Hardaknut přebírá anglický trůn a nakrátko opět spojuje Dánsko a Anglii (1040 - 1042).
Po Hardaknutově úmrtí povolají Anglosasové v čele s Godwinem z Normandie Eduarda zvaného Vyznavač (1042 - 1066). Přízvisko má podle své náboženské horlivosti. Godwin ožení Eduarda se svojí dcerou.

Eduard umírá bezdětný a o nástupnictví se již jednalo. Syn Godwina Harold se r. 1064 vydal na pobřežní námořní cestu, ale bouře ho zahnala do Francie, kde ztroskotal. Tam ho ukořistil místní hrabě z Ponthieu, který považoval cokoli vyvrženého z moře na své pobřeží za svůj majetek. Hrabě Harolda neochotně vydá Vilému Dobyvateli, který Harolda podle tapeserie z Bayeux hostí, bere na lov apod., a Harold mu měl slíbit pomoc při nároku na anglický trůn. Vilém si nárok odvozuje právě díky zmíněnému sňatku normanské princezny Emmy s Ethelredem.
Jenže r. 1066 se trůnu ujímá sám Harold. Nejprve odrazí útok norského krále Haralda Krutého na severu Anglie, potom se rychlým pochodem přesouvá na jih proti vyloděnému vojsku Normanů. V bitvě u Hastingsu anglické řady zadržují útoky jízdy i lukostřelců, ale sami si naruší řady při pronásledování předstíraného ústupu a to bitvu rozhodne.

---

Spor o anglický trůn byl hlavním sporem mezi dvěma vykrystalizovanými bloky. První blok tvořili Dáni a prodánská anglická klika, druhý blok Normané, pronormanská anglická klika a Norové.
Sága o sv. Olavu odvozuje normanské a norské spojenectví od Rollova norského původu: "Od Hrólfa pocházejí rouenští jarlové, kteří se dlouho počítali k příbuzným norských předáků a vždy byli nejlepšími příteli Norů. Všichni Norové, kteří tam přišli, těšili se míru a pokoji. Na podzim (= r. 1014) připlul král Olav do Normandie a zůstal přes zimu na Seině v bepečném pokoji." (kap. 20)
Za vlády Knuta Velikého se Olav dohodl se syny Ethelreda, že Anglii napadnou, Synové by vládli Anglii a Olav Northumbrii. Na výpravu se vydali, ale byla od začátku neúspěšná a Olav odjel dobýt Norsko (vládl 1015 - 1028). Konec jeho vlády nastal po zásahu Knutova ohromného vojska a pomocí Knutova zlata, kterým podpořil odpor proti Olavovi. Po úmrtí dočasného jarla se Olav vrátil, aby dobyl Norsko zpět, ale umírá v bitvě u Stiklestadu r. 1030. Jako své regenty dosadil Knut svou ženu Aelfgifu a jejich syna Svena. Tím bylo dokončeno spojení Dánska, Anglie a Norska do veliké námořní říše.

Když se Normané usazovali v Normandii, nešlo jim možná jen o možnost nájezdů na Paříž, ale o sen většiny Vikingů, jímž byla Anglie. Británie byla kdysi s kontinentem spojena, než si oceán prorazil v křídové hornině Lamanšský průliv. tyto bílé křídové úteswy daly jméno Británii jakožto Albionu (alba je lat. bílá, z toho je i Albánie). Stejného základu jsou i útesy v Normandii, na kterých se odehrálo spojenecké vylodění za druhé světové války. Na jednom vojenském hřbitově je nápis, že britští vojáci zde pohřbení přinesli svobodu svým bývalým dobyvatelům.. Nevyznívá to nijak kousavě, ale na Normany Angličané jinak nevzpomínají rádi.

Rok 1066 znamená pro Anglii trauma jako Bílá Hora pro Čechy. Normané i Habsburkové měli na země dynastický nárok, ale záleží na tom, jestli jsou skutečně danou zemí přijati a jestli se po počátečním ozbrojeném odporu nechovají víc jako na dobytém území.. Anglie i Čechy si prošly pokusem o kulturní převrstvení - Čechám hrozilo poněmčení (a násilná katolizace), Anglii vyšších kruhů ovládla francouzská kultura.
Nepřívětivý obrázek Normanů podává i britský dokument "1066: Historie psaná krví" - https://www.csfd.cz/film/258790-1066-hi ... i/prehled/ + https://uloz.to/!0wIV6Kwm0B7P/1066-hist ... kument-avi . I Norové jsou znázorněni jako lidi s vlastními rodinami, co vyrážejí na výpravy z důvodu nehostinných domácích podmínek, zatímco Normani vraždí anglické ženy..


Čistě normanská dynastie vládla Anglii za dobyvatele a jeho synů. Vláda Štěpána z Blois a následné dynastie Plantagenetů je vládou rodů, které byly s Normany příbuzné, alejinak normálně francouzské. Tady je pozoruhodný postoj Angličanů ke Stoleté válce, ve které angličtí králové bojovali o ztracená francouzská území jejich předků (včetně Normandie). Tato válka by se dala teoreticky nazvat vnitřně francouzskou, ale přitom se tu jasně profilovaly dvě země oddělené geograficky průlivem a politicky oddělené anglickým a francouzským státem. Angličané se ztotožňují s anglickým státem ovládaným francouzskou dynastií.., není tam tendence přát domácí dynastii neúspěch, protože sahá až k normanským, nepřátelským dobyvatelům..

***

Vilém Dobyvatel (1066 - 1087) během pěti let potlačoval vzpoury různě po Anglii. Povstalcům ovšem chyběl jednotný plán nebo pán a z tohoto hlediska bylo Haroldovou chybou, že vsadil vše na jednu bitvu - s takovým zázemím mohl držet alespoň část Anglie a podporovat vzpoury v normanské části.
R. 1071 se Vilém pohyboval na kontinentu, kde čelil spojenectví francouzského krále (měli spor o Vexin) a Fulka z Anjou (spor o Maine), kteří byli znepokojeni náhlým nárůstem normanské moci. K nim přeběhl r. 1087 Vilémův nejstarší syn Robert, který požadoval už nyní podíl na moci. Téhož roku Vilém utrpí zranění v jedné menší bitvě a umírá.

Po Vilémovi zbyli tři synové. Nejstarší Robert by měl dědit celé anglo-normanské území, ale pobývá ve francouzském exilu. Příležitosti se chopil mladší syn Vilém II., která stál u otcova smrtelného lože. Vilém II. zvaný Rufus uchopil Anglii (1087 - 1100), Robert normanské vévodství (1087 - 1106). Nejmladší Jindřich vyšel prozatím s prázdnou. Do normanských dějin zasáhne ještě Vilémova dcera Adéla, manželka francouzského hraběte Štěpána z Blois.

Mezi Robertem a Vilémem II. zuří trvalá válka o celé normanské dědictví. Vilém r. 1088 čelí vzpouře baronů, kteří chtějí mít jednoho vládce - baroni věrní Vilémovi přirozeně ztrácejí statky v Normandii a naopak. Vilém v boji získává převahu a nečekaný obrat přijde r. 1095, kdy Robert přijme kříž a chystá se odjet na první řížovou výpravu. Normandii dá Vilémovi do zástavy a r. 1096 vyráží do Palestiny.
Vilém do r. 1099 dobývá Maine a Vexin, o které Robert přišel. Roku 1100 se Robert vrací a konflitku předejde Vilémova smrt na lovu. Poblíž místa králova úmrtí se nacházel nejmladší bratr JIndřich. Ať tam byl čistě náhodou nebo ne, chopí se příležitosti, strhne korunu na sebe (1100 - 1135) a přebírá štafetu boje Anglie s Normandií.
Robert se r. 1101 vylodí, ale dojde k dohodě, kdy má Jindřich za Anglii posílat platby. k rozhodné bitvě dojde r. 1106 u Tinchebray, Jindřich se vylodil na kontinentu a Roberta porazil a zajal. Jindřich pak brání Normandii proti francouzskému králi Ludvíkovi VI., Fulkovi V. z Anjou a Robertovu synovi Vilémovi Clitovi (ten se r. 1127 stane flanderským hrabětem).
Jindřicha postihne rodinná tragédie, r. 1120 se utopí jeho jediný syn. Následnictví v říši se tak bude odvíjet od nároků po přeslici. Jindřich měl dceru Matyldu, manželku císaře Jindřicha V. (ten, co podepsal Konkordát wormský). Císař ale umírá r. 1125, v říši nastupuje Lothar ze Supplinburku (ten, kterého porazil Soběslav I. r. 1126 u Chlumce) a Matylda se vrací do Anglie i s nárokem na dědictví trůnu.
Tady nastává jedna z velkých sňatkových aliancí. Jindřich vyjedná sňatek Matyldy se synem Fulka V. z Anjou Geoffreyem Plantagentem. Dynastie se nazývá anjouovská (v jiném tvaru angevinská), ale protože Geoffrey si oblíbil květ kručinky nebo janovce (lat. planta genistra) - https://botany.cz/cs/plantagenet/ a nosil jeho větvičky na helmě, nazývá se tato dynastie také jako plantagenetská, resp. její anglická větev se tak nazývá. Rod z Anjou měl své větve i na Sicílii nebo v Uhrách, tam po náhlém vymření tří starých středoevropských dynastií po r. 1300 nastoupili Anjouovci podobně jako Lucemburkové do Čech. Ze svazku Geoffreyho a Matyldy vzešel Jindřich II.

Proti Matyldě a Jindřichovi II. vystoupí jako pretendent anglického trůnu Štěpán z Blois, také s nárokem po přeslici. Vilém Dobyvatel provdal svou dceru Adélu za Štěpána z Blois, který zahynul na křížové výpravě. Syn Štěpána a Adély se jmenoval také Štěpán a vystoupil s nárokem na anglický trůn. V občanské válce Štěpána a Matyldiny strany po r. 1135 došly obě strany ke kompromisu, že vládnout bude Štěpán a jelikož je bezdětný, tak po jeho smrti připadne trůn synovi Matyldy Jindřichovi II.

---

První křížové výpravy se účastnili mj. normanský vévoda Robert a hrabě Štěpán z Blois, otec budoucího anglického krále. Blois se nycházelo macházelo mezi normanským a fracouzským územím, k tomu měl Štěpán ještě Champagne, ale co neměl, to byla chuť o to všechno přijít.. K výpravě ho pohnula jeho žena Adéla, dcera Viléma Dobyvatele, která si cenila slávy více než jiných statků..

Křižáci po útrapách i vítězstvích dorazili v říjnu 1097 ke branám Antiochie. Po půlročním obléhání křižáci zvěděli, že městu na pomoc se blíží vojska emíra z Mosulu. Štěpán z Blois v této krizové situaci obrací své vojsko nazpět. Nedodalo mu to na dobré pověsti a ústup měl ještě jeden negativní dopad. Štěpán potkal byzantské vojsko, které spělo na pomoc křižákům, ale Štěpán jim nahlásil, že křižáci byli určitě rozprášeni. Císař tedy obrátil vojsko zpět, což později křižáci chápali jako zradu, která přispěla k rozkolu křižáků a Byzance.
Antiochie ovšem padla, křižácký vůdce Bohemund vyjednal s jedním konvertitou tajný vstup do města; Bohemundovi popravdě zřejmě Štěpánův odchod prospěl, přišel o konkurenta ve vedení vojska.

Robert Normanský se účastnil bojů včetně dobytí Jeruzaléma r. 1099. Křižáci chtěli zvolit a intronizovat vládce Jeruzaléma, ale k tomu potřebovali nejdřív vybrat patriarchu. Volba padla na Arnoula Malecorna, osobního kaplana vévody Roberta a vychovatele Cecílie, dcery Viléma Dobyvatele. Robert považoval cíl výpravy za splněný a vrátil se do Evropy.

Do Palestiny mířily pomocné výpravy, aby doplnily lidské zdroje křižáckých států. V jejich čele přijde opět Štěpán z Blois, aby si napravil pověst. Zapojí se r. 1102 do tažení proti egyptskému vojsku, ktreí končí neúspěšně, když se křižáci po porážce opevní v pevnosti Ramle. Z Ramly uprchne jeruzalémský král Balduin I., ale zbytek obránců včetně Štěpána padne.

Král Balduin II. (synovec Balduina I.) nemá syny, má jen čtyři dcery. Pro dědičku trůnu Melisendu shání manžela a obrátí se na francouzského krále Ludvíka VI., aby někoho doporučil. Ludvík posílá Fulka V. z Anjou (1131 - 1143), otce onoho Geoffreyho z Anjou, který si vzal anglickou Matyldu. Fulko jakožto jeruzalémský král stabilizuje království, s tureckými emíry plus mínus vychází, proti arabskému Egyptu buduje systém pevností. Do Jeruzaléma proudí evropští poutníci, obchodníci i kolonisté.

V osobě Jindřicha II. (1154 - 1189) nastoupil konečně nesporný vládce. Jindřich vynikal energií hraničící s hyperaktivitou, byl to válečný král, válčil od Skotska po jižní Francii, ale do toho stíhal spravovat celou rozsáhlou říši. Říše fungovala spíše než na zákonech na králových instrukcích úředníkům. Jiné osobě by se takový celek zřejmě rozpadl a Jindřichovi se koncem života také přestalo dařit.
Jindřich uzavřel r. 1152 další velkou svatební alianci, když se oženil s Eleanor Akvitánskou, vládkyní jižní Francie (Akvitánie i s Gaskoňskem) a středofrancouzského Poitou. Eleanor se krátce předtím rozvedla s francouzským králem Ludvíkem VII., údajně krále komentovala slovy, že si vzala mnicha, a ne krále. Rozvod byl odůvodněn příbuzenským vztahem obou manželů, ale za dva měsíce si Eleanor vzala Jindřicha II., se kterým byla taktéž ve vzdálenějším příbuzenském vztahu. Ludvík VII. to vzal jak ohrožení svých zájmů, protože Jindřich teď vlastnil větší území než Ludvík, a určitě to mohl vnímat ze strany Eleanor jako urážku.

Jindřich II. získal od Skotska Northumbrii, kterou ztratil Štěpán z Blois, a r. 1160 obsadil Vexin. Dále vyvíjí tlak na okrajové části říše, r. 1155 mu papež schválí záměr dobytí Irska, r. 1156 je do dolní Bretaně dosazen jeho syn Geoffrey, r. 1166 je Bretaň celá normanská.
Poté se rozhodne rozdělit říši mezi syny. Jindřich zvaný Mladý měl obdržet jádro říše - Anjou, Normandii i Anglii; Richard zvaný Lví srdce Akvitánii; Geoffrey Bretaň; nejmladší Jan zvaný Bezzemek nedostal zatím nic, až r. 1185 mu otec odkáže Irsko. Jindřich Mladý byl korunován na krále r. 1170.
Opakovala se ale situace jako za Viléma Dobyvatele a jeho syna Roberta, kdy se Robert dožadoval více moci už za života otce. Také synové Jindřicha II. od r. 1173 zabředli do odboje, který podpořili jejich matka Eleanor (skončila za to v domácím vězení), francouzští králové, obzvláště Filip August vládnoucí od r. 1180, a skotský král Vilém Lev.
Odboj oslabí při úmrtí Jindřicha Mladého r. 1183 a Geofreyho Bretaňského r. 1186; obzvlášť Geoffreyho a Filipa Augusta pojil i přátelský vztah, francouzský král se podle zpráv z Geoffreyho pohřbu chystal vrhnout do jeho hrobu.. Jindřich II. ze zbylých synů preferuje Jana, tomu r. 1185 odkáže to Irsko. Richard se cítí uražen a uzavře spojenectví s Filipem Augustem.

Richard I. Lví srdce (1189 - 1199) nastupuje s podporou Filipa Augusta, ovládá Normandii, Akvitánii (tu dá do správy Eleanoře) i Anglii. Jan zápasí o vládu v Irsku, Bretaň dědí Geoffreyho pohrobek Arthur.
Richard vytáhne r. 1190 na kruciátu společně s Filipem Augustem. Cestou zpět je zajat a držen v rakouském zajetí. To využijí Jan Bezzemek k pokusu o ovládnutí Anglie a Filip August k dobytí Vexinu a k lennímu slibu bretonského Arthura. Janův pokus Richard po návratu odrazí, pak se vrhne do válek s Filipem Augustem. Při obléhání Chalusu r. 1189 podlehne zranění.

Jan I. Bezzemek (1199 - 1216) nastoupí jako král Anglie a Normandie. Bretonský Artur obdrží od Filipa Augusta vedle Bretaně i Anjou (včetně Maine a Tourraine). Akvitánie zůstává ve správě Eleanor.
Jan vyráží do boje o ztracená území, r. 1200 dobude na Arthurovi Bretaň a Anjou, ale dohodou s Filipem přenechává Francii Vexin. Obrat nastane r. 1202, kdy jan odmítne dorazit ke francouzskému dvoru, což je chápáno jako lenní neposlušnost a Filip zbavil Jana všech jeho francouzských držav. Jan zaútočí na Arthura, r. 1203 ho zajme a popraví. To společně s památkou na tvrdou plantagenetskou správu Bretaně za Jindřicha II. i Richarda I. obrátí Bretaň proti Anglii. Filip August r. 1204 dobývá Normandii a r. 1206 vyhání Jana I. z Francie.
Jan se pokusil o zvrat zapojením do evropské koalice, která řešila i vleklou nástupnickou krizi ve Svaté říši římské. Po bok Anglie se tak postavil císař Ota IV. Brunšvický, protože Filip August podporoval protikandidáta Filipa Štaufského. Francouzský král vítězí r. 1214 v bitvě u Bouvines, Angličané se stahují.
Jan Bezzemek tak ztrácí původní rodové državy Normanů i Anjouovců. Anglii zbývá vláda pouze jižně od Loiry, tedy v Akvitánii; oslabení Janovy pozice v důsledku prohrané války dodá odvahu šlechtě, aby získala potvrzení o své moci, což došlo výrazu ve slavné Magna Chartě.


Anglické územní ztráty vedly ke konfliktu známému jako Stoletá válka, která skončila v podstatě naprostým vytlačením Anglie z území dnešní Francie (nepočítám přístav Calais ztracený až r. 1558).
Po ztrátě Francie napřeli angličtí králové své síly na Británii (např. Richard Lví srdce strávil v Anglii jen šest měsíců ze své desetileté vlády, většinu válčil ve Francii; Jan Bezzemek byl první král po Haroldovi, který se narodil i zemřel v Anglii). To přineslo bližší sepětí Walesu a Cornwallu s Anglií, větší vliv v Irsku, na druhé straně zvýšený tlak na Skotsko vedl k přimknutí Skotska ke Francii.

Jindřich III. (1216 - 1272) byl syn Jana Bezzemka. Jeho regenti museli nejprve odrazit šlechtickou kliku, která na anglický trůn prosazovala Ludvíka Kapeta.
Francouzský král Ludvík VIII. obsadil r. 1224 akvitánské Poitou a napadl Gaskoňsko, která se už ubránilo. R. 1259 byla sjednána dohoda, že si Anglie nechá Gaskoňsko a Bordeaux, za které navíc složí lenní slib.
Odluku Francie a Anglie podporuje Jindřich III. tím, že naléhá na anglické barony, aby se vzdali statků ve Francii. Jako protiváhu vůči vlivu baronů pak zve francouzské šlechtice, kteří se mu zaváží loajalitou. Nejvýznamější postavou francouzského šlechtice se stal Šimon z Montfortu, syn vůdce výpravy proti albigenským. Šimon opustil své francouzské statky ve prospěch bratra Amauryho, který mu nechal rodové statky v Anglii. Šimon se oženil se sestrou Jindřicha III. Eleonor, stal se správcem Gaskoňska, ale se špatnými výsledky. Nakonec se zapletl do povstání proti králi, kterého r. 1264 i zajme. R. 1265 je Šimon umírá v bitvě u Eveshamu.

Další Jindřichovi sourozenci zasáhli do evropských dějin. Joan se stala manželkou skotského krále Alexandra II., Isabelle se stala manželkou císaře Fridricha II. Štaufského, Richard Cornwallský byl zvolen r. 1257 přímo římským králem (ale navštívil říši za dobu své vlády jen čtyřikrát).
Richard měl sídlo v Cornwallu v JZ Anglii, ale zároveň byl po králi druhým největším vlastníkem pozemků a hradů po celé zemi.
Cornwall byl ovládán normanskou šlechtou od Viléma Dobyvatele. Pak se stal (nevím odkdy) vlastnictvím vždy prvního královského syna a to stále platí, takže vévodství cornwallské aktuálně vlastní princ Charles. Stejný princip vlastnictví platí i ve Walesu, kde to zavedl Eduard I.

Eduard I. (1272 - 1307) je známý jako negativní postava z filmu Statečné srdce a jeho kariéra skutečně spočívala v uzurpování Velšanů a Skotů. R. 1272 složil lenní slib za Gaskoňsko, následné dva roky tam potlačoval vzpouru, r. 1274 se dostane do Anglie. Mezi lety 1277 - 1283 pacifikuje Wales.

WALES

Normanská expanze zasáhla Wales hlavně na nížinatém jihu a dostupném východu, pak se zpomalila. Normanské rody typu Mortimerů, Braoseů nebo Laceů zakládaly menší panství, která se svářila nebo naopak spojovala s místními velšskými knížaty. To se změnilo příchodem Eduarda I., který v letech 1277 - 83 Wales dobyl. R. 1284 vydal Velšský statut, který rozdělil zemi na čtyři hrabství (Flint, Merioneth, Anglesey a Caernarfon). Sever a západ Walesu zůstal královskou doménou. Wales protkala síť nákladných královských hradů, které ustály velšské vzpoury z let 1287 a 1294-95. hrady byly mocné a zříceniny jssou monumentální dodnes - viz Caerphilly - https://1rs84j3vm0ob2asu30vmou8p-wpengi ... philly.jpg nebo Harlech - https://www.eryri.llyw.cymru/__data/ass ... onia-1.jpg .

Eduard dal Wales do správy svému synovi Eduardovi II. r. 1301 a od té doby je princem waleským vždy nejstarší syn a nástupce anglického krále (stejně jako je vévodou cornwallským). Účel byl ten, aby se princ učil vládnout a taky válčit, resp. aby odbojný Wales hlídal člen královské rodiny. Aktuálním princem waleským je tedy opět Charles.

Ve Walesu se zabydlela anglická šlechta loajální králi. Jeden rod se jmenoval po svém předkovi Theodorovi, velšsky to jméno znělo Twdwr a pak poangličtěle jako Tudorovci.., přes své příbuzenství se soupeřícími rody Yorků a Lancasterů se sami dostali na anglický trůn.

***

SKOTSKO

Normani pronikali do Skotska od časů Viléma Dobyvatele, ale byli nuceni respektovat skotskou samostatnost. Angličtí králové uzavírali se skotským královským rodem dynastické sňatky. Skotský král David I. (1124 - 1153) byl švagrem Jindřicha I. a držel titul hraběte z Huntingdonu. Za občanské války mezi Matyldou a Štěpánem z Blois využil oslabení Anglie, obsadil kus Northumbrie a skoro obsadil i Yorkshire. Tohle území pak začal dobývat zpět Jindřich II. po nástupu na anglický trůn.

Vilém I. Lev (1165 - 1214) uzavírá r. 1173 spojenectví s francouzským králem Ludvíkem VII., to spojenectví se jmenuje Stará aliance (Auld alliance). Vilém podnikne r. 1173 - 74 vpád do Anglie, je zajat a vykoupí se uznáním anglické svrchovanosti.

Alexandr II. (1214 - 49) se spojí s barony kolem Magny charty, ale po smrti Jana Bezzemka se pakt rozpadá. Alexandr II. si bere za ženu sestru Jindřicha III. Annu a jeho syn Alexandr III. (1249 - 86) má odd r. 1251 za ženu Jindřichovu dceru Markétu.

Alexandrovi III. umírají všechny děti a zůstává jen jeho vnučka zvaná Norská Panna zasnoubená r. 1290 za Eduarda II. Ta ale téhož roku utone na cestě z Bergenu a Skotsko je bez krále.


Dva roky spravuje Skotsko Eduard, pak dosazuje Jana Balliola (1292 - 96; jeho otec byl zajat spolu s JIndřichem III. v bitvě u Lewesu proti Šimonovi z Montfortu). Jan slíbil uznat anglickou nadřazenost, ale z toho couvá. Nakonec odmítne poslat rytíře proti Francii a r. 1295 s ní uzavře spojenectví.
Eduard r. 1296 vytáhne do Skotska, poráží Skoty a odváží intronizační kámen králů ze Scone (to je nějaká obdoba nastolovacho kamene českých knížat na Žiži). R. 1297 propukne povstání Williama Wallace. Po vítězství u Stirling Bridge se Skotové časem dostávají do defenzivy, v letech 1303 - 05 je povstání poraženo. Odboje se chopí Robert Bruce (1306 - 29) a vítězí r. 1314 v bitvě u Bannockburnu.
Robertův syn David II. Bruce (1329 - 1371) čelí útoku Eduarda Balliola, to byl syn krále Jana Balliola. Eduarda podporuje Anglie a dobývá kus jižního Skotska. David II. navazuje spojenectví s Francií, která už vstoupila do Stoleté války s Angliíí. Skotové jsou ale poraženi r. 1346 u Nevile´s Cross; Skotové vpadli do Anglie, by ulehčili sílám spojenců, kteří ale také podléhají v bitvě u Kresčaku téhož roku.

***

Ve Francii vymřel r. 1328 rod Kapetovců a toho využil anglický král Eduard III. (1327 - 77), po matce Francouz, aby vznesl nárok na francouzský trůn. Eduardův syn Černý princ se ujímá titulů prince waleského, vévody cornwallského a vévody akvitánského a z Akvitánie (realisticky z Gaskoňska) činí zázemí pro výpady do Francie. Anglickým jednotkám výrazně pomáhají lukostřelci z podmaněného Walesu, kteří rozstříleli i rytířstvo u Kresčaku. Francouzi sice prohrávají bitvy, ale mají víc prostředků a Angličané časem slábnou. Příměří r. 1375 stanovuje, že se Eduard vzdává nároku na francouzský trůn a Anglie bude dále držet Gaskoňsko.

Válku obnoví Jindřich V. (1413 - 22), který se naučil válčit jakožto princ waleský při potlačování waleského Owainova povstání po r. 1400; Velšani se spojili i se Skoty a Iry. Jindřich podnikne vcelku brutální tažení, během kterého obsadí a udrží Normandii. V Rouenu, bývalém sídle normanských vévodů, pak byla upálena Jana z Arku.

Válku prohrál Jindřich VI. (1422 - 61). V letech 1449-50 Francouzi náhle obsadili Normandii a r. 1453 i Gaskoňsko. Anglii zbyl jen přístav Calais severně od Normandie (ten Francie dobyla r. 1558).

***

Po dobytí Anglie Normany hájili angličtí králové své rodové državy (normanské, pak plantagenetské) na kontinentu proti Francii. Po vytlačení z těchto držav obrátili svůj zájem na Ostrovy. Do Stoleté války tak vstoupili po boku Angličanů i lukostřelci z nedávnou podmaněného Walesu, kteří rozstříleli výkvět evropského rytířstva u Kresčaku.
Případ Skotska v sobě nese jeden paradox. Proti snaze anglických králů o udržení původních evropských držav de facto vystupují skotské normanské rody, které se proti Anglii spojují s Francií. Robert a David Bruceové pocházejí z rodu de Bréaux, který přišel s Vilémem Dobyvatelem přímo z Normandie.. Síly se přeskupily..
Anglie a Skotsko byla dvě samostatná království, spojená až v novověku pod dynastii Stuartovců, rovněž původem normanského rodu Stewartů z Bretaně. Západ Evropy tak vykrystalizoval podle zeměpisných hranic - Francie vyhnala Angličany (a absorbovala malá etnika Bretonců a Gaskoňců, nebo-li Basků) a zůstala ohraničená horami a Rýnem, Anglie se rozšířila na Británii, když absorbovala různými státoprávními formami Skotsko, Wales a Cornwall.

Invaze a zábor Irska proběhly v podstatě náhodně a bez velkého plánování. Na počátku válek stál Ir, který ztratil panství a pozval Normany, ať mu ho pomohou dobýt zpět. Onen Ir se jmenoval Dermot a vládl v Leinsteru. Dermot se vydal za Jindřichem II., kterého zastihl až v Akvitánii.
Jindřich Dermota vyslechl a vzal jeho případ jako dobrý důvod k zásahu v Irsku. Na Irsko už měl spadeno, akorát neměl čas tam táhnout. K tomu vydal Hadrián IV., jediný papež anglického původu v dějinách, už r. 1155 bulu Laudabiliter, která opravňuje Jindřicha II. k tažení do Irska kvůli zachování církevní disciplíny (ale bula je občas zpochybňována jako pozdní falzum). Bula mohla reagovat na situaci, kdy si Dublin zvolil metropolitu nezávislého na arcibiskupovi v anglickém Canterbury. Jindřich tedy vydal list, kterým doporučuje svým poddaným pomoci Dermotovi v jeho věci.

List se nesetkal s velkým zájmem, výjimkou byly normanské rody ve Walesu. Největší iniciativu tam předvedl baron Richard fitzGilbert de Clare z Pembroke, zkráceně Strongbow (Silný luk). Strongbow byl u Jindřicha II. v nemilosti a měl zájem na dobytí nějakého nového panství.
Dermot se r. 1167 vylodil s pár žoldáky a neměl úspěch. R. 1169 následovala normanská šlechta a r. 1170 sám Strongobow. Vojska dobudou Waterford a oblehnou Dublin, kde sídlí od dob vikinské expanze Norové, nyní smíchaní s Iry; vede je muž s norsko-irským jménem Askulf mac Turkill. Askul nakonec prchá po moři a Normané Dublin dobudou. Dermot dává podle dohody Strongbowovi svou dceru za manželku (syna a dědice nemá). Dermot r. 1171 umírá a Strongbow se stává pánem Leinsteru.

Přílišná aktivita a nezávislost irských Normanů se nezdá Jindřichovi II. Strongbow je navíc v nemilosti, takže není v Jindřichově zájmu, aby Strongbow měl nějakou autonomní moc. Jindřich hned r. 1171 táhne do Irska, kde se mu irské klany i Normané bez vážného odporu podrobují.
Jindřich nechává Strongbowovi Leinster v léno, dalším Normanům přenechá jiná území, Dublin zůstává královský. R. 1172 odkazuje Jindřich Irsko Janu Bezzemkovi. Jan se podívá do Irska r. 1185, zanechá špatný dojem na Iry i Normany.

R. 1177 se mladý Norman John de Courcy nespokojený v Dublinu vydal dobýt Ulster (úspěšně).

Do r. 1250 připadne Normanům 3/4 irského území, pak nastává stagnace. Normani jsou vtahováni do evropských záležitostí, na Irsko není čas a naopak slouží víc jako základna proviantu pro války v cizině.

***

Na Irsku je vidět rozdíl centrálního vládního stylu Normanů vůči decentralizované vládě Irů a Norů. Irové vedli nekonečné klanové války, občas nějaký král dobyl titulu velekrále. Norové věrni vikinské tradici sídlili ve městech u moře nebo na řekách a živili se nejvíce obchodem s luxusním zbožím.
Normanská šlechta hospodařila jinak: "Kdekoli se však usadili Normané, tam postavili opevnění, panský dvorec nebo hrad, potom přišel na řadu mlýn, řemeslnické dílny, domy pro úředníky, řemeslníky a vazaly, následoval kostel a velice často i klášter. Vzniklo tržiště, začaly se konat pravidelné výroční trhy a postupně se zrodilo nové město. ... Rozvoj měst přinesl rozkvět obchodu, a to jak domácího, tak zahraničního. přesvědčivým důkazem této skutečnosti je všeobecné užívání mincí, které jako první zavedli právě Normané. Irští králové žádné nerazili a Seveřané své stříbrné mince používali jen velice omezeně." ... "Klid a mír navíc Normané nezajišťovali za cenu vyhlazení nebo vyhnání původních obyvatel. Velice se naopak snažili, aby irští obyvatelé zůstali, pěstovali dobytek a hospodařili stejně jako za vlády původních vladyků. Irsko poprvé poznalo systematické obdělávání půdy a organizovanou správu pozemků." (Dějiny Irska, s. 100)
Normanská centrální moc se začala projevovat za Jana Bezzemka, r. 1297 byl pak svolán první irský sněm, kam přišli volení delegáti každého hrabství pod normanskou správou.

Styl normanského záboru by se dal přirovnat k expanzi římské říše, k jejímu Pax Romana. Na jedné straně evropské impérium (i když Normané v Irsku byli hodně autonomní), na druhé straně svobodné, ale vnitřně klanově znesvářené etnikum, v obou případech třeba i ti Kelti. Impérium dobude ve větší válce území, ale tam skončí s místními malými válkami.. je zajištěn "klid a mír", který svědčí prosperitě, méně už místní svobodě.

Vikinská ekonomika založená na rychlém zisku spoléhá i na štěstí. Je třeba sehnat drahé zboží a se ziskem ho prodat. Normanská ekonomika byla stabilnější, založená na lidech, jejich práci i na uspokojování jejich potřeb. Normané podporovali růst populace, měli z toho pracovní sílu, pro vojenské účely pak vojáky, řemeslníky pro armádu i proviant. Normanská expanze nebyla založena na štěstí, ale na systematičnosti..

Dokument "1066: Historie psaná krví" zmiňuje multinárodní charakter normanských vojsk: "Ti vetřelci nebyli jen z jednoho kmene. Normané do svých armád verbovali i muže z Bretaně a dalších zemí, slibovali jim za to půdu a brali jejich rodiny jako rukojmí." (1:52:45)
Je to jeden z manipulativních momentů toho dokumentu. Normané měli pod pohrůžkou donutit Bretonce, aby za ně válčili, ale skutečnost byla komplikovanější.

Bretonci byli od začátku svázáni s anglickými a normanskými dějnami. V dobách anglosaské invaze na Ostrovy keltští britové prchali právě do Bretaně, která po nich nese jméno; Bretonci jsou doslova Malí Britové a Bretaň Malá Británie. Za doby Říma se Bretaň jmenovala ještě Armorica.

Bretaň ovládl karel Veliký a dosadil svého správce jménem Nominoe. Ten se za vlády Karlova syna Ludvíka Pobožného osamostatnil. Za Alana Velikého (zemřel r. 907) narůstají vikinské útoky. Po r. 911 tlačí na Bretaň normanský vládce Rollo. Frankové nezasahují, jsou rádi, že se dva jejich konkurenti perou mezi sebou. Normanský zábor Cotentinu na úkor bretaně tak proběhl bez franských protestů.

V letech 914 - 936 obsadili Bretaň Vikingové. Byla to kořistná okupace, Vikingové tu neobchodovali ani nekolonizovali. Bretonská elita a duchovní nachází azyl na dvoře wessexských králů Eduarda a Aethelstana (to byli syn a vnuk Alfréda Velikého). R. 936 se v Anglii vylodí vnuk Alana Velikého Alan Barbetorte a s pomocí saských vojáků vyžene Vikingy; téhož roku se navíc začal tlačit na Vikingy francouzský král Ludvík IV. Zámořský.
Po smrti Alana Barbetorteho (936 - 952) nastává mocenské vakuum, o moc se perou hraběcí rody využívající pomoc ze zahraničí. Vedoucí pozici získají hrabata z Rennes, hrabě Conan I. (970 - 992) zakládá vévodskou dynastii, která vládne až do r. 1066. Renneské podporují zpoza hranic hrabata z Blois. Anjouovci podporují konkurenční rod hrabat z Nantes, a v boji s Anjouovci Conan také umírá.

Po r. 1020 přebírají roli protektorů renneských vévodů Normané. Syn Conana I. Geoffrey (992 - 1008) měl za ženu Havoise, sestru normanského vévody Richarda II. (996 - 1026); Richard se zase oženil s Juditou, sestrou Geofreyho. Když Geoffrey umírá cestou do Říma, bere jeho syny Alana (III.) a Eudese do péče Richard II.
Další normanský vévoda Robert II. (1027 - 35) vede s Alanem III. (1008 - 40) pohraniční války. Mír je uzavřen v klášteru Mont St. Michel, jenž byl také předmětem sporu jehož opatem je příbuzný obou vévodů. Je možné, že bretonští vévodové plánovali využít Mont St. Michel i jako rodovou hrobku, jak to učinili francouzští králové v St. Denis.

Vévoda Conan II. (1040 - 66), syn Alana, vede boje se svým strýcem Eudesem, jednou proti němu zasáhne i Vilém Dobyvatel a Conan nakonec padne s boji s Anjouovci. Na trůn se dostane Eudese právě včas, aby se podpořil tažení Viléma Dobyvatele do Anglie. Tažení se účastní řada Eudesových synů, jeden z nich jménem Alan Rudý dostane hrabství Richmond.
R. 1086 je asi 20% anglického území v držení Bretonců. Mohlo by to být ještě větší, nebýt povstání Raola II. z Gaelu ve Východní Anglii a konfiskace jeho majetku.

Další příliv Bretonců do Anglie proběhl za Jindřicha I. Od velmože Alana fitzFlaada pochází rod fitzAlanů, vévodů z Arundelu, a rod Stuartovců, pozdějších králů Skotska a Anglie.
Nepřicházela jen šlechta, ale i prostší lidé. Podle kronikáře Viléma z Malmesbury byli Bretonci tak chudí, že chodili válčit za peníze.

***

Podle soupisu Carta baronum z r. 1166 sídlí nejvíce Bretonců ve Walesu, v příhraničních krajích Monmouth a Shrewsbury, a v Cornwallu. To nebude náhoda, Wales a Cornwall obývá dodnes původné britské etnikum a Bretonci mají rovněž britský původ.
V této nostalgické britské kultuře tak mohlo vzniknout dílo Geoffreyho z Monmouthu s názvem Dějiny britských králů - https://argo.cz/knihy/dejiny-britskych-kralu/ . Je to dílo představitele poraženého národa, který maluje skvělou britskou minulost - Britové jsou z Tróje, jsou to hrdinové, odolávají i Římu v čele s Caesarem, podrobeni jsou jen v důsledku vnitřních sporů, jinak na ně žádný nepřítel nemá. Geoffrey pak dává k dispozici Merlinova proroctví o nové budoucí velikosti Britů..
Geoffrey svou knihu dedikoval Robertovi, hraběti z Gloucesteru, levobočku Jindřicha I. Hůře si lze představit, že by toto pankeltské a protisaské dílo věnoval některému z anglosaských velmožů..

Bretonci netáhli do Anglie z donucení a pod pohrůžkou, jak se snaží naznačovat ten televizní dokument. Táhli za majetkem - velmoži za půdou, chudí za žoldem; přicházeli i padesát let po dobytí Anglie, kdy již nebylo třeba dobývat; přicházeli do míst s původním britským obyvatelstvem a je otázka, jestli nepovažovali Normany za nástroj, jak se prosadit proti svým dávným nepřátelům Anglosasům..
Což je diskutabilní, protože Anglosasové poč. 10,. stol. naopak přijali bretonský exil a pomohli mu dobýt zpět Bretaň na Vikinzích; do toho nechci opakovat teze typu, že na vyvracení avarské se říše se podíleli Slovani, protože si pamatovali válku Avarů se Sámem, která proběhla 250 let nazpátek. Protisaské zaujetí Geoffreyho z Monmouthu může být zaujetím znalce dějin, ale lidová paměť nevzpomíná na událost 500 let staré..

Klasický obraz sjednocování Evropy začíná antickým Římem, na který navazuje franská říše, ze které vzniknou Německo a Francie. Franská říše a její následovníci odrazí vpády Arabů z jihu, vpády Uhrů ze střední Evropy a vpády Vikingů ze severu.
V tomto obraze sjednocení chybí anglo-skandinávská říše Knuta Velikého (která pravda nepřežila svého zakladatele), chybí tu ale i normansko/plantagenetská říše zahrnující Anglii a půlku Francie.
Normané tu mají místo narušitelů, kteří na staletí urvali kus Francie. Francouzští králové pak museli ze svého území, které se smrsklo na okolí Paříže, s velkým úsilím sjednocovat a dobývat Francii zpět. Kdyby se ale Normanům teoreticky povedlo ovládnout celou Francii a sjednotit ji s Anglií, byli by za sjednotitele západní Evropy považováni oni..

Samozřejmě historie nehraje na kdyby. Výsledkem normanských a západoevropských dějin jsou velké, konsolidované státy v geograficky relativně přirozených hranicích. Francie je obklopená oceánem a horami; etnické menšiny jsou jen Bretonci na bretaňském poloostrově a Gaskoňci/Baskové v pyrenejském pohoří.

Plantagenetská říše byla konglomerátem vévodství a hrabství, možnost sjednocení Anglie s celou Francií byla právě pouze jen možností. Francouzské království bylo v jiné situaci. Francouzské plantagenetské državy zůstavaly lénem, které francouzský král Plantagenetům uděloval. Protože Plantageneti představovali jejich otevřené konkurenty, nebylo pro Francii sjednocení celého území možností, ale přímo nutností..

Normané po vytlačení z kontinentu přemístili své centrum i úsilí do Anglie a výsledkem bylo užší připojení Walesu a Cornwallu a do budoucna připojení Skotska.

Připojení Irska se nepodařilo, to zůstalo napůl cesty. A na tom je vidět, jak nestabilní je situace, kde nějaký geografický celek ovládají dvě svářící se mocnosti, v tomto případě Irové a Angličané (do toho se přičlenil ještě náboženský spor, který dodává tomu politickému ještě na fanatismu). Ve Francii trval takový konflikt tak dlouho, dokud nebyli Angličané Francouzi vypuzeni a obě mocnosti se mohly více věnovat jiným věcem..

Co zůstalo normanským dědictvím, je orientace Británie na západní Evropu. Británii si nárokovali Vikingové, přičemž Skandinávie stojí na periferii Evropy, Británie leží také trochu bokem a poměrně hodně severně. Oceán tvoří hranici mezi Anglií a Francií, ale pro námořní státy typu ostrovní Anglie a přímořské Skandinávie fungoval spíš jako most..
Normané přinesli francouzskou kulturu, vtáhli Anglii do reformního církevního proudu, v patách jim šli cisterciáci, do Anglie přinesli gotickou architekturu v její plné síle.. Skandinávie, která ještě zápasila s potlačováním pohanství, by tohle Anglii nabídnout nemohla..

***

Jsem dalek toho pochvalovat logiku dějin, která jednomu národu přisoudí jednotný stát v jednotných přírodně/geografických hranicích. Víceetnický stát v přírodních hranicích je možný, jak je vidět ve Švýcarsku sevřeném Alpami; akorát když tam neprobíhají neustálé etnické boje, tak se k tomu neupírá taková pozornost jako na etnickou nenávist někde jinde.
V případě Anglie a Francie se ale mísily dva společenské proudy, které je asi lepší mít oddělené. Francie je dost sociální, dvě ze tří hesel Francouzské revoluce - rovnost a bratrství - jsou o vzájemnosti. Anglie je naopak o individualitě, jak jsem nadhazoval už v úvodu celého tématu.

Prosazení individuality spočívá podle mě už ve vikinské praxi, kdy majetek dědil nejstarší syn. Ten byl novým nositelem rodu, to potvrzovalo jeho individualitu, a druhorození synové museli naopak nalézat jiné cesty k prosazení. Z několika mála zpráv o švédských Vikinzích na Rusi se zachovala zmínka, jak otec při rituálu přijetí syna mu nechává meč se slovy, že to je všechno, co mu dává, a zbytek si musí dobýt tím mečem sám..
Tenhle princip druhorozených synů, kteří vyrážejí hledat štěstí se zbraní v ruce, se táhne celými normanskými dějinami. Autonomní šlechtici vyráželi dobýt Sicílii, sicilští druhorozenci vyráželi dobýt území v Palestině na křížových výpravách; normanská šlechta se po obsazení Anglie prosazovala ve Skotsku, kde zasahovala do dynastických bojů; na východních hranicích dobývala území Walesu, kde uzavírala koalice s waleskými rody, a tato normansko/waleská vrstva pak vyrazila dobýt Irsko, kde další nespokojenec z dobytého Dublinu John de Courcy vyrazil dobýt severoirský Ulster..

Princip prvorozenství je patriarchální, a je tedy tak trochu s podivem, že vikinská společnost uznávala poměrně rovnoprávné postavení ženy. Jenomže když se podíváme, z čeho vycházela ženská pozice, tak se to vyjasňuje - když muž odjel na vikinskou výpravu, žena vedla hospodářství; ženy samy se účastnily nájezdů, potvrzené by měly být i hroby žen - válečnic. Tedy moje hypotéza je, že postavení ženy nevycházelo z uctívání ženství jako v matriarchátu, ale naopak z toho, že žena dostala šanci zaujmout pozice vyhrazené převážně mužům..

Princip kolektivismu vychází z rovnosti lidí, v rovnosti je spatřována spravedlnost; v rovnosti majetkové pak sociální spravedlnost. Princip individualismu nechce zatěžovat individuum ohledy na okolí, aby ho to nezdržovalo ve velkých věcech. Sociální aspekt tu vystupuje v jiné podobě - pokud má výjimečné individuum ničím neomezené podmínky, vymyslí tím spíše něco, co pak přinese užitek celé společnosti.. Takové myšlení vede ke kapitalismu (s důrazem na osobní majetek) a k průmyslové revoluci plné vynálezů, které postupem času skutečně usnadnily život všem vrstvám společnosti.. A průmyslová revoluce proběhla právě v Británii..

Pro tento britský princip individualismu vycházející z germánské kultury bych měl tři historické sondy (nejsou stoprocentní, lze nalézt výjimky).

a) V 7. století proběhl v Anglii věroučný spor mezi původní keltskou církví, ke které se hlásily zbytky keltských Britů a Irové, a mezi anglickou církví napojenou úzce na Řím. Spor se týkal hlavně data slavení Velikonoc, ale prameny zachytily poměrně dobře rozdíl mezi světy obou církví.
Keltští svatí typu sv. Kolumbána chodili mezi lidi, léčili, Kolumbán osobně vzkřísil mrtvého a zahnal pár příšer včetně té lochneské. Světci si hleděli přírody i zvířat, nad smrtí Kolumbána hořekoval kůň, jinému svatému snesl během modlitby do dlaní vajíčka kos a on držel ruce sepjaté do té doby, než se mláďata vylíhla..
Anglosaští svatí pocházejí z řad králů, nějaká lidovost mizí, a svatořečení si zasloužili prosazováním víry silou. (Ale aspoň mají řadu svatých, takovým Normanům Bretonci vytýkali, že nemají jediného svatého..). Tady je vidět, jak ideály lásky k bližnímu v anglosaské církvi oproti irské zaostávají..

Ale má to jednu dohru. Po vítězství anglosaské církve na synodě ve Whitby r. 664 se velká část Irů a pár Anglosasů odmítli rozhodnutí podřídit a vydali se do Irska. tam založili klášter, který rozdělili na anglickou a irskou část. Beda Ctihodný popisuje ten dovůd: "Irové totiž v létě, když bylo třeba sklízet plodiny, opouštěli klášter a rozptýleni se toulali po známých jim místech, jak ale nastoupila zima, vraceli se zpátky a to, co Anglové zatím sklidili a připravili, chtěli užívat společně." (IV, 4)
To asi není třeba dál dovysvětlovat, je to variace na téma, kolik má člověk pracující a odvádějící daně přispívat na sociální dávky a komu..
Západní mnišství kladlo také důraz na práci, heslem benediktinů bylo Ora et labora, cisterciáci jakožto reformovaní benediktini kolonizovali řídce obydlená území a zvelebovali je.. S Normany přišli na Ostrovy právě cisterciáci..

Germáni samozřejmě také mohou vyznávat lidovou, přírodnější formu křesťanství. Toto je norská píšeň - https://www.youtube.com/watch?v=btAmgdy4u2Y

b) Na normanském záboru Irska se dá pozorovat efektivnější styl ekonomiky. V Irsku setrvávali potomci norských Vikingů, kteří se živili námořním i místním obchodem, nejvíce vydělávali na dražším nebo luxusním zboží.
Normané zabrali území, ponechali obyvatele, naopak podporovali příchod dalších pracovních sil. Normané poskytli lidem pole, podmínky pro řemesla, ve vsi zřídili tržiště a postavili mlýn, v patách jim šli cisterciáci.. Normanské příjmy nebyly odkázané na vrtkavé štěstí při dálkovém obchodu, ale lidech a jejich práci. příjmy byly stálé, populace také, a z toho se daly postavit i vojenské jednotky - ves uměla vybrat, vyzbrojit a uživit určený počet vojáků.

Zase se dá namítnout, že to nelze odvozovat čistě z germánské kultury. Potomci Norů v Irsku se podobali původním Norům více než evropeizovaní Normané hovořící francouzsky..

c) V 17. století zažilo Irsko další příliv obyvatel, tentokrát to byli presbyteriáni ze Skotska (presbyteriánství je skotská odnož kalvinismu). Presbyteriáni: "Čistili půdu, mýtili hvozdy, v dosud nikdy nevídaném rozsahu se věnovali obdělávání půdy a rychle zorganizovali kvetoucí obchod se dřevem, dobytkem a lněným plátnem. S domorodými Iry neudržovali žádné styky, výjimku tvořili jen ti, kteří pro ně pracovali jako dělníci nebo jako sluhové." (Davies, s. 437).
Zase je vidět pracovitost i ekonomika založená na stálém, jistém zisku. Potomci těchto ulsterských presbyteriánů se stěhovali i do nově vznikajících Spojených států amerických a počínali si podobně, stavěli farmy v divočině a ignorovali potřeby nějakých Indiánů..
Při sledování této mentality působí jiné kultury jen jako objekt. Keltská etnika mají pak podobný osud s těmi Indiány a vztahuje se na ně podobný romantický pohled. Kelti i Indiáni mají za sebou staletí decimace, mají starší kulturu než dobyvatelé, přičemž tato kultura je více spjatá s přírodou. Oproti tomu nová, podnikavá kultura je dravější, v přírodě vidí potenciál pro zisk (v zemědělství, lesnictví, v těžbě apod.). Původních obyvatel si nevšímá, pokud jim zrovna nesedí na nějaké půdě, která se dá ekonomicky využít.., pak dochází ke konfliktu. Normané v tomto ohledu činili výjimku, že Iry chránili jako svou pracovní sílu, kdežto presbyteriáni si vystačili sami..

***

Francie po rozpadu franské říše procházela feudální anarchií. Moc se decentralizovala mezi vévody, hrabata a města. Šlechta vedla lokální války spočívající v pustošení území protivníka a útoky na jeho poddané. Proti tomu se zvedala církevní hnutí Božího míru, která alespoň omezovala boje v dobách církevních svátků. Z takovýchto hnutí a mírovějších vztahů mezi autonomními vládci vznikl zárodek demokratické kultury Francie.
Normané šli od počátku opačnou cestou. Boje mezi šlechtou tvrdě potlačila centrální vévodská moc. Normanské zábory spočívaly v nekompromisní likvidaci dosavadních elit, jak doteď hořce vzpomínají v Anglii na rok 1066, ale oproti válkám za feudální anarchie neměly tyto zábory dopad na běžné obyvatelstvo. Naopak tyto původní obyvatele chránili Normani jako svou pracovní sílu.
Tvrdá centrální moc vyvolávala odpor místních elit. Pánovitost Eduarda I. ve Skotsku přivedla Skoty ke dlouhodobému spojenectví s Francií. Podobně pánovitost Plantagenetů v Bretani pohnula Bretonce ke pevnějšímu spojení s Francií..
Přes všechnu tu centrální moc absolvovala Anglie také cestu k demokracii. Nestojí u toho nějaká vrstva nebo zájmová skupina jako ve Francii, ale zase individua.. Konkrétně osoby, která mají peníze, a tak mohou zasedat v parlamentech, které svolává král, aby mohl financovat svou zahraniční politiku.

Anglická demokracie připomíná tu anglickou ekonomiku - vychází z pevných základů, nepouští se do velkých experimentů, vyvíjí se pomalu a bez velkých skoků, ale co vytvoří, to jen tak neztratí.. Francie se uměla zbavit monarchie, aby spadla do jakobínské diktatury nebo neomezené moci Napoleona Bonaparteho. Anglie funguje konzervativněji, monarchie je součástí politického systému, moc se dělí mezi labouristy a konzervativce, není to změť mnoha stran, které po čase zanikají.. Není to čistá demokracie, ale je stabilní..