Klasický obraz sjednocování Evropy začíná antickým Římem, na který navazuje franská říše, ze které vzniknou Německo a Francie. Franská říše a její následovníci odrazí vpády Arabů z jihu, vpády Uhrů ze střední Evropy a vpády Vikingů ze severu.
V tomto obraze sjednocení chybí anglo-skandinávská říše Knuta Velikého (která pravda nepřežila svého zakladatele), chybí tu ale i normansko/plantagenetská říše zahrnující Anglii a půlku Francie.
Normané tu mají místo narušitelů, kteří na staletí urvali kus Francie. Francouzští králové pak museli ze svého území, které se smrsklo na okolí Paříže, s velkým úsilím sjednocovat a dobývat Francii zpět. Kdyby se ale Normanům teoreticky povedlo ovládnout celou Francii a sjednotit ji s Anglií, byli by za sjednotitele západní Evropy považováni oni..
Samozřejmě historie nehraje na kdyby. Výsledkem normanských a západoevropských dějin jsou velké, konsolidované státy v geograficky relativně přirozených hranicích. Francie je obklopená oceánem a horami; etnické menšiny jsou jen Bretonci na bretaňském poloostrově a Gaskoňci/Baskové v pyrenejském pohoří.
Plantagenetská říše byla konglomerátem vévodství a hrabství, možnost sjednocení Anglie s celou Francií byla právě pouze jen možností. Francouzské království bylo v jiné situaci. Francouzské plantagenetské državy zůstavaly lénem, které francouzský král Plantagenetům uděloval. Protože Plantageneti představovali jejich otevřené konkurenty, nebylo pro Francii sjednocení celého území možností, ale přímo nutností..
Normané po vytlačení z kontinentu přemístili své centrum i úsilí do Anglie a výsledkem bylo užší připojení Walesu a Cornwallu a do budoucna připojení Skotska.
Připojení Irska se nepodařilo, to zůstalo napůl cesty. A na tom je vidět, jak nestabilní je situace, kde nějaký geografický celek ovládají dvě svářící se mocnosti, v tomto případě Irové a Angličané (do toho se přičlenil ještě náboženský spor, který dodává tomu politickému ještě na fanatismu). Ve Francii trval takový konflikt tak dlouho, dokud nebyli Angličané Francouzi vypuzeni a obě mocnosti se mohly více věnovat jiným věcem..
Co zůstalo normanským dědictvím, je orientace Británie na západní Evropu. Británii si nárokovali Vikingové, přičemž Skandinávie stojí na periferii Evropy, Británie leží také trochu bokem a poměrně hodně severně. Oceán tvoří hranici mezi Anglií a Francií, ale pro námořní státy typu ostrovní Anglie a přímořské Skandinávie fungoval spíš jako most..
Normané přinesli francouzskou kulturu, vtáhli Anglii do reformního církevního proudu, v patách jim šli cisterciáci, do Anglie přinesli gotickou architekturu v její plné síle.. Skandinávie, která ještě zápasila s potlačováním pohanství, by tohle Anglii nabídnout nemohla..
***
Jsem dalek toho pochvalovat logiku dějin, která jednomu národu přisoudí jednotný stát v jednotných přírodně/geografických hranicích. Víceetnický stát v přírodních hranicích je možný, jak je vidět ve Švýcarsku sevřeném Alpami; akorát když tam neprobíhají neustálé etnické boje, tak se k tomu neupírá taková pozornost jako na etnickou nenávist někde jinde.
V případě Anglie a Francie se ale mísily dva společenské proudy, které je asi lepší mít oddělené. Francie je dost sociální, dvě ze tří hesel Francouzské revoluce - rovnost a bratrství - jsou o vzájemnosti. Anglie je naopak o individualitě, jak jsem nadhazoval už v úvodu celého tématu.
Prosazení individuality spočívá podle mě už ve vikinské praxi, kdy majetek dědil nejstarší syn. Ten byl novým nositelem rodu, to potvrzovalo jeho individualitu, a druhorození synové museli naopak nalézat jiné cesty k prosazení. Z několika mála zpráv o švédských Vikinzích na Rusi se zachovala zmínka, jak otec při rituálu přijetí syna mu nechává meč se slovy, že to je všechno, co mu dává, a zbytek si musí dobýt tím mečem sám..
Tenhle princip druhorozených synů, kteří vyrážejí hledat štěstí se zbraní v ruce, se táhne celými normanskými dějinami. Autonomní šlechtici vyráželi dobýt Sicílii, sicilští druhorozenci vyráželi dobýt území v Palestině na křížových výpravách; normanská šlechta se po obsazení Anglie prosazovala ve Skotsku, kde zasahovala do dynastických bojů; na východních hranicích dobývala území Walesu, kde uzavírala koalice s waleskými rody, a tato normansko/waleská vrstva pak vyrazila dobýt Irsko, kde další nespokojenec z dobytého Dublinu John de Courcy vyrazil dobýt severoirský Ulster..
Princip prvorozenství je patriarchální, a je tedy tak trochu s podivem, že vikinská společnost uznávala poměrně rovnoprávné postavení ženy. Jenomže když se podíváme, z čeho vycházela ženská pozice, tak se to vyjasňuje - když muž odjel na vikinskou výpravu, žena vedla hospodářství; ženy samy se účastnily nájezdů, potvrzené by měly být i hroby žen - válečnic. Tedy moje hypotéza je, že postavení ženy nevycházelo z uctívání ženství jako v matriarchátu, ale naopak z toho, že žena dostala šanci zaujmout pozice vyhrazené převážně mužům..
Princip kolektivismu vychází z rovnosti lidí, v rovnosti je spatřována spravedlnost; v rovnosti majetkové pak sociální spravedlnost. Princip individualismu nechce zatěžovat individuum ohledy na okolí, aby ho to nezdržovalo ve velkých věcech. Sociální aspekt tu vystupuje v jiné podobě - pokud má výjimečné individuum ničím neomezené podmínky, vymyslí tím spíše něco, co pak přinese užitek celé společnosti.. Takové myšlení vede ke kapitalismu (s důrazem na osobní majetek) a k průmyslové revoluci plné vynálezů, které postupem času skutečně usnadnily život všem vrstvám společnosti.. A průmyslová revoluce proběhla právě v Británii..
Pro tento britský princip individualismu vycházející z germánské kultury bych měl tři historické sondy (nejsou stoprocentní, lze nalézt výjimky).
a) V 7. století proběhl v Anglii věroučný spor mezi původní keltskou církví, ke které se hlásily zbytky keltských Britů a Irové, a mezi anglickou církví napojenou úzce na Řím. Spor se týkal hlavně data slavení Velikonoc, ale prameny zachytily poměrně dobře rozdíl mezi světy obou církví.
Keltští svatí typu sv. Kolumbána chodili mezi lidi, léčili, Kolumbán osobně vzkřísil mrtvého a zahnal pár příšer včetně té lochneské. Světci si hleděli přírody i zvířat, nad smrtí Kolumbána hořekoval kůň, jinému svatému snesl během modlitby do dlaní vajíčka kos a on držel ruce sepjaté do té doby, než se mláďata vylíhla..
Anglosaští svatí pocházejí z řad králů, nějaká lidovost mizí, a svatořečení si zasloužili prosazováním víry silou. (Ale aspoň mají řadu svatých, takovým Normanům Bretonci vytýkali, že nemají jediného svatého..). Tady je vidět, jak ideály lásky k bližnímu v anglosaské církvi oproti irské zaostávají..
Ale má to jednu dohru. Po vítězství anglosaské církve na synodě ve Whitby r. 664 se velká část Irů a pár Anglosasů odmítli rozhodnutí podřídit a vydali se do Irska. tam založili klášter, který rozdělili na anglickou a irskou část. Beda Ctihodný popisuje ten dovůd: "Irové totiž v létě, když bylo třeba sklízet plodiny, opouštěli klášter a rozptýleni se toulali po známých jim místech, jak ale nastoupila zima, vraceli se zpátky a to, co Anglové zatím sklidili a připravili, chtěli užívat společně." (IV, 4)
To asi není třeba dál dovysvětlovat, je to variace na téma, kolik má člověk pracující a odvádějící daně přispívat na sociální dávky a komu..
Západní mnišství kladlo také důraz na práci, heslem benediktinů bylo Ora et labora, cisterciáci jakožto reformovaní benediktini kolonizovali řídce obydlená území a zvelebovali je.. S Normany přišli na Ostrovy právě cisterciáci..
Germáni samozřejmě také mohou vyznávat lidovou, přírodnější formu křesťanství. Toto je norská píšeň -
https://www.youtube.com/watch?v=btAmgdy4u2Y b) Na normanském záboru Irska se dá pozorovat efektivnější styl ekonomiky. V Irsku setrvávali potomci norských Vikingů, kteří se živili námořním i místním obchodem, nejvíce vydělávali na dražším nebo luxusním zboží.
Normané zabrali území, ponechali obyvatele, naopak podporovali příchod dalších pracovních sil. Normané poskytli lidem pole, podmínky pro řemesla, ve vsi zřídili tržiště a postavili mlýn, v patách jim šli cisterciáci.. Normanské příjmy nebyly odkázané na vrtkavé štěstí při dálkovém obchodu, ale lidech a jejich práci. příjmy byly stálé, populace také, a z toho se daly postavit i vojenské jednotky - ves uměla vybrat, vyzbrojit a uživit určený počet vojáků.
Zase se dá namítnout, že to nelze odvozovat čistě z germánské kultury. Potomci Norů v Irsku se podobali původním Norům více než evropeizovaní Normané hovořící francouzsky..
c) V 17. století zažilo Irsko další příliv obyvatel, tentokrát to byli presbyteriáni ze Skotska (presbyteriánství je skotská odnož kalvinismu). Presbyteriáni: "Čistili půdu, mýtili hvozdy, v dosud nikdy nevídaném rozsahu se věnovali obdělávání půdy a rychle zorganizovali kvetoucí obchod se dřevem, dobytkem a lněným plátnem. S domorodými Iry neudržovali žádné styky, výjimku tvořili jen ti, kteří pro ně pracovali jako dělníci nebo jako sluhové." (Davies, s. 437).
Zase je vidět pracovitost i ekonomika založená na stálém, jistém zisku. Potomci těchto ulsterských presbyteriánů se stěhovali i do nově vznikajících Spojených států amerických a počínali si podobně, stavěli farmy v divočině a ignorovali potřeby nějakých Indiánů..
Při sledování této mentality působí jiné kultury jen jako objekt. Keltská etnika mají pak podobný osud s těmi Indiány a vztahuje se na ně podobný romantický pohled. Kelti i Indiáni mají za sebou staletí decimace, mají starší kulturu než dobyvatelé, přičemž tato kultura je více spjatá s přírodou. Oproti tomu nová, podnikavá kultura je dravější, v přírodě vidí potenciál pro zisk (v zemědělství, lesnictví, v těžbě apod.). Původních obyvatel si nevšímá, pokud jim zrovna nesedí na nějaké půdě, která se dá ekonomicky využít.., pak dochází ke konfliktu. Normané v tomto ohledu činili výjimku, že Iry chránili jako svou pracovní sílu, kdežto presbyteriáni si vystačili sami..
***
Francie po rozpadu franské říše procházela feudální anarchií. Moc se decentralizovala mezi vévody, hrabata a města. Šlechta vedla lokální války spočívající v pustošení území protivníka a útoky na jeho poddané. Proti tomu se zvedala církevní hnutí Božího míru, která alespoň omezovala boje v dobách církevních svátků. Z takovýchto hnutí a mírovějších vztahů mezi autonomními vládci vznikl zárodek demokratické kultury Francie.
Normané šli od počátku opačnou cestou. Boje mezi šlechtou tvrdě potlačila centrální vévodská moc. Normanské zábory spočívaly v nekompromisní likvidaci dosavadních elit, jak doteď hořce vzpomínají v Anglii na rok 1066, ale oproti válkám za feudální anarchie neměly tyto zábory dopad na běžné obyvatelstvo. Naopak tyto původní obyvatele chránili Normani jako svou pracovní sílu.
Tvrdá centrální moc vyvolávala odpor místních elit. Pánovitost Eduarda I. ve Skotsku přivedla Skoty ke dlouhodobému spojenectví s Francií. Podobně pánovitost Plantagenetů v Bretani pohnula Bretonce ke pevnějšímu spojení s Francií..
Přes všechnu tu centrální moc absolvovala Anglie také cestu k demokracii. Nestojí u toho nějaká vrstva nebo zájmová skupina jako ve Francii, ale zase individua.. Konkrétně osoby, která mají peníze, a tak mohou zasedat v parlamentech, které svolává král, aby mohl financovat svou zahraniční politiku.
Anglická demokracie připomíná tu anglickou ekonomiku - vychází z pevných základů, nepouští se do velkých experimentů, vyvíjí se pomalu a bez velkých skoků, ale co vytvoří, to jen tak neztratí.. Francie se uměla zbavit monarchie, aby spadla do jakobínské diktatury nebo neomezené moci Napoleona Bonaparteho. Anglie funguje konzervativněji, monarchie je součástí politického systému, moc se dělí mezi labouristy a konzervativce, není to změť mnoha stran, které po čase zanikají.. Není to čistá demokracie, ale je stabilní..