Na začátek jeden drb. Téra je jezuita (to není ten drb, on fakt je) a asi přes svůj zájem o pohanství se dostal k jednomu představiteli slovanskému novopohanství v Čechách. Jak to proběhlo, nevím, ale mělo to skončit inzultací toho pohana ze strany Téry, čímž si vysloužil u těch pohanů, co mi to sdělilli, kupodivu uznalé pokývání hlavou, protože jednat s odvahou, to se u nich cení
.Téra se věnuje dějinám a kultuře východních Slovanů, udělal novodobý překlad Nestorova letopisu (obdoba českého Kosmy), přičemž předchozí překlad pořídil až K. J. Erben r. 1867. Pak je spoluautorem nově zpracovaných Dějin Ruska v edici Dějiny států Nakladatelství Lidových novin.
Bůh Perun je také (východo-)slovanský, takže tady asi pramení paradoxní zájem jezuity o toto téma.
Není ale žádná výjimka, že se jezuité zajímali o zcela cizí témata. Pramení to ze zásady „poznej svého nepřítele“, kde dokázali pochopit i vysvětlit nějakého svého oponenta lépe, než třeba jeho samotní sympatizanti.. Jak s tím pak naložili, to je věc jiná.
Neznám konkrétní Térovu motivaci, proč zpracovává zrovna pohanské téma, ale ten přístup k je založený také na přesné a důkladné analýze se snahou mluvit srozumitelně. Na konci kapitol jsou pak shrnuty hlavní body, aby čtenář pochopil a zapamatoval si..
Co je dál sympatické, autor zmiňuje některé alternativní výklady zavedených tezí, udává jejich pro i proti, a zmiňuje je i tehdy, když s nimi sám nesouhlasí.. Ale čtenář může sám soudit nebo hledat další pro a proti..
Např. podle Nestora měl Perun vous za zlata a stříbra a Téra uvádí možnost, že tu Nestor jen použil biblický citát „jejich modly jsou stříbro a zlato“.
Téra myslí na čtenáře, provádí ho tématem a hledáním pravdy (takže se nevyhýbá uvádění omylů a jejich vyvracení), ale někdy provádí čtenáře jakoby až za ruku jako dítě. To hledání končí slovy „my se domníváme“ (např. s. 173), „odmítáme teorii“ (s.146), přičemž tím „my“ myslí i čtenáře, jakoby čtenář neměl šanci domnívat se něco jiného..
Mně to není sympatické samo o sobě a ještě z jednoho osobního/profesního důvodu. Pracuju v psychitrické léčebně na oddělení nad 65 let, pacienti mají v drtivé většině případů nějakou formu demence. Člověka samozřejmě napadne, proč někoho taková nemoc postihne, i když má klidně titul inženýra nebo doktora filosofie, takže o nějaké lenosti přemýšlet to není. Jednou jsem si vyslechl dceru jedné pacientky, její maminka dostala Alzheimera a projevilo se to smrti jejího manžela. Manžel tak nějak rozhodoval o domácnosti, určoval, co se bude dělat, prostě myslel za ní nebo místo ní.. A pacientka po jeho smrti neuměla myslet sama, až tu schopnost úplně ztratila.. Z toho mám takovou radu - nenech za sebe myslet někoho jinýho, jinak za tebe jednou začne myslet Alzheimer..
Přitom Téra do svého konečného hodnocení postupuje pro mě dobře. Dává k dispozici informace, podává různé pohledy na věc, i málo pravděpodobné, podá vysvětlení, proč se kloní k jakému vysvětlení, provádí čtenáře myšlenkami, je to pravý opak nějakého dogmatického výkladu.., ale místo aby konečný verdikt nechal na čtenáři nebo otevřený, tak ten konec stanoví místo čtenáře sám a zazdí to.. Pro někoho to může být nepostřehnutelný rozdíl, ale ďábel se skrývá v detailu..
***
Zdeněk Váňa tvrdil ve svém souhrnném díle o slovanské mytologii „Svět slovanských bohů a démonů“ - https://www.databazeknih.cz/knihy/svet- ... onu-139103" onclick="window.open(this.href);return false; z r. 1990 , že nějaké zásadní informace k zaplnění děr ve vědomostech ohledně slovanského náboženství může přinést už jen archeologie.
Čas jakoby mu dával za pravdu. Knížka „Bohové dávných Slovanů“ je jen citově podbarvenější a podpořená kresbami (vybavuji si pasoucí se prasátko), naopak „Encyklopedie slovanské mytologie“ postupuje přísně vědecky, ale podává pouze hesla. Nových věcí je tam pomálu.
Térova kniha je zásadním průlomem do zakonzervovaného stavu. Zveřejňuje nové písemné prameny, i když novějšího rázu; podává nové interpretace informací, které se jinak zdají být jasné a jednoznačné; kombinací informací a originálního myšlení dospívá k novým informacím; některé obecně přijímané věci naopak vyvrací. Popořadě -
a) Téra uvádí a cituje např. hustýnský letopis ze 17. století, kde jsou informace o zboření Perunovy sochy v Novgorodu. Pak uvádí prameny, kde se Perun vyskytuje v ahistorické podobě. Např. v ruské Alexandreidě je Alexandr synem Peruna (ne Dia jako jinde), v novějším pokračování tématu Alexandr Peruna poráží v boji.. Je to možná úsměvná věc, ale zcela přirozeně potvrzuje, že hromovládný Perun je protějškem hromovládného Dia.
b) Když nechal kníže Vladimír porazit Perunovu sochu v Kyjevě, kázal ji nechat bít pruty, hodit do řeky a nechat odplavat. Kronikář Nestor zachytil pláč některých přítomných, kteří podle něj boha želeli.
Na první pohled jasná informace, lidé kvůli svému pohanskému přesvědčení želeli svého boha, ale co když se jednalo o pláč rituální? Co když měla celá situace znázorňovat pohřeb, kde je oplakávání součástí.. Bylo by to rituální loučení se se starým patronem..
A co když to celé byla forma rituálu, která je z celého slovanského folkloru snad nejznámější, a sice topení smrtky? Negativní postava je bita a puštěna po vodě, odkud pluje do podzemí, aby více neškodila..
Peruna bilo holemi dvanáct lidí. To je počet soudců u germánských a odtud i ruských soudů – co když mělo jít o jakýsi soudní proces s Perunem, který soudci rozhodli v jeho neprospěch a měli to dát takto veřejně najevo?
c) Perunovým atributem je mj. skála. Chetitsky se řekne Perunaš; zbraní indoevropského hromovládce je hromoklín, původně také kamenný. Germánský Thor má kladivo, asi nejznámější amulet vikinské doby, přičemž germánské Hammer a severské hammar je příbuzné se slovanským kameň/kámen (germánština změkčila k na kh a h, zatímco slovanština změkčila koncové slabé -r na -n nebo -ň).
Na skalách roste mechový netřesk, který si dávali lidé na domy právě z důvodu, aby je chránil před bleskem, kterým hromovládce umí uškodit.. To jméno netřesk má znamenat, že do domu netřískne
d) V románských a germánských jazycích jsou dny pojmenovány podle bohů. Čtvrtek je zasvěcen hromovládci, v latině Jovi dies (Jovův den), z toho franc. Jeudi. V angličtině je to Thursday podle Thora, v němčině Donnerstag podle Donara.
V jazyce severolabských Drevanů se objevilo slovo perendan, tedy Perunův den. Obecně se to vykládá jako důkaz, že Slované Perunovi zasvětili čtvrtek, ale Téra s tím nesouhlasí. Jinde se pojmenování neobjevuje a protože Drevani byli obklopeni germánským prostředím, měli přijmout (resp. jejich předkové Obodriti) čtvrtek jako den hromovládce, tak prohodili Donara za svého Peruna.
Osobně bych to nechal otevřené, protože v Térově knize jsou další indicie. Perunův baltský protějšek Perkunas se chtěl čtvrtého dne ženit, ale čert odnesl jeho nevěstu (s. 153). Na Zelený čtvrtek Slované světily hromničky, svíčky zapalované za bouře, aby chránily před bleskem.. Slované mohli mít čtvrtek spojený s Perunem. Téra považuje posvátnost čtvrtku opět za přenos, tentokrát ze Středomoří (sedmitýdenní týden vznikl už v Mezopotámii, to je na celou studii).
- Tzv. zbručský idol je nejznámějším archeologickým nálezem vztahovaným ke slovanské mytologii. Sloup se čtyřmi tvářemi má odpovídat vícehlavým modlám Polabanů, jak jsou zachyceny v písemných pramenech.
Téra to zpochybňuje. Polabské modly (a Polabané nejsou Poláci) bývaly dřevěné, zbručský idol je kamenný. Analogie napovídají přiřazení idolu ke kočovným kulturám, které zasahovaly při své mobilitě i do dnešního Polska. Rysy obličejů pak nesou i turkické rysy - https://cs.wikipedia.org/wiki/Zbru%C4%8 ... %D0%B0.jpg" onclick="window.open(this.href);return false;
A skutečně ty rysy jsou podobné obličeji na želkovické rotundě, přičemž ten obličej i seriózní historici diskutují jako hlavu Mongola, který má upomínat na mongolský vpád z r. 1242.. - http://www.hrady.cz/index.php?OID=4797" onclick="window.open(this.href);return false;