Je to dlouhatánský, rozhodl jsem to zpracovat jako hrubý článek a už ho nabídnout někde k otištění. Pár věcí tam z toho důvodu i opakuju.. Někdy začátkem roku by mě vůbec nenapadlo, že se tímhle jednou budu zabývat, ale poučný to je..
Zapátral jsem po nové předsedkyni vědecké rady ÚSTR, Blaive vyšla kniha o československém vnímání r. 1956 v Maďarsku -
http://www.kosmas.cz/knihy/101611/proma ... -rok-1956/
Další její texty se týkají českých(/československých) dějin, ale i toho, jaké dopady tato minulost nese dodnes. Všímá si českého vyrovnání s minulostí a nevyhýbá se nehezkým povahovým jevům české společnosti, její texty se umí zavrtat pod kůži..
Na Britských listech tak vyšel článek "Dokázala se Česká republika plně vyrovnat se vzpomínkami na druhou světovou válku?" -
http://www.blisty.cz/art/54469.html
Blaive se dotýká českého sebepojetí, které bych interpretoval asi takto - Češi žili od středověku ve vlastním státě, pak se v důsledku svého zaujetí pro náboženskou svobodu dostali do náboženských válek, kde je spolkla katolická rakouská monarchie. Češi stále chtěli svobodu, nejenom náboženskou, ale i politickou. V moderních dějinách začali rozvíjet vlastní politickou demokratickou reprezentaci, a když byli zataženi do první světové války, kde měli umírat za někoho, kdo je jen využíval, tak výsledek války využili ke svému osamostatnění. Vzhledem k budovaným demokratickým tradicím se samostatný stát přirozeně zařadil po bok demokratických států Západu a Československo tvořilo po dvacet let ostrov stability mezi autoritativními státy všude okolo. Demokratický stát byl ale obsazen nacistickým Německem a ze škod se nikdy nevzpamatoval. Po válce došlo k odsunu Němců, kteří ve své velké většině podporovali Hitlera. A zároveň došlo k nástupu komunistů, kteří využili, že Sovětský svaz se stal osvoboditelem Československa. Sovětský nátlak a pomýlení části Čechů vedlo k tomu, že KSČ mohla zosnovat Únorový puč. Komunisté nastolili diktaturu, takže lidé prohlédli jejich líbivá hesla a žádali zpět návrat demokracie; někteří, jako bratři Mašínové, povstali proti režimu se zbraní v ruce. Roku 1968 se zdálo, že se poměry uvolňují, ale protože komunismus není reformovatelný, bránil se vpádem vojsk Varšavské smlouvy a normalizací. Touha Čechů po svobodě tak mohla být naplněna až v Listopadu 1989. Tak nějak vypadá to, co Blaive nazývá "demokratický mýtus".
Češi z toho vycházejí jako mírumilovný národ toužící po svobodě, ale vzhledem k exponované poloze ve středu Evropy jsou občas semleti jako v mlýnských kamenech německou nebo ruskou rozpínavostí. Češi bývali oběťmi velmocí - proto se také po Listopadu stalo Česko členem NATO, které zaručuje jako svobodu, tak rovnost svých členů. Česko už se nestane obětí cizí agrese.
Ta otázka, kdo je viník a kdo oběť, je v jistém smyslu zásadní. Pasování se do role stoprocentní oběti nevyžaduje přijetí vlastní odpovědnosti, neproběhne vyrovnání s minulostí, a chyby se pak mohou dost dobře opakovat znovu. Rakousko bylo po druhé světové válce uznáno západními mocnostmi za první oběť nacismu. Hitler jej připojil k Německu už r. 1938, ještě před začátkem války. Rakušané pak byli za války povoláváni do wehrmachtu a sloužili v jednotkách SS, podíleli se na zločinech nacismu. Pokud po tom všem bylo Rakousko jednostranně uznáno za pouhou první oběť německé rozpínavosti, nenastala denacifikace takového rozsahu jako v Německu a rakouská společnost reaguje tolerantněji na nacionalistické projevy krajní pravice, jak bylo poznat na zvýšené míře podpory Jörga Haidera.
Blaive se pozastavuje nad absencí diskuse o české spoluúčasti na zločinech spáchaných za války: "Západní společnosti debatují už dlouhá desetiletí o konceptu výjimečnosti holocaustu a už ho kompletně přijaly. Západoevropské společnosti, včetně Západního Německa, si kolektivně vytvořily pocit spoluviny za svou účast na holocaustu, za škodlivý nacionalismus, který vedl k druhé světové válce a za válku samotnou. ... Pro pozorovatele mimo území České republiky je překvapivé, že se dnešní Česká republika odlišuje od ostatních zemí neexistencí široké veřejné debaty o holocaustu."
Pro české sebepojetí je zase překvapivé, proč by se vina za holocaust měla mezi někoho dělit, když za holocaust mohou nacisti nebo "Němci" (leckomu to stále ještě splývá). České chování za války se mělo odehrávat v mezích odporu, ať hlasitého, nebo tichého; část vojáků šla bojovat do zahraničí, prostý lid prováděl sabotáže, ulehčoval si situaci černým humorem a čekal na osvobození.
O českém vnímání spoluviny za rasismus druhé světové války vypovídá reportáž Ondřeje Slačálka z návštěvy bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku -
http://novyprostor.cz/clanky/417/jednou-za-rok.html . Jako pozadí vnímání romského holocaustu uvádí autor mj. brožuru Historického ústavu Akademie věd, kde "Jaroslav Valenta v patřičně vyhroceném eseji zdůraznil obranu historie před aktivismem a diletantstvím a také to, že šlo o „protektorátní", nikoli „český" tábor a že tedy o české vině nemůže být ani řeči." Ostraha tábora sice byla česká, ale zřejmě jen plnila rozkazy.. Právě jednomu ze strážných je věnována aktuální letská expozice. Jednalo se o "čestného a statečného člověka" (ne snad člověka poddajného, který se podvolil nacistickému zlu), který "kráčel rovně i po šikmých cestách, které mu doba nastražila. Byl to poctivý, naplněný život." Prostě Čech, jak má být.
Stálá expozice je věnována i Romům, a tak: "O lidech z pracovního kárného tábora se zde dozvíme, že se v Letech ´měli naučit pracovat´." Že "práce osvobozuje", v originále to známé "Arbeit macht frei", to bylo hlavní heslo nacistických koncentráků, ale nečekal bych ho na expozici v Česku 21. století... Heslo se snažilo legitimizovat omezování osobní svobody a zásahy do života vězněných tím, že z nich dělá lepší lidi. Do té doby vedli špatný život, škodlivý pro společnost, teď jsou dáni na převýchovu.
Vždy je zajímavé podívat, jak podobné argumenty používají různé typy skupin a jak na to reaguje okolí. Podobně se snažili legitimizovat svoje lágry i představitelé předlistopadového režimu. Poslanec za KSČM Josef Vondruška pracoval jako bachař v lágru v Minkovicích, kde se pravděpodobně dopouštěl bití vězňů. Svoje tehdejší účinkování hájí mj. slovy: "Já osobně i drtivá většina příslušníků SNV jsme se k odsouzeným chovali v souladu s tehdy platnými právními předpisy. My jsme je nevytvářeli, my jsme byli povinni vykonávat je a dodržovat. Konkrétně k osobě p. Gruntoráda. Obsah slova práce pro něj byl neznámý. Povýšenec, který si hrál na intelektuála, a tudíž nebyl oblíbený ani mezi spoluvězni. ... Někteří, aby se vyhnuli plnění povinností uložených zákonem, zejména pracovních, sáhli i k drastických krokům. Znám jednoho, který si od spoluvězně nechal majzlíkem přetrhnout Achillovu šlachu, aby nemusel do práce a mohl ležet na ošetřovně. Co mu brání, aby teď vykládal, že ho zmrzačili komoušští bachaři. A co polykači tzv. kotviček... O tom by mohli své vyprávět lékaři z Vězeňské nemocnice v Praze-Pankráci." V lágru měli podle Vondrušky sedět nepracující, povýšení intelektuálové, kterým v souladu s tehdy platnými právními předpisy byla ordinována práce. A zatímco tento bachař komunistického lágru stál před soudem, hlídač nacistického lágru v Letech u Písku má vlastní výstavu.
Z jiného pohledu bere chování Čechů za Protektorátu i Blaive: "Film a literatura ... vykreslují poněkud rozdílný obraz české společnosti za druhé světové války. Dodnes zůstávají romány Jiřího Weila Na střeše je Mendelssohn a Josefa Škvoreckého Zbabělci nejlepším popisem toho, jaká skutečně byla česká společnost za druhé světové války. Bylo by dobré, kdyby tyto romány sloužily jako vzor pro budoucí výzkum."
Připojil bych Hřebejkův film "Musíme si pomáhat". Jedna česká domácnost žije ve strachu, umocněném tím, že přechovává uprchlého Žida. Rodinný přítel v podání Jaroslava Duška řeší těžkou situaci tím, že začne kolaborovat. Díky své funkci ochrání rodinu před nacistickou šťárou, protože "musíme si pomáhat". Po válce rodina ochrání kolaboranta, který o ukrývání židovského uprchlíka věděl, a také pod stejným heslem, "musíme si pomáhat". Film ukazuje osobní ohromné hrdinství při záchraně jednoho lidského života v rámci stísněné každodennosti, snahu nějak přežít i za cenu kontroverzních ústupků. Ale i tyto ústupky pomáhaly zachovávat zločinný systém při životě a přichází otázka, kdy už se člověk z oběti stává spolupachatelem.
Česko v tomto vyrovnávání se s válkou není samo. Nizozemský sportovní novinář Simon Kuper mapuje podobné příběhy v knize "Ajax, Holandsko a válka". U fotbalového klubu Ajaxu Amsterdam ho zaujalo, že za války pomáhal přežít svým židovským členům. Přesto při pátrání po válečné době narážel na hradbu mlčení s odůvodněním, že "nic zajímavého se nedělo" - nemístná skromnost? Něco jiného - Ajax se podobně mateřsky zachoval i vůči členům, kteří za války kolaborovali s nacisty; po válce a případném odsezení trestů se tito členové vrátili zpět do klubu na minulost se Ajax učil zapomenout. Ajax neuvažoval v rámci velké politiky nebo velkých idejí, jednak v rámci svého vlastního mikrosvěta, který si bránil proti makrosvětu všude okolo. Ideou takového mikrosvěta – Ajaxu nebo české rodiny – bývá přežít za všech podmínek a čekat, jestli to přejde.
K otázce „oběť nebo viník“ zaujímá postoj i okolní svět. Já se mohu cítit být obětí systému, ale okolní svět mě může zařadit do jednoho velkého nepřátelského celku. Typický příklad proběhl po bombovém útoku v Bostonu a do Čech pronikl díky tomu, že část amerických internetových diskutérů si popletla Čečnu s Českem. Část oněch amerických příspěvků byla typická – pošlete na ně bombardéry, zničte je všechny apod.. Ani náznak myšlenky, že bomby by uškodily těm Čečencům, kteří jsou obtěžováni islamismem ještě víc než Američané, obyčejný člověk je v tomto myšlení zahrnut pod obraz nepřítele – ne jako ten, koho by případný vojenský zásah měl osvobodit, ale porazit.
Podobnou optikou se můžeme zkusit podívat i na jednání bratří Mašínů, kteří se probojovali z totalitního Československa za hranice a za sebou zanechali mrtvé. Předchozí protinacistický odboj si kladl za cíl osvobodit lid daného území od nelidského systému, přičemž váhal, jestli může zasahovat i proti vlastním lidem dejme tomu v továrnách na zbraně. Mašínové do boje proti nelidskému systému přidali i zásahy proti běžným lidem, kteří by je mohli poznat a udat, jako byl zabitý účetní, kterého přepadli. Dalšími oběťmi byli policisté, které obhájci bratří Mašínů považují za legitimní cíl, protože uniformované represivní síly pomáhají udržovat daný systém u moci.
To je další rozporuplný moment, protože uniformované složky považují za svůj legitimní cíl i organizace jako ETA nebo IRA, které jsou chápány jako teroristické - a ty naopak chápou uniformované policisty španělského, resp. britského státu na „svém“ území jako okupanty. Velká Británie zažila počátkem léta vražedný útok islamistů na člena armády, který měl tu smůlu, že se pohyboval po veřejnosti v uniformě. Britský premiér Cameron označil tento akt za projev terorismu. Činnost skupiny bratří Mašínů ohodnotil někdejší český premiér Topolánek státním vyznamenáním.
Samozřejmě tu hraje roli přesvědčení, že proti užití násilí proti totalitnímu nepříteli a je více obhajitelné než násilí proti demokratické společnosti, ale stejně je vidět, jak se mohou činy vedené z podobných pohnutek pohybovat mezi zatracením a glorifikací. A stejně tak je vidět, jak příslušník represivních sil komunistického systému je brán za legitimní oběť, zatímco příslušník represivních sil protektorátního systému, jehož činnost spočívala v ostraze romského koncentráku, má vlastní výstavu – „mohl by se dočkat i vnoučat“, zní popisek na výstavě v Letech, ale stejně se tato věta hodí na příslušníka SNB Jaroslava Honzátka zabitého při akci bratří Mašínů.
Pro vyznamenání Mašínům hraje roli možná jedna archaická mentalita, kde část lidu koná svoji profesi jaksi za celek.Ve vrcholném je minimálně v západní Evropě zdokumentována teorie o tech stavech - poddaných, kněžích a vládcích/vojácích, nebo-li o lidech "práce, modlitby a meče". Tyto tři stavy jsou zároveň dědictvím indoevropské společnosti. Každý stav zastával svůj účel sám, obranu zastali sami vojáci, práci sami zemědělci, a spásu sama církev, nejvíce mniši. Mniši totiž nesli velikou zodpovědnost, oni měli za povinnost ukázat duchovní tvář společnosti před Bohem, kdyby selhali, tak z hlediska středověké kolektivní identity by Bůh zatratil celou společnost... Na základě této kolektivní identity mohl papež vyhlásit klatbu nad celým územím, jak se stalo Čechám kvůli Husovi, protože pokud byl celek napaden herezí, znamenalo to zkázu celku, nikoli jen skupiny heretiků. A dnes máme za sebou kontroverzní komunistickou minulost, kde většina lidí chodila legitimizovat režim na Prvního máje, a chce se s tím vypořádat. A nastupuje odbojová skupina, která ukázala, jak se český národ měl ideálně vyrovnat s komunismem - jako kdyby bratři Mašínové konali odboj za celou společnost, a tím ji očistili.
Kontroverzní kroky bratří Mašínů jsou přehlíženy, hlavní je odbojová činnost. Zůstaňme u středověkých paralel, i středověk měl svoje ideály, které se lišily od reálného lidského života, a tyto ideály písmeně zpracovával - mám na mysli světce a legendistické zpracování. Autor legendy, konstatuje Dušan Třeštík: "Píše životopis ideálu a ne skutečné osoby ... Vzniká tak jakýsi "idealistický realismus", kde je (podobně jako u nechvalně známého realismu socialistického) pravda ideálu jednoznačně povýšena nad pravdu skutečnosti, kde se nelíčí skutečné příběhy, ale jen to, co je na nich "typické", tento "idealistický realismus" nezná jiné hrdiny jednoznačně kladné a jednoznačně záporné." Pohled na bratry Mašíny se rovněž blíží až k hagiografickým výšinám, kde vládne jednoznačné dobro proti jednoznačnému zlu těch, kdo se odváží klást otázky. Středověký světec byl ideálem díky své mučednické smrti, Mašínové jsou ideálem díky své odbojové činnosti; ostatní už tak podstatné není. Líčí se to "typické", tedy boj za svobodu, hrdinství, popř. tragická smrt... Takovýto ideál je pro společenskou paměť skutečně pozitivnější než prvomájové davy, proto je na něj asi kladen takový důraz a patrné podráždění při jeho zpochybňování.
Není mým cílem soudit, jak se chovaly jaké skupiny obyvatel za války nebo za komunismu nebo jak se chovat měly a koho vyznamenat a koho odmítnout. Chtěl jsem naopak ukázat, že jednoznačné postoje nejde na takto složité podmínky a okolnosti dost dobře aplikovat. Každý, kdo se byť nedobrovolně zapojil do chodu nedemokratického systému, nese trochu viny na jeho fungování, je zároveň obětí i viníkem. Převažující české vyrovnání se s touto zkušeností se projevuje dvojím způsobem - jednak snahou se z toho vyvinit, jako v případě protektorátního strážného, v druhém případě nalézt hrdiny, kteří se přeci jen zlu postavili, i když to odnesli běžní lidé. Oba dva přístupy zapadají do onoho "demokratického mýtu", který definuje Blaive. Lékem na minulost má být částečné zapomnění a vyzdvižení vlastních pozitivních stránek.
Zase je k tomu vhodné dodat dodat, že v tomto vyrovnávání nejsme sami, ba dokonce ani ne tak špatně. Polsko na to šlo mnohem radikálněji, když odlišné pohledy na vlastní minulost zakázalo zákonem o lustracích: "Kdo veřejně pomlouvá polský Národ, že se účastnil, organizoval nebo odpovídal za komunistické nebo nacistické zločiny, podléhá trestu zbavení svobody do tří let." (píše Dušan Třeštík v Zápisníku s. 106) To v České republice se vede mnohem jemnější debata o tom, jestli zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů může historikům určovat, v kterém období přesně vládla totalita, místo aby tuto otázku zákon přenechal jim.
A není to ani tak špatné se základem, který je obhajován, tedy s tím "demokratickým mýtem". Pojem mýtus nese dva hlavní významy. První výklad znamená něco nereálného. Druhý, původnější význam, znamená odpovědi na klasické otázky "kdo jsme, odkud a kam jdeme". To se nemusí týkat jen příchodu Praotce Čecha na Říp, to se dá vztáhnout i na moderní českou společnost. Česká společnost si klade tyto klasické otázky a na ně odpovědi - jdeme z Rakouska-Uherska, jsme demokratický národ, který se mohl rozvinout ve vlastním státě, a jdeme do Evropy.
V sousední slovenské republice se na otázku „odkud jdeme“ kladou i takové odpovědi, že prvním státem Slováků byl Slovenský štát, který fungoval jako Hitlerův satelit po čas druhé světové války. A protože základním sebepojetím ve slovenském případě není „demokratický mýtus“, ale hlavně slovenská samostatnost, dochází na Slovensku k událostem, kdy se odhalují pamětní desky prominentům Slovenského štátu. Tito politici sice měli podíl na fungování nedemokratického režimu včetně podílu státu na holocaustu, ale hlavní je, že zároveň prosazovali slovenskou státnost. Slovenské město Rajec tak u svého muzea instalovalo bustu Ferdinanda Ďurčanského, ministra zahraničí Slovenského štátu -
http://zpravy.idnes.cz/dokument-otevren ... avarna_chu
Otázka, kam s tímto přístupem Slovensko jde, zůstává otevřená. České sebepojetí tvrdí, že žádné zápory nebyly, slovenské sebepojetí tvrdí, že zápory byly, ale klady převážily… Je to možná na jednu stranu upřímnější, ale na druhou stranu se tím spáchané zlo bagatelizuje.
Přístup k minulosti státního nebo národního společenství si můžeme zkusit přirovnat k lidsky individuálnímu vzpomínání. Neustálé připomínání si viny, trápení se a potřeba k neustálým omluvám vede akorát tak k neurózám a paralyzuje duševní život, tudy cesta nevede. Vypořádat se s temnými stránkami minulosti zapomněním nebo zákazy možná chvíli funguje, ale stejně v duši hlodá. Neustálé omlouvání vlastních chyb před sebou samým na duševním klidu stejně jako v prvním případě také nepřidá, podrážděné útoky na lidi, kteří mají jinou zkušenost a dovedou ji připomenout, vede k uzavírání se před světem do sebe samého.
Možnou cestu ukázal styl česko-německé deklarace, kde – zjednodušeně – německá strana prohlásila: Staly se nacistické zločiny, Čechy byly zataženy do války, litujeme toho“, a česká strana odpověděla: „staly se zločiny při odsunu a uplatnila se při něm kolektivní vina, litujeme toho“. A mezi oběma státy nyní fungují přátelské vztahy. Staří démoni se nenechávají spát, ale zároveň se ani nevyvolávají, neprobouzejí k plnému životu. Jsou pouze vytaženi na světlo, ukáže se na ně prstem - a pak se nechají rozplynout nebo se zavřou do skleněných vitrín jako připomínka, aby se nezapomnělo. Něco takového je potřeba i s komunistickou minulostí českého státu, nová vědecká rada s předsedkyní Muriel Blaive v tom podle všeho začne konat.
. Mně dosazení právníků do rady přijde logické v tom, že ústav zabývající se primárně zločiny komunismu potřebuje někoho, kdo se zločiny zabývá profesionálně, a to je právník.. 
