Prosím o konzultaci, půjde do Dem. středu. Co je kurzívou, to asi vynechám.
Islanďané se rádi pyšní tím, že mají nejstarší parlament světa. Tzv. althing tu zasedl poprvé r. 930, když skončilo rámcové osídlení ostrova převážně Nory. Nebyla to úplně nová instituce, tzv. thingy (sněmy) fungovaly v rámci každého germánského kmene. Islandský althing ale obsáhl území celého vznikajícího státu, proto se dá nazvat parlamentem.
Pak jsou tu ale rozdíly. Klasický parlament vychází z římského práva (název z latinského parlare - řečnit). Římské právo se snaží přijímat zákony, které mají obsáhnout celý chod společnosti. Germánské právo naopak zachovávalo tradovaný stav a reagovalo na změny. Když nastala nová situace, lidé se poradili, co s ní. Tak vznikl precedens, který platil i pro další situace.
V části germánského světa tak na těchto základech vzniklo právo anglosaské. Fungují tu precedenty, soudy před porotou z řad lidu (tradice z dob, kdy se lid ještě vyjadřoval ke společenským otázkám) atd. Anglosaské právo je liberální, nemá takovou tendenci řídit lidi zákony a příkazy - užívá známou zásadu "co není zakázáno, je povoleno".
Němečtí a angličtí liberálové v 19. století pak měli důvod oslavovat "germánskou lásku ke svobodě". Jak komentuje s mírnou ironií historik Edward James: "Vzhledem k tomu, jak se na demokracii pohlíželo v 19. století, tedy jako na vládu všech majetných mužů, na tomto mýtu možná něco může být."
Tato věta skrývá mnoho. Staré kmenové instituce nejenže nepřipouštěly k rozhodování všechny vrstvy lidí, ale ani nerespektovaly přání menšin. O ta totiž vůbec nešlo.
SÍLA V JEDNOTĚ
Archaická společnost se snažila zachovávat osvědčený stav zděděný od předků, který dával nějakou jistotu v nejistém světě. Nové věci ji narušovaly, proto bylo třeba jen opatrných změn. I ta se musela přijmout jednohlasně, což se týkalo i takového zásadního aktu, jako bylo přijetí křesťanství roku 1000.
Stabilitu narušovaly i kriminální činy. Pak docházelo buď k vyhnání zločince (a jeden takový, jménem Erik Zrzavý, odjel z Islandu a objevil Grónsko), nebo k urovnání sporu mezi dohodou.
Pokud by se jednohlasnost ztratila, tak by hrozila válka většiny s opozicí. Hrozba to byla reálná. Islandská demokracie dojela na občanskou válku založené na krevní mstě mezi rody, takže část Islanďanů raději nabídla vládu norskému králi. Tady je vidět, proč na menšinové postoje nebyl prostor. Byly potencionálně nebezpečné, nevyzkoušené, ohrožovaly stabilitu.
SÍLA V MNOHOSTI
V moderní době se začaly na úkor "bohatého bílého muže" prosazovat další sociální skupiny. První nebyly početně ani menšinami. Ženy si prosadily volební právo a přístup do funkcí, kam předtím nemohly. Dělnické hnutí si zajistilo větší přístup do politiky. A pak se začaly zrovnoprávňovat menšiny. Nejprve ty etnické, menšiny začaly získávat jazyková práva a třeba na Židy se Evropa přestala dívat jako na cizí element, naopak je začala brát jako jeden ze základů evropské civilizace. Nejnovější doba začíná respektovat menšiny sexuální, společnost se učí integrovat do sebe lidi s různými handicapy.
Síla takové společnosti spočívá v tom, že každá menšina tu má svoje místo i splněnou alespoň část potřeb, a tak se se společností ztotožňuje. Je to rozdíl vůči autoritativní společnosti, která hledá sílu v kultu jednoty. Demokracie spoléhá na sílu v mnohosti - každá část společnosti respektuje celek a celek respektuje ji. Pokud ne, začíná se demokracie hroutit.
ÚSVIT PŘÍMÉ DEMOKRACIE
K čemu inklinuje český Úsvit přímé demokracie? Úsvit zorganizoval petici za zpřísnění imigrační politiky EU, kterou uvozuje větou: "Nechceme u nás nepřizpůsobivé cizince nebo náboženské fanatiky." A pokračuje: "Evropa patří Evropanům a těm, kteří evropské hodnoty ctí." Prosvítá tu obava z cizího, nového, nevyzkoušeného... Je to líčeno v nejtemnějších barvách. Neexistuje žití vedle sebe, nýbrž obraz světa "buď, a nebo".
Úsvit také nezdůrazňuje práva menšin. Naopak si vybírá menšiny typu Romů, aby vůči nim podporoval vztek lidí. Jsou to tak typické rysy Úsvitu, až si nynější místopředseda Marek Černoch stěžoval, že strana je chápána více jako protiromská a protiimigrantská, a ne jako strana mající za hlavní cíl zavádění přímé demokracie... Ale pokud je vůlí lidu zavádět tato populistická opatření (populus znamená "lid"), pak to do sebe dobře zapadá.
Samozřejmě se dá namítnut, že nelze takto povrchově ztotožňovat mentalitu lidí před tisícem let se dneškem. Další věc je ale mechanismus hlasování. Kolektivní hlasování zná odpověď "ano nebo ne". Neumí pracovat s kompromisy, hledat je.
S kompromisy naopak pracuje demokracie zastupitelská. Volení zastupitelé hledají schůdné cesty, které uspokojí alespoň většinu lidí. Zvenčí to může vypadat tak, že "nic nedělají a jen se hádají". Ráznost je tu rozmělněna do diskusí.
ÚSKALÍ PŘÍMÉ DEMOKRACIE
Příkladem všelidového referenda může být hlasování o novém prezidentovi. Padne několik návrhů, ze kterých zůstanou dva. Tábory obou kandidátů se pustí do přehánění, jak se ti druzí už museli úplně zbláznit a v případě prohry navrhují svoji dobrovolnou emigraci. Zase je tu mentalita jednotného světa, kam druhý kandidát nepatří, resp. já nepatřím do světa jeho.
Přímá demokracie skýtá řadu úskalí - jako jakýkoli jiný druh vlády. Proto následující výčet neberme jako zavrhnutí přímé demokracie, ale jako námět k diskusi, než budou prvky přímé demokracie zaváděny. Vedle přímé demokracie fungují další demokratické proudy, které by do ní bylo vhodné zapracovat. V demokracii se dbá na práva menšin. A je tak trochu symbolické, že poslední evropskou zemí, která zavedla volební právo žen (až r. 1974), bylo Švýcarsko, jinak vzor moderní přímé demokracie. Jedna věc je připustit menšiny do rozhodování, další věc je zajistit jim rovné postavení. Přímá demokracie má naopak tendenci bránit zájmy většiny, bez zdlouhavých jednání a kompromisů.
V parlamentní demokracii sedí v parlamentu zástupci dejme tomu pěti šesti stran, kteří mohou neustále vyjadřovat zájmy svých voličů. V přímé prezidentské volbě v prvním kolem projdou dva kandidáti, zatímco ostatní už nemají žádnou šanci prosazovat něčí zájmy. A totéž pak platí pro poraženého z druhého kola. Přímá prezidentská volba měla přinést více demokracie. Výsledkem byl náběh k prezidentskému systému namísto parlamentního a hořká pachuť rozdělené společnosti.
Jak se postavit k poraženému, aby nezůstal stranou nebo nezvedl odpor - to je další věc, kterou přímá demokracie musí dořešit. Neschopnost kompromisu a vzájemné boje vedly na Islandu ke konci demokracie a nabídnutí vlády monarchovi. Pokud si dovolíme jednu analogii k dnešku - existují hlasy, že je třeba nahradit rozhádané politiky vládou tvrdé ruky. Pokud by se začali hádat lidé ještě tvrději než politici, třeba jak se umí urážet na internetových diskusích, volání po vládě tvrdé ruky by ještě zesílilo...
Archaické společnosti řešily problém opozice nebo odporu tím, že nutily všechny zúčastněné ztotožnit se s většinovým názorem. V případě jednoho slovanského kmene je zachováno, že opozičníci byli nuceni ke změně názoru mrskáním metlami, a když to nepomohlo, tak zabavením majetku. Tato jednota je některými historiky nazývána "archaická totalita".
A skutečně, existují některé styčné body s moderní totalitou. Bolševická strana za Lenina provozovala tzv. demokratický centralismus. To probíhá demokratická diskuse, probírají se všechny návrhy a dojde k hlasování. Výsledek pak musí v praxi hájit i ti, kteří hlasovali proti. Ortodoxní trockisté tak konají dodnes. Bolševická strana pod Stalinem pak zavedla jednotné hlasování bez nějaké relevantní diskuse.
Přímá demokracie může znamenat vrchol demokracie vůbec. Všichni mají právo rozhodovat o všem. Na druhou stranu pokud většina bude jednat pouze svém zájmu, pokud bude působit proti menšinám i opozici, blíží se paradoxně přímá demokracie k totalitě, k prosazování jednoho postoje, ať už je jakýkoli.
***
Rámeček ? Většina Evropy stojí na právu římském. Jeho vklad demokracii vynikne v kontrastu vůči jednomu znaku práva germánského. V germánském, barbarském právu měl vládce ve vlastnictví celou zemi; i pojem vlast pochází ze staročeského vlásti - vlastnit. Soukromý majetek půdy byl teoreticky pouze propůjčen a vyžadoval osobní závazek vládci - lenní systém je ukázkovým příkladem.
V římském právu vládce státní majetek pouze spravuje, v osobním životě musí vystačit s majetkem osobním. A co víc, pokud občan poskytne něco vládci, a ten jako protihodnotu nabídne státní majetek nebo státní výhodu, je to hodnoceno jako korupce... Čím dále na východ, mimo plné zavedení římského práva, tím větší je osobní propojení vládce a státu.
Úplatek vládci, aby poskytl státní zakázku, to je klasická korupce. Kontroverzní činy jsou i takové, kdy jsou státní prostory pražského Hradu poskytnuty lidem za jejich politickou podporu prezidentovi. V jiném případě bylo policií hodnoceno jako úplatek, když poslanci za domluvené hlasování dostanou posty v polostátních firmách. Taková kauza pomohla k pádu Nečasovy vlády, aniž by však bylo soudně nebo zákonně dořešeno, zda má o úplatek skutečně jít.
|