Julius Strnadt, Das Land im Norden Donau, s. 192, 193 a 194
http://www.archive.org/stream/archivfrs ... 9/mode/1up
http://www.archive.org/stream/archivfrs ... 0/mode/1up
http://www.archive.org/stream/archivfrs ... 1/mode/1up
Um das Jahr 1285..., dass er der Adalram von Falkenstein der Kremsmünster Urkunde ist.
Kolem roku 1185 dosvědčuje odevzdání poddané/poddaného skrze Udalricha z Polheimu na klášter St. Nikola „Chadelhous judex de valchenstein“. Že ten k Falkensteinu nad Rannou příslušel, je skrze přítomnost následujících svědků uvedených vyjma Albranta z Fischbachu (při Rohrbachu). (
UBLOE I., č. CCIII. (203), s. 581) Je potom identický s oním Chadelhousem iudexem (bez dalšího určení), který ve společnosti Richera a Wernharda z Wesenu, Udalricha z Nordenbachu , Fridricha z Schönpichlu a Heinricha z Farrire odevzdání statku Hartheim kolem 1188 potvrzuje.(
UBLOE I., č. CCXXXVI. (236), s. 591).
Bavorský sudí 12. století je soudce vlastníka hraběcího práva. Byl-li Kalhoch sudí z Falkensteina, tak musela tehdy k hradu Falkenstein se vázat hraběcí moc, jejíž majitel byl samozřejmě nějako od Kalhocha rozdílnou osobností. Jak došlo k tomu, že v tomto časovém období byl pán na Falkensteině vybaven hraběcí soudní mocí/jurisdikcí, zda skrze královské udělení, skrze sdílení nebo dědičskou posloupnost, je nám utajeno; ale skutečnost je prokázaná a musí s ní při dalším výzkumu být počítáno.
Přičemž to ovšem není myšleno tak, že vévoda bavorský držel hrabství a dosadil jmenovaného soudce, protože podle (doslovného) textu listiny teprve vévoda Otto, který 16. září 1180 s Bavorskem obleněn byl, hrabství v Ilzgau od Říše obdržel, kromě toho spojení více hrabství do jedněch rukou ještě bylo vyloučeno, proto hrabství přece zase do třetích rukou propůjčit musel. Teprve poté Ludvík hrabství v Ilzgau měl v léno, namísto od Říše, od kostela (biskupství) pasovského, to je od 1217, mohl totéž na hraběte Berngera z Leonbergu dále propůjčit, kvůli čemuž ovšem také 1220 Hochstifte (říšský zemský územně správní celek) proti požadavkům Berngera jako záruku k poskytnutí slíbil.
Jedná se tudíž o to, vypátrat/vyhledat, kdo tehdy a později Falkenstein vlastnil a vlastníkem hrabských práv byl, samozřejmě mohli majitelé jen k vyšší šlechtě přináležet. Při hledání se musíme z přinucení na cestu dohadů se vydat a toho samého ze známých okolností odvodit, protože doklady až do druhé poloviny 13. století k našemu Falkensteinu úporné/neústupné/tvrdohlavé mlčení zachovávají.
Najdeme tedy/nyní nejprve, že 1140, 21. října ve Welsu dosvědčují povýšení kostela v Martinsbergu na kostel farní ….všichni vyšší šlechtici.
Adalram nepatří, jak se lehce ze sbírky listin přesvědčit můžeme, ani ke hradu v Dolních Rakousích, ani ku hradu Falkenstein nad Inem v Horním Bavorsku, zde ani při tom jednom ani při tom druhém hradu toto jméno se nenalézá, ani (ještě) po hradu v Nordgau, který tvrzí územně správnímu celku Regensburg náležel a právě tehdy byl církevním lénem fojta katedrály Fridricha (z Bogenu).
Správný jasný pokyn dává nám proti tomu již jmenované Sekovské notitium okolo 1130, wornach šlechtic Rudolf z Pergu se svou manželkou Richinzou
"všechny své statky ve Windibergu položené, obdělané i neobdělané a které lidově jsou nazývány Waldmarch, začínající od Engilpotensdorf až k Pehaim geschait, rovněž dvě vinice Ascah a třetí Bosenpach s tím, co k nim přináleží" se souhlasem synů Alberta a Adalrama jejich dceři Richinze a jejímu manželu Adalramu z Waldekku odevzdávají. Poslední /Adalram z Waldecku/se stal skrze toto darování od břehu Dunaje až po Čechy zámožným, z čehož sám již připouštím/nechal bych, že je tím Adalramem z Falkensteina v Kremsmünsterské listině.
Zbytek mám zatím, bohužel po papírech. Kdyby se na to chtěl podívat, někdo, kdo na rozdíl ode mne umí německy, byla bych mu za to, moc a moc vděčná...