Druhý článek, vynechal jsem takové spekulativní věci, jako že když I. staroslověnská legenda vznikla už v 10. stol., tak se mohla dostat na Rus bezprostředně, protože říše Boleslava II. s Rusí hraničila.. Ta legenda měla být nověji přepsána až na Sázavě, jako ostatní spisy, ale nezkoumal jsem to blíž, takový jazykovědec nejsem..
Sázavský klášter jsem taky nerozebíral dopodrobna..
SVATÁ LUDMILA A RUS
Oslav Ludmilina výročí se účastní i pravoslavná církev, Ludmilin kult se totiž poměrně brzy rozšířil i na čerstvě pokřtěné Rusi. Z Ruska pocházejí i staroslověnsky psané legendy o sv. Václavovi a Ludmile a řada dalších staroslověnských památek. Popularita českých přemyslovských světců na Rusi pramenila pravděpodobně z toho, že jejich osudy připomínaly osudy některých postav ruské knížecí dynastii Rurikovců. Jak se staroslověnská kultura a české legendy na Rus dostaly?
STAROSLOVĚNSKÁ KULTURA PO PÁDU VELKÉ MORAVY
Čechy
Pád Velké Moravy dal vyniknout dalšímu slovanskému centru v Praze, stranou od nebezpečných Uhrů. Čechy byly ovlivněny velkomoravskou křesťanskou kulturou. Kníže Bořivoj byl pokřtěn Metodějem (Ludmila možná spolu s ním), první kostely měly po velkomoravském vzoru tvar rotund a bývaly často zasvěceny sv. Klimentovi, jehož ostatky objevili a přinesli právě Cyril a Metoděj. Svatému Klimentovi je zasvěcen vůbec první český kostel na Levém Hradci, dále na přemyslovských hradištích ve Staré Boleslavi, ve Lštění u Sázavy, Práchni u Horažďovic a možná mu byl zasvěcen i kostel na Vyšehradě, nedávno odkrytý a ve své době největší v Čechách.
O staroslověnské písemné kultuře v Čechách této doby je známo minimum. V 10. stol. měla být sepsána staroslověnská legenda o životě sv. Václava, ale je dochovaná až v opisech sázavského kláštera, který vyprodukoval množství staroslověnsky psaných děl.
Po rozkolu církve na katolickou a pravoslavnou část ulpělo v Čechách na staroslověnské kultuře podezření z kacířství a o staroslověnském dědictví tak mlčí prameny včetně kronikáře Kosmy.
Balkán
Staroslověnština procházela různými peripetiemi už na Velké Moravě, kde to vyvrcholilo vyhnáním Metodějových žáků po r. 885. Ti našli vlídný azyl v Bulharsku. Staroslověnština se stala státním jazykem a došlo k vyhnání byzantského duchovenstva. Jeden z Metodějových žáků jménem Kliment založil školu v Ochridu, kde záhy vznikl dodnes klášter (stojí na území dnešního státu Makedonie).
Učenec Kliment provedl jednu dalekosáhlou změnu. Zjednodušil původní staroslověnskou abecedu hlaholici - ponechal z ní pět znaků, většinu převzal z řecké alfabety a zbytek dodal vlastních. Kliment nazval tuto abecedu na počest sv. Cyrila cyrilicí a z ní se vyvinula i
dnešní azbuka.
Jenže Bulharsko se dostalo do vleklého konfliktu s Byzancí a r. 1018 ztratilo samostatnost. Nastalo pro změnu vyhnání staroslověnských kněží. Jedna část odešla do Chorvatska, kde byla tolerována nebo trpěna v benediktinských klášterech. Pro Čechy to má tu souvislost, že s těmito staroslověnskými mnichy se setkal Karel IV. při jedné z cest do Itálie. Mniši ho zaujali natolik, že požádal papeže o zřízení staroslověnských klášterů v Čechách. Papež mu povolil jeden, a tak mohl být na Novém Městě pražském založen klášter zvaný podle chorvatských mnichů Na Slovanech.
Sázava a Rus
Další exilovou zemí pro kněží z Bulharska se stala Kyjevská Rus, kde se staroslověnská kultura úspěšně uchytila. A díky ní mohl navázat s Rusí kontakty sázavský klášter, založený někdy po r. 1032.
Sázavští se věnovali, alespoň podle dochovaných spisů, z velké části přepisu latinských legend a církevních textů do staroslověnštiny. Z českého prostředí pochází pouze dva zlomky těchto textů, dochovaných úplnou náhodou. Byly psány na pergamenu, který byl druhotně použit pro jiný spis.
Naprostá většina sázavské produkce byla zachována v ruských opisech. Musela tam být známa legenda o sv. Ludmile, že které se ale zachoval pouze výtah, tzv. proložní legenda. Prolog byl jakýsi církevní kalendář, kam se ke svátku toho kterého svatého přidal právě krátký výtah z jeho legendy.
Dále se ve více opisech zachovala svatováclavská legenda. Tzv. I. staroslověnská legenda vychází z nějaké základní, nedochované legendy. Z té vychází i nejstarší česká dochovaná legenda zvaná Crescente. Crescente byla přepsána v Itálii biskupem Gumpoldem, a tato verze je známa jako Gumpoldova legenda. A tato Gumpoldova legenda byla přepsána do staroslověnštiny a je známa jako II. staroslověnská legenda.
Z dalších textů se zachovaly modlitby nebo homilie (výklady Písma), ale nejvíce zachovaných opisů se týká václavských a ludmilských legend.
PŘEMYSLOVŠTÍ SVĚTCI A RUS
Obliba přemyslovských světců na Rusi pramenila pravděpodobně z podobných osudů členů přemyslovského a tamního rurikovského rodu. Ludmile se podobá svatá Olga, ta vládla jako regentka za svého syna Svjatoslava v letech 945 – 962. Olga přijala jako vůbec první člen rurikovské dynastie křest a byla r. 1547 svatořečena. Olga pak stejně jako Ludmila byla babičkou ještě významnější knížete světce, v jejím případě svatého Vladimíra.
Vladimír (980 – 1015) začal prosazovat křesťanství jako státní náboženství, když začal u ničení model (jak o svém zpracoval satirik K. H. Borovský v díle Křest svatého Vladimíra) a pokračoval výstavbou církve. Vladimír byl rovněž svatořečen, ale mučednická smrt čekala až na jeho syny Borise a Gleba.
Vladimír po sobě zanechal řadu synů, kteří vládli ve svých údělech. Jeden z nich jménem Svjatopolk (1015 – 1019) začal své bratry likvidovat, aby se zmocnil jejich údělů. Povedlo se mu zabít Borise a Gleba, což připomíná mučednickou smrt knížete Václava z rukou jeho bratra. Podle některých legend Boris i Gleb v poslední chvílích svého života na smrt sv. Václava vzpomněli.
Svjatopolkovu krutovládu ukončil další Vladimírův syn Jaroslav (1019 – 1054). Tady je zajímavé, že Jaroslav nechal jednomu svému synovi jméno Vjačeslav, což je rusky Václav (staročeská forma zněla Vaceslav, přechodná Vácslav). Vjačeslav se narodil r. 1034, tedy záhy po vzniku Sázavy. Přenos svatováclavské legendy na Rus v této době a pojmenování knížecího syna po českém světci je ještě málo pravděpodobné, i když teoreticky možné.
LUDMILA, OLGA A HELENA - KOSTEL POVÝŠENÍ SV. KŘÍŽE V TUTAJEVU
Podle příruček pro malování ikon měla být Ludmila malována „jako Helena nebo kněžna Olga“, v novější době měla mít Ludmila po císařovně Heleně dokonce i carskou korunu.
Císařovna Helena byla matka císaře Konstantina Velikého, který zavedl v římské říši křesťanství jako státní náboženství. Rusové mohli vidět v Konstantinovi paralelu ke sv. Vladimírovi a Helena byla jeho předkyně, i když ne přímo pramáti jako Olga pro Vladimíra.
Císařovna Helena měla podle legendy nalézt v Jeruzalémě r. 326 Kristův kříž. R. 335 byl v Jeruzalémě při příležitosti vysvěcení chrámu Kristova vzkříšení zaveden svátek Povýšení sv. Kříže. I v Čechách existují kostely zasvěcení Nalezení, resp. Povýšení svatého Kříže (často mají půdorys ve tvaru kříže).
Jeden kostel Povýšení sv. Kříže se nachází v ruském městě Tutajevu (původně Borisoglebsku, nový název pochází po hrdinovi bolševické revoluce). Na zdech tutajevského kostela se nachází několik vyobrazení císařovny Heleny a zároveň to je jediný ruský kostel, kde je podobizna svaté Ludmily. Ludmila je zobrazena na jednom sloupu, přičemž na druhé straně sloupu je zobrazena svatá Olga. Ludmilu lze poznat i podle jejího atributu v podobě závoje, kterým byla uškrcena.
SOCHA SV. LUDMILY V MOSKVĚ
V Rusku funguje kult sv. Ludmily dodnes, křestní jméno Ludmila je běžné a Rusové dokonce považovali svatou Ludmilu za ruskou kněžnu a jméno Ludmila za ruské (asi nějaký tamější povahový rys, považovat všechno za ruské..). Prý se to mělo ukázat při odhalování sochy sv. Ludmily v září 2012 byla v Moskvě při sídle Pravoslavné církve pro české země a Slovensko -
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/mo ... le:757672/" onclick="window.open(this.href);return false; . Socha pochází z rukou českého sochaře a je z hořického pískovce. Její umístění má připomínat toto česko-ruské kulturní spojení i skutečný původ této světice, která ale ve své oblibě nezná hranic...