Fórum zájemců o historii

Když Norman Davies dospěl v knize o britských dějinách ke středověku, okomentoval to, že "k velkému zklamání historiků má Shakespeare na vnímání pozdně středověkých století větší vliv než oni sami". (Ostrovy, s. 392)

Není to nic neznámého, české dějiny jsou dodnes viděny prizmatem Aloise Jiráska. Třeba Libušina věštba o velikosti Prahy je v obecném povědomí dík Jiráskovi spjatá s Vyšehradem - https://www.facebook.com/MilujuPrahu.cz ... =3&theater Z Kosmy přitom poměrně jasně vyplývá, že kněžna věští normálně ze svého hradiště Libušína.
Jinde jsou zase záběry z filmu Říjen od komunistického režiséra Sergeje Ejzenštejna vydávané za autentické fotografie zachycující útok na Zimní palác během bolševické revoluce.

Jsou historikové, kteří se jali tyto odchylky od historické pravdy napravovat. P. B. Ellis vydal knihu s názvem Macbeth, Velekrál skotský - https://www.databazeknih.cz/knihy/macbe ... 057-104084 (Ellis vydává pod pseudonymem Peter Tremayne středověké detektivky se sestrou Fidelmou). V úvodu naráží na Shakespearova Macbetha jako přímý motiv své knihy: "MacBeth je pravděpodobně nejznámějším ze skotských panovíků, avšak je znám pouze tak, jak ho vykreslil Shakespeare. ... Naštěstí se dochoval dostatek dobových pramenů, s jejichž pomocí lze očistit dobré jméno historického Macbetha, což je také úmyslem této práce: pro správný úsudek představit skutečného Macbetha, ale zároveň neznevážit velikost díla Williama Shakespeara. ... Mluvit o Shakespearovu MacBethovi jako o historické skutečnosti je vskutku očerňováním vládce, který dokázal překonat přízemní hašteření a neustálé sváry, pustošící evropská království 11. století." (s. 9 - 11)

---

Tragédie Richard III. popisuje krvavou Válku Růží. Ta končila vykrvácením starých šlechtických rodů a stala se i jedním z předobrazů Hry o trůny (Lancasterové dali jméno Lannisterům, Yorkové Starkům). Shakespearův Richard III. končí bitvou a příchodem Richmonda, který káže pohřbít všechny mrtvé a prokázat pocty padlým šlechticům bez ohledu na jejich stranictví. Richmond se ujme vlády a povznese zemi k míru. Richmond není nikdo jiný než Jindřich VII., první z dynastie Tudorů a dědeček královny Alžběty, v jejíž době Shakespeare psal... Tendenčnost oproti historicitě tu je na první pohled patrná..

Historický Jindřich VII. se hlásil k tomu, že jeho rod spojuje dík sňatkům Lancastery i Yorky. Jako další doklad legitimity se začal hlásit ke keltskému králi Artušovi. Jméno jeho prvorozeného syna tak zní Artur, to je poangličtělé Artuš. Jindřichův syn Artur zemřel mlád a trůn připadl Arturovu bratrovi Jindřichovi VIII., ale jméno zapomenuto nebylo. Přímý původ z Artušova rodokmenu odvozoval Alžbětin nástupce Jakub I. z rodu skotských Stuartovců, kteréžto ideologii vyhověl i Shakespeare ve svém MacBethovi. Ideově tak ke spojení a usmíření Lancasterů a Yorků přistupuje i usmíření Angličanů s původními Brity..

Pochlebovačnost dvoru byla ale dána i existenčním zájmem divadelníků. Část měšťanů proti divadlu z morálních důvodů brojila (k tomu se ještě dostanu) a přízeň dvora držela celou divadelní živnost nad vodou.

Politická situace Shakespearovy doby zároveň přála historickým dramatům. Anglie r. 1588 slavně porazila za pomocí počasí španělské loďstvo – bitva začala několikadenní přestřelkou za nepřehledné mlhy, kdy nebylo ani vidět, kdo vlastně vede, a španělské loďstvo pak zdecimovala bouře. Vítězství, ale současná trvalá hrozba opakované španělské invaze podporovala divadelní hry, které se zabývaly slavnou anglickou historií a podporovaly lidové vlastenectví..
R. 1599 píše Shakespeare Jindřicha V., o tažení slabšího anglického vojska přes moře, kde dobývá vítězství.. Psal to v předvečer očekávaného anglického tažení přes moře do Irska.. ve hře se objeví proslov canterburského arcibiskupa o útočné válce, který byl inspirován dochovaným kázáním kněze Andrewese na dvoře královny Alžběty, kterému byl Shakespeare evidentně přítomen, protože v této době na dvoře jeho soubor vystupoval.
Tahle hra ale není válečná agitka, podle Shapira není ani nacionalistickou, ani pacifistickou hrou, je prostě o tom, "jak se jde do války". Divadelní chór uvádí scény stylem, jak se mladí Angličané hrnou do války, jak prodávají pastviny, aby si koupili do války koně.., a ne scénu vstoupí otrhaní vojáci kteří neměli dost peněz na to, aby uplatili úředníka o odvodu, aby je zbavil služby.. Ve válce se i tak vypnou k heroickému výkonu, král Jindřich se s nimi stýká v převleku a vytvoří jakousi bratrskou jednotku ve zbrani.. Po bitvě ale kamarádské rovnostářství vyprchává, aristokraté se opět oddělují od vojska, i francouzským šlechticům je dovoleno pohřbít své padlé zvlášť, když se trestuhodně smísila krev francouzských šlechticů s krví poddaných.. To není kýčovitý obraz dobra a zla, ale odraz doby..

U Shakespeara platí stejně jako kdekoli jinde, že takové zpracování historické látky vypovídá více o době vzniku, než o době, o které látka pojednává.. I to Jiráskovo pojetí českých dějin je dobrým studijním materiálem o době Národního obrození, ale pro dobu husitství, o které psal, už zrovna ne.. Oproti tomu ale vystupuje Shakespearova nadčasovost. Nezapojil se do tzv. války divadel, která vznikala koncem jeho života a která stavěla proti sobě divadla měšťanská a jejich odpůrce. Místo toho se věnoval psaní her a témat, která přesahují dobová témata.

Z množství materiálů o Shakespearovi jsem čerpal z těchto knih -
Bejblík, Alois: Shakespearův svět. Kolumbus, Praha 1979. - https://www.databazeknih.cz/knihy/shake ... svet-46764
Honan, Park: Shakespeare; Životopis. Paseka, Praha/Litomyšl 2005. - https://www.databazeknih.cz/knihy/shake ... opis-59493
Shapiro, James: 1599; Jeden rok v životě Williama Shakespeara. Argo, Praha 2017. - https://argo.cz/knihy/1599jeden-rok-v-z ... akespeara/

Každý autor pojal téma po svém. Shapiro vypíchl rok, který je podle něho stěžejní v Shakespearově životě.
Honan to pojal jako životopis, kde se Shakespearovy hry klubou jako součást životních etap autora a kde se životní zkušenosti Shakespeara promítají do jeho her. Williamova matka Mary tak měla být obrazem pro ženské postavy jeho her. Ve hrách je pár odkazů na řemeslo rukavičkářství, kterému se věnoval jeho otec; latinské fráze si William pamatoval z učebnic latiny atd.
V Londýně se Shakespeare mohl potkat s Židy původem z Benátek, které tu jako muzikanty usadil Jindřich. Tito Židé se zřejmě stali obrazem pro Shakespearova Kupce Benátského..
Shapiro na to navazuje tvrzením, že William měl otce rukavičkáře, který se musel vyznat v řezničině, aby měl kůži na rukavice.., a řezničinu musel znát i William, a proto je v jeho tragédiích tolik řezničiny v podobě realistických vražd.. Ale to už mi přijde spíš úsměvné, než abych to bral vážně..

Bejblík na to šel opačně, popisuje ducha doby a alžbětinskou Anglii a Shakespeara do ní vsazuje (i když Shapiro by možná polemizoval, protože Shakespeare je nadčasový a jakoby „z jiné planety“). Je to méně formalizované než strukturovaný životopis a Bejblík si to vzhledem ke znalostem může plně dovolit.
Samotný název Bejblíkovy knihy je takový vtípek. Patří do seznamu názvů typu „Někdo a jeho svět“ nebo „Někdo a jeho doba“, ale Shakesperovo divadlo se jmenovalo Globe, nebo-li Svět.. Takový dvojsmysl, se kterými si kdysi hrál Shakespeare i jeho kolegové..



Bejblíkem začnu, protože mi Shakespeara přiblížil nejvíc. U Shakespeara jsem měl problém, jak jeho postavy přehánějí své role i své vlastnosti. Richard III. jako zloduch vystoupí s monologem, jak se bude mstít světu za svoje postižení a co všechno chystá spáchat.. Samozřejmě se musí publiku podat charakteristika postav nebo i náznak děje, ale dost mi to připomnělo scény z nějaké telenovely, kde ošklivá baba sakruje a lomí rukama a nahlas pro sebe vykládá, jak někoho nenávidí a chce mu ublížit (načež to slyší náhodný kolemjdoucí a pádí to napráskat..).

Takové přehánění ale odpovídalo době. Bejblík to rozebírá v nástřelu knihy Francise Bacona O pokroku věd: „Svět je totiž svým složením nižší než duše; z toho důvodu je v souladu s lidskou duší velikost větší, dobro jasnější a rozmanitost dokonalejší, než jak je nalézáme v přirozenosti věcí. Proto, jelikož jednání a události skutečné historie nemají v sobě onu velikost, která uspokojuje lidského ducha, poezie si vymýšlí jednání a události významnější a heroičtější; protože skutečná historie líčí úspěchy a následky jednání, jež často neodpovídají zásluhám cti a neřesti, poezie jim přiřkne spravedlivější odměnu, aby ozřejmila působení prozřetelnosti; protože skutečná historie líčí jednání a události obyčejnější a méně vzájemně spjaté, poezie je ozvláštňuje a přisuzuje jim neočekávanější a rozmanitější variace. A tak se ukazuje, že poezie slouží k velkomyslnosti, morálce a potěšení.“ (s. 109)

Poezie nebo umění tedy může očistit hrdinu od negativních vlastností a ty pozitivní zveličit, zatímco u padoucha naopak.. Je to do nějaké míry věcí vkusu, u české minisérie o Cyrilovi a Metodějovi mě to svaté vytržení hrdinů a Svatoplukovo cenění zubů vyloženě vytáčelo, ale třeba u Bohemian Rhapsody, filmu o skupině Queen, mi nedodržování historie na rozdíl od jiných nevadilo - ten film je zvládnutý mistrně, od řemeslné stránky po citovou..

---

Poznat všechny části nějakého Shakespearova díla znamená umět zachytit více jeho vrstev.

Jedna vrstva je tedy odraz Shakespearovy doby. Mimo deklarované úcty k panujícím dynastiím to jsou třeba společenské tendence, kdy chudý šlechtic uzavírá sňatek s bohatou měšťankou. To je zápletka Veselých paniček windsorských.

Taková bohatá měšťanka je zvána Guyanou, oplývající zlatem a hojností všeho, nebo Přední i Zadní Indií – podle zámořských kolonií, odkud proudilo do Evropy bohatství.

Další vrstva je výrazivo, které bylo jasné v Anglii před čtyřmi sty lety, ale nemusí být jasné dnes. Shakespeare píše v Králi Learovi, že lidstvu hrozí, že se lidstvo jako nestvůry z hlubin vrhne samo na sebe. To je odraz podobenství, že příšery v hlubinách požírají jedna druhou..

Dál tu jsou jazykové hříčky, které se mohou ztrácet v překladu. Ve Veselých paničkách windsorských odmítá jedna měšťanka kontakt s rytířem, protože kdo by se chtěl stát paní rytířovou za vyspání – což je řečeno rýmovaně slovy night a knight.. (Bejblík s. 61-2)

---

Jiné autorovy záměry se mohou ztratit. Dramatik alžbětinské doby musel dát rukopis nové hry cenzorovi, ten ho případně poupravil a dal zpět. Textu se ujal incipient (napovídač), který jej rozložil a dopsal do něj jména herců a takové pokyny, jako kdy má jaký herec vstoupit na jeviště a kam se postavit apod. A první sbírka Shakespearových dramat byla brána i z těchto přepracovaných knih..
Dík záznamům ohledně obsazení rolí se dá pochopit jedne vtípek z Hamleta. Herec jménem Heminges hraje Polonia, který říká Hamletovi (toho hraje Burbage) o svých hereckých schopnostech. Na otázku, koho hrál: "Julia Caesara. Zabili mě na Kapitolu; Brutus mě zavraždil." Načež Hamlet bodne do závěsu a Polonia zabije. Vtip je v tom, že Heminges hrál v Shakespearově Juliu Caesarovi skutečně hlavní postavu, která je zavražděná, a stejně v Hamletovi byl vrahem herec Burbage.., jednou vraždí v roli Hamleta, jednou v roli Bruta..

Shapiro pak ukazuje na příkladu Jindřicha IV., že měl dva závěry - jeden běžný, druhý speciální pro vystoupení na královském dvoře. První folio Shakespearových her ale uvádí oba dva závěry najednou a pár divadel to prý beze všeho uvádí takto..


Jakousi obranu proti novátorům má Shakespeare v Hamletovi. Tam uvádí na scénu divadelní soubor, který má na přání Hamleta hrát hru o zavraždění jeho otce. Skutečný vrah v jevišti na tu hru reaguje tak neadekvátně, že se prozradí..
Hamlet vítá herce slovy: „A dbejte, ať vaši herci říkají jen to, co mají v textu. Je dost takových, co se sami smějí, jenom aby tím rozesmáli pár hloupých diváků, místo aby věnovali pozornost tomu, o čem hra doopravdy je. To je trestuhodné, a kdo to dělá, předvádí jen svou ubohou a trapnou ctižádost.“ (Shapiro s. 337; III, 2, 35-41)

Vztahuje se to k aktuální situaci, kdy dramata nahrazovala předchozí vystoupení založená na komických skečích, a Hamlet byl navíc napsán poté, co se Shakespearův soubor rozešel s klaunem Williamem Kempem.

Ale ta platnost je právě nadčasová. Takové pitvoření prováděl Puk ve Snu noci svatojánské při Shakespearovských slavnostech na Hradě. Puk se pokoušel zapálit oheň, ten mu pokaždé zhasnul, Puk se tomu chechtal nebo syčel a házel obličeje do publika.. Zbytečně vyhozený čas chyběl v ději hry, ten byla osekaný.. Naopak nejlepší zážitek ze Shakespeara mám také ze Snu noci svatojánské, co hrálo pardubické divadlo na Kunětické hoře. Děj byl plný, herci se do toho uměli vžít s radostí a nebylo potřeba mít ani úplně nejznámější herce, ta hra jakoby stačila sama na to, aby strhla herce k výkonu..

Podobnou zkušenost mám z Havlovy Zahradní slavnosti. Viděl jsem záznam z inscenace opavského divadla a zase to bylo výborný, neznámí herci, ale nekrácený děj. Inscenace ve Stavovském divadle byla neúplná a to tak, že některé proslovy při opomenutí proslovu předešlých nedávaly smysl, prostě neměly na co navazovat. Čas ušetřený na ději nahradil konec hry, který měl evidentně podpořit absurditu této absurdní hry, a tak začali herci bezcílně běhat, troubit na trumpety a věšet se na kruhy, jak bývají v tělocvičnách.. A diváci odcházeli a já se jim nedivím..

Mně to připadá, jako když režisér zasahuje do hry, aby se postavil na roveň autorovi.., Jako kdyby s ním ve svých představách komunikoval a takový Shakespeare mu říkal „Jo, takhle to napiš, to je dobrý“, a režisér měl pocit, že se spolupodílí na světové kultuře.. Ale tovaryš nemá co opravovat mistra..

Shakespeare je dnes chápán jako velikán a návštěva divadla je výrazem vyšší kultury rovnající se návštěvy koncertu vážné hudby,  ale ve své době nemělo divadlo vábnou pověst. Vyjímám pár citátů současníků: "Divadlo většinou navštěvují nejhorší lidé z celé země, kteří kradou, křivě přísahají, klamou a vůbec jsou schopni jakéhokoli darebáctví, je to chátra, lůza a lidská špína chmatáci, pobertové a podvodníci, zkrátka nečistý rod a hadí potěr ... zplozenci pekla. ... Divadlo je jako městská žumpa, kam se stékají všechny výkaly."

Co k tomu kritiky vedlo? Podle kazatele Johna Northbrooka byly divadelní hry "učebnicemi toho, jak mají manželky klamat a podvádět své muže a muži své ženy, jak se stát nevěstkou, jak si kohokoli namluvit, jak znásilnit podvést, jak ošidit, jak lichotit, lhát, přísahat a zaříkat se, jak vraždit, použít jed, jak marnotratně rozházet jmění, ... jak lelkovat v nečinnosti, jak znevažovat svaté věci, ... jak mluvit hrubě, jak mluvit pyšně." (Bejblík s. 205-6)
První citát připomíná odsudky rockových koncertů přecházející místy do plamenného fašistického projevu, druhý připomíná odsudky televize nebo internetu.. Svět se stejně točí dál, ale v Anglii došla kritika divadel až k jejich zákazu za občanské války během necelých padesáti let, kdy se dostali ke slovu puritáni.
Kritika her byla uvedena, proč by se v divadlech měla scházet kriminální společnost? V Anglii byla stanovena pracovní doba na dvanáct hodin v létě a osm hodin v zimě. Do divadla tak chodili nezaměstnaní, kteří se podle předpokladů živili nekale. Jsou ale i zprávy zakazující návštěvu divadle cechovním učňům a tovaryšům.. Pokud utíkali do divadla od cechovních povinností, dá se to přirovnat asi tak k záškolákovi, který místo školy uteče na představení do cirkusu.. 

---

Další útok na divadlo byl sociální: "Dvě stovky herců si okázale vykračují v hedvábí, třebaže v ulicích umírá pět set lidí hladem" (Honan, s. 107)
Tady je vidět, jak se dějiny umí opakovat. Podobné věci byly slyšet po požáru Notre Dame v Paříži, když se veřejnost i bohatí začali skládat na obnovu chrámu. V Africe hladoví lidi, lidé v Evropě nedostanou vyšší platy, vymírají živočišné druhy.. To jsou všechno relevantní věci, ale hodně výsekové. V Anglii kdysi vadila divadla, já si dnes říkám, na co všechno by se daly použít peníze za natočené filmy - od těch kvalitních velkofilmů, kde kvalita musela stát hodně prostředků, přes filmy lacinější cenou i kvalitou až po filmy nebo reklamy, které vůbec neměly vzniknout... Při stavbě multikina se kritické hlasy taky neozývají, stejně tak proti návštěvníkům kina, že nedají peníze místo vstupenky na jiný účel.. Nemluvě o stavbě fotbalových stadionů a návštěvy fotbalových utkání nebo o stavbě haly pro Sáblíkovou..
To o těch hedvábných kostýmech bude nejspíš pravda. Když se herci dostali pod patronát nějakého šlechtice nebo přímo královského dvora, tak jim mecenáši dávali své obnošené šaty.. Herci na jevišti představovali i šlechtice nebo krále, to mělo logiku.. Akorát museli zvládat i šlechtické dovednosti včetně boje, takže jako zdatní šermíři občas vstupovali do reálných soubojů a dramatik a herec Ben Jonson tak v souboji zabil jiného herce Gabriela Spencera.. To pro celkový obrázek, z čeho všeho sváteční divadelní kultura také vznikla..

Honan ale připomíná, že puritánství se odrazilo ve Shakepearových hrách. Protestanství klade oproti katolické obřadnosti a rituálům víc důrazu na vnitřní víru a individuální zlepšování se. Protestant si tak má sahat do svědomí, hledat pokorně slabiny a zlepšovat je.. To proniklo do monologů Shakespearových dramat, kde postavy hodnotí svůj život a skutky.. Honan to jinde ještě stupňuje: "Shakespeare o určité míry vytváří z divadla rituál pro publikum a lze říci, že jeho rané hry mají silný liturgický aspekt." (s. 132)

Mimo kritických hlasů puritánů se dochovaly příznivější prameny. Jistý radní Golding byl nabádán svým tchánem, aby si i nadále vedl tak dobře, aby jeho jméno "zdobilo pamětní nápisy na veřejných budovách, aby i jeho skutky mohly předvádět na jevišti nejlepší divadelní soubory." (Bejblík s. 45)

Celý cyklus divadelních akcí proběhl při svatbě Fridricha Falckého s dcerou Jakuba I. Alžbětou v Londýně r. 1613. Noc před svatbou proběhl ohňostroj, který měl znázorňovat svatého Jiřího, jak vysvobozuje princeznu ze zajetí černokněžníka. Divadelní představení ve svatební den znázorňovalo Orfea, jehož hudba léčí každý smutek, a následoval veselý rej. Další hry předváděly spojení "Rýna s Temží" apod.

Svého druhu divadelní zážitek podobného typu jsem měl při připomenutí 50 let od srpna 1968 na Václaváku, tam v muzeu rozsvěcela světla v barvách české vlajky, na stěnu se promítalo, bylo to spojení reality a divadla, kde kulisy byly skutečné..

Z celé protodivadelní kultury se tak vyvinula komornější představení v kulisách stálých divadel, jako venkovní akce zůstaly rekonstrukce historických bitev nebo i ty ohňostroje.. Něco je víc kulturní, něco víc pro pobavení, všechno je to společenská akce..
Honan popisuje Shakespearovu práci s publikem: "Kdo se díval na jeviště, díval se zároveň na druhé diváky. Ti reagovali na sebe navzájem, a když se zvedla vlna vzrušení, emocionální prudkost proslovů v Jindřichu VI. měla výrazný účinek: reakce publika přitom tvořila součást dramatu." ... Divadlo s hlučnou scénou, plné strkajících se lidí, křik a věcí házených diváky, mohlo tvořit divoký, úděsný zmatek." (s. 137) To není komorní divadelní atmosféra, kde se divák krčí sešněrovaný ve společenském obleku a tísněný divadelní sedačkou, to je atmosféra fotbalového stadionu.. Dnešní kultura je stratifikovaná, buď umění, nebo bordel, renesanční Anglie to uměla spojit v jedno..


Herectví prodělalo vcelku rychlý vývoj. Pokud byli herci házeni do jednoho pytle se žebráky a zloději, dovedu si je představit skutečně jako žebráky, kteří za obnos předvedou menší dovednost. Jako dnes, když někdo na ulici hraje na kytaru nebo housle a nechá si házet mince do futrálu – už to není klasická žebrota..
Angličtí herci tvořili menší skupiny a kočovali po zemi. Vyvolávalo to ale stále podezření, člověk bez stálého místa (pracovního i bez bydliště) se jevil jako nebezpečný element – asi když Cikáni kočovali s cirkusem nebo dnes s poutí.Významným krokem k etablování divadelnictví tak bylo postavení stálých divadelních budov v Londýně koncem 16. století, přičemž každou budovu ovládal tamní divadelní soubor. A jistotu existence dávala divadlům přízeň šlechty a dvora. Divadelní soubory se tak jmenovaly např. Služebníci lorda admirála nebo Služebníci lorda komořího (v něm byl i Shakespeare).

Správce královských zábav dostal r. 1583 pokyn, aby našel herecký soubor, který by vystupoval před královnou. tak vznikli Královnini služebníci (Queen´s men). Centralizace divadelní kultury se projevila i tak, že správce královských zábav dostával divadelní hry k cenzuře. Pakliže hra prošla, mohla být uváděna v celé zemi bez ohledu na nesouhlas puritánů nebo místních městských rad..

Kvalitativní změnou musela samozřejmě projít i divadelní produkce. První divadla stála na komických výstupech jedinců a na pobavení publika. Shakespeare a další přišli s delšími hrami s nějakým dějem, místo pobavení nastupuje drama. Ale i po skončení tragédie ještě následovala tzv. giga, komický a současně nemravný výstup a tanec. V Shakespearově souboru to měl na starosti klaun Will Kemp, se kterým se Shakespeare počátkem r. 1599 rozešel. I následné Shakespearovy hry jsou psány bez prostoru pro podobné komické výstupy.. Shapiro ten rozchod nazývá soubojem dvou vůlí, což je opět hrátka se slovy.., ang. will je česky vůle a zároveň zkratkou pro jméno William, přičemž zde se střely vůle Willa Shakespeara a Willa Kempa. Ze Shakespeara čerpají divadla, na výstupy Willa Kempa navazuje humor TV Nova.
Po odchodu Kempa bylo postaveno divadlo Globe a Shakespeare ho uvedl hrou Julius Caesar. Shakespeare angažoval v něm angažoval dva chlapce, kteří hráli ženské role. Ti se osvědčili a pak hráli v dílech jako Večer Tříkrálový a v Hamletovi v roli Ofelie a Gertrudy.

Vzdor představám puritánů nevedl zrovna Shakespeare bohémský život. Byl podílníkem v divadle, což neslo povinnosti na správě, nacvičoval hry a psal nové.. Když byl pozván na posezení do hospody, tak se prý vytratil s tím, že má práci.. A hloubka Shakespearových děl také ukazuje, že divadlo oproti představám puritánů není nějakou žumpou..
Bejblík v kapitole Řád bytí naráží na duchovní stránku Shakespearových děl. Jakmile dojde k porušení řádu na nebi, znamená to katastrofu na Zemi a naopak. Shakespearův Svět se tu rozpadá přesně podle renesanční ideje na Mikro- a Makrosvět. Mikrosvět je člověk, makrosvět vesmír a oboje je vzájemně spojené.

Zeširoka – renesance znamenala změnu ve vnímání hmotného světa. Středověk chápal hmotu jako hříšnou, nedokonalou vůči světu božímu. Symbolizuje to nejlépe templářská zástava, tzn. bílý čtverec nahoře a černý dole – svět boží je bílý, svět zemský je černý. Tento dualismus dotáhla do konce katarská hereze, která brala hmotný svět jako výmysl a past ďábla, do které vězní lidské duše.

Renesance přichází s odlišným pohledem. Bůh vymyslel zákony fungování světa, které jsou dokonalé.Tyto zákony fungují v božském světě, ale protože jsou dokonalé, tak je Bůh nechal prostoupit i hmotným světem. Možná hmota umí tyto zákony více zastřít, ale není důvod, aby Bůh dával hmotnému světu a lidem nějak horší. Renesanční filosof tak neodmítá svět, ale hledá v něm. Pokud pochopí nějaký přírodní zákon, snaží se ho vztáhnout i na božský svět, ke kterému se tím přibližuje. Plácnu příklad, jak to mohlo fungovat – existuje sedm barev duhy a sedm tónů na hudební stupnici, takže tomu musí odpovídat sedm nějakých sfér božského světa (nebo tři podsvětní, jeden zemský a tři nadzemské světy).

Nejznámějším dokladem tohoto pojetí světa je tzv. Smaragdová deska, kterou měl kdysi sepsat provozovatel tajných věd Hermes Trismegistos. Na desce byl napsán text, když ho zkrátím – Jak nahoře, tak dole. To má význam, že jev, který se udá v božském světě, se odrazí i ve světě zemském, a naopak..
Heslo „Jak nahoře, tak dole“ má pár konkrétních projevů -
- Pokud má zemský svět protějšek ve světě hvězd, tak proměny v hvězdném postavení mají nějaký vliv na zemské dění. Přirozeně tak dochází k rozmachu astrologie.
- Člověk zkoumá a objevuje přírodní zákony, které mu jsou s jeho omezenými schopnostmi lépe poznatelné než třeba věci teologické. Tyto zákony hmotného světa ale vztahuje k zákonům božského světa, nebo řekněme ke světu ducha. Jestliže se za přírodními zákony nachází duch, vzniká tak alchymie.
- Samotný člověk, který byl přece stvořen k obrazu božímu, v sobě také zahrnuje okolní svět. Jestliže jsou v makrokosmu zpevňující skály, tak v lidském mikrokosmu se objevují kosti, životadárné řeky jsou lidské cévy, vzduch je jako lidský dech apod. (Velmi to připomíná pohanské mýty o vzniku světa z těla obra nebo tvrzení dnešních přírodních náboženství, že země je živá bytost). Anglický učenec Robert Fludd tak sepsal dílo s ambiciózním názvem Historie obou světů, čímž myslí právě makro- a mikrokosmos.
Potomní věk osvícenství odmítal vidět za fyzickými zákony ducha, takže z astrologie zůstala astronomie, z alchymie chemie a z mikrokosmu fyziologie..

Boží zákony se projevovaly v přírodě, ale i ve společnosti. Bejblík vysvětluje Baconovo chápání historie (s. 108): "Historií se tu v podstatě rozumělo působení přirozeného řádu (eventuálně působení boží) na život lidského společenství, a jeho poznávání bylo proto pro člověka stejně důležité jako osvojování si fyzikálních zákonů." 1) Pokud za těmito společenskými zákony lidé nechtěli vidět ducha, vznikly z toho teorie dialektického materialismu - přírodní zákony o změně látky ve svůj protiklad při zásahu nějakého činitele se praktikovaly na třídní boj a revoluce..

---

Shakespeare tvořil pro divadlo zvané Globe - Svět. Globe podpíral Herkules na způsob antického obra Atlase, který podpíral nebeskou klenbu.. Divadlo bylo obrazem světa, co se dělo ve velkém světě, to se dramaticky předvádělo v tomto světě zmenšeném.. Divadlo jsou prostě "prkna, která znamenají svět"..
Ve velkém světě se hrálo divadlo, a tak nechal Shakespeare přivést herecké soubory i do některých svých her.. Tady nemusí jít jen o vtípek a o snahu napodobit velký svět. Shakespeare tak asi reagoval na výtky puritánů, že hraním si má člověk jen přivydělávat vedle hlavního zaměstnání.. Herecké soubory v jeho hrách jsou tvořeny právě takovými amatéry, jejichž výkony kontrastují s výkonem profesionálních herců v hlavním ději..

---

Propojení světů má Shakespeare ve Snu noci svatojánské: "Král Oberon a královna Titánie zastupovali mimolidskou říši. Jejich mírumilovnému soužití bránil svár o indické pachole, jež si pro sebe osobovala královna víl. Hádka bytostí nadlidské sféry se na zem promítla prudkými lijáky, povodněmi, neúrodou, změtěním ročních dob a nemocemi a navíc zasáhl analogický spor (prostřednictvím Puka) i lidskou obec." ... "Na podobném rozvrstvení různých plánů bytí je založena výstavba a význam Bouře. Jestliže v Othellovi předznamenala mořská bouře rozpoutání tragických sil hry, zde se zjevila hned na počátku a vše, co po ní následovalo, představovalo sérii vzpour a vzbouření." (s. 111)
"V Macbethu lze pozorovat tutéž souvztažnost nebeských jevů s jevy pozemskými, probíhala však jaksi v opačném směru. Macbeth nezabil krále Dunkana pod neblahým působením hvězd, nýbrž z vlastního rozhodnutí. Jakmile se tohoto nepřirozeného činu dopustil, strhl se divoký vítr shazující ze střech komíny, vůbec se nerozednilo a ´temná noc dávila putující lampu (tj. slunce), sova napadla sokola a Dunkanovi koně zdivočeli, vyrazili ze stáje, jak by se chtěli pustit v boj s celým lidstvem, a posléze se vzájemně sežrali." (s. 100)

Vrcholného výrazu to pak dosahuje v proslovu Ullysea v Troilovi a Kressidě:
"Nebesa sama, planety a tento střed (=Země)
se řídí odstupňováním, přednostmi a určeným místem,
stálostí, vlastním během, roční dobou, formou,
funkcí a zvyklostmi, a to přesně podle řádu. ...
Když se však planety
v nedobře složených postaveních vymknou řádu,
tu bouření moře, otřesy země,
tažení větrů, děs, změny a hrůzy,
rozvracejí a lámou, ničí a rvou z kořenů
jednotu a sezdaný klid států
z jejich bytí. ...
Jak jinak než odstupňovaným řádem
by mohly obce, hodnosti ve školách, bratrstva ve městech,
mírový obchod mezi vzdálenými břehy,
právo prvorozenství a nároky rodu,
práva věku, korun, žezel, vavřínů
tak nepochybně obstát na svých místech?
Odstraň ty stupně řádu, tu strunu povol
a slyš, jaká nastane disonance! Vše
se vrhne na vše. Spoutané vodstvo
vzedme se hrudí nad břehy
a z pevného světa udělá rozměklý žmolek.
Síla ovládne nemohoucnost
a hrubý syn ubije k smrti otce.
Násilí bude právem, či spíš právo a bezpráví
- mezi jejichž věčným svárem se nalézá spravedlnost -
ztratí svá jména - a spravedlnost též.
Pak se vše přioděje mocí,
moc vůlí, vůle lačností
a lačnost, onen všeho světa vlk,
podporována z jedné strany vůlí, z druhé mocí,
na celý svět se vrhne jako na kořist,
a naposledy sama sebe sežere." (s. 101-102)

To byl řád světa, se kterým se ztotožnil i Shakespeare. Jako protipól tohoto řádu se v renesanci objevil heliocentrismus, který klade do středu sluneční sféry slunce, nikoli Zemi. dalším protipólem byla Macchiaveliho teorie vlády, která popírala prospěšnost řádu jako takového a vnímala řád jako něco, čím vládce vládne a čím maximálně legitimizuje svou vládu.. Pro Shakespeara bylo oboje cizí a nebezpečné, v jeho hrách se negativní postavy Iago i Richard III. se výslovně dovolávají Macchiavelliho a celkově působí jako narušitelé řádu..




1) Ideální moderní příklad renesančního duchovního myšlení představuje Slovák Emil Páleš se svou angelologií. Slunce na obloze projde jedním hvězdným znamením během 2160 let. V rámci toho má vládnout vždy jedna ze sedmi planet, to vychází na nějakých 300 let. Aby ten vliv nebyl jednostranný, tak v dalším menším cyklu vládne jiná planeta po dobu 72 let.
Tak třeba menší cyklu planety Marsu začínal r. 1917, kdy začala bolševická revoluce. Mars se vyznačuje rudou barvou, válkami (mezi národy nebo mezi třídami), což na komunismus sedí. Přelom doby vychází na rok 1953, kdy umřel Stalin. R. 1989 předal Mars vládu Jupiterovi. Jupiter je bohem Evropy a Indoevropanů (v indoevropské mytologii má Jupiter nebo jiný hromovládce výsadní místo), první významná událost jeho vlády byl pád Berlínské zdi a přibližování evropských národů po pádu železné opony a rozšiřování EU by vyjadřovalo také jupiterský zájem..
Páleš je vědec, má titul RNDr., ale také má problémy s akceptací ze strany vědecké obce. Obdržel i cenu skeptiků Sisyfos. Páleš se brání tím, že jeho metody jsou vědecké, ověřitelné pozorováním a zkušeností.. Je tu vidět rozdíl vědce, který za různými přírodními a společenskými zákony hledá ducha, a mezi většinou vědců, která ho tam odmítá..
Pálešovy stránky - www.sophia.sk