William Shakespeare
Napsal: 02 čer 2019 18:41
Když Norman Davies dospěl v knize o britských dějinách ke středověku, okomentoval to, že "k velkému zklamání historiků má Shakespeare na vnímání pozdně středověkých století větší vliv než oni sami". (Ostrovy, s. 392)
Není to nic neznámého, české dějiny jsou dodnes viděny prizmatem Aloise Jiráska. Třeba Libušina věštba o velikosti Prahy je v obecném povědomí dík Jiráskovi spjatá s Vyšehradem - https://www.facebook.com/MilujuPrahu.cz ... =3&theater" onclick="window.open(this.href);return false; Z Kosmy přitom poměrně jasně vyplývá, že kněžna věští normálně ze svého hradiště Libušína.
Jinde jsou zase záběry z filmu Říjen od komunistického režiséra Sergeje Ejzenštejna vydávané za autentické fotografie zachycující útok na Zimní palác během bolševické revoluce.
Jsou historikové, kteří se jali tyto odchylky od historické pravdy napravovat. P. B. Ellis vydal knihu s názvem Macbeth, Velekrál skotský - https://www.databazeknih.cz/knihy/macbe ... 057-104084" onclick="window.open(this.href);return false; (Ellis vydává pod pseudonymem Peter Tremayne středověké detektivky se sestrou Fidelmou). V úvodu naráží na Shakespearova Macbetha jako přímý motiv své knihy: "MacBeth je pravděpodobně nejznámějším ze skotských panovíků, avšak je znám pouze tak, jak ho vykreslil Shakespeare. ... Naštěstí se dochoval dostatek dobových pramenů, s jejichž pomocí lze očistit dobré jméno historického Macbetha, což je také úmyslem této práce: pro správný úsudek představit skutečného Macbetha, ale zároveň neznevážit velikost díla Williama Shakespeara. ... Mluvit o Shakespearovu MacBethovi jako o historické skutečnosti je vskutku očerňováním vládce, který dokázal překonat přízemní hašteření a neustálé sváry, pustošící evropská království 11. století." (s. 9 - 11)
---
Tragédie Richard III. popisuje krvavou Válku Růží. Ta končila vykrvácením starých šlechtických rodů a stala se i jedním z předobrazů Hry o trůny (Lancasterové dali jméno Lannisterům, Yorkové Starkům). Shakespearův Richard III. končí bitvou a příchodem Richmonda, který káže pohřbít všechny mrtvé a prokázat pocty padlým šlechticům bez ohledu na jejich stranictví. Richmond se ujme vlády a povznese zemi k míru. Richmond není nikdo jiný než Jindřich VII., první z dynastie Tudorů a dědeček královny Alžběty, v jejíž době Shakespeare psal... Tendenčnost oproti historicitě tu je na první pohled patrná..
Historický Jindřich VII. se hlásil k tomu, že jeho rod spojuje dík sňatkům Lancastery i Yorky. Jako další doklad legitimity se začal hlásit ke keltskému králi Artušovi. Jméno jeho prvorozeného syna tak zní Artur, to je poangličtělé Artuš. Jindřichův syn Artur zemřel mlád a trůn připadl Arturovu bratrovi Jindřichovi VIII., ale jméno zapomenuto nebylo. Přímý původ z Artušova rodokmenu odvozoval Alžbětin nástupce Jakub I. z rodu skotských Stuartovců, kteréžto ideologii vyhověl i Shakespeare ve svém MacBethovi. Ideově tak ke spojení a usmíření Lancasterů a Yorků přistupuje i usmíření Angličanů s původními Brity..
Pochlebovačnost dvoru byla ale dána i existenčním zájmem divadelníků. Část měšťanů proti divadlu z morálních důvodů brojila (k tomu se ještě dostanu) a přízeň dvora držela celou divadelní živnost nad vodou.
Politická situace Shakespearovy doby zároveň přála historickým dramatům. Anglie r. 1588 slavně porazila za pomocí počasí španělské loďstvo – bitva začala několikadenní přestřelkou za nepřehledné mlhy, kdy nebylo ani vidět, kdo vlastně vede, a španělské loďstvo pak zdecimovala bouře. Vítězství, ale současná trvalá hrozba opakované španělské invaze podporovala divadelní hry, které se zabývaly slavnou anglickou historií a podporovaly lidové vlastenectví..
R. 1599 píše Shakespeare Jindřicha V., o tažení slabšího anglického vojska přes moře, kde dobývá vítězství.. Psal to v předvečer očekávaného anglického tažení přes moře do Irska.. ve hře se objeví proslov canterburského arcibiskupa o útočné válce, který byl inspirován dochovaným kázáním kněze Andrewese na dvoře královny Alžběty, kterému byl Shakespeare evidentně přítomen, protože v této době na dvoře jeho soubor vystupoval.
Tahle hra ale není válečná agitka, podle Shapira není ani nacionalistickou, ani pacifistickou hrou, je prostě o tom, "jak se jde do války". Divadelní chór uvádí scény stylem, jak se mladí Angličané hrnou do války, jak prodávají pastviny, aby si koupili do války koně.., a ne scénu vstoupí otrhaní vojáci kteří neměli dost peněz na to, aby uplatili úředníka o odvodu, aby je zbavil služby.. Ve válce se i tak vypnou k heroickému výkonu, král Jindřich se s nimi stýká v převleku a vytvoří jakousi bratrskou jednotku ve zbrani.. Po bitvě ale kamarádské rovnostářství vyprchává, aristokraté se opět oddělují od vojska, i francouzským šlechticům je dovoleno pohřbít své padlé zvlášť, když se trestuhodně smísila krev francouzských šlechticů s krví poddaných.. To není kýčovitý obraz dobra a zla, ale odraz doby..
U Shakespeara platí stejně jako kdekoli jinde, že takové zpracování historické látky vypovídá více o době vzniku, než o době, o které látka pojednává.. I to Jiráskovo pojetí českých dějin je dobrým studijním materiálem o době Národního obrození, ale pro dobu husitství, o které psal, už zrovna ne.. Oproti tomu ale vystupuje Shakespearova nadčasovost. Nezapojil se do tzv. války divadel, která vznikala koncem jeho života a která stavěla proti sobě divadla měšťanská a jejich odpůrce. Místo toho se věnoval psaní her a témat, která přesahují dobová témata.
Není to nic neznámého, české dějiny jsou dodnes viděny prizmatem Aloise Jiráska. Třeba Libušina věštba o velikosti Prahy je v obecném povědomí dík Jiráskovi spjatá s Vyšehradem - https://www.facebook.com/MilujuPrahu.cz ... =3&theater" onclick="window.open(this.href);return false; Z Kosmy přitom poměrně jasně vyplývá, že kněžna věští normálně ze svého hradiště Libušína.
Jinde jsou zase záběry z filmu Říjen od komunistického režiséra Sergeje Ejzenštejna vydávané za autentické fotografie zachycující útok na Zimní palác během bolševické revoluce.
Jsou historikové, kteří se jali tyto odchylky od historické pravdy napravovat. P. B. Ellis vydal knihu s názvem Macbeth, Velekrál skotský - https://www.databazeknih.cz/knihy/macbe ... 057-104084" onclick="window.open(this.href);return false; (Ellis vydává pod pseudonymem Peter Tremayne středověké detektivky se sestrou Fidelmou). V úvodu naráží na Shakespearova Macbetha jako přímý motiv své knihy: "MacBeth je pravděpodobně nejznámějším ze skotských panovíků, avšak je znám pouze tak, jak ho vykreslil Shakespeare. ... Naštěstí se dochoval dostatek dobových pramenů, s jejichž pomocí lze očistit dobré jméno historického Macbetha, což je také úmyslem této práce: pro správný úsudek představit skutečného Macbetha, ale zároveň neznevážit velikost díla Williama Shakespeara. ... Mluvit o Shakespearovu MacBethovi jako o historické skutečnosti je vskutku očerňováním vládce, který dokázal překonat přízemní hašteření a neustálé sváry, pustošící evropská království 11. století." (s. 9 - 11)
---
Tragédie Richard III. popisuje krvavou Válku Růží. Ta končila vykrvácením starých šlechtických rodů a stala se i jedním z předobrazů Hry o trůny (Lancasterové dali jméno Lannisterům, Yorkové Starkům). Shakespearův Richard III. končí bitvou a příchodem Richmonda, který káže pohřbít všechny mrtvé a prokázat pocty padlým šlechticům bez ohledu na jejich stranictví. Richmond se ujme vlády a povznese zemi k míru. Richmond není nikdo jiný než Jindřich VII., první z dynastie Tudorů a dědeček královny Alžběty, v jejíž době Shakespeare psal... Tendenčnost oproti historicitě tu je na první pohled patrná..
Historický Jindřich VII. se hlásil k tomu, že jeho rod spojuje dík sňatkům Lancastery i Yorky. Jako další doklad legitimity se začal hlásit ke keltskému králi Artušovi. Jméno jeho prvorozeného syna tak zní Artur, to je poangličtělé Artuš. Jindřichův syn Artur zemřel mlád a trůn připadl Arturovu bratrovi Jindřichovi VIII., ale jméno zapomenuto nebylo. Přímý původ z Artušova rodokmenu odvozoval Alžbětin nástupce Jakub I. z rodu skotských Stuartovců, kteréžto ideologii vyhověl i Shakespeare ve svém MacBethovi. Ideově tak ke spojení a usmíření Lancasterů a Yorků přistupuje i usmíření Angličanů s původními Brity..
Pochlebovačnost dvoru byla ale dána i existenčním zájmem divadelníků. Část měšťanů proti divadlu z morálních důvodů brojila (k tomu se ještě dostanu) a přízeň dvora držela celou divadelní živnost nad vodou.
Politická situace Shakespearovy doby zároveň přála historickým dramatům. Anglie r. 1588 slavně porazila za pomocí počasí španělské loďstvo – bitva začala několikadenní přestřelkou za nepřehledné mlhy, kdy nebylo ani vidět, kdo vlastně vede, a španělské loďstvo pak zdecimovala bouře. Vítězství, ale současná trvalá hrozba opakované španělské invaze podporovala divadelní hry, které se zabývaly slavnou anglickou historií a podporovaly lidové vlastenectví..
R. 1599 píše Shakespeare Jindřicha V., o tažení slabšího anglického vojska přes moře, kde dobývá vítězství.. Psal to v předvečer očekávaného anglického tažení přes moře do Irska.. ve hře se objeví proslov canterburského arcibiskupa o útočné válce, který byl inspirován dochovaným kázáním kněze Andrewese na dvoře královny Alžběty, kterému byl Shakespeare evidentně přítomen, protože v této době na dvoře jeho soubor vystupoval.
Tahle hra ale není válečná agitka, podle Shapira není ani nacionalistickou, ani pacifistickou hrou, je prostě o tom, "jak se jde do války". Divadelní chór uvádí scény stylem, jak se mladí Angličané hrnou do války, jak prodávají pastviny, aby si koupili do války koně.., a ne scénu vstoupí otrhaní vojáci kteří neměli dost peněz na to, aby uplatili úředníka o odvodu, aby je zbavil služby.. Ve válce se i tak vypnou k heroickému výkonu, král Jindřich se s nimi stýká v převleku a vytvoří jakousi bratrskou jednotku ve zbrani.. Po bitvě ale kamarádské rovnostářství vyprchává, aristokraté se opět oddělují od vojska, i francouzským šlechticům je dovoleno pohřbít své padlé zvlášť, když se trestuhodně smísila krev francouzských šlechticů s krví poddaných.. To není kýčovitý obraz dobra a zla, ale odraz doby..
U Shakespeara platí stejně jako kdekoli jinde, že takové zpracování historické látky vypovídá více o době vzniku, než o době, o které látka pojednává.. I to Jiráskovo pojetí českých dějin je dobrým studijním materiálem o době Národního obrození, ale pro dobu husitství, o které psal, už zrovna ne.. Oproti tomu ale vystupuje Shakespearova nadčasovost. Nezapojil se do tzv. války divadel, která vznikala koncem jeho života a která stavěla proti sobě divadla měšťanská a jejich odpůrce. Místo toho se věnoval psaní her a témat, která přesahují dobová témata.