Německý šlechtický rod alamanského původu; hrabě Esico z Ballenstedtu (okolo 1059) získal hrabství Orlamünde a část dědictví po Bullinzích v Sasku;
jeho syn Ota Bohatý (†1123) kolonizoval slovanská území na středním Labi; výstavbu panství na slovanské půdě dovršil Albrecht Medvěd. Z jeho synů Ota (†1184) obdržel Braniborsko, Heřman (†1176) Orlamünde a Bernhard (†1212) hrabství Aschersleben. Bernhard získal vévodství saské; jeho syn Jindřich (†1252) zdědil Anhaltsko a Albrecht (†1261) Sasko. Askánci vládli do roku 1319 v Braniborsku, do roku 1486 v Orlamünde, do roku 1422 v Sasku-Wittenbersku, do roku 1486 v Sasku-Lauenbersku a do roku 1918 (od roku 1871 jen formálně) v Anhaltsku.
O historii Askánců můžeme říci také to, že tento německý hraběcí rod, jehož jednotlivé větve získaly mj. Vévodství saské a založily Markrabství braniborské, držel dva kurfiřtské hlasy.
Po vymření Billungů 1106 zdědili jejich statky v Sasku kromě Welfů i Askánci; vévodský titul byl udělen dědici Oty z Northeimu Lotharovi ze Supplinburgu (1125 zvolen římskoněmeckým kráilem jako Lothar III.). Lotharovy držby přešly sňatkem jeho dcery Gertrudy (1143) s Jindřichem Pyšným na Welfy (vévodové od 1137). Vévoda Jindřich Lev rozšířil svrchovanost říše (fakticky rodovou moc Welfů) až k baltskému pobřeží (právo zakládat biskupství na sever od Labe). Po sporu s císařem Fridrichem I. Barbarossou byli Welfové 1180 zbaveni vévodské hodnosti; Vestfálsko připadlo arcibiskupům kolínským, vévodou saským jmenován Bernhard Askánský. Askáncům se nepodařilo Sasko ovládnout, fakticky došlo k rozpadu Saska na menší feudální celky. Titul vévody saského a hodnosti saského kurfiřta užívaly askánské větve vládnoucí v Lauenbursku a Wittenbersku. Karel IV. zapojil saské vévody do své politiky a určil, že kurfiřtský titul má náležet držiteli Wittenberska.
Askánci - se zvláštním zřetelem k markrabatùm braniborským
Moderátoři: elizabeth, Ježek, Katerina
Askánci - se zvláštním zřetelem k markrabatùm braniborským
Naposledy upravil(a) Ryksa dne 21 bře 2007 21:27, celkem upraveno 1 x.
# Od: Třeštík <trestik@sendme.cz>
# Předmět: RE: dotaz
# Datum: 20.3.2007 21:05:24
# ----------------------------------------
#
# O Askáncích neexistuje žádná souhrnná práce. Pokud čtete německy,
# nejvíce najdete v nějakých dějinách Braniborska. V češtině není nic.
# S pozdravem
# Dušan Třeštík
# Předmět: RE: dotaz
# Datum: 20.3.2007 21:05:24
# ----------------------------------------
#
# O Askáncích neexistuje žádná souhrnná práce. Pokud čtete německy,
# nejvíce najdete v nějakých dějinách Braniborska. V češtině není nic.
# S pozdravem
# Dušan Třeštík
K širším souvislostem by se možná měly dodat stručné body k historii Německa
Jako úvod dávám souvislost s českými dějinami citací dr. Třeštíka:
"Havolané byli tehdy silným kmenem, náležející etnicky k Veletům (zvaným později
Lutici), ale pod vládou vlastního knížecího rodu. Jejich centrem byly oblasti na Havole
a Sprévě, tj. v širokém okolí dnešního Berlína. Když v letech 928 – 929 dobyl Jindřich
Branibor, hrad Havolanů, zajal zde knížete Tugumíra, dědice a potomka havolanských
knížat, a odvedl ho do Saska. Spolu s ním odvedl i jakousi kněžnu, asi Tugimírovu sestru,
která se stala milenkou Jindřichova syna Oty a porodila mu syna Viléma, pozdějšího arcibiskupa mohučského. Tugumíra pak využil Ota jinak: když r. 940 vedl marně neúspěšnou
válku proti Havolanům, přesvědčil Tugumíra velikými penězi a nemenšími sliby, aby mu
pomohl zradou. Ten pak odjel do Braniboru předstíraje, že se mu podařilo utéci ze zajetí,
a protože byl dědicem svého otce, byl lidem přijat jako kníže.Pojistil se ještě tím, že lstí zajal
a zabil svého případného konkurenta a příbuzného, jediného zbylého z knížat H., a vydal hrad Otovi. Drahomíra byla pravděpodobně Tugumírovou tetou.
Nebyla tedy žádnou nepatrnou kněžnou a její sňatek musel mít politické pozadí ….
Srbsko bylo podrobeno těžkým nájezdům Sasů pod vedením vévody Oty. Ostruhy si tu
vysloužil i jeho syn, pozdější král Jindřich I. Zdá se, že navázání spojenectví s H. bylo
Spytihněvovou pojistkou proti Sasku.
Branibor byl hlavní hrad Havolanů, Jindřich jej dobyl na konci podzimu, začátkem
zimy, kdy vodní plochy zamrzly.Polabští Slované budovali především hradiště uprostřed
močálů, vodních ploch"
Braniborská větev Askánců:
Albrecht Medvěd, také Albrecht I. Braniborský und Albrecht z Ballenstedtu(* okolo 1100; † 18. November 1170 ve Stendal?) z rodu Askanců dokončil východní kolonizaci.
Albrecht získal území Severní marky na pravobřežním Labi, vypudil slovan.Havolany (z nich pocházela Drahomíra,
matka sv. Václava). Tento kmen zaujímal území dnešního Berlína, na dobytém hradišti postavili Askánci hrad Špandavu. Albrecht se roku 1157 zakladatelem Braniborské Marky a prvním markrabětem braniborským. Zásluhou Albrechta se stala Severní marka jako Marka braniborská součástí Svaté říše římské.
Albrecht měl 10 dětí. Jeho syn Ota I.(1126- 1184)získal Braniborsko v roce 1170 a jeho plný titul zněl: Markrabě braniborský, říšský arcikomoň. Stal se zakladatelem rodu markrabat braniborských
Další syn Albrechtův Bernhard (+1251 po pádu Welfů) se v roce 1180 stal vévodou saským.
Jako úvod dávám souvislost s českými dějinami citací dr. Třeštíka:
"Havolané byli tehdy silným kmenem, náležející etnicky k Veletům (zvaným později
Lutici), ale pod vládou vlastního knížecího rodu. Jejich centrem byly oblasti na Havole
a Sprévě, tj. v širokém okolí dnešního Berlína. Když v letech 928 – 929 dobyl Jindřich
Branibor, hrad Havolanů, zajal zde knížete Tugumíra, dědice a potomka havolanských
knížat, a odvedl ho do Saska. Spolu s ním odvedl i jakousi kněžnu, asi Tugimírovu sestru,
která se stala milenkou Jindřichova syna Oty a porodila mu syna Viléma, pozdějšího arcibiskupa mohučského. Tugumíra pak využil Ota jinak: když r. 940 vedl marně neúspěšnou
válku proti Havolanům, přesvědčil Tugumíra velikými penězi a nemenšími sliby, aby mu
pomohl zradou. Ten pak odjel do Braniboru předstíraje, že se mu podařilo utéci ze zajetí,
a protože byl dědicem svého otce, byl lidem přijat jako kníže.Pojistil se ještě tím, že lstí zajal
a zabil svého případného konkurenta a příbuzného, jediného zbylého z knížat H., a vydal hrad Otovi. Drahomíra byla pravděpodobně Tugumírovou tetou.
Nebyla tedy žádnou nepatrnou kněžnou a její sňatek musel mít politické pozadí ….
Srbsko bylo podrobeno těžkým nájezdům Sasů pod vedením vévody Oty. Ostruhy si tu
vysloužil i jeho syn, pozdější král Jindřich I. Zdá se, že navázání spojenectví s H. bylo
Spytihněvovou pojistkou proti Sasku.
Branibor byl hlavní hrad Havolanů, Jindřich jej dobyl na konci podzimu, začátkem
zimy, kdy vodní plochy zamrzly.Polabští Slované budovali především hradiště uprostřed
močálů, vodních ploch"
Braniborská větev Askánců:
Albrecht Medvěd, také Albrecht I. Braniborský und Albrecht z Ballenstedtu(* okolo 1100; † 18. November 1170 ve Stendal?) z rodu Askanců dokončil východní kolonizaci.
Albrecht získal území Severní marky na pravobřežním Labi, vypudil slovan.Havolany (z nich pocházela Drahomíra,
matka sv. Václava). Tento kmen zaujímal území dnešního Berlína, na dobytém hradišti postavili Askánci hrad Špandavu. Albrecht se roku 1157 zakladatelem Braniborské Marky a prvním markrabětem braniborským. Zásluhou Albrechta se stala Severní marka jako Marka braniborská součástí Svaté říše římské.
Albrecht měl 10 dětí. Jeho syn Ota I.(1126- 1184)získal Braniborsko v roce 1170 a jeho plný titul zněl: Markrabě braniborský, říšský arcikomoň. Stal se zakladatelem rodu markrabat braniborských
Další syn Albrechtův Bernhard (+1251 po pádu Welfů) se v roce 1180 stal vévodou saským.
Doplním něco k historii Německa:
V 5. století se na území dnešního Německa vytvořily první kmenová vévodství, která však byla postupně včleněna do Franské říše. Po smrti Karla Velikého dochází k úpadku říše. V roce 843 rozdělila Verdunská smlouva Franskou říši na Východofranskou, Středofranskou a Západofranskou říši. Tyto říše se staly základem středověkých říší (z říše Západofranské vzešla Francie, z Východofranské říše vzniklo Německo).
Východofranská říše se dělila na 5 kmenových vévodství:
1. Sasko
2. Bavorsko
3. Švábsko
4. Franky
5. Lotrinsko.
Prvním vládcem Východofranské říše byl Karlovec Ludvík Němec, který připojil Korutany, Kraňsko a Východní Marku (pohraniční oblasti, později Rakousko). V devátém století našeho letopočtu bojovali proti Velké Moravě a proti Normanům. V roce 911 zemřel poslední vládce z rodu Karla Velikého (Ludvík Dítě) a moc zůstala v rukou feudálům (=> roztříštěnost).
V roce 919 si feudálové zvolili svéhokrále, saského vévodu Jindřicha I. Ptáčníka. Za jeho vlády ohrožovali střední Evropu Maďaři (polovina 10. století), a proto s nimi uzavřel příměří a začal si podmaňovat polabské Slovany. V roce 929 zavázal knížete Václava (sv.) k platbě „tributu pacis“ (poplatku za mír).
Po Jindřichovi nastoupil na Východofranský trůn Ota I., který v roce 955 na řece Lechu porazil společně s Boleslavem I. (knížetem českým) Maďary. Jako odměnu za pomoc ve válce proti Berengarovi, který okupoval severní papežské státy, byl Ota I. v roce 962 v Římě korunován na císaře (= pokus o obnovu Římského impéria), čímž vznikla Svatá říše Římská (v 15. století přidáno ‘národa Německého’). Římským císařem se mohl stát jen německý král.
V 11. století se však říše fakticky rozpadla a jednotlivé části (mimo jiné i České království) byly samostatné, podřízené Svaté říši římské pouze formálně.
V roce 1126 Albrecht Medvěd společně s králem Lotharem bojoval proti českému knížeti Soběslavovi a po prohrané bitvě u Chlumce padl do zajetí...
V 5. století se na území dnešního Německa vytvořily první kmenová vévodství, která však byla postupně včleněna do Franské říše. Po smrti Karla Velikého dochází k úpadku říše. V roce 843 rozdělila Verdunská smlouva Franskou říši na Východofranskou, Středofranskou a Západofranskou říši. Tyto říše se staly základem středověkých říší (z říše Západofranské vzešla Francie, z Východofranské říše vzniklo Německo).
Východofranská říše se dělila na 5 kmenových vévodství:
1. Sasko
2. Bavorsko
3. Švábsko
4. Franky
5. Lotrinsko.
Prvním vládcem Východofranské říše byl Karlovec Ludvík Němec, který připojil Korutany, Kraňsko a Východní Marku (pohraniční oblasti, později Rakousko). V devátém století našeho letopočtu bojovali proti Velké Moravě a proti Normanům. V roce 911 zemřel poslední vládce z rodu Karla Velikého (Ludvík Dítě) a moc zůstala v rukou feudálům (=> roztříštěnost).
V roce 919 si feudálové zvolili svéhokrále, saského vévodu Jindřicha I. Ptáčníka. Za jeho vlády ohrožovali střední Evropu Maďaři (polovina 10. století), a proto s nimi uzavřel příměří a začal si podmaňovat polabské Slovany. V roce 929 zavázal knížete Václava (sv.) k platbě „tributu pacis“ (poplatku za mír).
Po Jindřichovi nastoupil na Východofranský trůn Ota I., který v roce 955 na řece Lechu porazil společně s Boleslavem I. (knížetem českým) Maďary. Jako odměnu za pomoc ve válce proti Berengarovi, který okupoval severní papežské státy, byl Ota I. v roce 962 v Římě korunován na císaře (= pokus o obnovu Římského impéria), čímž vznikla Svatá říše Římská (v 15. století přidáno ‘národa Německého’). Římským císařem se mohl stát jen německý král.
V 11. století se však říše fakticky rozpadla a jednotlivé části (mimo jiné i České království) byly samostatné, podřízené Svaté říši římské pouze formálně.
V roce 1126 Albrecht Medvěd společně s králem Lotharem bojoval proti českému knížeti Soběslavovi a po prohrané bitvě u Chlumce padl do zajetí...
Naposledy upravil(a) Ryksa dne 23 bře 2007 12:10, celkem upraveno 9 x.
askanier
tak třeba tady je v němčině přehled braniborských askánců http://www.genealogie-mittelalter.de/as ... index.html
mimochodem "slovanobijec" Albrecht Medvěd provdal dvě ze svých dcer za významné české šlechtice - jedna se stala manželkou Vladislava (+1165), nejstaršího syna Soběslava I. (toho, který se měl stát Soběslavovým nástupcem, ale nestal se jím), druhá, Gertruda, si vzala muže, který byl velkou oporou "soběslavovcům" znepřátelené větve "vladislavovců" - Děpolta (+1167).
mimochodem "slovanobijec" Albrecht Medvěd provdal dvě ze svých dcer za významné české šlechtice - jedna se stala manželkou Vladislava (+1165), nejstaršího syna Soběslava I. (toho, který se měl stát Soběslavovým nástupcem, ale nestal se jím), druhá, Gertruda, si vzala muže, který byl velkou oporou "soběslavovcům" znepřátelené větve "vladislavovců" - Děpolta (+1167).
Tekla. Z pekla? Kdepak! Z nebe. Trochu to tam zebe...
asig
zajímavej je i tenhle http://www.genealogie-mittelalter.de/ge ... +_936.html Asig, který by měl taky k askáncům patřit
dovolím si sem postnout to, co jsem o něm psala jinde... snad to nebude příliš vytržený z kontextu
Jindřich Ptáčník umírá
Memleben, Sasko, 2. červenec roku 936
Německý král Jindřich I. se již z následků mozkové příhody nezotavil. Zemřel 2. července a ačkoliv ve své závěti jasně stanovil syna Otu svým nástupcem a dědicem říšského trůnu, nevyvíjela se situace pro čtyřiadvacetiletého Otu tak jednoduše, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Polabí, červenec roku 936
Krátce po Jindřichově smrti se opět bouří lutický kmen Ratarů a zbavuje se představitelů německé moci na svém území.
Čechy, červenec roku 936
Také český kníže po obdržení zpráv o skonu německého krále vyráží na plánovanou výpravu. Jeho cílem je dobýt sídlo knížete, jehož jméno se bohužel nedochovalo. Podle kronikáře Widukinda se jednalo o Sasům podřízeného sousedního vládce, jakéhosi „subregula“ (podkrále). Když se ten dozvěděl, že na něj Boleslav hodlá zaútočit, obrátil se s žádostí o pomoc na saský dvůr. Ota, ačkoliv měl spoustu práce s pohřbem otce a přípravou své korunovace, jeho přání vyhoví a posílá mu na pomoc hned dvě vojenské jednotky.
Smrt hraběte Asiga
28. červenec roku 936
Boleslav, jenž k hradu sousedního knížete – patrně na Míšeňsku – přichází se svým vojskem, je od zvědů informován, že knížeti míří na pomoc ze Saska a Durynska hned dvě armády.
„Je mu pak poslán Asic s legií Merseburských a s bojovníky z Hassegau a je mu přidáno i vojsko Durynků.“ (Widukind z Corvey)
Hrabě Asig (Asic) je pravděpodobně synem vojevůdce Thietmara (v té době již patrně zemřelého), nám dobře známého důvěrníka a rádce Otova otce Jindřicha. Asig má ještě dva bratry – Siegfrieda a Gera. O obou ještě uslyšíme.
„Byla pak ona legie shromážděna z lupičů. Král Jindřich totiž, ač byl dosti přísný vůči cizincům, za všech okolností byl mírný ke svým; tak kohokoli viděl ze zlodějů a lupičů silné ruky a schopného k válkám, ušetřil jej zasloužilého trestu, umisuje jej mezi podhradskými Merseburskými, dav mu pole a zbraně, poručil mu ovšem chránit vlastní, ale vůči barbarům, pokud by se odvážili, aby prováděli loupeže. Tím tudíž shromážděné množství lidí vydalo plnou legii k výpravě. Boleslav však uslyšev o saském vojsku a že proti němu jdou zvláš Sasové a zvláš Durynkové, i sám rozděliv své druhy, jak byl bystrého úsudku, rozhodl se vytáhnout proti obojímu vojsku. Avšak Durynkové jakmile viděli, že nepřátelé znenadání proti nim postupují, unikli útěkem nebezpečí. Asic však se Sasy a ostatními pomocnými sbory neváhaje vtrhne na nepřátele a největší část jejich zbraněmi rozptýlil, ostatní donutil prchnout a jako vítěz se vrátil k táboru.“ (Widukind z Corvey)
Asig, spokojený s vítězstvím, v tuto chvíli netuší, že bude na Durynky čekat marně. Protože nemá žádné informace o úspěchu Boleslavových mužů, poleví jeho ostražitost a dovolí svým vojákům, aby si odpočinuli a ošetřili zraněné. Jeho rozhodnutí jej bude stát tu nejvyšší cenu.
Kníže Boleslav zatím shromáždí obě části svého vojska a nejspíše poté, co jej jeho zvědové zpraví o tom, že Asig podcenil situaci, rozhodne se využít momentu překvapení a opět na Sasy zaútočit.
„Boleslav pak vida naše vojsko rozptýlené, jiné stahující výstroj z padlých, jiné občerstvující svá těla, jiné zaměstnané shromažďováním plev pro koně, spojuje zahnané a vracející se vojsko vpadl náhle na nepřipravené a čerstvým vítězstvím ukojené, a vůdce se vším naším vojskem zničil.“ (Widukind z Corvey)
Sasové jsou na hlavu poraženi, jejich vojevůdce Asig zabit. Boleslavovy ztráty naopak nejsou nijak výrazné, protože se vzápětí vydává k nedaleko ležícímu sídlu sousedního knížete, jenž se nedočkal podpory z Říše.
„Pronikaje odtud k hradu podkrále, zmocnil se ho prvním útokem a až po dnešní den jej učinil pustým. A tato válka trvala až do čtrnáctého roku královy vlády.“ (Widukind z Corvey)
Český kníže tedy panství „vicina subregula“ ovládne a připojí ke svému knížectví. Jak se Widukind zmiňuje, tato Boleslavova akce odstartuje dlouholetý konflikt mezi ním a německým králem Otou, který se potáhne až do roku 950.
Není známo, kde toto panství leželo, ale vzhledem k tomu, že se pravděpodobně nalézalo nedaleko saských a durynských hranic, mohlo se jednat o hrad na území srbských Glomačů (Daleminců). Jak víme, právě tyto kraje v zimě 928/29 dobyl Jindřich Ptáčník a učinil jejich vládce poplatným Říši. Popustíme-li ještě trochu uzdu své fantazii, pak nás snadno napadne, že Boleslav si v roce 936 jen vzal zpět to, co mu (či spíše jeho otci a bratru) patřilo do Ptáčníkova tažení. Glomačsko sousedilo s Horní Lužicí obývanou rovněž Srby, mimo jiné i Milčany, tedy kmenem, z nějž podle legend pocházela Boleslavova babička Ludmila, dcera srbského knížete Slavibora. Ačkoliv tato úvaha zůstane pouhou spekulací, je docela dobře možné, že bylo srbské knížectví volně připojeno k Čechám již od 50. let 9. století (tedy od doby, kdy pravděpodobně vládl Ludmilin otec), kdy Srbové, Daleminci a Čechové začali uplatňovat společnou zahraniční politiku vůči Východofranské říši, odrážející se například ve společných vojenských akcích. Navíc území kmene Milčanů s centrem v Budyšíně (Bautzen) sousedilo na východě se Slezskem, se střediskem ve Vratislavi (Wroclav), důležité obchodní křižovatce, kterou podle polských legend založil Boleslavův otec Vratislav a která nese i jeho jméno. A jak uvidíme, právě kontrola obchodních tras procházejících českým knížectvím a snaha ovládnout i další území, kterými tyto stezky vedly, se staly hlavním programem Boleslavovy vlády.
Čeští historici však stále raději hledají území, na kterém „vicinus subregulus“ zmiňovaný Widukindem vládl, uvnitř české kotliny, nejčastěji v Severozápadních Čechách, například na Žatecku.
dovolím si sem postnout to, co jsem o něm psala jinde... snad to nebude příliš vytržený z kontextu
Jindřich Ptáčník umírá
Memleben, Sasko, 2. červenec roku 936
Německý král Jindřich I. se již z následků mozkové příhody nezotavil. Zemřel 2. července a ačkoliv ve své závěti jasně stanovil syna Otu svým nástupcem a dědicem říšského trůnu, nevyvíjela se situace pro čtyřiadvacetiletého Otu tak jednoduše, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Polabí, červenec roku 936
Krátce po Jindřichově smrti se opět bouří lutický kmen Ratarů a zbavuje se představitelů německé moci na svém území.
Čechy, červenec roku 936
Také český kníže po obdržení zpráv o skonu německého krále vyráží na plánovanou výpravu. Jeho cílem je dobýt sídlo knížete, jehož jméno se bohužel nedochovalo. Podle kronikáře Widukinda se jednalo o Sasům podřízeného sousedního vládce, jakéhosi „subregula“ (podkrále). Když se ten dozvěděl, že na něj Boleslav hodlá zaútočit, obrátil se s žádostí o pomoc na saský dvůr. Ota, ačkoliv měl spoustu práce s pohřbem otce a přípravou své korunovace, jeho přání vyhoví a posílá mu na pomoc hned dvě vojenské jednotky.
Smrt hraběte Asiga
28. červenec roku 936
Boleslav, jenž k hradu sousedního knížete – patrně na Míšeňsku – přichází se svým vojskem, je od zvědů informován, že knížeti míří na pomoc ze Saska a Durynska hned dvě armády.
„Je mu pak poslán Asic s legií Merseburských a s bojovníky z Hassegau a je mu přidáno i vojsko Durynků.“ (Widukind z Corvey)
Hrabě Asig (Asic) je pravděpodobně synem vojevůdce Thietmara (v té době již patrně zemřelého), nám dobře známého důvěrníka a rádce Otova otce Jindřicha. Asig má ještě dva bratry – Siegfrieda a Gera. O obou ještě uslyšíme.
„Byla pak ona legie shromážděna z lupičů. Král Jindřich totiž, ač byl dosti přísný vůči cizincům, za všech okolností byl mírný ke svým; tak kohokoli viděl ze zlodějů a lupičů silné ruky a schopného k válkám, ušetřil jej zasloužilého trestu, umisuje jej mezi podhradskými Merseburskými, dav mu pole a zbraně, poručil mu ovšem chránit vlastní, ale vůči barbarům, pokud by se odvážili, aby prováděli loupeže. Tím tudíž shromážděné množství lidí vydalo plnou legii k výpravě. Boleslav však uslyšev o saském vojsku a že proti němu jdou zvláš Sasové a zvláš Durynkové, i sám rozděliv své druhy, jak byl bystrého úsudku, rozhodl se vytáhnout proti obojímu vojsku. Avšak Durynkové jakmile viděli, že nepřátelé znenadání proti nim postupují, unikli útěkem nebezpečí. Asic však se Sasy a ostatními pomocnými sbory neváhaje vtrhne na nepřátele a největší část jejich zbraněmi rozptýlil, ostatní donutil prchnout a jako vítěz se vrátil k táboru.“ (Widukind z Corvey)
Asig, spokojený s vítězstvím, v tuto chvíli netuší, že bude na Durynky čekat marně. Protože nemá žádné informace o úspěchu Boleslavových mužů, poleví jeho ostražitost a dovolí svým vojákům, aby si odpočinuli a ošetřili zraněné. Jeho rozhodnutí jej bude stát tu nejvyšší cenu.
Kníže Boleslav zatím shromáždí obě části svého vojska a nejspíše poté, co jej jeho zvědové zpraví o tom, že Asig podcenil situaci, rozhodne se využít momentu překvapení a opět na Sasy zaútočit.
„Boleslav pak vida naše vojsko rozptýlené, jiné stahující výstroj z padlých, jiné občerstvující svá těla, jiné zaměstnané shromažďováním plev pro koně, spojuje zahnané a vracející se vojsko vpadl náhle na nepřipravené a čerstvým vítězstvím ukojené, a vůdce se vším naším vojskem zničil.“ (Widukind z Corvey)
Sasové jsou na hlavu poraženi, jejich vojevůdce Asig zabit. Boleslavovy ztráty naopak nejsou nijak výrazné, protože se vzápětí vydává k nedaleko ležícímu sídlu sousedního knížete, jenž se nedočkal podpory z Říše.
„Pronikaje odtud k hradu podkrále, zmocnil se ho prvním útokem a až po dnešní den jej učinil pustým. A tato válka trvala až do čtrnáctého roku královy vlády.“ (Widukind z Corvey)
Český kníže tedy panství „vicina subregula“ ovládne a připojí ke svému knížectví. Jak se Widukind zmiňuje, tato Boleslavova akce odstartuje dlouholetý konflikt mezi ním a německým králem Otou, který se potáhne až do roku 950.
Není známo, kde toto panství leželo, ale vzhledem k tomu, že se pravděpodobně nalézalo nedaleko saských a durynských hranic, mohlo se jednat o hrad na území srbských Glomačů (Daleminců). Jak víme, právě tyto kraje v zimě 928/29 dobyl Jindřich Ptáčník a učinil jejich vládce poplatným Říši. Popustíme-li ještě trochu uzdu své fantazii, pak nás snadno napadne, že Boleslav si v roce 936 jen vzal zpět to, co mu (či spíše jeho otci a bratru) patřilo do Ptáčníkova tažení. Glomačsko sousedilo s Horní Lužicí obývanou rovněž Srby, mimo jiné i Milčany, tedy kmenem, z nějž podle legend pocházela Boleslavova babička Ludmila, dcera srbského knížete Slavibora. Ačkoliv tato úvaha zůstane pouhou spekulací, je docela dobře možné, že bylo srbské knížectví volně připojeno k Čechám již od 50. let 9. století (tedy od doby, kdy pravděpodobně vládl Ludmilin otec), kdy Srbové, Daleminci a Čechové začali uplatňovat společnou zahraniční politiku vůči Východofranské říši, odrážející se například ve společných vojenských akcích. Navíc území kmene Milčanů s centrem v Budyšíně (Bautzen) sousedilo na východě se Slezskem, se střediskem ve Vratislavi (Wroclav), důležité obchodní křižovatce, kterou podle polských legend založil Boleslavův otec Vratislav a která nese i jeho jméno. A jak uvidíme, právě kontrola obchodních tras procházejících českým knížectvím a snaha ovládnout i další území, kterými tyto stezky vedly, se staly hlavním programem Boleslavovy vlády.
Čeští historici však stále raději hledají území, na kterém „vicinus subregulus“ zmiňovaný Widukindem vládl, uvnitř české kotliny, nejčastěji v Severozápadních Čechách, například na Žatecku.
Tekla. Z pekla? Kdepak! Z nebe. Trochu to tam zebe...
Shrnuto:
Albrecht I. Braniborský(1100-1170), zvaný Medvěd, se s králem Lotharem zúčastnil bitvy u Chlumce v roce 1126. Porazit českého knížete Soběslava se ale nepodařilo a naopak Medvěd spolu s Lotharem III. upadne do zajetí. Vše si však vynahradí v pozdějších letech. Proslavil se tím, že vyhnal Slovany na pravobřežním Labi a získal tak území Severní Marky. V roce 1157 se stal zakladatelem Braniborské Marky a na dobytém hradišti na území dnešního Berlína nechal postavit hrad Špandavu. Dokonale se postaral o své nástupce. Nejstarší syn Ota I.(1126-1184) obdržel Braniborsko a stal se zakladatelem rodu markrabat braniborských. Syn Bernhard (1140-1212) se stal saským vévodou, další ze synů Heřman (1130-1176) získal Orlamünde. Dvě dcery provdává do Čech, z nichž jednu za Přemyslovce, předpokládaného Soběslavova dědice, Vladislava a druhou Gertrudu za významného Přemyslovce Děpolta, syna Vladislava I. a bratra Vladislava II....
Albrecht I. Braniborský(1100-1170), zvaný Medvěd, se s králem Lotharem zúčastnil bitvy u Chlumce v roce 1126. Porazit českého knížete Soběslava se ale nepodařilo a naopak Medvěd spolu s Lotharem III. upadne do zajetí. Vše si však vynahradí v pozdějších letech. Proslavil se tím, že vyhnal Slovany na pravobřežním Labi a získal tak území Severní Marky. V roce 1157 se stal zakladatelem Braniborské Marky a na dobytém hradišti na území dnešního Berlína nechal postavit hrad Špandavu. Dokonale se postaral o své nástupce. Nejstarší syn Ota I.(1126-1184) obdržel Braniborsko a stal se zakladatelem rodu markrabat braniborských. Syn Bernhard (1140-1212) se stal saským vévodou, další ze synů Heřman (1130-1176) získal Orlamünde. Dvě dcery provdává do Čech, z nichž jednu za Přemyslovce, předpokládaného Soběslavova dědice, Vladislava a druhou Gertrudu za významného Přemyslovce Děpolta, syna Vladislava I. a bratra Vladislava II....
Naposledy upravil(a) Ryksa dne 24 bře 2007 14:18, celkem upraveno 3 x.
braniborska marka
Jo tak tady je třeba text k vytvoření Braniborské marky - je tam historie toho území od 10. století...
http://www.genealogie-mittelalter.de/pa ... nburg.html
http://www.genealogie-mittelalter.de/pa ... nburg.html
Tekla. Z pekla? Kdepak! Z nebe. Trochu to tam zebe...
Re: askanier
DÌPOLD (+ 1167 Ankona v Itálii) - český údělný kníže z rodu PřemyslovcůTekla píše:tak třeba tady je v němčině přehled braniborských askánců http://www.genealogie-mittelalter.de/as ... index.html
mimochodem "slovanobijec" Albrecht Medvěd provdal dvě ze svých dcer za významné české šlechtice - jedna se stala manželkou Vladislava (+1165), nejstaršího syna Soběslava I. (toho, který se měl stát Soběslavovým nástupcem, ale nestal se jím), druhá, Gertruda, si vzala muže, který byl velkou oporou "soběslavovcům" znepřátelené větve "vladislavovců" - Děpolta (+1167).
Po odchodu svého bratra a panujícího knížete Vladislava II. na křížovou výpravu do Palestiny se Děpold stal správcem země. "Mocnou rukou pořádek udržoval a knížete Soběslava po trůnu bažícího zajal," jak píše J. Malý. V roce 1153 se oženil s Gertrudou, dcerou markraběte Albrechta Medvěda. Poté několikrát provázel Vladislava II. na válečných taženích a vypravil se s ním i roku 1158 do Itálie, aby se účastnil obléhání Milána s císařem Fridrichem Barbarossou. Několikrát sám vedl do Itálie pomocné sbory z Čech a nakonec tu také našel i smrt při morové epidemii za obléhání Ankony. Jeho potomci, Děpoldici, tvořili jednu z větví Přemyslovců, jejíž členové měli úděl v severních Čechách, avšak nikdy nezasedli na knížecí stolec.
(fh)
Fiala Z.: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995-1310, Praha 1965; Pokračovatelé Kosmovi, Praha 1974
Naposledy upravil(a) Ryksa dne 25 bře 2007 14:57, celkem upraveno 1 x.
-
Ježek
- Král
- Příspěvky: 4022
- Registrován: 01 lis 2005 19:01
- Bydliště: Železné Hory/Praha
- Has thanked: 61 times
- Been thanked: 18 times
Re: askanier
Já se Děpoltici docela zabývám - https://www.e-stredovek.cz/post/depoltici/Ryksa píše: DÌPOLD (+ 1167 Ankona v Itálii) - český údělný kníže z rodu Přemyslovců
Na nejmladšího syna knížete Vladislava I. už nevybyl obvyklý úděl na Moravě, a tak mu otec přidělil vládu nad územím okolo Jemnice. Děpold se pak spojil s ostatními moravskými údělníky a napadl 1145 biskupa Jindřicha Zdíka, což mu vyneslo papežskou klatbu a rozhřešení dosáhl, až když vykonal pou do Říma.
Jeho potomci, Děpoldici, tvořili jednu z větví Přemyslovců, jejíž členové měli úděl v severních Čechách, avšak nikdy nezasedli na knížecí stolec.
A v rejstříku jednoduché profily, ale mám uplně jiné informace.
Děpolt se zapojil do odboji proti Zdíkovi - nešlo o povstání údělníků (smířeni s Vladislavem byli již v roce 1143, ale o napadení biskupa, jemuž nedávno Konrád III. rozšířil pramovoce. Děpolt je v papežských listinách zmíněn proto (domnívá se P. Kopal), že k napadení došlo u Usobrna (Vzobren), biskup se stáhl do Litomyšle, což bylo na jeho údělu. JIž tehdy tedy podle něho vlastnil chrudimskou, hradeckou a čáslavskou kastelánii. Já s tím souhlasím a dodávám, že to mohlo být za úspěšnou obranu Hradu v roce 1142.
O tom Jemnicku jsem nikdy neslyšel, stejně jako o cestě do Říma...
Omlouvám se za odbočení, Děpoltici jsou zajímavé téma (možná do jiné diskuse).
Známe ještě několik případů, kdy měli různí Přemyslovci za manželky sestry (sestry z Bergu manželky Vladislava a Oty II.), hlavně ale Judita Durynská a Cecílie - dcery durynského lantkraběte Ludvíka - manželky oponentů Vladislava II. a Oldřicha.
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
-
Ježek
- Král
- Příspěvky: 4022
- Registrován: 01 lis 2005 19:01
- Bydliště: Železné Hory/Praha
- Has thanked: 61 times
- Been thanked: 18 times
Tažení v roce 1147
Albrcht Medvěd společně s Jindřichem Lvem ( https://www.e-stredovek.cz/post/jindrich-lev/) vede křížovou výpravu saských feudálů, některých polských knížat, Dánů (také náš biskup Jindřich Zdík) v létě 1147 proti pohanským Slovanům. Výprava skončila ale neúspěšně i přes sílu útočníků špatně. Vincentius uvádí, že spíše o víru šlo saským feudálům o půdu.
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
Braniborské pøispìní k volbì Rudolfa Habsb.
Podle Rappa - kurfiřti neměli k Přemyslu Otakarovi II. příliš sympatií a vyčítali mu, že hromadí državy bez ohledu na dobové zvyklosti. Z hlediska principiálního mohl uprázděnými lény disponovat jen vladař nad říší, ale český král využil zániku císařské moci, aby se zmocnil Kraňska a Korutan. Volba nového římského krále ale měla být jednomyslná. Mělo se jí tedy zúčastnit všech sedm kurfiřtů a shodně prohlásit někoho z uchazečů římským králem. Kurfiřti tedy nahradili hlas PO II. vévodou bavorským. Přemysl byl přesvědčen, že se kurfiřti neshodnou a oni ho převezli. Hlas dal tehdy 1.10.1273 Jan II. ze starší jánské linie, která se na základě primogenitury při říšských volbách více prosazovala.
Naposledy upravil(a) acoma dne 27 kvě 2007 21:32, celkem upraveno 1 x.
Prožitek není to, co se vám stane, prožitek je to, jak naložíte s tím, co se vám stalo!
Askánská kandidatura na øímský trùn
Po smrti Viléma Holandského v r. 1256 se pokusil o kandidaturu na římský trůn Ota III. , švagr českého krále Přemysla Otakara II. (manželka Božena). Otova kandidatura byla podporována saským vévodou Albrechtem a braniborským markrabětem Janem II. Nakonec si pro nevelký ohlas vše rozmyslel a stáhl se.
Prožitek není to, co se vám stane, prožitek je to, jak naložíte s tím, co se vám stalo!
Mecenášové
Ota V. i Ota IV. Se Šípem patřili k velkým mecenášům rytířské dvorské kultury, na jejich braniborských dvorech se to zpěvci jen hemžilo a byl mezi nimi i Frauenlob.
Naposledy upravil(a) acoma dne 12 pro 2007 22:03, celkem upraveno 1 x.
Prožitek není to, co se vám stane, prožitek je to, jak naložíte s tím, co se vám stalo!
-
Ježek
- Král
- Příspěvky: 4022
- Registrován: 01 lis 2005 19:01
- Bydliště: Železné Hory/Praha
- Has thanked: 61 times
- Been thanked: 18 times
Medvìd Albrecht
V souvislosti s Jaxou jsem se trochu zabýval expansí Albrechta Medvěda. Jak je v článku zmíněno, Albrecht získal závětí knížete Přibyslava území Havolanů, musel o něj několik let bojovat, v roce 1154 jej ztratil o 3 roky později získal, založil Berlín a vůbec braniborskou marku, jíž se stal 1. markrabětem ...
Historia to relacja, większością kłamliwa, ze zdarzeń, większością nieistotnych, zdawana nam przez historyków, większością durniów.
-
Viola
- Královna
- Příspěvky: 2718
- Registrován: 02 led 2007 15:55
- Has thanked: 8 times
- Been thanked: 7 times
Je otázka, do jaké míry to z jeho strany byla jen jeho neschopnost udržet na uzdě své podřízené a do jaké míry to byl úmysl. Já osobně se domnívám, že to byla kombinace obojího, ale vybírat astronomické výkupné za "péči" o příbuzného, pokud je země vybrakovaná v důsledku nezvládnutí choutek jeho podřízených... No nevím nevímBertoldus, frater Templi píše:Ota Dlouhý si fakt nezaslouží ty hloupé odsudky české nacionalistické historiografie, on byl vždy věrný Přemyslovcům a ani nemusel. Že nedokázal spravovat v interregnu české země, to bylo proto, že byl rytíř, trošku rváč a hodně dobrodruh.
.Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host