Ježek píše:Tak mne napadá, je reflektováno, že Jan Lucemburský přišel během relativně krátké doby, jak o otce, matku, tak i strýce? Jaký to mělo vliv na jeho psychiku a na jeho politická rozhodnutí?
No vliv na psychiku nemůžeme moc posoudit, dá se předpokládat, že se ho to lidsky velice dotklo - strýce obdivoval , ostatně Walram Lucemburský měl pověst udatného rytíře, kterému nic lidského nebylo cizí
, a já osobně mám teorii, že na Janově celoživotnímu obdivu a uctívání rytířských ideálů měl strýcův odkaz velký vliv, matku zbožnoval a otec byl jeho vzor. Lucemburská rodina byla, jak se zdá, i jak ukazují události jejich životů skutečně fungující a milující.
Politických rozhodnutí se to však příliš nedotklo, ani dotknout nemohlo, Jan neměl vůbec čas truchlit, ale k tomu se ještě vrátím.
Koho však ta úmrtí zasáhla do takové hloubi, že ztratil skoro všechnu politickou soudnost byl Janův otec, Brescie krvavě zaplatila za smrt jeho bratra a po smrti manželky se tento muž , současníky popisovaný jako vlídný, laskavý a příjemný, veselý a občas mnohomluvný - změnil a počínal si nesmírně krutě, čímž samozřejmě vyvolal po celé Itálii bouřlivou protireakci - dalo se to čekat, on ale nedbal, bud´už ztratil veškerou politickou i lidskou soudnost, nebo už mu to bylo jedno.
Jan neměl moc času na nějaké oplakávání matky a strýce nebot´ byl otcem povolán, aby mu přišel s říšškou hotovostí na pomoc, a Jan tudíž začal okamžitě s přípravami. Bohužel to nebylo tak jednoduché, on sám byl zadlužen, českým a moravským pánům se do "podniku", který se jich, jak si mysleli netýkal, moc nechtělo (v tom jsme se od středověku zdá se moc nezměnili), do toho Eliška poprvé rodila .. asi čekal co to bude, a příznačné asi je, že děvčeti, které se narodilo, dali jméno Markéta, po babičce. Další zdršžení způsobili říšští páni, na které musel čekat, takže s pomocí otci vyrazil dost pozdě a na cestě se dozvěděl o jeho smrti.
Bylo mu sedmnáct, a zase - dle mé teorie, tímhle dost dospěl, a opět si nemohl dovolit luxus nějakého dlouhého truchlení, říšská hotovost měla po takové zprávě samozřejmě tendence se jako vždycky rozprchnout a bylo Janovou zásluhou, že se tak úplně nestalo.
Jeho počínání po otcov smrti kladně hodnotí i Petr Žittavský.
Je jasné, že v těch prvních chvílích po otcově smrti se úporně držel myšlenky navázat na jeho nedokončené poslání sám, ale i díky Balduinovi a nechuti kuřfiřtů mu došlo, že nemá šanci (hlavní argument proti Janovi - ten oficiální, samozřejmě byl, že je moc mladý, že na císaře ještě nemá věk, ale šlo především o tom, že byl Lucemburk. Jan pak dal na Balduina a v následující volbě podpořil Ludvíka Bavora, proti Fridrichovi Sličnému, prostě menší zlo, hlavně ne Habsburk. jestli si pak za to někdy nedával, nevíme, ale asi jo
.
Co by mě však v této souvislosti zajímalo, je to zmínka , kterou na té minulé přednášce zmínil Robert Antonín, že Janovy snahy po otcově smrti byly v českém prostředí , rozuměj hlavně na Zbraslavi
hodnoceny kladně, zatímco v říši psali , že dělal jen zmatek - a já jsem se chtěla, ale nestihla zeptat , jaký zmatek měl na mysli, nebo alespoň kde si to mohu najít.
.