Fórum zájemců o historii

Blaze tomu, kdo rád vzpomíná svých otců a vesel baví posluchače o jejich činech.
Právě je 02 čer 2020 09:30

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 9 ] 
Autor Zpráva
PříspěvekNapsal: 06 úno 2017 22:34 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1658
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Suchánek, Drahomír: Imperium et sacerdotium; Říšská církev na přelomu prvního a druhého tisíciletí. Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2011.
http://www.ff.cuni.cz/fakulta/vydavatel ... /fontes/#4

Kniha je o vztahu říše a církve kolem roku 1000. Říše byla v té době nejstabilnější částí křesťanského světa, vznikala tu specifická situace v podobě tzv. říšské církve.

Knihu vydala Filosofická fakulta Univerzity Karlovy a je psaná odborně, i formou - to znamená, že není psána na křídovém papíře se spoustou barevných obrázků. Kniha je brožovaná, černobílé obrázky až na konci knihy (a ještě jde o náboženské malby, které jsou rozebírány jinde).
Na každé straně textu jsou pod čarou poznámky - nejvíce odkaz na německy psané dílo, nebo latinská citace dobového díla. Ono to může působit odrazujícím dojmem, až moc odborně a nepřístupně, ale není to tak. Ten text má díky tomu spád, protože autor píše sled myšlenek, nemusí každou z nich obhajovat nebo rozvíjet, prostě jen odkáže, kde už se ta myšlenka probírala.. A text je v něčem trochu podobný, jako když píšu já o této nebo jiné knize - pár myšlenek, které mě zaujaly nejvíc (i když v knize to je víc strukturované a navazující), nemusí se vypisovat všechna data z toho období od A do Z, nemusí se rozepisovat všechny rodokmeny, prostě je to rozbor tehdejšího myšlení.
S těmi informacemi pod čarou autor nijak zvlášť nepolemizuje, až je mi to někdy divné. Třeba podle legend měl císař Ota III. před smrtí prohlásit, že by chtěl přijmout řeholní roucho - to je u císaře neobvyklé, císař (nebo král) byl Bohem pomazaná, jedinečná osoba, bez které nemůže existovat řád křesťanského světa.. A odchod císaře do kláštera by řád prostě narušil.. Nakolik je to jen legendární motiv, nebo nakolik si chtěl Ota alespoň před úmrtím navléknout roucho, to se tu nerozebírá..

Kniha má tři části, první je o vládě Jindřicha I. a Oty I. a II. (ti nemají ani nějakou zvláštní kapitolu věnovanou sobě). Druhá část o Otovi III., třetí část je hlavní, o Jindřichovi II., později svatořečeném.


***

Na úvod - Západ před rokem 1000 procházel dezorganizací způsobenou jednak úpadkem kultury po pádu Západořímské říše, úpadkem centrální moci po rozpadu franské říše a vinou nepřátelských zásahů zvenčí (muslimové, Vikingové, Uhři).

Upadá i moc církve. Papež má co dělat, aby uhájil svou pozici v Římě. "Národní" církve jsou pod palbou šlechty, která uzurpuje církevní majetek a na církevní místa dosazuje své příbuzné bez řádné průpravy nebo motivace.
Ale např. ve městech, kde se ztrácí vliv šlechty nebo krále, přebírá často správu místní biskup, tam církevní autorita naopak roste.

Církev se brání dvěma způsoby. Zaprvé "horizontálně", spojením svých sil na nějakém území. Odtud vzešly ideje typu Božího míru, kdy se zakazovalo v určité dny válčit nebo krást církevní majetek.
Zadruhé se církev bránila "vertikálně", spojením se silnou, nejčastěji královskou autoritou. Klasickým příkladem budiž pozvání Karla Velikého papežem Lvem na pomoc proti Langobardům, což vyústilo v Karlovu císařskou korunovaci. Papež jednak využil královskou moc, jednak ji ještě přede všemi podpořil na jejím lesku.

I "národní" církve hledaly ochranu u autority. Mohl jí být buď papež, to když v rámci clunyjského hnutí vznikaly kláštery podřízené přímo papeži, a ne podřízené šlechtě, která pak majetku kláštera z využívala (z důvodu, že klášter založila).

Druhou možností bylo hledat ochranu u místního krále, což byl dá se říci úspěšný krok. Hlavně to fungovalo ve státech, které byly dále z vlivu papeže. Zatímco ve Francii tak rostlo ono clunyjské reformní hnutí, tak ve střední Evropě a říši zafungovalo reformní hnutí z kláštera v Gorze. Gorzské reformované kláštery nacházely ochranu u místního panovníka a byly mu loajální (aniž by to muselo nutně předjímat rozštěpení církve v boji o investituru)..

Pokud tedy Boleslav II. pozval do kláštera Ostrova gorzské reformátory, je uváděn důvod, že chtěl mít beproblémové mnichy oddané vládci konkrétního státu (obzvláště po zkušenostech se sv. Vojtěchem, který velel Břevnovu a který dával najevo nelibost s knížecími kroky). Ostrovští mniši potřebovali zase někoho, kdo je v této divoké době ubrání před zásahy velmožů, a papež to být nemohl, pouze kníže.. Ta volba byla oboustranně logická a nebyla zaměřena proti někomu..

***

Bouřlivé vztahy papeže a říšského krále se odvíjejí od r. 955, kdy papež Jan XII. požádal Otu I. o pomoc. Ten ji poskytl a r. 962 byl korunován na císaře, v tom se opakuje historie příchodu a korunovace Karla Velikého. Ota vydal r. 962 listinu, kde potvrzuje papeži území kolem Říma, dokonce včetně takového, které bude třeba ještě ovládnout.
Papež se ale po čase cítil ohrožen na moci když ne Italy, tak naopak Otou, a snažil se ho vyhnat. Ota papeže sesadil a zavedl dohled nad volbou papeže (tím vznikl jeden z hlavních sporných bodů papežů a císařů).

Říšští vládci obecně pomáhali s církevní reformou i s růstem církevní moci, což se nakonec paradoxně obrátilo proti nim. Část reformátorů vzala za své odmítání světských zásahů do voleb biskupů a papežů, čehož vrcholem byl otevřený boj o investituru.
V tomto boji říše ztratila vliv na papežství, ale co králům zůstalo, to byla říšská církev. Ta jim zůstávala víceméně loajální i v boji s papeži.


Naposledy upravil Ingolf dne 06 úno 2017 23:44, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 06 úno 2017 23:41 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1658
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Klasický pohled na vznik říšské církve je ten, že Ota I. začal obsazovat biskupské úřady svými věrnými, kterým dal i světskou moc na svěřeném území. Mělo to být pro něho výhodné, protože biskupský úřad se nemohl dědit, tím pádem nevznikalo nějaké šlechtické, lokální centrum moci. Naopak biskup dosazený panovníkem mu měl být vděčný a věrný.
Význam biskupa měl Ota docenit při dynastické krizi a bojích let 953/54, kdy západ říše udržel v jeho prospěch jeho bratr Bruno, jinak též arcibiskup kolínský.
Suchánek tyto teze relativizuje – biskup býval dosazován z řad místní šlechty (aspoň zpočátku, protože jak píše v dalších kapitolách, Jindřich II. dosazoval naopak biskupy, kteřá nebyli spjati s místním prostředím), biskupové se také zapojovali do povstání proti králi a odvolat nepokojného biskupa bývalo prý složitější, než zpacifikovat šlechtice.

Po Brunově úmrtí r. 965 vznikla královská kaple pro výchovu hodnostářů, kteří by Bruna nějak nahradili. V kapli probíhala výchova prelátů, aby mohli nastoupit do církevních funkcí, nejčastěji biskupských Zároveň působili jakožto kaplani v nejčastějším slova smyslu, tedy sepisovatelé královských listin v královské kanceláři; a arcikaplanem a arcikancléřem v jedné osobě býval nejčastěji mohučský arcibiskup.

Budování církve ze strany panovníka vedlo k užšímu sepjetí církve se světskou mocí a k chování něco za něco. Král sice nadal biskupy nebo kláštery majetkem, ale za to očekával protislužby, tzv. servitium regis. Biskup měl třeba povinnost posílat určitý počet vojáků do válek, někdy táhli biskupové s ním. Pokud přímo nezasahovali do bojů, tak se od nich čekávala „rada“, tzn. většinou účast v poradním sboru a diplomacii (tady se spojovala i praxe kléru ohledně vyhotování listin v kanceláři).
Další částí církevních služeb byla povinnost živit krále na jeho cestách. Král stále vládl ze sedla koně, neměl stálé sídlo (i když měl sídla oblíbená nebo spjatá s dějinami jeho rodu). Karolinští vládci měli pro tyto účely falce. Pozdní Otoni falce opouštějí a nahrazují je živením se u biskupů a v klášterech...


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Sakralita krále
PříspěvekNapsal: 11 úno 2017 20:11 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1658
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Říšská církev se v něčem lišila a v něčem navazovala. Měla asi tři hlavní zdroje - křesťanské vzory, antickou císařskou tradici a germánskou sakralitu panovníka.
Samotné křesťanství bylo do říše na rozdíl narozdíl od Itálie nebo třeba jižní Francie importované, nevychází z domácích tradic rané církve.
Totéž platí o císařství, říšský císař prostě nebyl stejným vládcem jako antický císař, nehledě na sociální skladbu obyvatelstva a jeho kulturu. Ale jenom říšský vládce si na Západě činil ten nárok navazovat na antický Řím (nechávám teď stranou Franky).
Sakralita je podobná králům říše, Francie i Anglie. Vychází zřejmě nejvíc z germánských vzorů, např. merovejští králové měli mít magickou sílu v dlouhých vlasech a pár králů prý umělo léčit rukama.

***

Podle mě se germánská sakralita projevuje i v sebepojetí říšského krále/císaře. V pohanské společnosti měl král mimo světské vlády navazovat styk s bohy. Ze slovanského pojmu kňjaz vzešel jak kníže, tak kněz. V severských ságách je král vrchním obětníkem a když přijdou zlá léta, kdy král nezajistil požehnání bohů, tak lid obětuje krále..
Já tu vidím pokračování v tom, jak říšský král bere pod patronát i církev. Bere ji tím na druhou stranu autonomii, což se stává konfliktním v kontaktu s římským právem. A do přímého kontaktu s křesťanským Bohem vstupuje panovník při pomazání..

K důkazu plodného kontaktu s bohy patří i "štěstí" - kdo četl Zrzavého Orma, tak ví :) Kdo se prosadí i díky štěstí nebo "náhodě" oproti ostatním, tak má asi boží požehnání.. A týká se to nejvíce úspěšných válek.
Třeba Jindřich I. neměl při svém nástupu ani královskou krev, ani volbu, pomazání vůbec odmítl, ale měl „fortunu“, jak to nazval Widukind. To se projevovalo při válečném štěstí, kdy Jindřich pacifikoval domácí protivníky a porážel nepřátele (Dalemince, Čechy, ale hlavně Uhry).

A já nevím, jestli středověké floskule císařských listin znějící "vždy rozmnožitel říše" nesouvisejí i s tímto pojetím štěstí?
Prý to "rozmnožení" nemá vyznívat ve smyslu "augere", tedy zvětšení, ale má to značit vznešenost od římského titulu Augustus.. Nevím, jak to spojit nebo co vybrat.. Je možný, že by ve středověku přeložili Augustus jako Zvětšovatel?)


Zajímavý moment pak představuje prohraná bitva Oty II. s Araby u Cotrone r. 982. Ota tu ztratil Boží přízeň jakoby dvakrát. Jednak tu klasickou v podobě válečného štěstí, a jednak mu Bůh odepřel vítězství v bitvě s nepřáteli křesťanství, což mělo za následek o to větší pád autority. Jeho smrt následujícího roku ztrátu božího požehnání jen potvrdila.

Pomazání má spojit krále s Duchem svatým nebo s Kristem. Ota III. a Jindřich II. se tak nechávají i malovat – na obraze je dolní svět pozemský a horní svět božský s anděly nebo boží rukou, který korunuje krále. Král svou dolní polovinou těla zasahuje do lidského světa (nejčastěji sedí na trůně) a hlavou zasahuje do světa božského (ta hlava je pomazaná, tak může).
Neprve z toho vzešla idea, že král je sice volen vévody, ale už předem vyvolen Kristem. A na konci otonské doby vzešla idea, že krále vyvolil Bůh, a tudíž není potřeba nějaká lidská volba...
A pokud je král ve spojení s Bohem, tak ani jeho případné chybné kroky nejsou legitimním důvodem k odboji.. Ten je prezentován jako odboj proti božímu řádu.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Ota III. a Řím
PříspěvekNapsal: 11 úno 2017 21:30 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1658
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Otovy vztahy k Římu jsou známy kooperací s papežem Sivestrem, ale prošly méně známými peripetiemi.
Ota se vydal do Říma r. 996, ale papeže Jana XV. už nezastihl mezi živými. Ota dosadil za papeže svého bratrance Otu Korutanského jakožto Řehoře V. (996-999). Řehoř korunuje Otu na císaře (21. 5. 996). Řehoř ale požaduje obnovu privilegií Oty I. z r. 962, to je hlavně záruka rozsáhlého území pod přímou papežskou vládou. Suchánek se domnívá, že právě kvůli tomuto nároku Ota raději odjede do říše (hned v červnu 996).

V letech 996-997 upevňuje pozici v říši, zve si učence Gerberta z Aurillacu, pobude u něj sv. Vojtěch před návratem do Prahy.

V prosinci 996 byl Řehoř V. vyhnán z Říma a na popud patricije Jana Crescentia převezme papežský úřad Jan Filagathos jakožto Jan XVI. To byla ironická situace, Filagathos byl členem dvora Otovy matky Theofano, sám Byzantinec, jedním z vychovatelů malého Oty III. Do Říma r. 996 se dostal z diplomatické cesty z Byzance, kde sháněl pro Otu manželku..
Ota ale jeho počínání vyhodnotil jako zradu a nechal ho zmrzačit..

Ota se vydá na podzim 997 na druhou italskou cestu. Řehoř je dosazen zpět na papežský stolec, ale bez nároků na nějaký velký územní majetek. Naopak na synodě byla odsouzena jakožto padělek Konstantinova donace a s ní se svezlo i privilegium Oty I.
Konstantinova donace byla skutečně padělkem, resp. velmi drzým padělkem. Konstantin Veliký měl podle ní děkovat tehdejšímu papeži za své uzdravení, na výraz pokory se odstěhovat do Byzance a přenechat papežům vládu nad celou západořímskou říší..
Nedůvěru měl Ota i k privilegiu Oty I., které bylo sice pravé, ale Ota měl zřejmě k dispozici jen nějaký opis, který obsahoval věci, které v době Oty ještě nebyly..

Po Řehořově smrti dosadil císař Gerberta z Aurillacu jakožto Silvestra II. Tomu už daroval osm hrabství, ale jiných, než byla uvedena v Konstantinově donaci.

Ono se může zdát, že mladý císař, zanícený do víry, podnikající bos kajícné poutě a rokující s poustevníky, byl nějaký náboženský, ovlivitelný naivka, ale je to úplně jinak. Ota instaloval své papeže, neměl důvěru k podezřelý listinám, nenechával papeži přílišnou světskou vládu a papež měl být hlavně jakýmsi garantem císařovy sakrality..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Ota III. a řecké křesťanství
PříspěvekNapsal: 11 úno 2017 21:40 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1658
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Ota III. byl netradiční postavou středověkých dějin. Po otci Sas a po matce Byzantinec toužil spojit oba křesťanské světy. Když už ne pod svoji osobu, tak aspoň kulturně. Toužil přenést centrum říše do Říma a v Itálii se velmi zajímal o řeckou křesťanskou kulturu.
Řecké křesťanstvé bylo v té době ovlivněné silným asketismem a bylo orientované na spásu jednotlivce skrze jeho vůli a víru. Ideálním člověkem té doby byl poustevník.
Výborný přehled řecké křesťanské kultury podal Jan Stejskal v knize Řecké dědictví na Západě - http://www.veduta-nakladatelstvi.cz/rec ... 09002.html Nezpracoval jsem ji tady jen z toho důvodu, že jsem z ní čerpal do článku o sv. Prokopovi a dost bych se opakoval, jinak by si to zasloužila..

Zatímco Stejskal pronikl do řeckého myšlení i do toho, jak silně zapůsobilo na Otu III., tak Suchánek vidí řecké křesťanství z vnější perspektivy. Pro říši bylo řecké křesťanství prostě nepoužitelné..
Z hlediska servitia regis by takový řecký klášter plný asketů nabídl císaři a jeho doprovodu maximálně chleba s vodou, ale ne hostinu, na kterou byl císař zvyklý..
A kde Ota vůbec narazil, to byla neochota asketů posílat císaři nějaké vojáky.. Asketi prožívali silně evangelium a s ním i přikázání „nezabiješ“, jejich víra byla více duchovní než politicko-náboženská.

Ota III. viděl jako jedno z poslání císaře evangelizaci Slovanů na východní hranici říše. Přátelil se se sv. Vojtěchem, který byl rovněž ovliněn řeckým křesťanstvím a zahynul na misii v Prusku. Na další misii tedy vyslal řecké askety (kterým se obecně moc nechtělo). Tzv. Pět bratří pak žilo v poustevně v Polsku, kde byli přepadeni a zabiti (informuje o nich i Kosmas).
Ale i kdyby ne, tak to prostě nebyla mise odpovídající situaci na místě. Pár poustevníků, kteří se živí kořínky a do toho se bičují, nemůže mít na probouzející se křesťanství takový vliv, jako měli Cyril a Metoděj se svým promyšleným programem, písmem upraveným pro slovanské účely a množstvím knih pro christianizační účely.. Mně ta poustevnická mise přijde objektivně k ničemu, leda že církev dostala dalších pár mučedníků a světců. Ale ani těch svatých Pět bratří nemělo v dalším církevním životě takovou pozici jako sv. Vojtěch a dneska o nich vůbec málokdo ví..

Severně od Alp založil Ota řecký klášter v Burtscheidu u Cách, Jindřich II. ho pak převedl na benediktinskou řeholi.
Podobně když se svatý Vintíř rozhodl poustevničit a uvažoval o řecké řeholi, Jindřich ho pohnul, aby přijal řeholi benediktinskou..

Vlažný vztah měli oba císaři ke clunyjské reformě. Clunyjské kláštery podléhaly přímo papeži, aby do nich nezasahovala šlechta. Císařové ovšem sami dosazovali opaty, které si vychovávali nebo vybírali, říšské kláštery měly být podřízené světské vládě, ne papežově..
Ota III. ani nenavštívil Cluny, Jindřich ho navštívil, obdaroval a vyjádřil sympatii, ale do říše clunyjské myšlenky nepřinesl..
Clunyjskému hnutí nechal Ota na starosti reformu v Itálii, když se nepovedlo reformovat tamní kláštery podle krutopřísných řeckých regulí. Clunyjská reforma byla přeci jenom mírnější a stravitelnější.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Jindřich II.
PříspěvekNapsal: 13 úno 2017 20:44 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1658
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Suchánek na začátku kapitoly o Jindřichovi II. uvádí klasický názor na jeho osobu – Jindřich měl být slabý král, který místo výkonu světské vlády rozdával majetek církvi.
Suchánek to možná použil, aby vynikl kontrast jeho pohledu. Jindřich měl být naopak autokratickým králem, říšskou církev pevně ovládal a využíval ji, aby ukázal na svou nedotknutelnou sakrální pozici.


Jindřichova vláda vycházela jakoby ze tří zdrojů.
1) Jindřich byl po povstání svého otce dán se svým bratrem na církevní výchovu (976 – 983) a počítalo se s jejich církevní dráhou. Ota II. se tím zřejmě chtěl úplně zbavit bavorské větve svého rodu, která ho ohrožovala.. Takovéto „prokletí“ by skutečně zafungovalo, protože Jindřich byl bezdětný, asi tedy neplodný, akorát že s jeho smrtí neskončila jen bavorská větev Otonů, ale celý rod..
Jindřich nezůstal u církevní profese, ale získal k církvi a k víře velice silný vztah..

2) Jindřich po odchodu z církevní výchovy a před ziskem královské koruny vládl jako bavorský vévoda. Vládl po vzoru svého otce – autokraticky, ovládal i církev, mj. dosazoval církevní činitele do jejich úřadů, Suchánek mluví o vládě de facto královské..
Po nástupu do skutečného královského úřadu nejednal jinak..

3) Hlavní otonská větev vládla také autokraticky, postupně zasahovala i do autonomie dalších vévodství.
Otoni pevně ovládali pouze vévodství saské a franské, k tomu vedlejší země typu Durynska. O vévodství lotrinské se probíhaly spory se Západofranskou říší, resp. panovaly odstředivé tendence lotrinských vévodů.
Jižní vévodství – bavorské a švábské – měla jistou autonomii. Ještě Ota II. tudy pouze táhnul směrem do Itálie, ale nevykonával tu žádné pravomoci.

To se mění za Oty III. Když Jindřich dosadil za řezenského biskupa Tagina, Ota prosadil svého kandidáta Gerharda..
Ve Švábsku se Jindřich nedomohl dědictví po své sestře.
V Bavorsku a Švábsku Ota III. fundoval kláštery, což doposud prováděli právě místní vévodové..
Hlavní otonská větev tíhnula ke sjednocení celé říše pod svoji přímou vládu.


Jindřich spojil poslední dvě tendence do jedné. Z Bavorska si odnesl autokratický způsob vlády, který přenesl na celoříšské pole.. Z církevní výchovy si přinesl přesvědčení o svém královském vyvolení.. Shrnuto je to docela slušný náběh na despocii..


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Jindřich II.
PříspěvekNapsal: 13 úno 2017 20:46 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1658
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Po brzkém úmrtí Oty III. (bylo mu 22 let) se objevilo více zájemců o královský titul. Vedle Jindřicha ještě vévoda Heřman Švábský a míšeňský markrabí Ekkehard (to je ten Ekkehard, od kterého si dal český kníže Boleslav III. dát Čechy v léno).
Zajímavý byl postoj Sasů, kteří považovali Jindřicha za odcizeného saským zájmům. Sasové podporovali Ekkeharda, po jeho smrti přešli na stranu Jindřicha.
Jindřich se nechal korunovat v Cáchách, volba neproběhla, protože Jindřich byl přesvědčen, že už byl vyvolen Bohem. Následovala holdovací jízda, kde si král podmaňoval i konkurenty (včetně Heřmana Švábského).

R. 1003 vydal v Diedenhofenu listinu důležitou ze dvou důvodů. Jednak v ní převáděl část majetku švábského vévody na tamního biskupa, čímž zahájil omezení moci vévodů. A na listinu dal bulu s nápisem Obnova království Franků. To je začátek asi toho, co Francis Rapp nazval „návrat k realismu“. Nový král netoužil obnovit římskou říši, přesídlit do Říma a spojit v jeden celek Itálii s říší.. Jindřich vrhl síly do upevnění vlády v říši..

V Bavorsku Jndřich potlačil vzpouru Jindřicha ze Schweinfurtu. Ten měl za podporu Jindřicha II. v boji o trůn slíben titul bavorského vévody, no nedostal ho..
Bavorský titul dal Jindřich svéu švagrovi Jindřichovi V. Lucemburskému.
Král dále bral šlechtickým rodům jejich rodové hrady a posílal je do jiných krajin. Nešlo o majekové ošizení, nové majetky mohly být klidně i větší.. Sálcům (kteří nastoupili po Otonech) třeba vzal Worms a poslal je do Korutan. Král chtěl takhle narušit šlechtické kořeny a mocenské vazby v jejich původní doméně. Přesídlená šlechta pak více energie věnovala zakořenění, než aby pomýšlela na odpor vůči králi.

Jindřich potlačuje opozici, tu chápe jako vzpouru proti Božímu řádu, nepřistupuje na kompromisy (což se projevilo i v táhlé válce s Polskem), když už dá vzbouřenci milost, nevrátí mu všechen majetek, jak bývalo doposud zvykem..
V pramenech je ale Jindřich zmiňován veskrze pozitivně – jako panovník zbožný, pokorný, skromný a spravedlivý.. Po jeho smrti se objevuje lítost, ne nějaké oddechnutí si..

Jindřich uměl obecně ocenit loajalitu a věrnost. Biskupové ho zpočátku nebrali, pak ale uznali, že je jejich ochráncem.. Jindřich na jednu stranu narušil církevní autonomii, hlavně při dosazování biskupů a opatů, ale na druhou stranu preláti pocházející z jeho kaple splňovali tvrdé nároky na morálku i vzdělanost, čímž se kvalita církve zvedla.
Z kaple pocházela asi třetina všech biskupů dosazených Jindřichem. Mezi nimi byli právníci, teologové, literáti (např. kronikář Dětmar z Merseburku) a 18 Jindřichových biskupů založilo na 28 kostelů nebo kapitul.

Jindřich odkazoval církvi velké majetky. Pokračoval v tradici Oty III., když dával biskupům i hrabství, a navázal na to tím, že daroval hrabství i klášteru..
V církevních otázkách rozhodoval Jindich fundovaně, zase to bude následek jeho rané výchovy. Nechal si třeba posílat texty řeholí, když se rozhodoval, jaký řád bude podporovat (nejvíce benediktiny, v mládí měl prý o sv. Benediktu, který vedl k jeho uzdravení; při pobytu v Itálii r. 1022 znovuuvedl benediktinskou řeholi do Monte Cassina, kde řád vznikl a kde aktuálně fungovala řehole řecká, basiliánská).

Hlavním Jindřichovým odkazem bylo založení bamberského biskupství. Bamberk stál na hranicích Bavorska, Frank a Švábska. Jeho majetky byly tedy ubrané zase tamějším vévodstvím, zase se tu projevuje Jindřichova autokracie.. Na této hranici ale ještě žily zbytky slovanského polopohanského obyvatelstva (což je polozapomenutá věc, polabští Slovani pronikli až takhle daleko..), takže biskupství mohlo fungovat i jako misijní.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
 Předmět příspěvku: Re: Jindřich II.
PříspěvekNapsal: 11 dub 2017 15:20 
Offline
Král

Registrován: 28 říj 2009 11:55
Příspěvky: 2476
Has thanked: 0 time
Been thanked: 5 times
Ingolf píše:
Suchánek na začátku kapitoly o Jindřichovi II. uvádí klasický názor na jeho osobu – Jindřich měl být slabý král, který místo výkonu světské vlády rozdával majetek církvi.
Suchánek to možná použil, aby vynikl kontrast jeho pohledu. Jindřich měl být naopak autokratickým králem, říšskou církev pevně ovládal a využíval ji, aby ukázal na svou nedotknutelnou sakrální pozici.


Jindřichova vláda vycházela jakoby ze tří zdrojů.
1) Jindřich byl po povstání svého otce dán se svým bratrem na církevní výchovu (976 – 983) a počítalo se s jejich církevní dráhou. Ota II. se tím zřejmě chtěl úplně zbavit bavorské větve svého rodu, která ho ohrožovala.. Takovéto „prokletí“ by skutečně zafungovalo, protože Jindřich byl bezdětný, asi tedy neplodný, akorát že s jeho smrtí neskončila jen bavorská větev Otonů, ale celý rod..
Jindřich nezůstal u církevní profese, ale získal k církvi a k víře velice silný vztah..
del
Je cosi známo o Jindřichovi II a Bazileji? Pokud možno prameny.. Díky.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 16 dub 2017 23:36 
Offline
Král
Uživatelský avatar

Registrován: 24 srp 2008 11:16
Příspěvky: 1658
Bydliště: Jičín
Has thanked: 0 time
Been thanked: 17 times
Myslím, že to bylo právě v Basileji - Jindřich ji dobyl a odmítl dát vyplenit tamní kostel, i když to bývala běžná praxe.. A církvi tak dal najevo, že bude vystupovat jako její říšský ochránce.. Zkusím to ještě najít a povrdit.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 9 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Přejít na:  
cron
POWERED_BY
Český překlad – phpBB.cz