Krzemienská, Barbara: Břetislav I.
Napsal: 18 zář 2014 23:16
Krzeminská, Barbara: Břetislav I. Melantrich, Praha 1986. - http://www.databazeknih.cz/knihy/bretislav-i-125049" onclick="window.open(this.href);return false;
Na začátek - je to jedna z knih, které stojí číst pro to, jak dají nahlédnout do nitra autora. U historických knih to nejde tolik jako u beletrie, protože subjektivita nebo osobní sympatie se k odbornému psaní moc nehodí, ale jedná se o jiné duševní pochody. U autorky je vidět, jak umí přemýšlet, jakou má erudici, jak dává věci do kontextu nebo používá logiku, jak si s tématem hraje. Je to takový protipól knih typu Velkých dějin zemí Korun české, které přinášejí sled co nejvíce ověřených faktů, kdežto kniha Krzemienské je o tom, jak se k takovým faktům přes omezenou pramennou základnu propracovat.
Záběr knihy je velký, časově jde v podstatě o celou polovinu 11. století počínaje státní krizí kolem r. 1000, jejíž úplné překonání připadlo až Břetislavovi. Geograficky jde o celý prostor střední Evropy, tedy jak se do české zahraniční politiky projevily změny v říši, Polsku a Uhrách.
V čem je na druhou stranu téma omezené - kniha je o dějinách dynastií, ne o společnosti. Není to styl knih typu "Rudolf II., Karel IV. a jeho doba", tady se dějiny velmožů, církve nebo nesvobodných nerozebírají. To není výtka, ale konstatování. Pramenů pro studium společnosti není tolik jako pro novější doby a kniha je i tak dost informačně nabitá.
***
Autorka vychází přirozeně nejvíce z Kosmy, ale s takovým zvláštním nadhledem. Nečerpá mechanicky informace, ale spíš Kosmu koriguje tam, kde vidí nepřesnosti, a kde Kosmovi důvěřuje, tak dokládá, proč tomu tak je. To všechno v kombinaci s dalšími prameny nebo logickými úsudky. A získává tak dost nových poznatků, které nezkušenému oku unikají.
Tak třeba Kosmas uvádí troje vraždění Vršovců, ale konkrétně pouze ke dvěma datům, a sice r. 1003 (to vraždil Boleslav III.) a 1108 (to byli povražděni na Libici podobně jako kdysi Slavníkovci). Autorka spojila třetí vraždění s r. 1014, kde kníže Oldřich likvidoval opozici (sympatizanty Jaromíra) a kde figuruje mezi obětmi i jakýsi Božej. Božej je časté jméno Vršovců, a klidně mohli podporovat i Jaromíra, tudíž to autorka pospojovala v jedno..
U data vyhnání Poláků z Moravy autorka důvěřuje Kosmovi, že to bylo r. 1019, možná 1020 (naopak nověji Martin Wihoda v Moravě doby knížecí klade datum k r. 1029). Tady rozebírá, že Kosmova data sice nejsou přesná, ale na druhou stranu události klade po sobě tak, jak se skutečně odehrály.. Vyhnání Poláků podle Kosmy muselo nastat před r. 1021, kdy Břetislav unáší Jitku a kdy je už z vůle svého otce správcem Moravy. Ranější datum autorka zase odmítá mj. proto, že by si toho musel všimnout kronikář Dětmar z Merseburku, který přestal psát v prosinci r. 1018. Rok 1019 hájí i okolnostmi, že Boleslav Chrabrý mohl Moravu přestat hájit. R. 1018 totiž Chrabrý uzavřel mír s říšským císařem Jindřichem II.. Chrabrý ve válce používal Moravu jako zázemí pro výpady proti Jindřichovým spojencům – Čechům nebo Bavorům. To už teď nepotřeboval, naopak díky míru vrhl síly do války s Rusí, a tohoto zaneprázdnění využil Oldřich k obsazení Moravy.
***
Další korekce a doklady o autorčině přehledu vycházejí z toho, že se na minulé děje nelze dívat optikou vlastní doby. Tak autorka odmítá teze historiků 19. stol. o tom, že Chrabrý by chtěl připojením Moravy a krátké vlády nad Prahou vytvářet všeslovanskou říši. To mohlo být přáním panslavistů v 19. Století, ale ne přáním Chrabrého. Popularitu této tezi podle autorky nahrál paradoxně i postoj německých nacionalistů, kteří by raději tohoto neporazitelného soupeře Jindřicha II. definovali jako vládce všech Slovanů, než jako vládce jednoho polobarbarského státu, se kterým by měl být císař hned hotov..
Ale co je ještě zajímavější, autorka takové nazírání na minulost koriguje a osvětluje zase u Kosmy. Kosmas popisuje války mezi Břetislavem a Jindřichem III. Důvodem války r. 1040 byl Břetislavovo tažení do Polska předešlého roku. Říšský král požadoval navrácení kořisti (nelíbilo se mu narušení rovnováhy sil ve střední Evropě, tak hodlal proti Čechům zasáhnout). Kosmas nechává zaznít řeč poslů, ve které je jako jediný závazek Čechů vůči říši opakován tribut, který se platí říši od dob Pipina, syna Karla Velikého (to je ten známý tribut 120 hřiven stříbra a 500 volů).
Tato řeč je ale cílená Kosmovým současníkům – Čechy jsou sice podřízeny říši, ale jediným vyjádřením je platba tributu. V Kosmově době hrozilo, že říšský vládce bude zasahovat do vnitřních záležitostí českého státu, hlavně do volby knížat. K tomu ovšem Přemyslovci dávali často příčinu sami, když u císařů hledali podporu pro zisk knížecího stolce a byli ochotni nechat si dát Čechy v léno. Řeč Kosmových poslů je určená hlavně jejich uším a uším říšských vládců.
***
Ve vztazích Břetislava s Jindřichem III. fungovalo více proměnných. V první úspěšné válce r. 1040 měl Břetislav k dispozici uherské jízdní posily, protože v Uhrách vládl nový král Petr Benátčan (1038-41), který hledal oporu své moci, že i dal Břetislavovi Uhry v léno. Uherská posila přišla vniveč, protože Uhři měli chránit severní vstup do Čech, kde velel správce Bíliny Prkoš, který za úplatu cizí vojska vpustil. Na straně Čechů stál i markrabí Východní marky.
R. 1041 se situace obrátila, s Východní markou byl Břetislav v konfliktu, v Uhrách proběhl převrat, králem se stal Samuel Aba (1041-44). A hlavní obrat proběhl v Čechách, kde velmoži nestáli o prodělečný konflikt s říší. Autorka si myslí, že výrazem této neochoty byl i akt Prkoše z loňského roku, i když byl nazírán Břetislavem, Kosmou i jeho čtenáři jako klasická zrada. R. 1041 možná tedy většina velmožů zřejmě začala hrozit podobným vypovězením poslušnosti jako Prkoš.
R. 1041 tedy válku Jindřich vyhrál, ale situace se zase obrátila, a sice ve prospěch Čechů. Jindřich potřeboval pomoc pro válku s Uhry a Břetislav jediným akceschopným vládcem. Polský vládce měl dost starostí se sjednocováním země. Ačkoli formálním důvodem války byla Jindřichova starost, aby Břetislav vrátil Polákům uloupenou kořist, tak o té se teď nejednalo. Břetislav se stal platným spojencem a Jindřich v nastalých válkách poráží uherského krále Samuela Abu v bitvě u Menfö r. 1044. Břetislav a Jindřich už zůstali spojenci, i v dalších válkách s Uhry, a na jednom takovém započatém tažení do Uher Břetislav v Chrudimi 10. ledna 1055 umírá.
***
Břetislav měl těžké výchozí podmínky pro knížecí vládu kvůli svému původu. Jeho matka Božena byla navíc selského původu. Autorka pak soudí, že Břetislavův únos Jitky souvisel právě s jeho původem, protože nemohl jakožto nelegitimní syn žádat o ruku členku přední říšské elity. Věc se měla vykonat právě takovýmto postupem, asi ale se souhlasem obou stran..
Zastavím se už jen u jména Břetislav. Není obvyklé v přemyslovském rodě, možná jej tedy přinesla ze svého rodu právě Božena. Autorka to uvádí na příkladu jména Boleslav, které do Polska přinesla Doubravka, manželka Měška a matka Boleslava Chrabrého. Po Chrabrém ho dostávali další polští vládci a v Čechách ho dostal syn Vratislava I. a jeho polské manželky Svatavy..
Zaujalo mě to z hlediska metodologie, protože tu jde o způsob nalézání nových informací z notoricky známých textů.. Záleží na tom, jaké otázky pramenu klademe, stačí se „jen“ chytře zeptat.. Není to jen opsání data z kroniky nebo letopisů, popř. následné ověření, je to o myšlence, o nápadu.., více o schopnostech historika než o pramenu..
***
Kniha vyšla v r. 1986 a je to trochu jiné čtení, než je trend dnešního zrychleného světa, kde se píší články do pevně stanoveného počtu slov, aby to čtenáře ještě bavilo číst a nesáhl po něčem třeba kratším nebo jednodušším. K napsání knihy typu Břetislava I. bylo potřeba širokého rozhledu (v pramenech i literatuře), hledání souvislostí a použití kombinace. Některé závěry se mohou někdy ukázat jako zastaralé, ale všechna ta práce s tématem, to si zaslouží uznání..
Na začátek - je to jedna z knih, které stojí číst pro to, jak dají nahlédnout do nitra autora. U historických knih to nejde tolik jako u beletrie, protože subjektivita nebo osobní sympatie se k odbornému psaní moc nehodí, ale jedná se o jiné duševní pochody. U autorky je vidět, jak umí přemýšlet, jakou má erudici, jak dává věci do kontextu nebo používá logiku, jak si s tématem hraje. Je to takový protipól knih typu Velkých dějin zemí Korun české, které přinášejí sled co nejvíce ověřených faktů, kdežto kniha Krzemienské je o tom, jak se k takovým faktům přes omezenou pramennou základnu propracovat.
Záběr knihy je velký, časově jde v podstatě o celou polovinu 11. století počínaje státní krizí kolem r. 1000, jejíž úplné překonání připadlo až Břetislavovi. Geograficky jde o celý prostor střední Evropy, tedy jak se do české zahraniční politiky projevily změny v říši, Polsku a Uhrách.
V čem je na druhou stranu téma omezené - kniha je o dějinách dynastií, ne o společnosti. Není to styl knih typu "Rudolf II., Karel IV. a jeho doba", tady se dějiny velmožů, církve nebo nesvobodných nerozebírají. To není výtka, ale konstatování. Pramenů pro studium společnosti není tolik jako pro novější doby a kniha je i tak dost informačně nabitá.
***
Autorka vychází přirozeně nejvíce z Kosmy, ale s takovým zvláštním nadhledem. Nečerpá mechanicky informace, ale spíš Kosmu koriguje tam, kde vidí nepřesnosti, a kde Kosmovi důvěřuje, tak dokládá, proč tomu tak je. To všechno v kombinaci s dalšími prameny nebo logickými úsudky. A získává tak dost nových poznatků, které nezkušenému oku unikají.
Tak třeba Kosmas uvádí troje vraždění Vršovců, ale konkrétně pouze ke dvěma datům, a sice r. 1003 (to vraždil Boleslav III.) a 1108 (to byli povražděni na Libici podobně jako kdysi Slavníkovci). Autorka spojila třetí vraždění s r. 1014, kde kníže Oldřich likvidoval opozici (sympatizanty Jaromíra) a kde figuruje mezi obětmi i jakýsi Božej. Božej je časté jméno Vršovců, a klidně mohli podporovat i Jaromíra, tudíž to autorka pospojovala v jedno..
U data vyhnání Poláků z Moravy autorka důvěřuje Kosmovi, že to bylo r. 1019, možná 1020 (naopak nověji Martin Wihoda v Moravě doby knížecí klade datum k r. 1029). Tady rozebírá, že Kosmova data sice nejsou přesná, ale na druhou stranu události klade po sobě tak, jak se skutečně odehrály.. Vyhnání Poláků podle Kosmy muselo nastat před r. 1021, kdy Břetislav unáší Jitku a kdy je už z vůle svého otce správcem Moravy. Ranější datum autorka zase odmítá mj. proto, že by si toho musel všimnout kronikář Dětmar z Merseburku, který přestal psát v prosinci r. 1018. Rok 1019 hájí i okolnostmi, že Boleslav Chrabrý mohl Moravu přestat hájit. R. 1018 totiž Chrabrý uzavřel mír s říšským císařem Jindřichem II.. Chrabrý ve válce používal Moravu jako zázemí pro výpady proti Jindřichovým spojencům – Čechům nebo Bavorům. To už teď nepotřeboval, naopak díky míru vrhl síly do války s Rusí, a tohoto zaneprázdnění využil Oldřich k obsazení Moravy.
***
Další korekce a doklady o autorčině přehledu vycházejí z toho, že se na minulé děje nelze dívat optikou vlastní doby. Tak autorka odmítá teze historiků 19. stol. o tom, že Chrabrý by chtěl připojením Moravy a krátké vlády nad Prahou vytvářet všeslovanskou říši. To mohlo být přáním panslavistů v 19. Století, ale ne přáním Chrabrého. Popularitu této tezi podle autorky nahrál paradoxně i postoj německých nacionalistů, kteří by raději tohoto neporazitelného soupeře Jindřicha II. definovali jako vládce všech Slovanů, než jako vládce jednoho polobarbarského státu, se kterým by měl být císař hned hotov..
Ale co je ještě zajímavější, autorka takové nazírání na minulost koriguje a osvětluje zase u Kosmy. Kosmas popisuje války mezi Břetislavem a Jindřichem III. Důvodem války r. 1040 byl Břetislavovo tažení do Polska předešlého roku. Říšský král požadoval navrácení kořisti (nelíbilo se mu narušení rovnováhy sil ve střední Evropě, tak hodlal proti Čechům zasáhnout). Kosmas nechává zaznít řeč poslů, ve které je jako jediný závazek Čechů vůči říši opakován tribut, který se platí říši od dob Pipina, syna Karla Velikého (to je ten známý tribut 120 hřiven stříbra a 500 volů).
Tato řeč je ale cílená Kosmovým současníkům – Čechy jsou sice podřízeny říši, ale jediným vyjádřením je platba tributu. V Kosmově době hrozilo, že říšský vládce bude zasahovat do vnitřních záležitostí českého státu, hlavně do volby knížat. K tomu ovšem Přemyslovci dávali často příčinu sami, když u císařů hledali podporu pro zisk knížecího stolce a byli ochotni nechat si dát Čechy v léno. Řeč Kosmových poslů je určená hlavně jejich uším a uším říšských vládců.
***
Ve vztazích Břetislava s Jindřichem III. fungovalo více proměnných. V první úspěšné válce r. 1040 měl Břetislav k dispozici uherské jízdní posily, protože v Uhrách vládl nový král Petr Benátčan (1038-41), který hledal oporu své moci, že i dal Břetislavovi Uhry v léno. Uherská posila přišla vniveč, protože Uhři měli chránit severní vstup do Čech, kde velel správce Bíliny Prkoš, který za úplatu cizí vojska vpustil. Na straně Čechů stál i markrabí Východní marky.
R. 1041 se situace obrátila, s Východní markou byl Břetislav v konfliktu, v Uhrách proběhl převrat, králem se stal Samuel Aba (1041-44). A hlavní obrat proběhl v Čechách, kde velmoži nestáli o prodělečný konflikt s říší. Autorka si myslí, že výrazem této neochoty byl i akt Prkoše z loňského roku, i když byl nazírán Břetislavem, Kosmou i jeho čtenáři jako klasická zrada. R. 1041 možná tedy většina velmožů zřejmě začala hrozit podobným vypovězením poslušnosti jako Prkoš.
R. 1041 tedy válku Jindřich vyhrál, ale situace se zase obrátila, a sice ve prospěch Čechů. Jindřich potřeboval pomoc pro válku s Uhry a Břetislav jediným akceschopným vládcem. Polský vládce měl dost starostí se sjednocováním země. Ačkoli formálním důvodem války byla Jindřichova starost, aby Břetislav vrátil Polákům uloupenou kořist, tak o té se teď nejednalo. Břetislav se stal platným spojencem a Jindřich v nastalých válkách poráží uherského krále Samuela Abu v bitvě u Menfö r. 1044. Břetislav a Jindřich už zůstali spojenci, i v dalších válkách s Uhry, a na jednom takovém započatém tažení do Uher Břetislav v Chrudimi 10. ledna 1055 umírá.
***
Břetislav měl těžké výchozí podmínky pro knížecí vládu kvůli svému původu. Jeho matka Božena byla navíc selského původu. Autorka pak soudí, že Břetislavův únos Jitky souvisel právě s jeho původem, protože nemohl jakožto nelegitimní syn žádat o ruku členku přední říšské elity. Věc se měla vykonat právě takovýmto postupem, asi ale se souhlasem obou stran..
Zastavím se už jen u jména Břetislav. Není obvyklé v přemyslovském rodě, možná jej tedy přinesla ze svého rodu právě Božena. Autorka to uvádí na příkladu jména Boleslav, které do Polska přinesla Doubravka, manželka Měška a matka Boleslava Chrabrého. Po Chrabrém ho dostávali další polští vládci a v Čechách ho dostal syn Vratislava I. a jeho polské manželky Svatavy..
Zaujalo mě to z hlediska metodologie, protože tu jde o způsob nalézání nových informací z notoricky známých textů.. Záleží na tom, jaké otázky pramenu klademe, stačí se „jen“ chytře zeptat.. Není to jen opsání data z kroniky nebo letopisů, popř. následné ověření, je to o myšlence, o nápadu.., více o schopnostech historika než o pramenu..
***
Kniha vyšla v r. 1986 a je to trochu jiné čtení, než je trend dnešního zrychleného světa, kde se píší články do pevně stanoveného počtu slov, aby to čtenáře ještě bavilo číst a nesáhl po něčem třeba kratším nebo jednodušším. K napsání knihy typu Břetislava I. bylo potřeba širokého rozhledu (v pramenech i literatuře), hledání souvislostí a použití kombinace. Některé závěry se mohou někdy ukázat jako zastaralé, ale všechna ta práce s tématem, to si zaslouží uznání..