Fórum zájemců o historii

Ježek píše: Termíny levice, střed a pravice vznikly v jiném časovém období, mají jiný kontext a jiné souvislosti (dnes ještě víc), vykládanou látku znepřesňují o dnešní konotace a politické názory.

Ježek píše:Nicméně je stejně chybné na základě těchto termínů a výsledku bitvy ("levice" prohrála) dedukovat autorův odpor k levici. Ideový názor tam není, wikipedisté dokáží najít nestrannost a ocenit ji (jinak by si ten článek těžko vydobyl svoji slávu)

Ježek píše: Tvrzení o pracáku pro kohokoli je zcestný úplně

Ingolf píše:Novinářsko-historický článek od Pavla Šafra - http://svobodneforum.cz/pavel-safr-moje ... sem-i-dil/" onclick="window.open(this.href);return false;
O osobním postoji k Husovi, o cestě po jeho stopách do Kostnice, o tom, jak je potřeba vnímat jeho kauzu tehdejšíma očima, o zkreslování husitské epochy, pozitivech i negativech Husovy politiky.. A tenhle novinář kdysi šéfoval bulvárnímu Blesku

Ingolf píše:Taky se mi to líbí.. pořád se diskutuje, jak se k Husovi hlásili komunisti nebo národní demokrati typu Jiráska, ale jak ho chápat jinak, to se moc neví.. A najednou to s takovou lehkostí podá novinář..

Jiný článek vyšel na německém Die Weltu, možná ho někdy o noční přeložím, jestli bude čas a síla..
http://www.welt.de/geschichte/article14 ... n-Hus.html" onclick="window.open(this.href);return false;

Bez sociálněhistorických přístupů není možné pochopit příčiny a důsledky husitské revoluce. Je nepochybně zásluhou marxismu, že otevřel otázku
příčin husitské revoluce v hospodářské, ekonomické a sociální rovině. Ve třicátých letech 20. století probíhala debata, vyprovokovaná Pekařovou knihou Žižka a jeho doba, o zhoršení či naopak o zlepšení sociálních poměrů ve městech a na venkově v předhusitském období. Paradoxní přitom bylo, že ani jeden z aktérů této debaty, Jan Slavík, Záviš Kalandra a Kurt Konrad, se nepokusil daný problém zkoumat analyticky. Všichni tři přitom do značné míry vycházeli ze studií Bedřicha Mendla, který v některých aspektech dospěl k závěrům, jež mluvily pro zhoršení sociální situace v městském prostředí. V analytických výzkumech po druhé světové válce pokračovali Josef Macek i František Graus, kteří se ale primárně pokoušeli dokázat
masivní zhoršení sociálních poměrů a narůstání třídního boje, přičemž oproti marxistickým historikům třicátých let sveřepě usilovali o doložení těchto trendů pramenným výzkumem.
Jednoznačné interpretace, pomineme-li některé dílčí studie Jaroslava Mez níka z šedesátých let o městských revoltách, 31 zproblematizoval až František Šmahel v osmdesátých letech, jenž obrátil optiku dosavadního medievistického přístuu a na místo hledání primární, resp. hlavní příčiny zkonstruoval model spolupůsobení, resp. protnutí se několika jevů, z nichž mnohé vnímal jako krizové povahy najednou. V opozici vůči němu se Petr Čornej v devadesátých letech a na počátku nového tisíciletí podvědomě vrátil k marxistickému hledání primární příčiny vypuknutí husitské revoluce. 32 Podle svého mínění, opřeného o demograficky pojaté výzkumy Eduarda Maura z osmdesátých let, 33 ji našel v hospodářských, demografických a psychosociálních důsledcích morových epidemií. Následná medievistická debata, opřená na rozdíl od Čorneje o analytické sociálně historicky pojaté výzkumy, 34 jasně ukázala, že formulovat tvrdé soudy à la these, bez pramenného zkoumání, je lichá cesta. Bez sociálně historického výzkumu bychom ale k tomuto poznat-
ku nebyli s to dospět.
Obdobný problém představuje interpretování husitské revoluce jako revoluce vítězné. 35 Ve skutečnosti je apodiktické označení husitské revoluce jako revoluce vítězné pouhým návratem k pokrokářským tezím 19. století, jež stejně jako dnes nestály na analytických výzkumech, jež by detailně studovaly sociální a ekonomické důsledky husitské revoluce. Formulování teze o vítězné revoluci však ani v rovině sociální, ani v rovině náboženské nevychází z jasného definování programu revoluce. Pokud však nedefinujeme program, pak můžeme jakoukoli revoluci, válku či reformu prohlásit za vítěznou (úspěšnou), popřípadě za poraženou. (Pokud tedy nebudeme akceptovat, že daná revoluce měla svůj vlastní program, resp. pokud bu-
deme tvrdit, že program neměla, pak nemá sebemenší smysl o povaze revoluce z hlediska úspěšnosti/vítěznosti vůbec mluvit.) Program revoluce můžeme definovat politicky, nábožensky, kulturně či sociálně, resp. můžeme mluvit o všech vrstvách těchto programů, neboť v určitých fázích si aktéři revoluce samozřejmě stanovovali různé cíle. Některé z těchto cílů byly v případě revoluce husitské rovněž sociální povahy. Proto je třeba hledat odpověď i v sociální rovině. Pokud se tak ale nečiní, jde o čirou rétoriku. Sociálně historický výzkum tedy může dát takto položené otázce jasný obsah.

O tom, že pozemková držba má vynášet, nebylo v pokročilém 13. století obecně pochyb. Do soukolí tlaků na výnosnost a užitnost se víc než úspěšně zapojila také církev, jejíž aktivity nesly punc pro­gresivnosti. Profit z majetku se začal vydělovat z fyzického majetku jako takového. Z celkového výnosu se mohly odštěpovat ziskové po­díly, jejichž adresát nemusel být totožný s pozemkovým majitelem, vlastníkem, držitelem. Začínala spirála věčných platů, geometricky se násobící od sklonku 14. století. Patřila k vážným neduhům podva­zujícím společnost i její ekonomiku. Nakonec otvírala cestu k revolučnímu výbuchu.'