Dal sis teda slušnou práci
Akorát bych doporučil ty stránky číslovat, aby se v tom dalo snáz orientovat.
Pár poznámek k jednotlivostem:
Etnogeneze Slovanů byla kolem přelomu letopočtu už hotová. V tom smyslu, že byl jejich jazyk rozlišitelný od jazyka Baltů. Hlavní důvod, proč antičtí autoři (vyjma možná Ptolemaia) jmenovitě nezmiňují Slovany, je ten, že tito autoři příliš nevěnují pozornost jazykům (vlastně téměř vůbec). Při identifikaci "kmenů" nebo "lidů" jsou pro ně podstatné politické entity. A slovansky hovořící populace byly v této době buď pod nadvládou skythských a sarmatských politických entit, nebo utvářely vlastní politické entity, se jmény jako Veneti, Neurové, Severané apod. Je otázkou, zda tehdy vůbec existoval výraz "Slovan" jako označení někoho, kdo hovoří společným jazykem. V některých případech nicméně antičtí autoři přistupují ke kategorizaci populací na základě společného jazyka nebo způsobu živoa. Takovým případem je i Tacitus, který zmiňuje tři populace žijící mezi Germány a Sarmaty: Peuciny (Bastarny), Venedy a Fenny. Peucinové (Bastarnové) byli původně germánský kmen, který se usadil podél severních a východních svahů Karpat a smísil se se Sarmaty. Fenni mají zjevně jméno odvozené od germánského výrazu pro lovce-sběrače (Finni), Tacitus jim přičítá lovecko-sběračský způsob života, a jedná se tedy nejspíš o některou ugrofinskou populaci. Venedi měli sídlit uprostřed, a jde tedy nejspíš o zmínku o Slovanech (což později potvrzuje Jordanes), případně Baltech (nebo také o obojích).
Říká se archeologické nálezy. Za "vykopávky" někteří archeologové trhají hlavy
Skythové nebyli jediní Indoevropané, kteří setrvali u pastevectví skotu a ovcí a chovu koní. Takovémuto pastevectví se věnovali i jejich východní sousedné: Issedonové a Tochaři sídlící v Tarimské pánvi o okolí, a dále Sarmati (pokud je nepočítáme ke Skythům) a některá etnika žijící okolo Kaspického moře.
Třmeny mají původ spíš v Číně než v Indii. Pokud vím, nejstarší doklady z Indie (jako zobrazení Kanišky na mincích) pochází až ze 2. století n. l. (nikoli př. n. l.), ale můžu se mýlit. Každopádně je tu řeč o kožených třmenech, ne kovových.
Válečná taktika starověku nebyla založena "na pěchotě a později i válečných vozech". Respektive platilo by to, kdybychom hovořili o době bronzové. V době, do které spadají Skythové, byly válečné vozy už klasickou zbraní, která pak byla do přelomu letopočtu opuštěna. Antické armády byly postavené na těžké pěchotě. Pokud jde o jízdní lučištníky, kromě Skythů je užívala i další středoasijská etnika a v neposlední řadě Parthská říše a její nástupci.
Tvrzení, že "sarmatské ženy byly mužům rovny" je přehnané. Prakticky každá předmoderní společnost byla patriarchální (nikdy se nepodařilo doložit, že by v některé vládly ženy v tom smyslu, v jakém vládli muži). Že se někde ženy podílely na válečnické kastě svou účastí na lovu i boji, z nich nečiní "rovné" mužům.
"Marha" patrně nebylo válečnickým pokřikem Sarmatů. To je velmi svérázná interpretace jedné pasáže z Ammiana Marcellina, kde se líčí, jak po porážce sarmatských Jazygů, žijících v Potisí, získali moc jejich poddaní, jacísi
Limigantes. Podle Ammiana to byli doslova
Sarmatae servi, "sarmatští otroci". Není jisté, zda vůbec hovořili stejným jazykem, mohli to být taky etničtí Dákové. Jednou při vyjednávání s Constantiem II. prý jeden z Limigantů hodil po císaři botu a vykřikl "Marha", což u nich prý bylo znamení k boji. Z toho nevyplývá, že by mělo jít o nějaký "sarmatský válečnický pokřik", stejně jako z toho nevyplývá nic o Starých Slovácích, byť slovenští školáci se dodnes
Mor ho! učí zpaměti
Pro vznik "rytířské" středověké jízdy určitě nebyli prvotním impulzem kočovní Alani přinášející svoje způsoby a taktiky, ale spíš ten třmen. A ten přišel do Evropy, podle všeho, s Avary.
Ke tvojí mapce s rozměry Skythie:
- Androfagové (doslova "Lidojedi") měli žít mezi Neury a Melanchlainy, takže někde na Dněpru, nebo spíš mezi Dněprem a Donem.
- Budini jsou zřejmě identičtí s Ptolemaiovými
Perierbidy, kteří prý žili severně od ohybu Donu. Nasvědčuje tomu i pasáž z Hérodota, která říká, že východně od Donu je již země Sauromatů, a "druhou část země za nimi drží Budini".
Datace zániku thráčtiny je sporná otázka, nicméně je pravděpodobné, že k němu došlo až po příchodu Slovanů, neboť Slované přejali thrácká jména u některých lokalit, jež měla i odlišná jména řecká (tzn. thrácká jména těchto lokalit musela existovat paralelně s řeckými ještě v době příchodu Slovanů). Někdy se uvažuje o albánštině jako o přeživším thráckém jazyce, nicméně mnohem pravděpodobnější je, že se jedná o jazyk ilyrský.
Z koho "vzešli" Dákové, je jiný problém. Nazýváni byli jednak jako Getové, jednak jako Dákové, a obě tato jména mají obdobu u indoevropských etnik a euroasijské stepi a ve střední Asii (například Dahové v Turkmenistánu). Dácký jazyk byl patrně dialektem toho thráckého. Ptolemaios pak jmenuje dácké kmeny, přičemž některé z nich mají zjevně keltská, nebo dokonce germánská jména.
Hady, kteří podle příběhu vyhnali Neury z jejich země, není třeba vykládat
euhemeristicky jako metaforu nepřátelského kmene, natožpak přemnožení kdovíjakého živočicha. Je to obdoba klasického (nejen) indoevropského mýtu o hadech, kvůli kterým se země stane pro lid neobyvatelnou. Příkladem je i tebou zmíněný Hérodotův příběh o Kroisovi. Jinak třeba svatý Patrik vyhánějící hady z Irska.
Proměna ve vlka či medvěda je klasická šamanská praktika, běžná dodnes u řady ugrofinských etnik, historicky ale také u těch indoevropských. Není třeba Hérodotovu zprávu vztahovat přímo ke slovanskému konceptu vlkodlaka, doloženému o tisíce let později.
Hledání počátků keltských a italických jazyků v kultuře popelnicových polí je zcela v pořádku. O počátcích Ilyrů už to neplatí. Jejich jazyk, jehož pokračovatelem je patrně albánština, měl velmi blízko k jazykům germánským. A zařazení germánských jazyků je velmi sporné, někdy bývají připojovány k těm italo-keltským, jindy spíš k balto-slovanským (s tím, že se do nich určitě promítl silný italo-keltský vliv, k tomu ale mohlo dojít v důsledku usazování jejich mluvčích na územích, která předtím obývali mluvčí italo-keltských jazyků).
K oddělení baltských jazyků od slovanských došlo relativně pozdě, kolem 5. století př. n. l. Studie, které oddělení baltských a slovanských jazyků datují před rok 1000 př. n. l. se opírají o přehnaně dlouhou chronologii vývoje indoevropských jazyků, a o tzv. anatolskou hypotézu o původu Indoevropanů, která je dnes téměř všeobecně odmítána. A jestliže se od sebe baltské a slovanské jazyky oddělily takto pozdě, nemohlo se v lužické kultuře mluvit baltským jazykem. Což samozřejmě nevylučuje možnost, že nějakém období mezi oddělením baltských jazyků od slovanských na jedné straně, a příchodem Germánů k Visle na straně druhé, se v pomořanské kultuře opravdu baltským jazykem hovořilo. Právě pomořská kultura (cca 700 - 300 př. n. l.) tak může být první baltskou kulturou.
Veneti nejsou v 1. století zmiňováni v odersko-vislanském prostoru. Naopak jsou zmiňováni východně od Visly.
Venetský záliv nacházíme pouze u Ptolemaia, a to nejspíš jako označení pro dnešní Gdaňský záliv, nikoli pro celé Baltské moře.
Tomu, že Skythové oráči byli "různého etnického původu, převážně baltského", nic nenasvědčuje. Černoleská kultura existovala mezi lety 1000 př. n. l. a 200 př. n. l., v její starší fázi tedy Baltové samostatně neexistovali, o černoleské kultuře je třeba uvažovat jako o balto-slovanské, s tím, že v její pozdější fázi byla zřejmě již slovanskou (přičemž Baltové obývali území milogradské kultury, a případně i pomořanské).
Jméno Mordvinů není původně ruské. A neobjevuje se ani v 1. století. Ve formě
Mordens je poprvé doloženo u Jordana v souvislosti s říší gótského krále Ermanaricha v Černomoří (4. století), přičemž Jordanes patrně čerpá z nějaké gótské hrdinské písně. Starší, skythský původ jména tedy opravdu přichází v úvahu.
Hledání Androfagů na Volze, nebo dokonce ještě dál, mi připadá přehnané. Že tam dneska žijí ugro-finská etnika, k jakým Androfagové patrně patřili, nic neznamená, protože před expanzemi baltských a slovanských etnik museli žít Ugrofinové mnohem i dál na západ a na jih. Androfagům klidně může odpovídat třeba juchnovská kultura.
Pokud jde o umístění Melanchlainů, prameny si nutně neprotiřečí. Mohli žít zároveň 1) východně od Dněpru (Hérodotos), 2) poblíž Černého moře, ne přímo u něj (Skýlax z Karidy), 3) na jakýchsi nelokalizovaných řekách (Plinius), 4) u Dněpru (Dionýsios Periegetés) a 5) východně od baltských Gelonů (Ptolemaios). Je pravda, že Ptolemaios zmiňuje i jiné "Melanchlany" kdesi mezi Černým a Kaspickým mořem, zjevně tak užívá toto jméno pro dvě různé skupiny lidí. Ta první ale odpovídá Melanchlainům známým z předchozích pramenů.
Ohledně lokalizace Budinů je z Hérodota jasné, že bychom měli hledět někam východně od Donu a severně od Sauromatů. Podle Ptolemaia sídlili severně od ohybu Donu Perierbidi, což je zřejmě jiná (aktuálnější?) podoba jejich jména. Jinde ale Ptolemaios jmenuje přímo Bodiny a Bodinské hory, jak říkáš. Je to dáno tím, že čerpá z různých starších pramenů. Mnozí další antičtí autoři jmenují zjednodušeně dvojici "Geloni a Budini", což zde činí i Ptolemaios. Proto není tato pasáž jeho díla příliš spolehlivá. Zajímavější jsou ty Bodinské hory umístěné kamsi mezi Dněpr a Don. Pokud by toto umístění odpovídalo skutečnosti, mohli žít Budini jak na západním, tak i na východním pobřeží Donu. Příběh o útěku Neurů kvůli hadům není v této souvislosti příliš relevantní z důvodů, které jsem uvedl výše.
O Peucinech neboli Bastarnech říká Tacitus, že jsou to Germáni smíšení se Sarmaty (a obě jména, Peucini a Bastarni, používá jako synonyma). Strabón označuje jeden jejich podkmen jménem
Sidoni, což připomíná germánský kmen Sidini sídlící podle Ptolemaia na severu Polska a na dalších dvou nebo třech místech ve Velké Germanii, případně i na východním břehu Visly. Jestli byli Peucini pojmenovaní podle ostrova Peuké v deltě Dunaje, nebo tento ostrov podle nich, myslím, není jisté. Ptolemaios zná i Peucinské hory, snad severní Karpaty.
K fotce zrzků:
Argument světlými vlasy je zlo. Jako důkazy identity moderních etnik s etniky starověkými se často namísto jazyků nebo genetiky vytahují
účelově vybrané fotky, které nepředstavují reprezentativní vzorek dané populace. A často jsou vybírány fotky dětí, protože ty mají přirozeně světlejší vlasy než dospělí. Takhle byli (a v pofidérních článcích dodnes jsou) "dokazováni" i potomci vojáků Alexandra Makedonského kdesi v pohoří Karákóram. Vůbec nevadí, že tam Alexandr nikdy nedošel a že světlé vlasy měli Skythové a další etnika, která v okolí sídlila od starověku – Protstě ukážeme fotky pár vybraných světlovlasých dětí a řekneme, že jsou to Makedonci, protože Makedonci jsou přece Evropani, a jenom Evropani mají světlé vlasy, ne Asijci!
Kdo obýval Skandinávii před příchodem Indoevropanů, nevíme. V každém případě k rozrodu Ugrofinů došlo později než k indoevropské expanzi. Asi 2000 př. n. l. Světlé, běžně zrzavé, vlasy má celá řada ugrofinských etnik. Jazyk totiž není striktně vázán ke genům, jak známo. Ve východní Evropě docházelo k dost čilé populační a jazykové výměně, jejímž důsledkem jsou právě ti světlovlasí Ugrofinové. A dejme tomu současní Maďaři prakticky nemají ugrofinské geny, přesto hovoří ugrofinským jazykem.
Když spojíme Budiny s juchnovskou kulturou, nezbyde už moc místa pro ty Androfagy a Melanchlainy. Voroněžská skupina vypadá jako daleko lepší kandidát.
Iberové na Iberském poloostrově nebyli Indoevropané. Z toho mála, co se nám dochovalo, můžeme jejich jazyk zařadit jako izolovaný, s tím, že možná byl vzdáleně příbuzný baskičtině. Sami Baskové (v antice známí jako Vascones, má od nich jméno i francouzské Gaskoňsko) ale potomky Iberů nejsou. Patřili do širší skupiny kmenů, kterým se říkalo Akvitánové.
Jestli už v Hérodotově době obývali Galii Galové, není jisté. Zařazení Belgů mezi Kelty je zase sporná otázka.
Kaledonci patrně mluvili indoevropským, keltským jazykem, ne jazykem příbuzným baskičtině, která indoevropská není (jako jediný regionální jazyk v současné západní Evropě). Totéž platí o keltských Hibernech/Irech.