Slavníkovci už na konci 11. století asi nikomu na srdci neleželi.
Já bych řekl že právě na přelomu 11. a 12. století leželi. Podle mě v této době kulminovalo něco jako „usmíření“ Přemyslovců se Slavníkovci, nebo jak to nazvat? Máme tu podle mě dvě zásadní události, které tomu nasvědčují.
1) Usmíření u Brna a obléhání Prahy
Pokud je správná teorie o datování výmalby k událostem v létě 1091, tedy obležení Brna a následném usmíření Vratislava s Konrádem Brněnským, tak s nimi bezprostředně souvisí i události v Praze, protože až tam podle mě nastal definitivní mír. Ještě se ale vrátím krátce k Brnu, protože v úvodu tohoto tématu jsem ty události zmínil jen stručně.
Břetislav se po vraždě Zderada do královského ležení už nevrátil a dokonce se údajně s větší částí vojska přesunul na jakýsi sousední vršek. Král Vratislav se tak okamžitě z pozice obléhatele dostal do situace, kdy mu realně začalo hrozit, že by ho mohl Břetislav, pokud by se spojil s obleženým strýcem Konrádem, svrhnout. Místo usmíření se synem tak urychleně poslal vyjednavače na Brněnský hrad. Konrád však místo sebe poslal svoji manželku Wirpirge von Tengling, se kterou byl ženatý od roku 1054, tedy ještě z doby, než se Vratislav stal vůbec knížetem a oba se tak velmi dobře znali. Slova ze setkání Wirpirky a Vratislava si Kosmas nejspíše vymyslel, aby zdramatizoval své vyprávění. K těmto proslovům manželek Přemyslovců měl zřejmě slabost, neboť dalším podobným jsou roku 1125 slova vdovy po Vratislavovi Swietoslawy k jejímu synovi Soběslavovi (nejmladšímu Vratislavovu synovi) ve věci usmíření se s umírajícím bratrem a knížetem Vladislavem. Nebude tedy naškodu, když si je připomeneme, neboť něco málo přece jen naznačují:
Já tvou, milý králi, už nehodná švagrovou slouti, ke tvým kolenům s prosbou jsem přišla v pokoře. A padla (Wirpirka) na tvář a pokořila se králi. A když jí řekl, aby vstala, pravila: Pane můj a králi, nenajdeš v těchto končinách žádný podnět k válce, žádné vítězství z bitvy odsud neodneseš, vedeš válku více než občanskou. Ale určuješ-li nás a naše statky za kořist svým vojákům, obracíš na sebe své šípy, když svého bratra, jemuž jsi povinen ochranou, odíráš krvavou loupeží. Na Boha vpadá, kdo své napadá. Neboť ať je to kořist, které zde daleko na svých hranicích hledáš nabýti, ukáži ti lepší, která leží uprostřed tvého království. Nikde se lépe neobohatíš ani se více nezvelebíš než v podhradí pražském a ve čtvrti Vyšehradské. Tam jsou Židé, mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam je tržiště, na němž se bohaté kořisti dostane tvým vojskům. Anebo zajímá-li tě viděti, kterak hořela Trója, nikde neuvidíš Vulcana (starořímského boha ohně a kovářství) zuřiti více, než až budeš viděti, jak oba řečené hrady hoří. Ale snad namítneš: To je mé. A to zde, co nepřátelsky hubíš, čí asi je? Což nejsme my tvoji, a co máme, je tvé? Pakli však brousíš své blesky jen a jen na hrdlo svého bratra, kéž jsi dalek toho, abys byl pokládán za druhého Kaina. Bez újmy tvé milosti otevřeno je tvému bratru Řecko, také Dalmácie, chce raději býti poutníkem v cizí zemi, než tebe viniti z bratrovraždy. Ano, přimi raději, co ti posílá již ne bratr, ale tvůj otrok. A vyňala ze svého šatu kleště a proutěnou metlu a zeptala se: Zhřešil čím? Bratr proti bratru, trestej a zemi, jež je tvá, odevzdej, komu raději chceš.
Wirpirgina řeč dle Kosmy údajně s Vratislavem pohnula a slíbil jí, že na práva Konráda nijak nesáhne. Ba že v duchu seniorátního práva veřejně vyhlásí Konrádovo nástupnictví, protože byl po Vratislavovi nejstarším žijícím Přemyslovcem. Tím zároveň definitivně opustil myšlenku dědičného království a pokorně se vrátil k odkazu jejich otce Břetislava, aniž by své předchozí plány jakkoli zmiňoval. Krveprolití tedy bylo zažehnáno a bratrské usmíření mělo zpečetit opět urovnané vztahy.
červenec/srpen 1091 - obléhání Prahy Břetislavovým vojskem
(Kosmas, FRB II, str. 128-131)
Smír mezi bratry ovšem nebyl jediným, co chtěla Wirpirka vyjednat. Na závěr, jakmile se jí už podařilo Vratislava obměkčit, aby upustil od bratrovražedného boje, odhodlala se požádat ho o prominutí Břetislavových prohřešků. Vratislav tentokrát neslíbil nic přímo a jen svoji švagrovou požádal, aby přivedla svého manžela Konráda a také Břetislava k usmířujícímu setkání. Konrád se dostavil, Břetislav ovšem nikoli. Roztrpčený výsledkem jednání svého otce a strýce, neboť tušil, že otec nad vraždou Zderada nemávne jen tak rukou, raději opustil se svým vojskem ležení pod Brnem a stáhl se do východních Čech do Hradce (dnešní Hradec Králové). Díky této informaci tak mimochodem víme, že kromě moravských údělů existoval už v té době i východočeský se správním centrem v Hradci (další informace o něm se objevují až ve 13. století v souvislosti s mladší přemyslovskou větví Děpolticů). Každopádně Vratislav proti Břetislavovi nic podniknout prozatím nemohl a tak uspořádal slíbené veřejné usmíření s Konrádem. Potrestání syna však zůstávalo středobodem jeho nejbližších plánů, jak naznačují následující události, protože vynucený mír netrval ani měsíc.
Břetislav moc dobře věděl, že otec ho chce potrestat. Snad kvůli své horkokrevné povaze navzdory Vratislavovým očekáváním vyhlásil neposlušnost, sebral třítisícové vojsko a přitáhl s ním k Praze, kde na nějakém místě u říčky Rokytnice (dnešní Rokytka) rozbil tábor. Takto početné vojsko, můžeme-li věřit Kosmasovvým údajům, nasvědčuje tomu, že za ním pořád stálo značné množství českých (možná i moravských) velmožů. Dost pravděpodobně šlo o ty, kteří z dřívějška nesouhlasili s Vratislavovým pokusem nahradit seniorát dědičným královstvím. Dá se proto uvažovat, že Břetislav jim slíbil, že nehodlá opakovat otcovu chybu a postará se o dodržování starobylých tradic. Místem tábora byl nejspíše prostor dnešních pražských čtvrtí Libeň a Vysočany, kde se Rokytka vlévá do Vltavy. Zde také Břetislav vyhlásil, že je připraven svést s otcem boj: "Tady jsem, ten, koho jsi chtěl hledat, jsem tu. Cos chtěl mě učinit, učiň dnes." Střet se zdál nevyhnutelný.
Král Vratislav s bojem nespěchal a poslal pro bratra Konráda Brněnského, aby se dostavil do Prahy. Ale ani Břetislav nevyčkával se založenýma rukama. Z místa tábora mohl snadno přes některý z brodů do Holešovic přebrodit Vltavu, oblehnout Pražský hrad od severu od Hradčan a odříznout přístup k němu od západu od Pohořelce, kde byla hlavní brána. Ovšem z Malé Strany v podhradí zůstal Pražský hrad v kontaktu s městem a odtud i s Vyšehradem na druhé straně, který Břetislav neovládal a kde byla silná posádka. A knížecí žalář. Vymyslel proto plán, jak se ho zmocnit.
Celou akci podle kronikáře Kosmase doprovázely podivné události, popisované jako zázrak.
Údajně sám svatý Václav spolu se svatým Vojtěchem zázračně osvobodili vězně na Vyšehradě, když před tím ulámali zámky žalářů, vypáčili dveře a rozbili sloupky, ke kterým byli vězni připoutáni okovy. Samozřejmě o žádný zázrak nešlo. Už jenom z popisu je jasné, že Břetislavovi bojovníci se dostali dovnitř Vyšehradu očividně snadno (možná měli mezi posádkou sympatizanty) a společně s osvobozenými vězni Vyšehrad obsadili. Tím Břetislav získal strategickou výhodu, když odřízl Pražský hrad od spojení s druhým břehem. Je nasnadě, že ve vyšehradských kobkách byli vězněni především odpůrci krále. Že Kosmas o Břetislavově plánu nic neví a naopak tvrdí, že osvobození bylo dílem zázraku, lze vysvětlit jednoduše tak, že si historku okolo Břetislav vymyslel.
Nejzásadnější na ní totiž bylo, že se tak stalo s pomocí patronů české země, čímž legitimizoval svůj boj proti otci.
Údajně ještě téhož dne do Prahy konečně dorazil Konrád Brněnský, vyžádal si průjezd přes obležení na Pražský hrad a sešel se s králem Vratislavem. Lze se domnívat, že navzdory vzteku Břetislava, neboť ten vyjednávat nechtěl a prahl po boji. Vzpurný princ si však nedovolil strýci v jeho konání zabránit a je možné, že Konrád Brněnský přitáhl k Praze se silnou ozbrojenou družinou. Konrádovi bylo pravděpodobně jasné, že kdyby Vratislav tento střet prohrál, mohl by se trůnu zmocnit Břetislav a bylo by tak ohroženo slíbené Konrádovo nástupnictví.
Zdá se, že Konrád s Vratislavem od brněnských událostí opravdu našli bratrskou řeč, protože podle Kosmase dokázal brněnský kníže vyjednat mezi otcem a synem smír. Podrobnosti neznáme, jaké byly podmínky nebo co se dohodlo, bohužel nevíme. Kosmas nám jen oznamuje, že se tak stalo zázrakem: "svatým smilování přeblahoslavený Václav a velkým slitováním boha všemohoucího zabránil nejhoršímu zločinu, který by byl spáchán od založení Prahy" (tady už Vojtěch pro změnu není).
Tohle už je jenom moje spekulace, ačkoli pro ni nejsou žádné důkazy a Kosmas mlčí: Aby Vratislav zvrátil situaci, musel minimálně vyhlásit, že se podřizuje vůli svatého Václava (a svatého Vojtěcha?), kteří si přejí mír. Součástí pak klidně mohla být i amnestie pro všechny osvobozené vyšehradské vězně. V takové chvíli by byly všechny trumfy zpátky ve Vratislavových rukou a Břetislavovi by zbyly jen oči pro pláč. Jedině z těchto okolností by musel nezvedený syn příměří přijmout, pokud by nechtěl být v očích lidu ten, kdo porušuje Václavovu vůli. A navíc by teď na Vratislavově straně stál i Konrád, jako ochránce zemského míru.
Opětovný smír mezi Přemyslovci a návrat ke starým tradicím měl být perfektním motivem pro způsob, jak výmalbou dát toto předsevzetí najevo budoucím generacím. Jako posvátnou úmluvu, která ukončila konflikt ne bratrovražedným bojem a krveprolitím, které bylo běžnou normou doby, v níž lidé žili násilím tak přirozeně, že je to pro nás dnes těžko představitelné, nýbrž mírovou dohodou, jak se sluší mezi pravými příbuznými. Jenže pokud by to byla pravda....
pořád mi tady ale není jasné, proč zrovna malba ve Znojmě?
2)Bitva u Chlumce
Odehrála se sice až roku 1126, tedy až dlouhých 35 let po událostech u Brna a v Praze, tudíž pokud výmalba vznikla (nebo je počátek prací) datován k roku 1091, je tato událost irelevantní. Podle mě je ale důležitá právě z úhlu pohledu symbolického usmíření Přemyslovců a Slavníkovců. A pokud výmalba vznikla až někdy později po roce 1091, třeba při příležitosti oné svatby Konráda II. Znojemského s Marií Srbskou roku 1134, jak se také uvažuje, tak už by zas tolik irelevantní nebyla. Už jsem o ní psal v tématu o původu Slavníkovců a taky k roku
1126 (
viewtopic.php?f=12&t=3898), kde je popsaná podrobně, tak jenom stručně co z toho vyplývá: Kronika Kanovníka Vyšehradského líčí, že po vítězství zavládla "nevýslovná radost jak duchovních tak světských v celé čeledi svatého Václava" (factum est autem inenarrabile gaudium tam clericis quam laicis per totam familiam sancti Wenceslai). Jedná se o první formulaci středověkého obsahu pro "český národ", kde je Václav symbolickým věčným knížetem a poslem Přemyslovců v nebi, odkud pomáhá své čeledi i v pozemských bitvách. A ačkoli se památka na svatého Vojtěcha v pozdějších staletí postupně vytrácela, musíme se ptát, proč přemyslovský kníže v bitvě použil odkaz na jeho památku. Svatováclavská korouhev totiž Přemyslovce a Slavníkovce definitivně spojila do konečné podoby ideologie, na které pak Přemyslovci stavěli své právo vládnout v českých zemích. Symbolika ve středověku, kdy umělo číst a psát minimum lidí, byla totiž hlavním komunikačním prostředkem a tahle událost byla dost výrazně symbolická.