Fórum zájemců o historii

Vladislavova vláda je vcelku stabilní období, kde i změny stát někam posouvají. Nemusí to být vyloženě zásluhou Vladislavovou, začátek jeho vlády byl docela nešťastný a vyvolal celozemské povstání proti jeho osobě, které by kníže bez cizí pomoci nezvládl..
Nějakého stavu dosáhly vnitřní podmínky, něco se do Čech dostalo zvnějšku, hlavně díky Vladislavovým stykům s říší nebo kvůli různým tažením do ciziny.

***

Vnitřní podmínky – roste bohatství šlechty, což se projevuje v jejích stavbách. Hned na začátku Vladislavovy vlády byl založen první soukromý klášter v Čechách, byl to Sedlec u Kutné Hory r. 1142. R. 1157 se Vladislav účastnil vysvěcení kostela v Církvici u Kutné Hory, to bylo také soukromé založení a kostel je díky své plastické výzdobě románský skvost..
Kníže taky nezahálel, takže počet klášterů za jeho vlády vzrostl z 11 na 23.

Šlechta začíná pevněji vlastnit půdu. Po r. 1160 se rozmáhají predikáty, většinou se to týká obcí, které jsou dnes malé nebo už zaniklé – Blah z Třebušína, Měšek z Peruce apod. Ta vznikají nějaká šlechtická sídla, nejprve dřevěná, časem kamenná (jako ojedinělý příklad slouží Týnec nad Sázavou).

Od doby Vladislava II. probíhá „vnitřní“ kolonizace (zatímco „vnější“ z 13.-14. stol. je více ovliněná cizinou). Rozsah osídleného území předčí i tu „velkou“, vnější kolonizaci.
Staré sídelní území už nestačilo uživit populaci rolníků, a přesídlenců se ujaly právě i ty malé šlechtické rody.

Nějak začíná stoupat i hodnota držby půdy. Kolem r. 1150 začíná předěl, kdy se v listinách už nevyskytují jména darovaných nebo obchodovaných lidí, ale objevují se jen jména vsí a půdní celky.. Jména lidí se udávala tehdy, když jich bylo málo a půdy naopak všude dost.. Kolem r. 1150 bylo zřejmě lidí více, když už se jmenovaly jen sídelní celky s lidmi, a cenu získávala půda, protože té volné už ubývalo.. Oboje to svědčí o populačním růstu.



V Praze na Starém Městě vzrostl počet románských domů. Jsou i větší než ty starší, ale méně zdobné.. Já si to vysvětluji, že domy si mohli dovolit i méně bohatí měšťané, proto větší počet domů, ale jednodušších..
Nebo to mohla být móda, Strahov měl být taky na jednu stranu monumentální, ale jinak strohý a bez ozdob..

Král v Praze nechal postavit kamenný Juditin most, to městu se určitě pomohlo k rozvoji.

***

Vnější vlivy – zapojení do říšského okruhu, a tím kulturní přínos přímo z něj, nebo skrze říšská tažení i kulturní přínos z Itálie. Např. kořist od Milána z r. 1158 měl Vladislav z velké části investovat do klášterů i kostelů (plastiky na kostele v Církvici jsou podle jedné z teorií taky jenom kořistí, žádní zemští patroni..).
To říšské spojenectví bylo ale dost diskutabilní. Barbarossa vcelku bezostyšně využíval českou vojenskou sílu bez nějakých velkých protislužeb, v územních hraničních sporech za Vladislavových nástupců stál na říšské straně proti té české.. Náklady na tažení nesla česká strana, což také vedlo k ochladnutí vztah s císařem.., finančně se i vítězná tažení nemusela vyplácet..

Křížové tažení do Palestiny – spíš to vidím jako epizodickou záležitost, max. to Vladislava podpořilo založit johanitskou komendu v Praze. Pouť Jindřicha Zdíka do Jeruzaléma ho zase vedla k tomu, aby založil nějaké řeholní společenství, což vedlo nakonec k pozvání premonstrátů do strahovského kláštera r. 1142.

***

Hlavním pramenem je Vincenciův letopis, Vincencius byl kaplanem na knížecím i biskupském dvoře. Podal děje od r. 1140 do r. 1167, tam to končí v půlce věty. Dílo je takovou oslavou Vladislava.
Na Vincencia navázal Milevským letopisem opat Jarloch, popsal děje od r. 1167 do r. 1198. Obě na sebe navazující díla byla uchovávána v Milevsku, pak se dostala až na Strahov (do Milevského letopisu byl ještě přidán opis dějin Anglosasa Bedy Ctihodného a pak tzv. Ansbertova kronika o III. křížové výpravě, ale to jen pro úplnost). Dílo vyšlo v Argu - http://www.argo.cz/knihy/183413/milevsky-letopis/
O Jarlochovi a Ansbertovi studie tady - http://digilib.phil.muni.cz/bitstream/h ... sequence=1

Když r. 1125 umíral kníže Vladislav I., smířil se na popud své matky Svatavy se svým bratrem Soběslavem, který tak získal knížecí stolec (1125-1140).
Soběslav se snaži zajistit stolec pro svého syna Vladislava, nechal si to odpřisáhnout i předáky, ale bylo to marné. Na popud předáka Načerata předáci r. 1140 zvolili jiného Vladislava, a sice syna Vladislava I.

***

Vladislav II. měl oporu ve svých bratrech, není mi známo, že by se někdy rozhádali.

Jeden se jmenoval Děpolt a byl zakladatelem přemyslovské větve Děpolticů. Ti měli pohnuté osudy, protože občas měli podle seniorátního práva právo nastoupit na pražský trůn, a proto byli různými způsoby šikanováni. První Děpolt zemřel r. 1167 při Barbarossově katastrofě v Itálii.

Druhý bratr byl Jindřich, sám o sobě neměl žádný zvláštní titul, vstoupil k johanitům. Jeho synem ale byl Jindřich Břetislav, pražský biskup, po kterém sáhl císař Jindřich VI., když chtěl obsadit pražský stolec r. 1193. Jindřich Břetislav (1193- 97) byl posledním českým knížetem před definitivním nástupem Přemysla Otakara I. (když nepočítám epizodu Vladislava Jindřicha).

Dcera Vladislava I. se jmenovala Svatava, byla provdána r. 1124 do rodu bavorských hrabat z Bogenu.

***

Synové Soběslava I. zůstali v ústraní, resp. odešli do exilu. Vladislav r. 1165 umírá. Další pobývali nejvíce na Barbarossově dvoře, protože ten je používal jako nátlak na Vladislava.. Byli to Soběslav, Oldřich a Václav.
Z nich Soběslav se např. pokusil uzurpovat pražský knížecí stolec, když Vladislav táhl na křížovou výpravu; zajal ho ale Děpolt, který spravoval zemi. R. 1160 se Soběslav zmocnil nakrátko knížecího stolce v Olomouci.

Po Vladislavově abdikaci, kterou absolvoval ve prospěch svého syna Fridricha, nechal Barbarossa Fridricha sesadit a předal Čechy Oldřichovi, dalšímu ze synů Soběslava I. Oldřich ale Čechy postoupil svému bratrovi Soběslavovi II. (1173-78).

Po krátké vládě znojemského knížete Konráda II. Oty (1189-91) se pak trůnu zmocnil Václav (podzim 1191 - zač. 1192), ale to je skutečně jenom epizoda..

***

Potomci Vladislava I. -
První žena byla Gertruda Babenberská, zemřela r. 1150.
Jejich nejstarší syn byl Fridrich, v jehož prospěch Vladislav II. r. 1172 abdikoval. Fridrich byl knížetem chvíli (konec 1172 – září 1173), po smrti Soběslava II. pak na delší dobu (1178 – 1189), vyplněnou boji s Konrádem Otou.

Druhý syn byl Svatopluk, ale dopadl špatně. Napadl r. 1169 dvořana jménem Vojslav, kterého osobně bránila i královna Judita, a poranil i ji. Uprchl do Uher a zemřel v říši.

Třetirozený syn Vojtěch byl určen na duchovní dráhu. Byl zvolen dokonce salcburským arcibiskupem (r. 1168), ale stál na straně reformního papeže Alexandra III., přičemž Barbarossa uznával papeže jiného (kterého sám dosadil). Salcburk byl navíc politicky spjat s Babenberky, kteří stáli ve sporu Říma s císařem také na papežské straně, a k Babenberkům zachovával Vladislav i po úmrtí Gertrudy přátelský vztah. Spor kolem obsazení arcibiskupství v Salcburku tak vedl k ochladnutí česko-císařských vztahů.

Dcera Anežka byla dána také na duchovní dráhu a s mnohem lepším osudem. Stala se abatyší svatojiřského kláštera a bývá často zmiňována v souvislosti se sv. Anežkou Českou, Anežka Vladislavova byla její teta, jmenovkyně a osoba také duchovně zaměřená.

Druhou manželkou byla Judita (r. 1152), dcera durynského lantkrabího Ludvíka II. Železného.
Nejstarší jejich syn byl Přemysl Otakar I., nemusím představovat. Druhý byl Vladislav Jindřich, který za Přemysla Otakara I. vládl z titulu markrabího celé Moravě.

Za Soběslava se nijak zvlášť nepočítalo, že by Vladislav měl být jednou knížetem. Z dochovaných zpráv vysvítá takové mladické chování. R. 1133 odešel s přáteli do Bavorska, asi k Bogenům, za něž se vdala jeho sestra, a musel „být přiveden“ zpět.
R. 1137 měl Vladislav velet kontingentu ve vojsku císaře Lothara, který táhl do Itálie. Vladislav sebral peníze a s přáteli odjel hýřit.. Vratislav Vaníček to v knize o Soběslavovi I., kterého vychválil, vnímá jako kontrast a mírně řečeno nevychovanost.. Vladislav se podle něj mohl v Itálii mnohému naučit, poznat dvůr císaře i italskou kulturu.. Nebyla to dobrá vizitka budoucího vládce..

Vladislav byl zvolen díky úsilí velmože Načerata. Byl to zřejmě důsledek mocenského boje mezi knížetem a velmoži, kdy Soběslav vládl pevně a chtěl dosadit svého syna Vladislava, zatímco velmoži chtěli knížete volit..
Vladislav Soběslavův držel chvíli Olomouc, ale pak radši utekl do Uher. Olomouc přidělil kníže Otovi III. Dětlebovi, který se mohl vrátit z ruského exilu.

První léta Vladoslavovy vlády vyznívají dosti strašně, jsou právy o nespokojenosti i popravách, což vede k celozemskénu povstání. Povstání vede znojemský kníže Konrád, jako nejstarší žijící Přemyslovec i kandidát na trůn. Přidali se všichni moravští Přemyslovci, včetně onoho Oty Dětleba, přidali se synové bývalého knížete Bořivoje II. Spytihněv a Lupold. Vrátil se Vladislav Soběslavův z Uher, aby bojoval, velmož Načerat se přidal ke vzbouřencům, obecně šli ke vzbouřencům „lepší a urozenější“. Když se Vladislav a vzbouřenci nakonec střetli, část knížecích vojáků podle Vincencia přeběhla k nepříteli.

Bitva proběhla r. 1142 u Vysoké na Kutnohorsku (míněno u hory Vysoká, ještě je tam obec toho jména; někde se píše u Vysoké na Čáslavsku, nevím proč, Čáslav je od Kutné Hory přesně opačným směrem) - https://mapy.cz/zakladni?x=15.1843125&y ... id=1853159
Vladislav prchl, nechal posádku v Praze a získal pomoc u říšského krále Konráda III. Konrád Znojemský v posledním pokusu o dobytí Prahy podpálil část Hradu včetně kláštera sv. Jiří, jinak se ale vzbouřenci stáhli a v podstatě uznali porážku.

Dá se diskutovat, co k povstání vedlo. Nabízí se kombinace nezodpovědného muže, který jako mladík uteče s penězi a po nástupu na trůn se rozhádá úplně se všemi, i s olomouckým knížetem, kterému vrátí trůn, i s velmožem, který ho prosadil ve volbě, i s lepšími/urozenějšími. Nebo naopak, šlechta chtěla zvolit někoho tvárného, očekávala nějaké protislužby, a kníže tato očekávání nesplnil.. Na jeho straně zůstali „mladí a nižší“, možná jeho přátelé z divokých let, kterým nyní dal beneficia na úkor starších..

***

Velice svérázně naložil s látkou Vincencius. Už jenom bitva – Vladislav by byl u Vysoké vyhrál, už sahal po vítězství, když přišla zrada.. Vladislav viděl marnost boje a odebral se ku Praze tak, že se probil nepřáteli. Jiné prameny píší asi reálněji, že Vladislav začal prohrávat a prostě utekl..
Ohledně zrady – Kanovník vyšehradský píše: „Nazítří pak Moravané s přeběhlíky z Čech náhle povstali proti Vladislavovi a jeho bratřím Děpoltovi a Jindřichovi a zahnali je na útěk.“ Vincencius ale mluví o zradě přímo v bitvě..
Ono je teoreticky možné, že Vladislava zradilo třeba jedno křídlo, obrátilo zbraně, a Vladislav by se tak ocitl v obklíčení, ze kterého by se skutečně musel probít.. Anebo druhá možnost, že Vincencius prostě kecá..

***

Vincencius použil při líčení plno odkazů na Bibli. Příběh uvádí větou: „Léta od vtělení Páně 1142 vzešla svévole od mnohých starších a urozenějších českých pánů, od nichž mělo vycházet právo. Když totiž kníže Vladislav spravoval své knížectví z moci dané mu od Boha a podle rady svých věrných, třebaže věkem dosud mladík, mravy a smýšlením, jímž se vyznačují starci, však velmi zralý, chtěli někteří urození v této zemi, již drželi úřady, řídit všechno podle své vůle.“
Povstání tedy mělo být vzpourou proti Božímu řádu jehož představitelem byl kníže. Kníže byl sice mladý, ale díky radám starších i „velmi zralý“.
Ti urozenější a starší velmoži sice odešli k povstalcům, ale Vincencius na ně míří slovy z Bible, že od nich „vzešla svévole“. To je na odkaz na babylonské soudce, kteří falešně obvinili Zuzanu, aby jim byla po vůli: „Toho roku byli ustanoveni jako soudci dva starší, o jakých Panovník řekl: vyšla svévole z Babylonu od starších, soudců, kteří byli považováni za správce lidu.“
I starší a moudří mohou porušit Boží vůli..

Vladislav poslal Jindřicha Zdíka k Otovi III. do Olomouce s připomenutím, že právě Vladislav Otu dosadil. Ota ovšem „pohrdl radou tak významného preláta, tak dobrého otce a jiných moudrých mužů jako Rechabeám, který uposlechl rady mladíků“. Rechabeám byl židovský vládce, který odmítl naslouchat rádcům svého otce Šalamouna, poslouchal mladíky, se kterými vyrůstal, a to vedlo až k rozpadu Izraele.


Popis bitvy u Vysoké: „A tak nadešel den 25. dubna, onen den, den prchlivosti, den smutku a zkázy, den kdy se v Čechách strhla válka více než občanská, den, kdy kníže Vladislav přesil své věrné jako pšenici.“

Válka „více než občanská“ je odkazem na antiku, znamenalo to válku, která proti sobě postavila i příbuzné.

Den prchlivosti, „dies irae,“, je den, kdy Hospodin ztrestá nevěrné Židy, kteří obětují jiným bohům: „Onen den bude dnem prchlivosti, dnem soužení a tísně, dnem ničení a zkázy, dnem tmy a temnot, dnem oblaku a mrákoty, dnem polnice nad a válečného ryku nad opevněnými městy, nad vyvýšenými cimbuřími.“ (Sofonjáš, 1, 15-16)
Námět byl mimochodem zhudebněn už ve 13.stol. františkánským mnichem- https://www.youtube.com/watch?v=dsn9LWh230k a převzal ho Mozart do Requiemu - https://www.youtube.com/watch?v=8MQf-86ikvM
Povídání o tom - https://cs.wikipedia.org/wiki/Dies_irae
Dny hněvu jsou o nějaké zradě, o příchylnosti k někomu neoprávněnému, jak se rozvíjí dále..

Vladislav v bitvě své věrné „přesil jako pšenici“. To se vykládá tak, že ztratil hodně mužů. V Lukášově evangeliu ale je tento příměr při promluvě Krista k Petrovi: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, abych vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš,, budeš posilou svým bratřím.“ Řekl mu: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ Ježíš mu řekl: „Pravím ti, Petře, ještě se ani kohout dnes neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mě znáš.“ (Lk, 22, 31-34)
To prosévání znamená tedy něco jako oddělení zrna od plev – v bitvě se pozná, kdo zůstane věrný, nebo kdo zradí (= propadne sítem).

Vyvstávají dva pohledy na věc. Jeden teď přeženu – mladý kníže, známý svou nezodpovědností, se dostane ne vlastními schopnostmi k vládě, tu naplní popravami, načež se proti němu spojí všichni příbuzní (vyjma vlastních bratrů), starší a moudřejší velmoži, i ti, kteří ho dosadili, i ti, které sám dosadil na jejich místo..
Na druhé straně Vincencius pomocí Bible vysvětlí, že
knížete opustili sice ti moudří, ale ti se chovají jako svévolní babylonští soudci
kníže je sice mladý, ale skrze své rádce dosahuje modrosti
protivníci jsou zrádci hodní Jidáše, popř. zasluhují Boží hněv

Vincencius v podstatě příliš neodporuje starším pramenům, ale co s nimi dělá, to není úplně v pohodě.. Mně napadá taková ta teze, že nejhorší lež je taková, která v sobě obsahuje pravdu a k ní příměs lži, takže to nejde odlišit.. Možná to je silné přirovnání, ale ta jednostrannost a odsouzení povstalců je také síla..

Ale ještě jinak – text s tolika odkazy na Bibli předpokládá slušnou vzdělanost nejen autora, ale i čtenářstva. Zatímco dneska se rozšifrování Vincencia musí udělat historická studie v rámci nějakého projektu, (a já třeba netušil, že existoval nějaký Rechabeám..), tehdy musel být význam čtenářům více méně jasný.. A stačí porovnat Vincencia s takovým Řehořem z Tours ze 7. stol. Ten když dává odkaz na Bibli, tak výslovně uvádí autoritu, která něco stanovuje. Ale Vincencius učiní jen nenápadnou poznámku.. Ukazuje to něco o vzdělanosti elity nebo aspoň znalosti Bible v Praze jeho doby.

R. 1143 navštívil Čechy papežský legát Guido. Jednak jednal jako prostředník usmíření mezi Vladislavem a odbojnými moravskými knížaty, jednak provedl jakousi inspekci církve.
Zjistil věci, které dost odporovaly církevnímu reformnímu hnutí. Dost kněží nemělo předpoklady k výkonu (nebyli správně vyzvěceni, opati nebyli kanonicky zvoleni), nemělo schopnosti k výkonu, porušovalo celibát (někdo byl ženatý, další dokonce s rozvedenou ženou).

Reformní hnutí propagoval olomoucký bikup Zdík (1126-1150), i když v jeho diecézi se našlo ještě víc pochybení než v té pražské.. Zdík mimojiné přivedl do Čech reformní řády premonstrátů, kteří reagovali právě na problémy s celibátem, a přišli i reformní cisterciáci.

Řády, resp. řehole byly dvojího druhu. Řehole benediktinská je taková „klasická“, je pro mnichy, kteří se věnují ideálnímu křesťanskému životu. Řehole augustiniánská je pro kněží, kteří se rozhodli žít na způsob mnichů, ale dál vykonávají kněžské funkce - např. při kapitule u biskupského kostela, nebo dělají pastorační funkci (kážou, křtí, oddávají).
Reformní hnutí zasáhlo oba proudy – cisterciáci převzali benediktinskou řeholi a zpřísnili ji, aby se vrátil původní asketický styl, tentokrát v jejich novém řádu.
Na augustiniánskou řeholi navázali premonstráti, také fungovali jako sbor kněží žijící podle řehole. Idea reformistů byla taková, že sbor nahrazuje knězi rodinu. Kněží se ženili mj. kvůli finančnímu zabezpečení a kvůli nutnosti osobního kontaktu, a to jim teď poskytuje jejich klášter..

***

S augustiniánskou řeholí přišel do kontaktu Zdík na druhé pouti do Jeruzaléma, tam pobyl od jara 1137 do jara 1138. Působil tam v kapitulu při Svatém hrobu a lákalo ho tam zůstat.

Vrátil se ale do Čech, dostal na cestu třísku z kříže, na kterém byl ukřižován Kristus, a provedl něco jako imitatio Jeruzaléma. V biskupské kapitule v Olomouci zavedl stejné zvyky jako v jeruzalémské kapitule (týkaly se nějakého svěcení kněží, pak se pilo víno z kalicha), a výslovně uvedl, že jnde je zavádět nechce. V Olomouci uložil i třísku z Kříže..
V Jeruzalémě byly augustiniánské kláštery, jeden na hoře Sionu, druhý na Olivetské hoře. V Čechách pak Zdík spoluzaložil dva kláštery, z nichž strahovský nesl jméno Mons Sion, a kanonie v Litomyšli nesla jméno Olivetská hora.. Čechy s centrem v Olomouci byly jakousi nápodobou Jeruzaléma..

***

Se Zdíkem tedy přišly řády založené na augustiniánské řeholi. První osazenci strahovského kláštera v čele s opatem Blažejem byli asi přímo augustiniáni, ale r. 1143 přivedl Zdík ze Steinfeldu premonstráty v čele s opatem Gotšalkem, a ti na Strahově sídlí dodnes. Další premonstráti osadili kolem r. 1145 Litomyšl.

Kolem této doby byl založen ženský premonstrátský klášter v Doksanech. Vladislav sem poslal na výchovu svou dceru Anežku, onu budoucí abatyši svatojiřského kláštera na pražském hradě.
Je tu pochovaný biskup/kníže Jindřich Břetislav.
Klášter je silně barokizovaný, ale zůstala v něm románská krypta. Obnovuje se tu řeholní život, jeptišky přišly myslím z Polska.
http://www.klasterdoksany.cz/index.htm


S dalšími premonstráty souvisí kauzy, kdy kolem r. 1150 nastoupili na místo vyhnaných benediktinů.
Jeden takový klášter bylo Hradisko u Olomouce, to byl vůbec první klášter na Moravě založený Otou I. Hradisko zůstalo premonstrátské do josefinských reforem r. 1784, pak se z něj stal špitál a zůstal dodnes.

Benediktini odešli do východočeských Opatovic. Dnes není po klášteru stopy, zanikl za husitů, Opatovice jsou viditelné nejvíc svou tepelnou elektrárnou.
Co zbylo z kláštera – možná románský portál na kostele sv. Prokopa v Záboří nad Labem. Portál byl zasazen druhotně, takže buď byl na jiném vchodu do kostela, nebo byl odjinud.. A je to natolik vymakané dílo, že se hodí více na klášter než na vesnický kostel.
Dále zbyly klášterní anály zvané hradištstko-opatovické, protože začaly být psány v Hradisku a dokončeny byly v Opatovicích. Ty se dochovaly a tvoří jeden z pramenů doby Vladislava II.


Druhou kauzou bylo vyhnání benediktinů z kláštera v Želivu, ti odešli na blízkou Sázavu. Výměna mnichů byla prací nového pražského biskupa Daniela.
Konvent do Želivu přivedl opět ze Steinfeldu opět opat Gotšalk, který se tam mezitím stihl vrátit ze Strahova.
Želiv stojí dodnes, byl přestavěn Santinim a zůstal premonstrátský - http://www.zeliv.eu/
Želiv zřídil i ženskou premonstrátskou kanonii v Louňovicích pod Blaníkem, ta už nestojí. Premonstrátky přišly z německého Dünnwaldu u Kolína nad Rýnem (odtud zřejmě byly i jeptišky v Doksanech). Z Louňovic byly zakládány další kláštery včetně území dnešního Rakouska, na Moravě by odtud založen klášter v Dolních Kounicích (jinak zvaný Rosa Coeli), z něho zůstala romantická zřícenina.

V kopcovitém blanickém kraji vznikl k r. 1187 i premonstrátský klášter v Milevsku, osídlen byl opět ze Želiva. Milevský klášter jakoby naznačuje novou dobu – je založen soukromě, šlechticem, a naznačuje i příchod Němců – autor milevského letopisu byl německý opat Jarloch (něm. Gerlach), Milevsko pochází z něm. Mühlhausen.
Na hřbitově je kostel sv. Jiljí se sadou románských oken, je starší než bazilika, používali ho první mniši.. Bazilika je jednou z největších románských staveb u nás, je gotizovaná, středověkého ducha si dost uchovala.
http://www.klastermilevsko.cz/

***

Změnu v trendu přinesla česká účast na Barbarossových taženích do Itálie. Když r. 1158 dobyl Barbarossa Milán, vrátil se Vladislav do Čech, ale císař si vyprosil nechat biskupa Daniela na svém dvoře. R. 1159 by zvolen nový papež Alexandr III., zatímco císař uznával nadále protipapeže Viktora, kterého kdysi sám instaloval.
Reformní hnutí v církvi ale odmítalo jakékoli zásahy světské moci do církevní oblasti, natož aby císař určoval, kdo má být papežem.. Za reformního Alexandra se tak postavili i premonstráti a cisterciáci, zatímco český král i pražský biskup Daniel stáli na straně císaře.. Daniel sice začínal jako propagátor reforem po boku svého kolegy Zdíka, ale to teď byl úplně zapomenuto.
V Čechách dvůr zřejmě z toho důvodu přestal podporovat reformní řády a k oblibě se vrátili staří dobří benediktini. Když královna Judita nechala vystavět ženský klášter v Teplicích, osadila ho benediktinkami z pražského svatojiřského kláštera.