Slovanské osídlení Čech

Dějiny do roku 1197 (druhý nástup Přemysla I.) - stěhování národů, Sámova říše, Velká Morava, české knížectví a nedědičné království (Vratislav a Vladislav). Světové dějiny do konce 12. století

Moderátor: Ježek

Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Bílé Charvátsko

Takže když to shrnu, tak Kosmas neví vůbec nic o tom, odkud Slovani do českých zemí přišli, jenom to, že prostě přišli. Dalimil tvrdí že ze země zvané Charváty.

Máme tady ale Chronicon Imperatorum et Pontificum Bavaricum (Bavorská kronika císařů a papežů) z roku 1292, ve kterém se píše: Potom Justinián (toho jména druhý byzantský císař vládnoucí v letech 685-695 a poté 705-711) vytáhl proti Slovanům a mnoho z nich pobil. Tehdy prchajíce před ním přišli někteří z nich na pole germánská a tato pole našli prázdná, neboť Germáni byli povražděni a zahnáni Huny, a to od Visly, která byla, protože byla hranicí, nazývána tokem Vandalským, až po Sálu. A když je obsadili, nazvali sami sebe podle těch polí ve svém jazyce Poláky, to jest polními lidmi podle polí. V těch dobách také Bohem Slovan, prchaje se vším svým příbuzenstvem z Uher, vstoupil do doliny Germánie (do české kotliny?), zpustošené vražděním Hunů ji obsadil a zanechal své jméno potomstvu i dolině. Pouze z tohoto jediného textu se dovídáme, že slovani do Čech přišlii z Uher a navíc, že české země, před jejich příchodem obývané Germány, zpustošili Hunové. Jenže Hunská říše se rozpadla nedlouho po Attilově smrti, tedy 100 let před vládou císaře Justiniána II.

Citovali Dalimil i neznámý autor bavorské kroniky nějakou skutečnou, vyprávěnou pověst, které ovšem ne docela dobře rozuměli?

Pak tu máme toho Konstantina.
Názvosloví v díle Konstantina Porfyrogenneta odpovídá spíš tomu, co se mezi balkánskými Slovany užívalo v jeho době, než tomu, co se užívalo v 6./7. století, kdy se obě skupiny Charvátů oddělovaly.

Christianizovaní byli v té době i Korutanci (ještě dřív než Češi) a balkánští Charváti.
Přesně tak. Taky si myslím že Konstantin mluví o své současnosti a jeho zmínku nemůžeme vztahovat k „příchodu praotce Čecha“.

Ale co to Bílé Charvátsko vedle Bavorska, o kterém Konstantin mluví?
Jinat to české Charvátsko by podle příslušných interpretací nemělo označovat Čechy jako celek, ale pouze nějakou jejich část, případně by mělo být dokonce v Polském Slezsku, severně od Krkonoš (jak tvrdí, tuším, Třeštík).

Měl jsem zato, že bílá u Slovanů označovala sever. A anglická Wikipedie mi to teď s odkazem na jakousi sovětskou encyklopedii potvrzuje. Že je etnonymum Charvátů sarmatského původu, nevíme jistě (byť si to i já osobně myslím). V každém případě byla sarmatská vládnoucí vrstva asimilována slovanskou většinou, a jazyk Charvátů byl už v raném středověku nepochybně slovanský. Relevantní je proto, jakými barvami byly označovány světové strany u Slovanů, ne u Sarmatů (máme to u nich vůbec doloženo?).
Jo. Podle anglické wiki sever označovala u Slovanů bílá barva. Jenže pak je tu odkaz přímo na Bílé Charvátsko, kde se zase píše, že bílá barva odkazuje na „západ“. Takže už vím, kde jsem to četl. Wiki jak známo není zrovna důvěryhodným zdrojem a musí se všechno ověřovat, tohle je zrovna zářný příklad. https://en.wikipedia.org/wiki/White_Croatia Podle tohoto odkazu je také Konstantin jediný pramen, který vůbec nějaké Bílé Charvátsko zmiňuje. Navíc zmiňuje ještě Bílé Srbsko. Upřímně nevím, co si o tom mám myslet, protože v tom Konstantinovi je dost protiřečících si údajů.

K té asimilaci slovanskou většinou – rozhodně ano, relevantní je jakými barvami ozančovali světové strany Slovani. Jenže pokud jdeme hlouběji do minulosti, tak je dost možné a myslím že dodnes ne úplně vyjasněné, jak velký podíl měli na etnogenezi Praslovanů Skythové a Sarmati (ještě před vznikem Antů).

Pak je tady třeba Bílá Rus, Červená Rus a Černá Rus.
https://en.wikipedia.org/wiki/White_Ruthenia
https://en.wikipedia.org/wiki/Red_Ruthenia
https://en.wikipedia.org/wiki/Black_Ruthenia

Když jejich lokalizaci na mapě porovnám s tabulkou na anglické wiki, tak Černá Rus by měla být na jihu tam, kde je Červená Rus. S těma stranama a barvama mě to přijde nejasné. Jediné co pořád nemůžu dohledat je, jak jsem přišel na tu staroíránskou tradici kde je černá sever a bílá západ.

Obrázek
Naposledy upravil(a) Wladislaus dne 01 lis 2020 23:05, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Raptor píše:
Čechy byly osídleny Germány dost hustě na to, aby i po příchodu Slovanů (respektive jejich dvou či více vln) tvořili Germáni pořád většinu populace.

Wladislaus píše:
V tomto bodě bych rád věděl, odkud Třeštík vzal tu svoji mapku a jestli existuje nějaká souhrnná práce, která mapuje dosavadní archeologické poznání. To znamená všechny známé lokality prvotního slovanského osídlení, jejich přesná datace, plus jestli spadají ke keramice sklavinské, antské nebo smíšené. A dá se vůbec antská a sklavinská keramika tak přesně rozlišit, když o tom existují pochyby (viz. výše Ježkův odkaz). Kdyby se tyhle údaje zanesly na mapu a do nich pak osídlení z druhé vlny, pak bychom měli dost plastický obrázek. Existuje něco takového?

Raptor píše:
Ve slovanské archeologii obecně rozlišujeme dobu starohradištní a středohradištní. Ta starohradištní trvá zhruba od poloviny 6. zhruba do konce 8. století. Pro většinu lokalit nijak přesná data nemáme. A jak už bylo mockrát řečeno, "druhá vlna" slovanského osídlení je problematický koncept sama o sobě. Třeštíkova mapka, pokud se pamatuju, má zachycovat situaci v 6. až 7. století, tedy v době, do níž Třeštík klade vznik mýtu o praotci Čechovi (pouze v té době bylo totiž možno shlédnout z Řípu celé hustě osídlené území "Čech"). Jinak mapku, která by rozlišovala "druhou vlnu" od ostatního slovanského osídlení, jsem ještě nikde neviděl.
Myslím že odpověď na tuhle otázku by mohl, když ne úplně zodpovědět, tak aspoň naznačit Atlas pravěkých a raně středověkých hradišť v Čechách. Hodlám to pořádně prostudovat.

https://www.databazeknih.cz/knihy/atlas ... men-436810
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Slovani v horním Potisí
Wladislaus píše:
Jak to vůbec vypadá se stavem archeologického poznání na východě Slovenska, Maďarska a Podkarpatské Rusi, eventuálně sevrního Rumunska (a vůbec co Polsko, konkrétně jižní?) Nemohla se tam už v dobách Gepidského království nacházet nějaká silná slovanská komunita, která by byla impulsem k dalším výbojům a osidlování. Ke které by třeba zamířil Hildigis (vyhnaný langobardský princ a pravý náslendík langobardského trůnu)?

Raptor píše:
Právě tak o tom uvažuje Třeštík. Slovany máme archeologicky doloženy severně od Karpat (včetně Tater a Moravské brány) snad už před příchodem Avarů. Když Gepidové "vpouštěli" Sklaviny na Balkán, aby tak potrestali Byzanc slovanským pustošením, vpouštěli je podle Třeštíka ze Slovenska přes údolí Tisy a Dunaje. Právě k těmto Slovanům měl taky zamířit vyhnaný Hildigis. A právě tito "karpatští" Slované se pak rozšířili na Moravu, do Čech a odtud do severního ("lužického") Srbska. Byli nositeli kultury Praha-Korčak.
Tady asi souhlasím s Třeštíkem a k tomu přikládám zajímavou studii, co jsem vyšťoural z hlubin internetu.

https://www.researchgate.net/publicatio ... _of_Romania
Obrázek

Mě osobně přímo tam sedí i tzv. Dobretovo království. K roku 577 se dochoval záznam byzantského historika Menandera Protektora, kdy jistý sklavinský král Dobreta (577-579, řec. Daurentius nebo Dauritas) měl přijmout vyslance avarského kagana Bayana (562-602), kteří po něm a jeho lidu požadovali, aby přijali nadvládu Avarů a za mír platili tribut. Dobreta se jim ale vysmál se slovy, že: "Ještě se takový nenarodil pod sluncem, který by dokázal naši sílu zlomit. My jsme si přivykli na to, že vládneme cizím krajinám a ne, aby někdo vládl nad naší. V tom jsme si jisti, dokud existuje válka a meče." Poté nechal avarské vyslance bez milosti popravit, načež Avaři následujícího roku Dobretovo království dobyli a připojili ke své říši. Otázkou zůstává, kde se Dobretovo království nacházelo. Dle některých teorií na Balkáně, dle jiných přímo v Panonii na území okolo řeky Zala, která se ze západu vlévá do jezera Balaton. Zejména druhá lokalita se mi nezdá příliš pravděpodobná, neboť tato území náležela ještě donedávna Langobardům a že by si tu Slovani vytvořili vlastní královstvíčko jen krátce před příchodem Avarů do Panonie roku 568, to asi ne. Na co se ovšem zapomíná je právě horní Potisí na severozápadě Panonie, na periferii bývalého Gepidského království, kam už od přelomu 5. a 6. století pronikali Sklavini (Charváti?). Právě tato lokalita se mi zdá být ideálním prostorem pro Dobretovo království, kde mohl klidně najít azyl Hildigis. Samozřejmě nevylučuju ani západní Slovensko nebo jižní Moravu, ale ani Čechy!
Naposledy upravil(a) Wladislaus dne 01 lis 2020 23:06, celkem upraveno 3 x.
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Raptor píše:
Mýtus o Čechovi pojednává o ustanovení Čech. Sámova říše byla podstatně větší a centrum měla patrně někde blízko hranic avarského kaganátu, snad na Moravě. Proto mýtus asi nepojednává o slovanské vzpouře proti Avarům ani o vzniku Sámovy říše. Samozřejmě je otázkou, jestli by takový mýtus mohl vzniknout před koncem 7. století (kam jeho vznik umisťuje Třeštík s ohledem na velikost tehdejšího osídleného území a jeho viditelnost z Řípu), kdy si nejspíš všichni dobře pamatovali, že tam ještě nedávno vládl ten Frank z Moravy. V rámci Sámova kmenového svazu nicméně musely existovat nějaké menší celky (víme o Srbech a možná Korutancích). Jeden z nich si mohl už tehdy pěstovat pověst o svém příchodu a zabrání hory Říp.
Právě o to mi jde. Mytologický význam Řípu je myslím po všem napsaném už nezpochybnitelný, takže to "pěstování pověsti" od starších dob je celkem jasné.Ale ať už je příchod Praotce Čecha fiktivní nebo ne, tak k té předpokládané druhé vlně (byla-li nějaká vůbec), se podle mě tak jako tak nemohl vztahovat. Přesně jak píšeš – v rámci Sámova svazu musely existovat menší celky a jeden z nich už nějakou dobu seděl v Pražské kotlině (který si "pěstoval pověst o příchodu a zabrání hory Říp") a odkud později začali své výboje Přemyslovci jako vládci tohoto malého celku, který se stal součástí svazu a po jeho rozpadu se opět osamostatnil, tak jako mnohé jiné. Tedy Charváti, kteří si později začali říkat Čechové.
Naposledy upravil(a) Wladislaus dne 29 říj 2020 21:10, celkem upraveno 2 x.
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Dodatek k názvu Češi

Už jsem to tu zmiňoval, teď trochu podrobněji:

Plinius starší ve svém díle Naturalis Historia, která je jednou z prvních všeobecných encyklopedií starověku, uvádí celou řadu zeměpisných názvů a národů. Jednou z takových lokalit jsou Cissijské hory (montibus Cissiis), v žádném jiném díle nezmiňované, jež se měly nacházet v Sarmatii, měly být součástí Kavkazu a měly v něm pramenit dvě řeky Menotharos a Imitys. Dosud se je nepodařilo lokalizovat. O něco dál pak vyjmenovává národy obývající step poblíž Kaspického moře, zvaného Hyrkánské: ultra eos plane iam Scythae, Cimmerii, Cissi, Anthi, Georgi et Amazonum gens, haec usque ad Caspium et Hyrcanium mare. Že zmiňuje kočovné Skythy, Kimmery a Amazonky, které se objevují v legendách o vzniku skythských Sarmatů, je zřejmé. Rovněž i zmínka o obyvatelích Hyrkánie, která se též nazývala Gorgan. O něco méně jasní jsou Anthové, kteří by snad mohli být předzvěstí Slovanů známých v 6. století jako Antové. Zbývají jen záhadní Cissi, kteří snad mohli žít právě u oněch Cissijských hor a které zná už jen Pomponius Mela, ovšem v odlišném seznamu a spojené do jediného národa s Anty: super Amazonas et Hyperboreos Cimmerii, Cissianti, Achaei, Georgili, Moschi, Cercetae, Phoristae, Rimphaces.

Název Cissi není až tak úplně ojedinělý v antice. V dnešním Alžírsku existovala fénická kolonie Kissi/Kiši (latinsky Cissi, dnešní Djinet). V dnešním Španělsku pro změnu město Kesse/Kosse/Kissa (latinsky Cissis, dnešní Tarragona). Ve starověké Persii existovala oblast zvaná Kissia (Cissia), jejíž obyvatelé byli svým divokým způsobem života podobní Peršanům. Podle Hérodota byl tento název variantou pro starověký národ Kassitů (Kaššu, Kassi), jejichž původ dosud nebyl zcela vysvětlen. Někteří jejich vládci měli indo-evropská jména a je možné, že šlo o vládnoucí elitu, která si podmanila původní mezopotámské obyvatelstvo, podobně jako byli třeba Mitannci.

Pokud je ale pravděpodobný sarmatský původ Antů, Chorvatů a Srbů, mohli být Cissi/Cissianti také jedním ze sarmatských kmenů? Můžeme hledat starobylost názvu Čechů až tady? Asi ne.... to by se myslím vylučovalo s tak velkým výskytem toponym v Polsku a jinde :D
Naposledy upravil(a) Wladislaus dne 01 lis 2020 23:06, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Sídliště Roztoky

Našel jsem na netu hodně zajímavou studii s rozborem nálezů za použití nejmodernějších metod.
https://www.researchgate.net/publicatio ... u_ekofaktu

Shrnu to nejpodstatnější:

Výjimkou mezi prostými osadami prvních Slovanů představují Roztoky u Prahy na břehu Vltavy, které zároveň představují obtížný interpretační pohled, neboť dosud nebylo nalezeno jiné podobné sídliště. Mimořádný je především počet obydlí – zatím jich bylo zachyceno 300 s očekáváním minimálně dvojnásobku, ne-li až 1000. V ostatních případech se totiž jedná spíše o shlukové osídlení, kde byly jednotlivé malé osady blízko sebe (Dessau v Německu, Žukowice v Polsku, Kölked v Maďarsku, Dulceanca v Rumunsku, Raškov na Ukrajině, včetně již zmiňovaného hradiště Zymne), kde jsou počty obydlí takřka o řád menší, navíc při delším časovém trvání. Sídliště charakterizuje řada nezvyklých rysů, například umístění na dně kaňonovitého údolí; sídelní diskontinuita, kdy ústí Únětického potoka do Vltavy bylo osídleno už v neolitu (-10 000/-8000 až -6000/-5000 př.Kr.) a trvá dodnes, ale jižní část podél břehu se z tohoto rámce vymyká (osídlena byla pouze 120-150 let v 6./7. století, přičemž počáteční velká sídelní aglomerace se ke konci změnila v malé agrární sídliště); dále je to absence většího množství luxusních předmětů a nebyly zatím ani bezpečně identifikovány objekty, které by mohly být jednoznačně spojeny se životem elitní společenské vrstvy nebo specializovanou výrobou.

Široké okolí patří v rámci Čech k nejvyužívanějším už od pravěku. Lokalita pokrývá úzký pás země v délce zhruba 1,5 km, přičemž v severní části, na levé straně Únětického potoka, která je dnes zastavěná a nachází se v ní i Roztocký zámeček, se předpokládá druhá část osídlení (přímo v areálu zámku byl zachycen sídlištní objekt). Hustota domů ukazuje, že celá lokalita nebyla homogenní a měla nejspíše dvě těžiště aktivit – jedno při ústí Únětického potoka a druhé v jižní části, která byla od jihu chráněna neprůchodným srázem který se příkře svažoval k řece, přirozeně tak ohraničoval sídlení prostor a byl narušen až novodobou výstavbou silnice a železeniční tratě. Určitá zemědělská aktivita probíhala ve střední části lokality a hlavní se předpokládá na temeni Roztockého háje nad sídlištěm, kam se dalo dostat úvozovou cestou v úbočí srázu. Nízká frekvence nálezu kostí a zubů koní naznačuje, že počet koní zde nebyl příliš velký. Doložen je chov psů a koček, což je tak jeden z nejstarších dokladů kočky domácí v Čechách. Důraz byl kladen na chov prasat, v menší míře na skot, nejméně pak na koz a ovcí. Pro poslední jmenované se zde nenachází vhodné podmínky. Rybolov ve vodách Vltavy doplňoval jídelníček po celý rok, loveny byly zejména malé ryby, které se vařily s obilím v polévce či kaši.

Co se týče interpretace sídliště, dá se odvodit ze zjištěných faktů. Domy se svými typologickými vlastnostmi (rozměry, prvky a struktura interiéru, kamenné pece v rohu) nijak neliší od objektů v jiných lokalitách raného slovanského osídlení a zcela prokazatelně měly obytnou funkci. Rovněž jejich užívání nebylo přechodné, čemuž mimojiné napovídá ojedinělé zachycení přestavby pece. Akumulace sídlištních pozůstatků nevznikala důsledkem požárů či záplav – ze 196 prozkoumaných domů zanikly pouze 2-3 požárem (zřejmě náhodným) a záplavy nebyly prokázány. Logickou námitkou proti záplavám je ostatně otázka, proč by jinak osídlení na břehu zůstalo a nepřesunulo se do vyšší polohy. Trvalejší kontinuitu naznačuje množství sídlištního odpadu. Pokud byly stavěny nové domy v bezprostřední blízkosti starších objektů, důkladné analýzy (např. podlah) ukázaly, že ty staré byly užívány nadále, byť třeba jen k ukládání přebývajícího materiálu. Všechno tedy nasvědčuje pobytu vělké komunity, jejíž obživa, na rozdíl od klasického opouštění vyčerpané půdy a přesunu o kus dál, byla zajištěna chovem velkého počtu prasat, doplněného chovem skotu. Analýza rostlinných makrozbytků pak ukazuje, že zpracování plodin probíhalo na jiném místě než přímo v obytném areálu. Rovněž scházejí doklady o sezónním pobytu a celoročnímu osídlení odpovídá skladba lovených ryb zjištěná z rybích kostí. Dovoz potravin odjinud teprve prokáží izotopové analýzy, je však vysoce pravděpodobný vzhledem k menšímu počtu zásobních jam, zejména v jižní časti. Určitou odlišnost jižní části od zbytku ukazuje hustota objektů, přestože domy se vyskytují po celé ploše. Severní část se nijak zvlášť neliší od běžného zemědělského sídliště své doby, pričemž navazuje na starší osídlení na druhé straně potoka a pokračuje dodnes, zatímco osídlení jižní části zaniklo. Kůlové jamky v podlaze v řadě domů menších rozměrů jsou interpretovány jako stopy po zaražení vřetena pro předení textilní příze. S opatrností se z nálezů okují (mikrospického odpadu vznikajícího při tepelném zpracování železa) uvažuje o kovářských dílnách, které se ve větší míře nacházely spíše v severní dosud obydlené části, kde byly doloženy zejména v době germánského osídlení. Obojí naznačuje, že zde probíhala specializovaná, případně redistribuční činnost na křižovatce cest. Spojení obou břehů zajišťoval předpokládaný brod, eventuálně přívoz. Důvody zániku pouze jižní části po relativně krátké době, k němuž nedošlo násilnou formou, zatím neznáme. Jednou z možností je ztráta významu a přesun hlavních cest jinam v souvislosti s houstnoucím osídlením širokého okolí Pražské kotliny. Nicméně nějaký význam musely Roztoky(nebo aspoň blízké okolí) pro Přemyslovce mít. To podporuje fakt, že patřily k jejich nejstarším sídlům, v Levém Hradci (dnes součást hlavní zástavby Roztok na kopci nad záhybem Vltavy) nechal kolem roku 880 první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj postavit první křesťanský kostel.

Nápadný je vztah jižní, nejhustěji osídlené části, s protilehlým břehem, na němž už od dob eneolitu (-3800/-3400 př.Kr.) stávalo hradiště Bohnice (též Zámka), fungující až do konce 9. století, kdy zaniklo požárem. Mohlo by totp hradiště být hledaným místem života roztocké elity? Na různých místech se píše, že hradiště Bohnice-Zámka bylo opuštěné a znovu osídlené až v 8. století (https://www.hrady.cz/index.php?OID=1939), jinde se píše že bylo osídleno už v 6. století (http://praha-archeologicka.cz/p/340) :think: ?? Anebo roztocká elita sídlila na levém břehu Únětického potoka, který je dodnes osídlen a kvůli zástavbě už se nedozvíme nic dalšího?
Naposledy upravil(a) Wladislaus dne 01 lis 2020 01:50, celkem upraveno 6 x.
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

První vlna osídlení českého území

K situaci na území Polska písemné prameny neříkají nic, avšak archeologické nálezy ukazují, že rozlehlé nížinné údolí mezi řekami Odrou a Vislou začali obsazovat Sklavini. Archeologicky jde o Kulturu Sukow-Dziedzice, která je odnoží Pražsko-Korčakovské, od níž se liší předměty předslovanské Przeworské kultury či jejich napodobeninami, které se společně s typicky korčakovskými objevují až do 7. století. Polské území již dávno nebylo pod vládou východogermánských Vandalů a Burgundů, neboť Vandalové se na přelomu 3. a 4. století přesunuli do Panonie a s příchodem Hunů se společně se sarmatskými Alany vydali na dlouhou pouť přes Rakousko, Německo, Francii a Španělsko až do severní Afriky, kdežto Burgundi na počátku 4. století odešli do východní Francie, kde si založili vlastní království na území dodnes zvaném Burgundsko. Zbytkové germánské osídlení dokládá zejména unikátní nález u vsi Ulów na jihovýchodě Polska až téměř při hranicích s Ukrajinou. Pohřebiště je sice datováno do doby od 4. do druhé poloviny 5. století, avšak sídliště až ke konci 5. a k počátku 7. století. Z nálezů bylo zjištěno, že se jednalo o germánský kmen Herulů, kteří měli po pádu Hunské říše své království na jižní Moravě a západním Slovensku. Nejstarší zcela prokazatelně slovanské osídlení bylo nalezeno u obcí Bachórz (132 km jihozápadně od Ulówa), Sandomierz (133 km západně od Ulówa) a Lublin (130 km severně od Ulówa), všechny datované do druhé poloviny 5. století, přičemž z pozdějších časů víme, že zde sídlil kmen Lendiců (též zvaných Ljachové).

Z datace naleziště v Bachórzi k době kolem druhé poloviny 5. století vyplývá, že do pohybu se Sklavini dali někdy před touto dobou. Uvažuje se, že odtud pokračovali jižním Polskem a Moravskou bránou na Moravu, kde je slovanské osídlení doloženo v první polovině 6. století v Olomouci. V dalším postupu na jih jim nejspíše zabránili Langobardi a proto se část osadníků vydala na západ do Čech, kde se začali usazovat nejdříve po pádu Durynské říše roku 531, a sice ve středních Čechách podél řeky Labe (Kolín, Poděbrady, Roztoky u Prahy) s výběžkem podél řeky Cidliny až k Prachovským skalám na Jičínsku a s dalším výběžkem podél řeky Ohře do severozápadních Čech (Březno u Loun). Počátek osídlení Roztok je datován do druhé poloviny 6. století, dolní hranicí byl radiokarbonovou analýzou určen rok 568±24, horní hranicí rok 647. Někteří osadníci pokračovali dál podél Labe až k Magdeburgu (Dessau-Mossigkau) a řece Saale.

Z pylové analýzy bylo zjištěno, že germánské kmeny opustily pravý břeh Labe před koncem 6. století a příchozí Slované nacházeli mnohá místa zarůstající vegetací. Datování nálezů v lokalitě Dessau-Mossigkau pomocí radiokarbonové metody určilo rok 590±80. Nejmladší z nálezů všech slovanských sídlišť mezi Labem a Saalou pochází typově z Avarského období. K tomuto osídlení se vztahují tři zprávy v písemných pramenech: Krátké zeměpisné pojednání De fluminibus, fontibus, lacubus, nemoribus, gentibus, quorum apud poetas mentio fit uvádí, že řeka Labe od germánských Suevů odděluje kmen, jehož název je ve dvou dochovaných manuskriptech psán jednou jako Corvitiis a podruhé jako Servitiis. Tento záhadný kmen je spojován se slovanskými Srby. Víme, že Durynkové, kteří žili na levém břehu Dunaje, patřili původně ke kmenové konfederaci Suevů. Potíž je pouze v tom, že za autora spisu je považován jakýsi Vibius Sequester, jehož činnost je kladena nejčastěji k přelomu 4./5. století, některými badateli ovšem až do 6. století. Že kmenem, který okolí Dessau osídlil, byli opravdu Srbové, dokládá Fredegarova kronika. Podle ní tato oblast dříve náležela Durynkům, ale v době vzpoury franského kupce Sáma proti Avarům a sjednotitele slovanských kmenů (623-658) zde v jeho době žili Srbové, jejichž náčelník Dervan se přidal k Sámovi. Je pouze logické, že zde museli určitou dobu už žít. Tyto zprávy dle některých teorií potvrzují mnohem pozdější dopisy římsko-německých císařů z ottonské dynastie Otty I., Otty II. a Heinricha II., v nichž se objevují názvy Ciervisti, Zerbisti a Kirvisti. Mimoto se zhruba 20 km od Dessau nachází obec Zerbst, jejíž starý slovanský název zněl Srbiště.

Pokud Srbové do Labsko-Saalského prostoru přišli podél Labe, první slovanští osadníci Čech byli rovněž Srbové.
Naposledy upravil(a) Wladislaus dne 29 říj 2020 21:43, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Hildigis
Jeho osoba je hodně zajímavá a podle mě neprávem přehlížená. Přikládám i pár vlastních hypotéz :D

535
(Prokopius, Gótské války III, kap. 35)
S potvrzením slovanského osídlení Čech a Moravy bývájí často dávány do souvislosti osudy Hildigise (†552, též Hildegis, Ildechis, Ildegisal), vnuka langobardského krále Tata zavražděného roku 510. Tatův syn Risiulf byl po vraždě svého otce obviněn z jakéhosi zločinu (Prokopius dodává, že nespravedlivě) a vyhnán. Azyl našel u germánského kmene Warinů, který tehdy jako součást Durynského království obýval území zvané Warenofeld mezi řekami Saale a Elster kolem dnešního dvojměstí Lutherstadt-Eisleben (spolková země Sasko-Anhaltsko).
U Warinů Risiulf dlouho nepobyl, neboť na příkaz svého bratrance Wacha (†539/540), který si trůn zabral pro sebe, byl totiž zavražděn. Zůstali po něm ale dva synové. Jméno jednoho neznáme, víme pouze, že zemřel na jakousi nemoc. Druhým, který přežil a naopak se nehodlal vzdát svých práv, byl právě Hildigis. O něm víme, že roku 535 pro jistotu opustil území Warinů a uchýlil se k blíže neurčeným Sklavinům. Otázkou zůstává, které Sklaviny Prokopius myslel. Dle některých teorií šlo o Sklaviny v Čechách či na Moravě. Mohlo jít opravdu o ně?
V jakém vztahu první slovanské obyvatelstvo Čech a Moravy žilo s Langobardy, bohužel nevíme. Nicméně Hildigisův pobyt s otcem Risiulfem tak daleko u Warinů v letech 510-535 naznačuje, kam až vliv Langobardů sahal. Ostatně jinam ani nemohly jeho kroky vést, neboť Wacho se snažil udržovat přátelské styky s celým okolím. Wachova první manželka Radegunda (†510) byla sestrou krále Durynků Hermanafrida, druhá manželka Ostrogoda (též Austrigusa) byla dcerou krále Gepidů a třetí manželka Silinga byla dcerou posledního krále Herulů Rodulfa. Pouze s Ostrogóty v Itálii udržoval neutrální vztahy a odmítl jejich nabídku na spojenectví proti Byzantincům ve válce, která začala právě roku 535. Wacho totiž přislíbil spojenectví franskému králi Theuderichovi (†534), které roku 537 stvrdil sňatkem své dcery Wisigarde (†540) s Theuderichovým synem Theudebertem (†547/548). Neznáme pouze Wachovy vztahy s Bajuwary a azyl u Slovanů se tak dá vysvětlit prostým důvodem – všude jinde by byl Hildigis ve smrtelném nebezpečí. Konkrétnější vývody, kam vedly Hildigisovy kroky, proto zatím nechme otevřené, neboť až se závěrem jeho osudů totiž vyniknou všechny souvislosti.

536
Rok po začátku Gótské války využili situace "líní" Gepidi a dobyli Sirmium (Sremska Mitrovica), důležité pohraniční město, které do té doby ovládali Ostrogóti. Toto město mělo velkou strategickou důležitost pro spojení východní a západní části Římské říše po souši a nadto bylo důležitou zastávkou na obchodní stezce napojující se na Jantarovou stezku vedoucí do Pobaltí, odkud se dovážely kožešiny a jantar. Že tento obchod neustal ani po pádu Západořímské říše a během vlády Ostrogótů v Itálii, dokládá dopis ostrogótského krále Theodoricha pobaltským Aestiům (prapředkům dnešních Estonců), v němž reaguje na příchod jejich vyslanců do Říma (Cassiodorus, Variae V, č. 2). Dosvědčují to i nálezy byzantských solidů z doby císaře Anastasia (vládl v letech 491-518) a ostrogótského importu na území Lotyšska a Estonska. Pro Germány usazené v Panonii bylo Sirmium také branou do bohatých římských provincií v Dalmácii a Ilýrii.

537 – Obléhání Říma
(Prokopius, Gótské války I, kap. 27)
Zatímco království Vandalů a Alanů v severní Africe (založené roku 439) se po Vandalské válce v letech 533-535 ocitlo v rukou Byzantinců, kteří hodlali obnovit slávu Římské říše v jejím původním rozsahu, císař Justinián obrátil svou pozornost do Itálie, která se po smrti ostrogótského krále Theodoricha roku 526 propadla do násilných nepokojů, a stanovil novým cílem dobytí Říma. Roku 535 tak začala Gótská válka kampaní na dobytí Dalmácie, která tehdy byla součástí Ostrogótského království, přičemž současně byzantský generál Belisarius (*500 †565) s armádou o počtu 7500 mužů rychle obsadil Sicílii.
Následujícího roku byla po dvacetidennním obléhání dobyta Neapol. To už mezi Ostrogóty došlo k převratu, kdy byl zavražděn dosavadní král a Theodorichův synovec Theodahad, obviňovaný z nečinnosti, a byl zvolen novým ostrogótským králem Witigis, který nepocházel z Theodorichovy dynastie, nýbrž byl prostým vojákem královské stráže. Witigis se po poradě s ostatními náčelníky v Římě rozhodl počkat s hlavním útokem na Byzantince, než bude shromážděna celá armáda a odjel do Ravenny, přičemž v Římě zanechal posádku 4000 vojáků. Nepočítal ale se zradou obyvatel města, kteří nechtěli podstoupit osud vypleněné Neapole a s Belisariem tajně uzavřeli dohodu. Velitel ostrogótské posádky se to však dověděl a když do města Belisariova armáda vstupovala od jihu Asinariánskou bránou, raději město se svými druhy opustil bez boje severní Flaminiovou bránou. Během následného obléhání, které trvalo od března 537 do března 538, Byzantincům dorazily posily v podobě 1600 jezdců, které Prokopius označuje za žoldnéře většinou z řad Hunů, Sklavinů a Antů. Během následných bojů byli tito hunští a slovanští jezdci vysíláni z města do okolí, kde napadali tábory nepřátel a narušovali dodávky zásob. Belisariova úspěšná obrana Říma sice dovolila Byzantincům obsadit velkou část Itálie a zatlačit Ostrogóty na sever, ale když roku 546 nový ostrogótský král Totila (†552) Řím dobyl zpět, válka se rozhořela nanovo.

539/540 † langobardský král Wacho
(Prokopius, Gótské války III, kap. 33)
Roku 539 vpadli do severní Itálie Frankové a Burgunďané s armádou v počtu 10 000 mužů a dobyli Mediolanum (Milano). Jejich postup se zastavil v bitvě u Ravenny, kterou právě obléhali Byzantinci. Franská armáda porazila jak Ostrogóty, tak Byzantince, ale epidemie úplavice ji donutila k odchodu. Část vojska se však díky spojenectví s Langobardy uchytila v provincii Noricum Mediterraneum (zhruba dnešní rakouské Korutany).
Někdy v této době zemřel langobardský král Wacho a vládu měl převzít Wachův syn Walthari. Protože ale byl ještě dítětem, jako regent byl ostatními langobardskými náčelníky zvolen Audoin (†563/565). Současně císař Justinián potvrdil Gepidům držení Sirmia. Ve skutečnosti se však s tímto stavem nehodlal smířit a v duchu staré zásady využít barbary a hned poté, co byl Audoin zvolen regentem, mu daroval město Noricum (dosud nelokalizováno, někde v Rakousku) a část provincie Pannonia Inferior zvanou Pannonia Sirmiensis (též Pannonia Secunda), přičemž město Singidunum (Bělehrad), ležící zhruba 70 km východně od Sirmia, daroval Herulům, podřízených Langobardům. Spočíval v tom dvojí osten – jednak proti Gepidům, protože se tím Langobardi a Herulové stali jejich soupeři v boji o Sirmium, jednak proti Frankům v Noriku, kam se dostali při svém vpádu do severní Itálie. Audoin se spojenectvím s Byzancí pojistil proti nárokům Hildigise, který nadále zůstával v exilu u Sklavinů, a zároveň se pojistil i u svých Langobardů tím, že pro ně získal novou bohatou zemi. Tento dar je také považován za okamžik, kdy se těžiště Langobardského království posunulo více k jihu, jak Prokopius naznačuje tvrzením, že "odešli z otcovských sídel".

545 – Válka mezi Anty a Sklaviny
(Prokopius, Gótské války III, kap. 13, 14)
(Prokopius, Gótské války III, kap. 22)
Neznámo proč, někde v rumunském Podunají, se kolem roku 545 mezi Anty a Sklaviny rozhořela válka. Předpokládá se, ačkoli pro to neexistují důkazy, že se ji nějakým způsobem pokoušel podněcovat i císař Justinián, neboť kvůli vzájemnému pobíjení přešly Slovany chutě k napadání byzantských provincií. Od Prokopia známe z této války historku, která je vlastně pokračováním střetů s Chilbudiem. Jeden z Antů, které zajali Sklavini, se údajně jmenoval Chilbudius, stejně jako již 12 let mrtvý byzantský generál. Mimochodem z toho se dá usuzovat, že mezi Anty žili kromě Hunů a Sarmatů také germánští Gótové. V následujících letech tento Chilbudius prokázal oddanost svému pánovi i statečnost v boji. Když pak v jakémsi střetu v Thrákii Antové zajali několik Byzantinců a uvrhli je do otroctví, jeden z nich, podle Prokopia velmi lstivý, vymyslel plán, jak se dostat zpátky domů. Neznámo odkud totiž věděl o onom Chilbudiovi a proto předstoupil před svého antského pána s tím, že kdyby onoho Chilbudia od Sklavinů, kteří vůbec netuší, koho vlastně mají, vykoupil a dopravil do Konstantinopole, dostalo by se mu velkého bohatství a slávy. Antskému pánovi se slova jeho otroka zalíbila a vypravil se s ním mezi Sklaviny, s nimiž už v té době Antové uzavřeli mír. Když Chilbudia vykoupili a přivedli domů, zeptali se ho, zda je opravdu oním byzantským generálem. Chilbudius však prohlásil, že není, že je od narození Ant. Muž, který za něj zaplatil obrovskou částku ve zlatě, poklesl na duchu. Byzantský otrok, který mu nápad vnukl, ho však dokázal díky své lstivosti přesvědčit, že Chilbudius je opravdu oním generálem, ale strach o život mezi barbary mu brání odhalit skutečnou pravdu. Mezitím se celá historka rozšířila rychlostí blesku mezi ostatní Anty a začala žít vlastním životem. Antští náčelníci se usnesli, že by mělo být veřejně oznámeno, koho mají ve své moci, protože by jim to mohlo prospět při vyjednávání s Byzantinci. V té době totiž Justinián s Anty jednal o příměří, k čemuž byl donucen kvůli útokům Turků, Peršanů a Arabů na východní hranici impéria, obratu v Gótské válce v Itálii a morové epidemii rozlévající se všude po říši. Jeho cílem bylo přesvědčit je, aby ustali v loupežných nájezdech, stali se jeho spojenci se statusem foederátů, kteří by chránili byzantské hranice před Huny a výměnou jim za to nabízel úrodné území kolem starobylého města Turris (dnešní Turnu Magurele) na Dunaji, které se v té době nacházelo už několik desetiletí opuštěné a v ruinách. A přestože samotný Chilbudius nadále tvrdil, že není žádným byzantským generálem, Antové ho pod pohrůžkou trestu donutili, aby se této role ujal a tak s Justiniánovým návrhem souhlasili. Ovšem s jednou podmínkou, že bude Chilbudiovi navrácena jeho hodnost vrchního velitele Thrákie, který by dohlédl na plnění dohod. Ve skutečnosti ale plánovali, že by tak v nejvyšších mocenských patrech Byzantské říše mohli mít vlastního člověka. Celý plán měl ovšem jednu vadu. Přestože Chilbudius údajně uměl latinsky (v té době byla pořád ještě latina oficiálním administrativním i vojenským jazykem Byzantské říše a řečtina ji vystřídala až ve druhé polovině 7. století), podvod odhalil byzantský generál Narses Kamsarakan (*478 †573, arménského původu). Chilbudius byl zatčen a o jeho dalším osudu už nevíme nic. Nicméně k uzavření spojenectví s Anty opravdu došlo, neboť už v roce 547 dorazily do Itálie ve válce proti Ostrogótům posily v počtu 300 bojovníků z řad Antů.

547 – Nájezd Sklavinů do Ilýrie
(Prokopius, Gótské války III, kap. 29)
Početné vojsko Sklavinů vpadlo do Ilýrie, kterou vyplenili až k přístavu Epidamnos (též Dyrrhachion, dnešní Durres v Albánii). Vojenské posádky v Ilýrii si údajně netroufli ani se k nájezdníkům přiblížit, přestože Prokopius tvrdí, že měli k dispozici na 15 000 vojáků. Dle jeho slov to údajně bylo poprvé, kdy se Sklavini odvážili tak daleko zpoza Dunaje a podivuje se nad tím, že přes svou nezkušenost s dobýváním opevněných měst se jim podařilo obsadit několik pevností. Datace těchto událostí je nejistá, na konec roku 547 ukazuje Prokopiovo sdělení, že se tak stalo přibližně ve stejnou dobu, kdy byl v Gótské válce v bitvě u Crotone zabit byzantský generál Phazas.

548 – Válka mezi Langobardy a Gepidy
(Prokopius, Gótské války III, kap. 34, 35)
Justiniánův kalkul vyšel až s několikaletým zpožděním. Datace událostí kolem prvního konfliktu mezi Langobardy a Gepidy zůstává ovšem nejasná. Dle některých teorií se jejich vzájemné spory začaly vyhrocovat až s jejich novými králi. Nejprve roku 546 zemřel Walthari. Prokopius uvádí, že přirozeně, pravděpodobně ho však Audoin nechal zavraždit, aby se sám mohl chopit vlády. Nedlouho poté zemřel gepidský král Elemund (datum neznáme, dle různých teorií v rozmezí let 546-548), jehož dcera Ostrogoda byla mimochodem druhou manželkou Wacha, a po puči a vyhnání jeho syna si gepidský trůn uzurpoval Thurisind, o jehož původu nevíme nic. V té době už probíhala jednání jak Langobardů tak Gepidů s Byzantinci, kdy se obě znepřátelené strany snažily získat vojenskou podporu císaře Justiniána. Thurisindovi vyslanci mu zdůrazňovali dlouhou tradici vzájemného spojenectví a boji proti nepřátelům Byzantské říše, avšak Justinián se nakonec přiklonil k Audoinovi, jemuž na pomoc poslal vojsko o síle 10 000 mužů pod vedením generála Ioanna řečeného "Krvavý" (537-553), jinak nejvyššího velitele pro Ilýrii a synovce generála Vitaliana, ženatého s Germanovou dcerou Iustinou. K nim se mělo připojit na 1500 Herulů pod vedením jejich náčelníka Filemutha, který se již na straně Byzantinců zúčastnil bojů v Itálii roku 538, zatímco jiných 3000 Herulů pod vedením náčelníka Harutha (v originále Aordus) se postavilo na stranu Gepidů. V bitvě na neznámém místě, snad někde poblíž Bělehradu, byli Haruthovi Herulové poraženi Ioannovým vojskem a Haruth zabit. Tato porážka otřásla sebevědomím Gepidů, kteří raději urychleně vyjednali mír s Langobardy. Byzantské vojsko se zastavilo někde v Dalmácii a k dalším bojům už nedošlo.
A právě někdy kolem těchto událostí se také zčistajasna objevil již téměř zapomenutý Hildigis. Z Prokopiovy zprávy ovšem nevíme, kdy přesně. Dost možná už těsně po smrti Walthariho, nejpozději s nástupem Thurisinda na gepidský trůn. A je rovněž pravděpodobné, že Hildigisův návrat z exilu byl jedním z faktorů, které konflikt Langobardů s Gepidy vyhrotily do otevřeného střetu, neboť z Prokopiovy zprávy se dovídáme, že se Hildigisovi se podařilo přesvědčit Gepidy k pomoci získat langobardský trůn, přičemž se za něj dokonce postavilo několik langobardských náčelníků a také blíže neurčený počet bojovníků z řad Sklavinů. Hildigisovy snahy však vyzněly na prázdno, neboť součástí mírové dohody mezi Langobardy a Gepidy byl Audoinův požadavek na Hildigisovo vydání. Thurisind ho ale nevydal a naopak mu dovolil odejít kamkoli, kam uzná za vhodné. A Hildigis tak opět uprchl ke Sklavinům, kam ho pro změnu následovali někteří Gepidi nesouhlasící s mírem s Langobardy. Bližší okolnosti bohužel neznáme, nicméně jeden fakt je patrný už na první pohled – za těch 18 let mezi Sklaviny si Hildigis vydobyl takový respekt, že ho někteří neváhali následovat.

549 – Nájezd Sklavinů do Thrákie
(Prokopius, Gótské války III, kap. 38)
Příměří mezi Langobardy a Gepidy netrvalo dlouho a oba králové vytáhli proti sobě do bitvy, ovšem s podivným výsledkem. Obě vojska se totiž z nepochopitelných důvodů ještě před bojem současně obrátila na útěk a králové opuštění jen s hrstkou nejvěrnějších byli nuceni se dohodnout na dvouletém příměří. Dle některých teorií mohlo být příčinou paniky zatmění měsíce, které proběhlo z 25. na 26. červen roku 549, což by zároveň umisťovalo neuskutečňěnou bitvu k tomuto datu (Prokopius, Gótské války IV, kap. 18).
V tom čase Dunaj překročilo třítisícové vojsko Sklavinů a bez nesnází prošlo až k řece Euros (dnešní Maritsa, též Hebrus), kde se rozdělilo na dvě části, přičemž žádný z byzantských velitelů je nedokázal zastavit. O jedné části sklavinského vojska se dovídáme, že zamířilo podél Rhodopských hor do provincie Europa, kde dobylo pevnost Tzurullum (dnešní Corlu v evropské části Turecka) zhruba 110 km západně od Konstantinopole a kde byl zajat a upálen tamní velitel jízdního oddílu Asbad. Následně se sklavinské vojsko otočilo k západu, pokračovalo podél pobřeží a dobylo thrácké město Topeiros. Povedlo se jim to údajně tak, že v malém počtu vylákali obránce z města ven, kde je snadno pobili. Ve městě pak rozpoutali jatka a bez milosti povraždili na 15 000 mužů. Cestou také bez milosti zabíjeli všechny na potkání bez rozdílu věku, takže prý "celá zem byla pokryta mrtvolami". Mnohé zabíjeli tak, že je nechali narazit na kůly zabodnuté do země, další přivazovali za ruce a nohy ke kůlům a ubíjeli palicemi, jiné zaživa upalovali ve stodolách.
Dle některých teorií vojsko Sklavinů vyrazilo z Panonie po starobylé římské silnici Via Militaris vedoucí z Bělehradu podél řeky Euros až do Konstantinopole. Ačkoli žádné prameny neuvádějí jakákoli jména, jedním ze sklavinských velitelů mohl klidně být Hildigis. A pokud tam byl, je možné, že se takto mstil Byzantincům za jejich proradnost a podíl na ztroskotání jeho plánu s pomocí Gepidů svrhnout Audoina. Co se týče onoho krvavého běsnění připisovaného Sklavinům, důvod pro takové krutosti nám uniká. Poněkud zarážející je ono napichování na kůly. Zvyky Praslovanů neznáme, ale můžeme-li srovnat zvyky Slovanů ze střední Evropy, tak nic takového u nich nenacházíme. Trest naražením na kůl byl běžný zejména v Asii, na blízkém Východě u starověkých Chetitů, Asyřanů a Peršanů. V Evropě pak v Rusku, Polsku, Uhrách a na Balkáně, kam se však rozšířil z Asie s nájezdy Mongolů, Tatarů a Turků. Například Poláci tento zvyk údajně převzali od rumunských Valachů a zejména Tatarů, jejichž nájezdy dosáhly až do Polska. Lze se tedy právem domnívat, že o slovanský zvyk vůbec nešlo a ve výše popisovaném případě museli takto jednat nějací spojenci Sklavinů, o kterých prameny mlčí. A těmi mohli být zbytky asijských Hunů, které Prokopius často zmiňuje ve spojitosti se Sklaviny i Anty, nebo jiní kočovníci turkického původu, kteří sem mohli snadno proniknout přes Černomořskou step, podobně jako jen o dva roky později bulharští Kutrigurové.
Strašlivé krutosti, jichž se Sklavini dopustili zejména při tomto tažení a které při ostatních výpravách nejsou zmiňovány (kromě obligátního zajímání otroků), jsou zvláštní ještě z jiného úhlu. Nemusely být totiž náhodné. Uvažuje se, že mohlo jít o dohodnutou taktiku na zastrašení protivníka, ale také třeba o mstu Sklavinů vůči Byzantincům za nějaké příkoří, které mohl Prokopius zamlčet. Vždyť o císaři Justiniánovi víme, že pro něj nebyl problém uzavřít spojeneckou dohodu a vzápětí ji porušit, protože mu jinde vykynuly větší výhody. Příkladem jeho proradnosti je i generál Belisarius, kterého Justiniánovi našeptávači několikrát obvinili ze zrady a spiknutí, samotný Justinián ho dokonce dvakrát odsoudil ke ztrátě veškerého majetku, ale vždy se nakonec ukázala Belisariova obdivuhodná a skálopevná věrnost. Pozoruhodná je v této souvislosti zejména zajížďka až téměř na dohled Konstantinopole, k pevnosti Tzurullum, kde byl zvlášť trýznivým způsobem zabit velitel Asbad. Zda-li si Sklavini pro něj došli proto, že byl do onoho hypotetického příkoří nějak osobně zapleten, bohužel zůstane jen v rovině spekulací. Dodejme, že jméno Asbad je germánského (nejspíše gepidského) původu. O dalším jeho nositeli se ještě zmínime.

550 – Nájezd Sklavinů do Makedonie
(Prokopius, Gótské války III, kap. 40)
(Prokopius, Gótské války IV, kap. 27)
Ve městě Serdica (dnešní hlavní město Bulharska Sofia), tehdy považovaném za centrum nejjihovýchodnějšího cípu Ilýrie, se začala pod velením generála Germana shromažďovat expediční armáda, která měla být poslána do Itálie. Jakmile se však Germanus dověděl, že u města Naissos se znovu objevila silná armáda Sklavinů, jejímž záměrem bylo dobýt důležitý přístav Soluň (Thessaloniki) v Makedonii, jak prozradili ti, které se podařilo zajmout, okamžitě se vydal vstříc nájezdníkům. Sklavini se však zalekli vojska určeného pro bojiště v Itálii a především pověsti, která předcházela Germana jako úspěšného vojevůdce v bojích proti Antům, upustili od svého plánu a obrátili se do honatého vnitrozemí, kam už je Germanus nepronásledoval. Sklavini tak mohli přezimovat v Ilýrii a Dalmácii, kde nerušeně přepadali a olupovali místní pastevce. Germanus navíc v průběhu tažení onemocněl jakousi nemocí a na podzim 550 zemřel.
Na konci Prokopiova vyprávění se rovněž dovídáme důvody nájezdů Sklavinů, kterých se Antové nijak neúčastnili. Ostrogótský král Totila údajně Sklaviny podplatil bohatými dary, aby Byzantince zaměstnali na jejich vlastní půdě a on tak měl volnější ruce ve válce, kterou s nimi vedl v Itálii. Sám Prokopius uznává, že nedokáže spravedlivě posoudit, jestli to byla pravda, jak mnozí tvrdili, či nikoli. Není však důvodu o tom pochybovat, protože na pomoc Ostrogótům do Itálie se vydalo druhé vojsko v počtu 6000 jízdních bojovníků, v jejichž čele se objevil náš starý známý Hildigis. Datace této události je sice nejistá, protože Prokopius ji zmiňuje v souvislosti s událostmi první langobardsko-gepidské války započaté roku 548, ovšem líčí ji v rámci jakéhosi Hildigisova životopisného medailonku s tím, že do Itálie se vypravil někdy poté, co po uzavření příměří mezi Langobardy a Gepidy uprchl zpět ke Sklavinům. Pokud se tak nestalo současně s nájezdem do Thrákie předchozího roku, muselo se tak stát nejpozději současně s plánovaným dobytím Soluně.
Prokopius Hildigisovy bojovníky označuje výrazem strateuma, které na několika jiných místech užívá ve významu jízdních bojovníků. Můžeme se tedy právěm domnívat, že i tomto případě šlo o jezdce. Hildigise jinak doprovázelo i několik Gepidů, kteří nejspíše patřili k těm, kteří nesouhlasili s Thurisindovým uzavřením míru s Langobardy. Zcela jistě jich ale nebylo tolik, aby tvořili celou Hildigisovu armádu jezdců a většina z nich museli být Sklavini.
Ze stručného vylíčení událostí se dovídáme, že Hildigis se svým vojskem se někde v kraji Venetia (dnešní Benátsko na severovýchodě Itálie) střetl s byzantskou armádou, kterou snadno porazil. Avšak po této vítězné bitvě se překvapivě nespojil s Ostrogóty, ale překročil Dunaj a vrátil se do zemí Sklavinů. Proč, to se bohužel nedovídáme. Možná kvůli zjištění, že ztroskotal plán na dobytí Soluně, možná kvůli nějakým neshodám. Vždyť známe mnoho příkladů, kdy se mladší a dravější dostávají do popředí na místa padlých, což mohl být i tento případ a Hildigisovi staří spojenci z řad sklavinských náčelníků z dřívějších let už neměli takový počet nebo sílu stát pevně za ním.
Že za vším byly spory, naznačuje i to, že tentokrát Hildigis u Sklavinů dlouho nepobyl a rozhodl se navštívit Konstantinopol. Obrátil se prostě tam, kde mu kynula alespoň nějaká naděje. Mohl doufat, že císař Justinián ho jakožto legitimního následníka langobardského trůnu a tedy prostředku nátlaku na Audoina uvítá. A nezmýlil se. Justinián ho přijal velmi dobře, jmenoval ho dokonce velitelem palácové stráže a odmítal všechny Audoinovy žádosti o jeho vydání.

550/551 – Kutrigurové
Možná už roku 550, nejpozději 551, se v rumunském Podunají objevili hunští Kutrigurové v počtu 12 000 jezdců pod vedením náčelníka Chinialona (též Sinnion, pravděpodobně sarmatského původu), jinak zkušeného žoldnéře ze služeb Byzantincům, veterána Vandalské války v Africe a jednoho ze dvou velitelů elitního oddílu 600 hunských jízdních lukostřelců v bitvě u Desátého milníku (Ad Decimum) roku 533. Snad už někdy krátce po uzavření dvouletého příměří roku 549 do domoviny Kutrigurů ve stepi u jezera Maeotis (Azovské moře) vyslal vyjednavače gepidský král Thurisind s žádostí o pomoc ve válce proti Langobardům, využívaje tak času na posílení své pozice. Jelikož však Kutrigurové dorazili, jak se zdá, o něco dříve, než příměří vypršelo, Thurisind je zaměstnal tím, že je ponoukal k plenění byzantských provincií. Ostatně císař Justinián spojenectví s Gepidy tak jako tak vyměnil za podporu Langobardů. Byzantinci si však dokázali s touto novou hrozbou snadno poradit a v duchu své tradice bohatými dary (a sliby) uplatili jejich příbuzné sousedy Utigury, aby Kutrigury napadli. Utigurové, v čele s náčelníkem Sandilchem a s podporou 2000 Krymských Gótů, překročili řeku Don, využili momentu překvapení, kdy většina Kutrigurů byla daleko na Balkáně, a zničujícím útokem zmasakrovali ty, co ve své domovině zůstali. Jakmile se Chinialon dověděl, co se stalo, obrátil své vojsko a spěchal domů. Utigurům však nedokázal vzdorovat dlouho a velmi oslaben někdy mezi lety 551-558 s pouhými 2000 jezdci a jejich ženami a dětmi požádal o povolení usadit se v Thrákii. Císař Justinián si však vyhověním jeho žádosti znepřátelil Utigury.

551 – Nájezd Sklavinů do Ilýrie a Thrákie
(Prokopius, Gótské války III, kap. 40)
(Prokopius, Gótské války IV, kap. 25)
Koncem roku dovolili Gepidi opět "velikému množství" Sklavinů přeplavit se přes Dunaj u Sirmia a vpadnout do Ilýrie, kde "způsobili nepopsatelnou hrůzu". Císař Justinián proti nim mohl vyslat jen malé vojsko, pod vedením jakéhosi eunucha Scholastika a několika dalších generálů, včetně Germanova nejstaršího syna Iustina (†566). Byzantské vojsko dostihlo Sklaviny obtěžkané bohatou kořistí nedaleko Hadrianopole (dnešní Edirne v evropské části Turecka), ale bylo rozdrceno, pravděpodobně kvůli samolibosti byzantských generálů věřících ve vlastní neporazitelnost. Jeden z generálů byl zajat a Sklavini ukořistili také byzantský válečný prapor. Následně pak vyplenili celou oblast a odvážili se údajně až na dohled Konstantinopole. K dalšímu střetu už ale nedošlo, Sklavini ustoupili zpět k Sirmiu, kde překročili Dunaj do bezpečí. Gepidi si tentokrát údajně naúčtovali jeden byzantský solid za každého přepraveného člověka. Zřejmě si však Sklavini odnesli tak velkou kořist, že jim nečinilo potíže požadovanou sumu zaplatit.

552 – Bitva u Taginae
V rozhodující bitvě o osud Ostrogótského království v Itálii byli Ostrogóti drtivě poraženi koalicí sil Byzantské říše, Langobardů a Herulů pod vedením generála Narsese Kamsarakana a ostrogótský král Totila byl zabit, když ho smrtelně ranil kopím jakýsi Asbad. Podle Prokopia údajně jeden z Totilových mužů krátce předtím okřikl Asbada: "Co to je ty pse! Spěcháš udeřit svého pána?" Z těchto slov podle některých teorií vyplývá, že Asbad byl germánského původu, pravděpodobně Gepidského, neboť Ostrogóti považovali Gepidy za své poddané. Tento Asbad nebyl totožný s Asbadem, kterého zabili Sklavini v pevnosti Tzurullum. Jeho smrt zaznamenaly langobardské kroniky k roku 556, kdy byl pohřben v Pavii (pozdější Lombardie) a na svém náhrobku měl údajně napsáno, že byl jedním z těch, kdo se podíleli na obnově Římské říše v Itálii.

552 – Bitva u Asfeldu
(Prokopius, Gótské války IV, kap. 25, 27)
Když Gepidi s končícím příměřím s Langobardy vyslali do Konstantinpole mírové vyjednavače, císař Justinián, jemuž povážlivě docházely možnosti, jak zabránit loupežným nájezdům zpoza Dunaje, jim bez váhání vyhověl a dokonce se podvolil jejich žádosti, aby dohodu odpřísahlo (zřejmě podle germánského zvyku) dvanáct senátorů. Ovšem nebyl by to Justinián, aby stejnou dohodu neuzavřel i s Langobardy, kteří se krátce na to dostavili do Konstantinopole také. Langobardi dokonce, aby se Justiniánovi zavděčili, poslali vojsko do Itálie proti Ostrogótům. Justinián však nakonec podvedl i Langobardy a žádná slibovaná podpora (kromě malé gótské jednotky) Langobardům do Itálie nedorazila. Císařův cíl byl totiž nechat oba dosavadními válkami oslabené kmeny vykrvácet ve vzájemném boji a pak o nich rozhodnout. Pro tento případ měl ostatně v záloze Hildigise, který pobýval v Konstantinopoli od roku 550.
Hildigis ho však zklamal. Jakmile se dověděl, že doma se schyluje k rozhodujícímu boji mezi Langobardy a Gepidy, za značně dobrodružných okolností uprchl z Konstantinopole, spojil se s několika věrnými Langobardy a spolu s nimi se probil ke Gepidům, aby se v květnu/červnu 552 zúčastnil krvavé bitvy u Asfeldu (dosud nelokalizováno), v níž nejstarší syn langobardského krále Audoina Alboin (*530 †572) osobně zabil nejstaršího syna gepidského krále Thurisinda Thurismoda. Bitva, které se snad na straně Langobardů zúčastnil bývalý durynský princ a toho času byzantský důstojník Amalafrid, sice skončila vítězstvím Langobardů, ale tak draze zaplaceným, že skutečným výsledkem bylo úplné vyčerpání obou protivníků, tedy přesně to, co císař Justinián plánoval. Mohl nyní hrát rozhodčího a "věčný mír" byl uzavřen trojstranně. Jedno však Audoin neopominul, a to žádat opět o vydání Hildigise. A tentokrát se už k němu připojil i Justinián. Thurisind žádost předložil svým náčelníkům, jenže ti to důrazně odmítli jako hanebný prohřešek proti zákonům pohostinství. Thurisind tedy odpověděl Audoinově žádosti tak, že Hildigise vydá jedině v případě, učiní-li totéž Audoin se synem bývalého krále Elemunda, který uprchl k Langobardům roku 548. Jak Audoin tak Thurisind byli totiž stejnými uzurpátory. A tak Elemunův syn Austrigod i Hildigis nakonec zahynuli u svých hostitelů nedlouho po bitvě za záhadných okolností, nikdo však nepochyboval, že byli zavražděni.

Po seznámení s celým Hildigisovým příběhem se můžeme konečně vrátit ke stěžejní otázce, u jakých Sklavinů vlastně onoho roku 535 našel azyl. Společné všem jejich výpravám z let 547-551 je především to, že se evidentně uskutečňovaly přes Sirmium, tedy přes bránu dále na jih Balkánu, které od roku 536 drželi Gepidi (s oficiálním povolením od Justiniána od roku 539/540). Zjevné to je především u výpravy z roku 550, vysoce pravděpodobné u výpravy z roku 551. Pokud se Sklavini dostali přes řeku u Sirmia, pak museli projít územím Gepidů, minimálně s jejich souhlasem, spíše však jako jejich spojenci. A pokud byli spojenci Gepidů, tak jedině díky Hildigisovi, který Gepidy poprvé navštívil roku 548. Mimoto načasování výprav ukazuje jasně, že jich Gepidi využívali jako prostředek nátlaku na Byzantince, což je nápadné zejména z faktu, že se jich nepokusili využít v přímém boji proti Langobardům. Z toho plyne, že Sklavini měli jednotné velení, které s Gepidy jednalo. A pokud součástí tohoto velení byl Hildigis, pak by bylo pochopitelné, že do střetu s Langobardy jít nechtěl. Na druhou stranu se to dá vysvětlit i tím, že sídla Sklavinů mohla být blízko Langobardům a že museli na toto sousedství brát ohled, tedy že se přímému střetu s nimi chtěli vyhnout.
Dále je ze všech výprav patrné, že do Byzantské říše je nepodnikaly nějaké hordy sedláků, ale zkušené vojsko, které bez potíží poráželo profesionální byzantské oddíly. Že šlo z velké části o jezdecké vojsko, potvrzuje Prokopius k roku 550. Co se týče počtu, Prokopiem uváděný počet 6000 jezdců je dle některých teorií značně nadsazený, aby démonizoval nepřítele, neboť podle sekretáře imperiální stráže a pozdějšího císaře Maurikia (*539 †602) v té době mělo Franské vojsko údajně jen 3000 jezdců (bez pěchoty, která se obvykle skládala z naverbovaných sedláků). Naproti tomu celkový počet vojáků byzantské armády té doby se odhaduje na 150 000 až 350 000, při celkovém počtu 22 milionů obyvatel. Pro lepší představu o nákladnosti výbavy raně středověkého jezdce můžeme uvést údaje z tzv. Lex Ripuaria, což byl zákoník Franků usazených v 7. století na území dnešní severní Francie, Belgie a Nizozemí. Zákoník uvádí, že kvalitní zbroj pro jezdce stála tolik, jako dva hřebci, přilba jako jeden hřebec a štít totéž co býk. Celá výbava do války, včetně koně, pak měla hodnotu stáda 45 krav. Mimoto je často opomínáno, že výbava slovanského jezdce té doby mohla být naprosto odlišná od germánských bojovníků, kteří převzali mnohé z Říma. Vliv kočovných národů z Černomořské stepi, zejména Sarmatů, na etnogenezi Slovanů je bezpečně prokázán a to minimálně u Antů. Výzbroj slovanských jezdců, či minimálně těch elitních, mohla tedy pocházet odtud. Za příklad můžeme vzít i Huny, které ostatně Prokopius několikrát zmiňuje ve spojitosti se Slovany a kteří sice byli obvykle vyzbrojeni kroužkovou košilí, meči, luky a kopími, ale jejich velká část místo kroužkové košile nosila prošívané vesty, které už tak drahé nebyly. Meče mohly u Slovanů nahradit jednoduché kyje či mlaty (Prokopius je zmiňuje při nájezdu Sklavinů do Thrákie roku 549), přilba mohla leckterému jezdci dokonce chybět. I tak ale stačila jedna dvě úspěšné výpravy a z kořisti už se dala výbava lehce doplnit. Zkrátka řečeno, zjednodušený pohled současných badatelů se mohl od komplikovanější reality značně lišit. Schopnost porazit plně vyzbrojené profesionální byzantské oddíly napovídá o vybavení slovanských jezdců zcela něco jiného. Pozoruhodná je v této souvislosti zejména Prokopiova zmínka o tom, že slovanští bojovníci byli schopní úspěšně dobýt pevnosti, čehož se předtím údajně ani neodvažovali. Nutno ovšem zdůraznit, že archeologické nálezy, které by potvrdily vyšší stupeň organizace společnosti a přítomnost jezdeckého vojska, mocenské elity a příslušných sídel, které by by byly nutné k vyslání početné armády k útokům na Byzanc a do Itálie, dosud chybí, zejména co se týče českého území, které k tomu ani nesplňovalo podmínky, neboť z 95-98% ještě bylo pokryto pralesem. Elitu totiž charakterizují zejména jízdní bojovníci. Podkovy Slovani nepoužívali až do konce 9. století a dosud nalezené ostruhy bývají datovány nejdříve do 7. století, ačkoli jisté rozporné názory datující je do dřívější doby existují. Co se týče větších sídel, nesmíme zapomínat na již zmiňované Roztoky u Prahy, které aspirují přinejmenším na centrum slovanské elity v Čechách už v 6. století. Pokud bychom dále vzali v úvahu hypotetickou možnost, že by Hildigis dokázal sjednotit Sklaviny z Čech, Moravy, Potisí, či dokonce zpoza Karpat z jižního Polska, či dokonce ji zajistit výzbroj, pak už by tak vysoký počet nemusel být nijak přehnaný.
Podle Prokopia se Hildigis vrátil ke Sklavinům tak, že překročil řeku Dunaj. To je ovšem nic neřešící běžná floskule byzantského dějepisectví, pro něž bylo překročení Dunaje vždy synonymem vstupu do zemí barbarů. Tudíž pokud nějací Slovani mohli disponovat takovou silou, obvykle se soudí, že jimi mohli být pouze ti, kteří sídlili na levém břehu Dunaje v dnešním Rumunsku. Tyto oblasti jsou charakterizovány tzv. Kulturou Ipotesti-Candesti, směšující různé elementy jak od Antů, tak od Sklavinů, ovlivněnou navíc Huny, Góty i staršími Dáckými populacemi. Vezmeme-li v potaz příliš velkou vzdálenost Warinů od zdejších Sklavinů (zhruba 1600 km), nezdá se tato možnost příliš pravděpodobná, ačkoli do některých pozdějších výprav zapleteni být mohli. Pokud by Hildigis zamířil ke Sklavinům do Čech nebo na Moravu, pak v roce 550, kdy vedl mohutnou výpravu na pomoc Ostrogótům do Itálie, by zase musel projít územím Langobardů, kteří v té době ještě bezpečně drželi jižní Moravu a Rugiland (Rakousko). A jelikož oklika západnějším směrem přes Bavorsko nebo Alpské průsmyky se zdá silně nepravděpodobná, Sklaviny v Čechách a na Moravě můžeme vyloučit. Zejména Morava byla příliš blízko Langobardům na to, aby zde Hildigis nerušeně a po dlouhých 18 let získával na síle. Zvláště důležité je v této souvislosti langobardské pohřebiště v Lužicích u Hodonína, ktré dosvědčuje přítomnost vyšší langobardské vrstvy nejméně do roku 568. Poněkud jiná situace nastává v případě Čech. Ty od jádra langobardské říše odděloval neprostupný hvozd a jejich přímá kontrola musela být obtížná, určitý vliv a zbytkové germánské osídlení po odchodu do Bavorska a později s postupem Langobardů do Panonie je nezpochybnitelným faktem. Čechy se však na trase slovanské migrace z východu nacházely až téměř na jejím konci, tudíž zdejší slovanské osídlení ještě nemohlo být v Hildigisově době na takovém stupni, aby mu poskytlo to, co se dovídáme z Prokopiova vyprávění.
Ze všech indícií tedy vyplývá, že sídla Hildigisových Sklavinů musíme hledat především v sousedství Gepidů, ale zároveň ne příliš daleko od Langobardů, s nimiž se ani Sklavini ani Hildigis nechtěli dostat do otevřeného konfliktu. Jedinou možnou lokalitou se tak stává horní Potisí, v předpolí jedné z nejdůležitějších bran do Panonie, Vereckého průsmyku. Domněnka o nepřítomnosti Slovanů na tomto území je už dnes dostatečně vyvrácena. Už jsme se zmiňovali o tom, že při hranicích Gepidského království se začali první Sklavini objevovat ještě před koncem 5. století, přičemž jejich osídlení postupně sílilo s odlivem Gepidů směrem k jihu. Kontakt s Langobardy byl možný na jihozápadním Slovensku, kam dosahoval jejich vliv, a zároveň to bylo dostatečně daleko na to, aby zde Hildigis v počátečních letech svého azylu našel bezpečné útočiště. Zbývá tedy objasnit poslední otázku, proč tak náhle a na dlouhou dobu slovanské (přesněji sklavinské) nájezdy ustaly. Nepochybně měli souvislost s válkou mezi Langobardy a Gepidy a ačkoli přímý užitek z ní byl pro císaře Justiniána minimální, protivníci se tak vyčerpali, že až do konce jeho vlády roku 565 nastal ve středním Podunají klid. Zejmána se smrtí Hildigise také Gepidi, kteří prohráli bitvu u Asfeldu, přestali pouštět Sklaviny přes své území.
Na závěr dodejme, že příběh vyhnaného langobardského prince Hildigise, vylíčený Prokopiem v rámci Gótských válek, je málo známou epizodou slovanských dějin, které se jejich oficiální podání jakoby záměrně vyhýbalo. Snad proto, že Hildigis, a navíc Germán, by se dal považovat za prvního sjednotitele Slovanů, o sto let dříve než legendární franský kupec Sámo. A snad také proto, že události kolem něj ukazují, že ani Slovani se neštítili brutálního zabíjení. Vždyť Prokopius koneckonců sepsal celou příručku o tom, jak válčit se Slovany, v níž také důrazně varoval, že dokážou zákeřnými způsoby boje zničit i mnohem početnější a dobře vyzbrojené a organizované armády. Rovněž oblíbená představa, že při migraci prvních Slovanů se jednalo o jakési pozvolné "prosakování" skupinek mírumilovných rolníků, je ve světle všeho uvedeného již nepřijatelná. Naopak se zdá, že šlo v podstatě o jednorázovou a vojensky dobře organizovanou akci, jinak by ani nebyla možná tak velká úspěšnost při porážení Byzantinců.
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

K expanzi Sklavinů mi vychází tato mapka:

Obrázek

Poznámka: Rok 570 k jižní Moravě a západnímu Slovensku podle naleziště Suchohrad
https://www.academia.edu/34837447/Fr%C3 ... eziehungen


Update k Hildigisovi: Jak se tak dívám na tu mapu, tak jako možné místo jeho prvotního azylu by mohlo být i jihovýchodní Polsko, kde už v době jeho života Slovani dávno "zapustili kořeny".
Update k Dobretovu království: jižní Morava/západní Slovensko, kde Sklavini obsadili bývalá herulská a langobardská sídliště?
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Germánské osídlení českých zemí těsně před příchodem prvních Slovanů
Ingolf píše:
Odpověď je i v tom článku z technetu, co jsi sem dával: „Podle Beneše však opět nešlo o blokovou výměnu slovanské populace za původní germánsky hovořící kmeny. Obyvatelstvo zůstalo původní, nahrazeny byly převážně elity.

Druhá vlna byla elita s vyšší kulturou a se zkušeností s vyššími správními formami. Za druhé vlny se objevují ostruhy, tedy je to doklad jízdy (jako byl ve vrcholném středověku elitním bojovníkem rytíř na koni), objevují se hradiště (a pak boje mezi nimi v rámci centralizačních procesů).

Ingolf píše:
Až za druhé vlny totiž vznikají lokální centra moci na hradištích, na kterých je patrná i větší sociální diferenciace. A celá Kosmova pověst není jen o záboru země, ale i o vzniku vlády, tedy se jedná o věc elity..

Raptor píše:
Čechy byly osídleny Germány dost hustě na to, aby i po příchodu Slovanů (respektive jejich dvou či více vln) tvořili Germáni pořád většinu populace. Vypovídají o tom naše geny. Ty migrace se opravdu týkaly spíš vládnoucích a vojenských vrstev (s nějakými řemeslníky a malou částí zemědělců). Populace, jazyk a etnonymum jsou tři různé věci, jež se pohybovaly na sobě do značné míry nezávisle

Raptor píše:
Ve slovanské archeologii obecně rozlišujeme dobu starohradištní a středohradištní. Ta starohradištní trvá zhruba od poloviny 6. zhruba do konce 8. století. Pro většinu lokalit nijak přesná data nemáme. A jak už bylo mockrát řečeno, "druhá vlna" slovanského osídlení je problematický koncept sama o sobě. Třeštíkova mapka, pokud se pamatuju, má zachycovat situaci v 6. až 7. století, tedy v době, do níž Třeštík klade vznik mýtu o praotci Čechovi (pouze v té době bylo totiž možno shlédnout z Řípu celé hustě osídlené území "Čech"). Jinak mapku, která by rozlišovala "druhou vlnu" od ostatního slovanského osídlení, jsem ještě nikde neviděl.
Takže v 6. století tu máme pořád ještě starší osídlení Germánů. Jak velké asi mohlo být a jak asi vypadalo? To samostatné téma na fóru mám teprve rozečteno a vůbec Germáni u nás mě dosud míjeli. Jelikož ale Germáni úzce souvisí s obsazením českých zemí Slovany, tak bych rád něco vypíchnul, co jsem tak letmo zatím pochytil:

1) Herulové
Východní část Panonie (levý břeh Dunaje) až do rumunského Sedmihradska zabíralo od roku 454 království starých gótských nepřátel Gepidů, kteří po roce 469 pohltili královstvíčko Skirů mezi Dunajem a Tisou a jižněji položené území Sarmatů (zhruba severní a střední část Srbska a rumunský Banát), zatímco západní část Panonie (pravý břeh Dunaje) po odchodu Ostrogótů do Itálie (493) obsadili z velké části Herulové, jejichž centrum se nacházelo na jižní Moravě, snad na Brněnsku. Prokopius o nich říká, že "časem se jim podařilo předstihnout mocí a počtem lidí všechny okolní barbary, napadali je, postupně je poráželi, znásilňovali a brali u nich kořist". Dělali ale ještě jinou věc neobvyklou u "barbarů v těch končinách", a sice ukládali poraženým pravidelné tributy. Jejich sílu oceňoval i ostrogótský král Theoderich, který roku 507 adoptoval herulského krále Rodulfa jako svého "syna ve zbrani".

2) Langobardi
Situací na severozápadním okraji Panonie však zamíchali noví příchozí Langobardi, původem nejspíše z kmenové konfederace Suevů. Objevili se nejdříve v Rugilandu, který byl součástí Herulského království (připomeňme si, že byl zničen roku 487 Odoakerem a poslední známý rugijský král Friderich se následujícího roku přidal k tažení Ostrogótů do Itálie proti Odoakerovi). První zmínka o existenci Langobardů pochází z období tzv. Markomanských válek v letech 166-180, kdy údajně 6000 langobardských bojovníků vpadlo do Panonie. Tehdy ještě žili v severním Německu podél Labe. Poté na dlouhou dobu zmizeli z dějin a znovu se objevili až nyní. Příchod Langobardů pod vedením krále Godehoca je Prokopiem datován právě do doby zničení království Rugiů. Kde se nacházeli mezitím, je dosud zahaleno nejasnostmi. Jejich vlastní tradice tvrdí, že z původních domovů odešli neznámo kdy kvůli nespokojenosti s nadvládou Sasů a než se dostali kolem let 487/490 do Rugilandu, prošli na této téměř 200 let trvající pouti několika zeměmi. Že Langobardi na své pouti opravdu nějaký čas v Čechách strávili, dokládají archeologické nálezy z rozsáhlého pohřebiště v Hostivicích u Prahy a další menší nálezy v lokalitách Mochov, Klučov, Postoloprty, Praha-Dejvice, Nová Ves u Kolína, Lochenice a Záluží u Čelákovic. Nepřímým důkazem je ariánská forma křesťanství, které Langobardi snad přijali od staršího kelto-germánského obyvatelstva Čech, kde se rozšířilo během vlády poslední známé markomanské královny Fritigil v letech 396-400. Ať to bylo s putováním Langobardů jakkoli, jejich sousedství s Heruly na jižní Moravě se neslo v duchu obvyklého nepřátelství. Podle svědectví Prokopia to byli Herulové, kdo lehkomyslně a vlastně bez důvodu začali boj s Langobardy, kteří si údajně válku nepřáli a vyjednávali o případném zvýšení tributu placeného Herulům. Je zvláštní, jak původně malý kmen Langobardů dokázal následně mocné Heruly porazit. Pokud vynecháme nějakou náhodu na bitevním poli, pak se museli alespoň trochu přiblížit počtem svému soupeři. A toho mohli dosáhnout pouze tak, že si v předchozích letech podmanili kelto-germánské osídlení Čech, nebo jim pomohli v té době se ustavující Bajuwaři, případně kombinací obou možností. Tehdejší langobardský král Tato (†510) v bitvě na neznámém místě zabil herulského krále Rodulfa a zmocnil se jeho přilby a praporce, přičemž podle Prokopia od té doby Herulové neměli krále. Z toho se vyvozuje, že Langobardi se zmocnili celého Herulského království, což vysvětluje jejich náhlou přeměnu v silnou regionální mocnost. Langobardi odešli z Panonie do severní Itálie až roku 568. Jejich hlavní sídla se však ještě před odchodem už delší dobu nacházela poněkud mimo Čechy i Moravu, spíše v Rakousku, na jihozápadním Slovensku a částečně v Maďarsku na pravém břehu Dunaje. A jak už víme, jiná část Langobardů a staršího osídlení Markomanů, které Langobardi pohltili, odešla do Německa, dokonce o pár desítek let dříve, kde se z nich stali Bavoři.

3) Bajuwaři
Ještě na počátku 6. století se jihovýchodní Německo (někdejší římské provincie Noricum a Raetia) nacházelo pevně v rukou ostrogótského krále Theodericha, který si své zájmy v tomto regionu pojistil nejprve roku 507 spojenectvím s Heruly a po jejich porážce od Langobardů se obrátil k dominantnímu království Durynků (Thuringů) ve středním Německu. Theoderich dal svoji neteř Amalabergu za manželku durynskému králi Hermanafridovi (†532) a uzavřel s ním spojenectví. Mezi Durynky a Ostrogóty ale vzniklo jakési mocenské vakuum, které hrozili vyplnit náhle mocní Langobardi, kteří si podmanili Heruly, nebo i ze západu se tlačící Frankové. Je tedy pravděpodobné, že právě v této době, tedy mezi lety 511-526, kdy Theoderich zemřel, došlo k dohodě s Durynky k pokusu dát tomuto prostoru nějakou pevnější organizaci. Za těchto okolností se tak vytvořil nový kmen Bajuwarů (Bavorů), který byl nejspíše směsí různých etnik, které tu žily nebo tudy prošly a částečně se usadily v předchozích staletích – uvažuje se o keltském kmeni Vindeliků, osadnících z Římské říše a zejména o germánských kmenech Suevů, Vandalů, Kvádů před příchodem Hunů do Panonie roku 400 a po rozpadu Hunské říše také Herulů a Rugiů. Jméno dle všeobecně přijímané teorie dostal nový kmen podle elity, která sem přišla z Čech a pravděpodobně byla markomanského původu (Markomani z pramenů vymizeli s příchodem Hunů). Dost možná šlo prakticky o veškerou zbytkovou markomanskou aristokracii, pro kterou byly lákavější mnohem bohatší a vyspělejší bývalé římské provincie, než "zaostalý zapadákov" v Čechách. Název nového kmene, je vykládán jako "lidé ze země Baia (země Bójů), tedy z Čech. Došlo k tomu rozhodně před rokem 551, kdy psal kronikář Jordanes, který se ve svém díle zmiňuje o lidu zvaném Baibari v sousedství Alamanů na jihozápadě Německa a Durynků dále na sever. Dovršen byl tento proces pravděpodobně poté, kdy bylo roku 531 dobyto království Durynků a připojeno k Franské říši, neboť Durynské království mělo na germánské osídlení v Čechách nepochybně významný vliv.

Kam tím vším směřuju. Germánské osídlení tady stále ještě nepochybně bylo, ale podle písemných pramenů se mi zdá, že většina germánské elity odešla do Bavorska nebo dál do Panonie a dál do Itálie, kde stále bylo k urvání nějaké té kořisti dost a dost, kdežto Čechy a Morava byla chudá periferie, kde nic nebylo, žádná města, žádné silnice, prostě zapadákov. Dále se tady operuje s tvrzením, že původní obyvatelstvo zůstalo a nahrazeny byly elity. Ať už tu zůstaly jen žalostné zbytky germánské elity nebo jí bylo více, tak její nahrazení muselo proběhnout násilně. A násilně to musela provést jen válečnická elita, dost pravděpodobně na podobné úrovni, jako byli Sklavinští a Antští válečníci bojující s Byzantinci (viz. Hildigis). Že ale nepřišla jenom slovanská elita, dokládají nálezy slovanských osad a keramiky (elita by se s lepením hrnců nepatlala :) )

Zaujala mě informace v Atlasu pravěkých a raně středověkých hradišť v Čechách: Sídla hradišťního typu se na českém území postrádají z doby eneolitu, ve střední době laténské, v době římské, v době stěhování národů a na počátku raného středověku (příchod prvních slovanů). Z tématu Germánského osídlení Čech pak toto:
Na českých oppidech jsou jen zlomkovité nálezy germánského typu a čeští Germáni žili stejně jako jiní Germáni v nechráněných osadách v nížinách.. Jejich bojová mentalita počítala spíše s dohodnutým bojem na dohodnutém místě, než aby se uchylovali k obléháním nebo bránění..

Oppida Germáni z hlediska osídlení ignorovali. Pod Stradonicemi byla osada s kulturou dokonce przeworskou, tedy východogermánskou, ale ta stojí vedle. Na Závisti byl objeven v původní vedlejší bráně příbytek s keramikou plaňanského typu.
Pokud Germáni nesídlili na opuštěných hradištích, byla na tom první vlna Sklavinů stejně? Nepochybně ano, ale asi z trošku jiných důvodů než to bylo u Germánů. Jedinou výjimkou co se mi podařilo vyšťourat je hradiště nalezené v obci Zymne na severozápadě Ukrajiny ve Volyňské oblasti. Rozkládalo se na ploše 100x40, na jihozápadě bylo na 13 pecí a velké množství šperků, nástrojů a byzantských mincí ukazuje, že šlo o významné centrum. V místě hradiště dokonce existovalo starší osídlení z -4./-3. stol. př.Kr. a to korčakovské stálo až do 9. století. Hradiště je považováno za centrum kmene Doudlebů. V jeho těsné blízkosti v letech 992-993 vznikl jeden z nejstarších klášterů na území Kyjevské Rusi.
https://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%97%D0 ... 1%89%D0%B5
Naposledy upravil(a) Wladislaus dne 01 lis 2020 23:08, celkem upraveno 2 x.
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Počet obyvatel v 5.-6. století

Netuším nakolik správné jsou tyto odhady:
https://www.czso.cz/documents/10180/205 ... ersion=1.0
https://www.spsstavcb.cz/download2/2613 ... elstvo.pdf

Odhadem podle nich u nás žilo na 350-500 tisíc obyvatel, při hustotě 4-6 obyvatel na 1 km².

V současnosti u nás žije 10,5 milionu obyvatel, při hustotě 135 obyvatel na 1 km² na celkové ploše 79 tisíc km².

Pro porovnání můžeme vzít současnou Kanadu (jinak druhou největší zemi na světě), která má hustotu osídlení 4 obyvatel na 1 km² při celkovém počtu 38 milionů obyvatel žijících na celkové ploše 10 milionů km². Obrovská rozloha současné Kanady, která je 481x větší než Česká republika, má tedy přibližně stejnou hustotu obyvatel jako tehdejší české země.

Pokud se tedy zamyslíme nad tím, jak ztraceně uprostřed moře stromů si musel člověk u nás tehdy připadat, pak není nijak obtížné si představit, že pro Slovany přicházející v první vlně se musela celá země jevit "rádlem nedotčená" a jakoby do ní ještě nevkročil žádný člověk, přesně jak to líčí Kosmova pověst o praotci Čechovi. O to víc umocněno faktem, že nenacházeli žádná hradiště, která by bylo nutno dobývat a která už za ta staletí pohltila listnatá džungle.
Samozřejmě je to také trochu zavádějící, protože přicházeli hlavně do oblastí osídlených už dříve - Polabí, Jižní Morava, kde byla koncentrace obyvatel největší.
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Ještě k Roztokám a Bohnickému hradišti
Ingolf píše:
V té druhé vlně nešel jenom lid, do pohybu se daly i elity, které měly z Panonie nějakou zkušenost s centrální a hlavně s regionální vládou. Až za druhé vlny totiž vznikají lokální centra moci na hradištích, na kterých je patrná i větší sociální diferenciace.

Za druhé vlny se objevují ostruhy, tedy je to doklad jízdy (jako byl ve vrcholném středověku elitním bojovníkem rytíř na koni), objevují se hradiště (a pak boje mezi nimi v rámci centralizačních procesů).
Je to příchod elity a ta by si v rámci své kultury přinesla i tu pověst o záboru země.

Raptor píše:
Ve slovanské archeologii obecně rozlišujeme dobu starohradištní a středohradištní. Ta starohradištní trvá zhruba od poloviny 6. zhruba do konce 8. století. Pro většinu lokalit nijak přesná data nemáme. A jak už bylo mockrát řečeno, "druhá vlna" slovanského osídlení je problematický koncept sama o sobě.
Přikládám tři úvahy:
odkaz
odkaz
odkaz

Lutovský píše, že v archeologii panuje názor, že první slovanská hradiště vznikají v 7. století. Ve skutečnosti však archeologicky neznáme žádné, které by se dalo datovat do 6., 7., 8. století. Teprve ve druhé polovině 9. století máme doložena typická rozlehlá a mohutně opevněná hradiště (Budeč, Libice, Kouřim, Prachovské skály, Češov, Šárka, Zábrušany). Za doklad hradiště v 7. století bývá považován Fredegarův Wogastisburg. Pokud přijmeme teorii, že se opravdu nacházel někde v Čechách, pak jeho podoba určitě neměla nic společného s hradišti, jaké známe v 9. století a nejspíše se jednalo o dřevěnou palisádou opevněný kopec, podobně jako hrad durynského vévody Radulfa, též zmiňovaný Fredegarem. Teprve ve druhé polovině 8. století máme doloženu existenci keramiky pražského typu z několika výšinných poloh a ve všech případech jde o lokality se starším pravěkým nebo keltským hradištěm (Dneboh u Mnichova Hradiště, Rubín u Podbořan, Doubravčice, Sedlec u Mělníka, Chloumek u Mladé Boleslavi, Kouřim, Budeč, Dolní Břežany, Libice, Libušín, Drahúš u Postoloprt, Bohnice, Vesec na Jičínsku, Zámostí na Jičínsku, Klučov, Svržno a další). Na žádné z nich nebyl získán důkaz o souvislosti těchto nálezů s existencí fortifikace, pouze na Budči je doložena slovanská osada v 8. století. Ve všech případech jde ovšem o místa chráněná přírodou, kde v pozdější době opravdu hradiště vzniklo.

Slova hrad a hradiště jsou společná všem slovanským jazykům a vychází z praslovanského gordъ. Slované tedy museli znát opevněná sídliště ještě před tím, než se v 5./6. století rozdělili. Z toho a výše uvedeného se dá usuzovat, že v době příchodu prvních Slovanů mohlo existovat něco, co těmito slovy označovali. V případě pravěkých a keltských hradišť mohlo jít o využití zbytků opevnění a přírodních překážek bez výraznějších terénních úprav, po kterých se nezachovaly žádné stopy (např. vybudování jednoduché dřevěné palisády, přisypání valu). Pro nedostatek informací nemůžeme potvrdit, že taková sídliště plnila nějakou nadřazenou roli (jako pozdější hradiště), ani že se jednalo o jednorázově využité útočiště v dobách neklidu. Datování takových lokalit rovněž zůstává sporné – většinou není založeno na stratigrafických vztazích (posloupnost geologických vrstev), ani na dendrochronologii (analýza letokruhů dřeva), ale je silně závislé na sponách z opasků, koňských ostruhách a keramice, které můžeme vykládat rozličným způsobem, avšak pro datování vzniku či zániku konkrétní fortifikační stavby vhodné příliš nejsou. Pokud za raně středověké hradiště budeme považovat i sídliště vybudované na kopci a chráněné palisádou nebo jiným jednoduchým ohrazením, využívajícím torza pravěkých hradeb, pak jejich začátek náleží příchodu prvních Slovanů v 6. století a rozhodně nejde o zvyk vnesený do Čech až s takzvanou druhou vlnou slovanského obyvatelstva.

Geofyzikální průzkum okolí Bohnického hradiště zásadním způsobem, i přes nepopiratelnou nejednoznačnost a nemožnost absolutní datace, mění obvyklou představu o celkové ploše z původních 6,5 až na 12 hektarů, v závislosti na zahrnutí přilehlých zalesněných terénů s nápadnými hranami. Zároveň je vidět, že nešlo o jednodílné, ale vícenásobně opevněné a vnitřně členěné hradiště. Z několika rozlišených přerušení linií příkopů je možné také předběžně vymezit možné vstupy do jeho různých částí.

Pořád si myslím, že zavrhnout Roztoky a Bohnické hradiště jako možné centrum první vlny Slovanů úplně nejde :D

Obrázek
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Barvy a světové strany

Zkusil jsem k tomuto tématu prošťourat internet. K mému zklamání jsem nenašel nic, co by umožňovalo stanovit nějaký spolehlivý závěr. Vezmu to postupně.

Zde je kritika informací uvedených na wiki:
Obrázek

Nejznámějším příkladem použití barev v zeměpise jsou Bílá Rus, Černá Rus a Červená Rus. Tyto názvy se poprvé objevují ve 14. století. Z mapky výše je patrné, kde se nachází. V tomto případě alepanuje přesvědčení, že jde o vliv Mongolů, kteří rozvrátili Kyjevskou Rus v letech 1237-1242. Jejich vpád v mnohém pozměnil další vývoj celé oblasti. Že je tato teorie nejspíše pravdivá, naznačuje rozdělení Mongolské říše po smrti Čingischána – modrou byla označena centrální oblast, bílou východ, černou západ, červenou jih a žlutou sever. Ačkoli v průběhu staletí došlo k posunu některých barev (např. modrá se posunula na sever, červená do středu), tento prvotní obraz odpovídá i situaci na Kyjevské Rusi. Tudy cesta nevede. Zdroj: Color Symbolism in Turko-Mongolian World

Tabulka podle různých teorií. RUŠTÍ BADATELÉ jsou onen odkaz na wiki, DUŠAN TŘEŠTÍK je z jeho knihy Mýty kmene Čechů, OSTATNÍ je článeček kde se tvrdí že jde o barvy starých slovanů a PERSIE je z encyklopedie zvané Iranica, kde jsou staroíránské barvy pro světové strany vyvozeny z moří obklopujících Persii. Už jsem konečně přišel na to, kde jsem to vyhrabal :D

Obrázek

Ale je tady aspoň vidět, že Třeštík se shoduje s tou encyklopedií :D Tudíž západ by měla být bílá.

Zkusil jsem na to jít ještě "od lesa". Severu se archaicky říkalo Půlnoční strana, neboť na něm vládne tma, jihu Polední strana, neboť na něm vládne slunce. U mnoha evropských národů bývá levé ruce přisuzován sever a pravé ruce jih (zdroj: Where do cardinal direction terms come from). Orientace totiž probíhala postavením se proti východu slunce. Například mnohé staré mapy jsou orientovány podle východu, který je nahoře, vlevo je sever a vpravo jih. Jako typický příklad takového protikladného označení jsou uváděny řeky a jejich přítoky či zdrojnice (poznámka: Divoká Orlice se dříve jmenovala prý Černá, Tichá Orlice zas Bílá). Jenže při bližším prozkoumání ani u tohoto fenoménu nelze dojít ke spolehlivému závěru. Na několika příkladech řeky s přídomkem bílá/černá z Česka, Polska a Bulharska je totiž vidět, že se jím označují bez ohledu na to, zda přitékají zleva nebo zprava. Zřejmě při jejich pojmenování byly zohledňovány ještě jiné představy spojované s barvami. Například bílá mohla být synonymem pro "velká/mohutná, čistá/průzračná, tichá/klidná", naopak černá pro "malá/slabá, špinavá/kalná, divoká/neklidná". Ani tudy cesta nevede. (zdroj: Označení černé a bílé barvy v zeměpisných jménech v Čechách )

Obrázek
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Bílé Chorvatsko

Jak se tak zamýšlím nad lokalizací Bílého Chorvatska, beru zpět tvrzení, že pověst o příchodu Chorvatů do Dalmácie zaznamenaná Konstantinem Porfyrogennetem se vztahuje k jeho současnosti.

Konstantin píše: Chorvati v těch dobách přebývali na druhé straně Bavorska, tam, kde dnes leží Bílé Chorvatsko. Od nich se odloučil jeden rod, totiž pět bratrů, Kloukas, Lobelos, Kosentzis, Mouchlo a Chrobatos, a dvě sestry Tuga a Buga, a společně se svými lidmi přišli do Dalmácie a zjistili, že tato země patří Avarům. Po několika letech vzájemných bojů zvítězili Chorvati, část Avarů pobili a ostatní donutili se poddat. Od těch časů je tato krajina v moci Chorvatů. Jsou tu ale i lidé avarského původu a jako Avaři se i projevují. Ostatní Chorvati zůstali v sousedství Franské říše a dnes se nazývají Bílí Chorvati, a mají svého vlastního vládce. Jsou však poddanými Oty, velkého franského neboli saského krále, nejsou pokřtění a žení se a udržují přátelské styky s Turky (rozuměj s Maďary). Od těch Chorvatů, kteří odešli do Dalmácie, se část z nich oddělila a zmocnila se Ilýrie a Panonie. I ti měli nezávislého vládce, který udržoval přátelské styky s vládcem Chorvatska, i když jen prostřednictvím poslů. Až do té doby, než Frankům podlehli i dalmátští Chorvati, stejně jako ve své původní domovině.

Poznámka: Kloukas by mohla být přezdívka, protože kluka znamenalo staroslovansky "hrot šípu". Kosentzis zřejmě nemá nic společného se slovinským titulem KOSEZ pro svobodného držitele půdy z vrcholného středověku, ale spíše půjde o zkomolené jméno znějící původně jako Kosjenac nebo Kosnjac (Nestor uvádí k roku 1068 kyjevského velmože jménem Kosnjačka).

Byzantský císař je jediný, kdo mluví o "Bílém Chorvatsku", v jiných pramenech se tento pojem vůbec neobjevuje. Jeho přesná lokalizace je stále předmětem sporů, dle některých názorů šlo dokonce o mýlku a žádné Bílé Chorvatsko nikdy neexistovalo. Položme si však upřímnou otázku – vládce jednoho z nejmocnějších impérií, který měl přístup k bohaté knihovně v Konstantinopoli, která obsahovala zprávy svých předchůdců, vyslanců, církevních představitelů, armádních generálů a záznamy z domácí i zahraniční politiky, by mohl být pomýlený? Navíc když jeho předchůdce císař Heraklius (vládl v letech 610-641) navázal s Chorvaty (a Srby) intenzivní kontakty? Že se jiné zprávy nedochovaly, neznamená, že neexistovaly. Vždyť konstantinopolská knihovna jen roku 473, kdy ji postihl rozsáhlý požár, přišla o 120 000 svazků. Roku 1204 byla vyrabována a zničena křižáky během Čtvrté křížové výpravy a ohromné ztráty přišly s dobytím města Turky roku 1453! Zkusme si tedy udělat rozbor všech dostupných informací.

Nejprve se zaměřím na samotný název Chorvatů. Skythové a Sarmati z Černomořské stepi měli s prapředky Slovanů, kteří obývali hluboké hvozdy na severu, úzké kontakty po dlouhá staletí. Nejpozději do konce 5. století z tohoto kontaktu, který se zintenzivnil při ústupu Sarmatů před Góty a Huny, vzešli Antové, přičemž jistý vliv můžeme předpokládat i u Sklavinů. Dle některých teorií byli výsledkem tohoto kontaktu také Chorvati (archaicky Charváti, chorvatsky Hrvati) a Srbové (srbsky Srbi, j.č. Srbin). Jejich migrace, zdá se, spolu úzce souvisela – povšimněme si, že se po nich jmenují nejen dva sousední státy na Balkáně, ale navíc ve východním Německu u hranic s Čechami existuje tzv. Lužické Srbsko a východní Čechy byly v nejstarších dobách známy jako Charvátsko.

Za nejstarší zmínku o názvu Chorvatů je považován fragment latinského nápisu v kostele sv. Marty v Bijači, datovaný zhruba k roku 800. Zbytky čitelných písmen ...atorum et iupa... pravděpodobně znamenají Croatorum et iupanis. Potvrzením existence názvu je listina chorvatského knížete Trpimira vydaná roku 852 (přesněji kopie nedochovaného originálu z roku 1568), v níž sám sebe nazývá dux Chroatorum iuvatus munere divino a své knížectví Regnum Chroatorum, a čtyři nápisy na kamenných stélách ve čtyřech různých kostelích, které obdaroval chorvatský kníže Branimir (vládl v letech 879-892) a které ho označují jako dux cruatorum.

V roce 1853 byly v ruinách řecké kolonie Tanais při ústí řeky Don do Azovského moře objeveny dvě kamenné stély pocházející z 2./3. století., psané v řečtině. Na větší stéle je napsáno: ...otec svatého shromáždění Horuat(a).... syn Horoathův... Na menší stéle je mezi čtyřmi vládci (archonty) města uveden Horoathos syn Sandarzův. Některé teorie pomocí těchto nápisů vysvětlují etymologii názvu Chorvatů, ovšem nikoli nutně etnogenezi. V době vzniku stél bylo město Tanais obklopeno zejména sarmatskými kmeny a další jména na stélách zcela jasně dokazují, že Sarmati se nacházeli i mezi jeho vysoce postavenými obyvateli. Jihozápad dnešního Afghánistánu se v dobách Achajmenovské Perské říše nazýval Arachosie, ve staré perštině Harauvatiš/Haraxvaiti (v překladu "bohaté na vodu/jezera") a tamní obyvatelé Harahuvatiya. I přes lákavě silnou podobou je spojitost s Chorvaty spíše odmítána, vzhledem k pravděpodobně jiné etymologii z mnohem staršího lokálního názvu. Nicméně správnost o sarmatském původu názvu Chorvatů naznačují další indície. Tou hlavní je Konstantinova zmínka o 5 bratrech a 2 dvou sestrách, které přivedly svůj kmen do Dalmácie. U Sarmatů nebylo výjimkou, že v čele kmene stály ženy. Dále je to samotný název, neboť ve slovanských jazycích je to naprosto cizí element. Naopak v jazyce sarmatských Alanů existovalo dle lingvistických analýz slovo xurvaet, které mělo údajně význam "strážce, ochránce". Dle jazykovědců se ve stejném významu užívalo slovo charwat ve středověkém Polsku, kde od 14. století zaznamenáváme příjmení a přezdívky tohoto typu (Karwat, Carwad, Charwat, Carwath, Horwat, Horwath), a sice jak mezi polskou šlechtou, tak mezi prostým obyvatelstvem, což naznačuje, že nešlo o imigranty z Balkánu. Jiné teorie hledají etymologii Chorvatů mezi Góty. Je známo, že Gótové od Baltu putovali když ne přímo skrz území Praslovanů, tak minimálně s nimi byli po usazení se při Černém moři rovněž v intenzivním kontaktu. Základem by tak klidně mohla být i starogermánské slovo Hróðh/Hruot, či z něj odvozené osobní jménoe Hróðhvatr (osobní jméno). Za zmínku stojí ještě dva pozdně římští autoři. Paulus Orosius (*375 †418) se ve svém díle zmiňuje o národě žijícím u řeky Tanais, který nazývá Horites, který vyznával ariánské křesťanství. Podobně biskup v Mytiléné Zacharias Rhétor (*465 †536) tvrdí, že u Azovského moře sídlili jezdci na koních vyznávající ariánství, které zapsal jako HRWS. Jinak samotný Konstantin název Chorvat spojuje s řeckým slovem χώρα (čti chóra, v překladu "země"). Podle něj Chorvat ve slovanském jazyce znamená toho, kdo vlastní mnoho zemí.

Pozoruhodná je v souvislosti s názvem Chorvatů etymologie dnešního rakouského regionu Korutany (latinsky Carantania, později Carinthia). Poprvé je tento název zmiňován k roku 664 mnichem benediktinského kláštera Monte-Cassino langobardského původu Paulem Diaconem (*kolem 720 †796/799), který ho vysvětluje odvozením od názvu římského vojenského tábora Carnuntum (dnešní Petronell-Carnuntum) při Dunaji nedaleko Bratislavy na cestě do Vídně, avšak až k tomuto místu nikdy Korutany nedosahovaly. Další teorie název vysvětlují keltským kmenem Carniů, avšak ti sídlili spíše jížněji v dnešním slovinském regionu Kraňsko (latinsky Carniola). Jiné teorie název odvozují od hradu Carantana (dnešní Karnburg, slovinsky Krnski Grad), který je poprvé zmiňován roku 860, který stával na důležité silnici z Itálie do Rakouska a plnil funkci hlavního města Korutan v dobách slovanského osídlení. Keltské osídlení této lokality je nesporné. Na co se však zapomíná je kronikář Nestor, který vedle Bílých Chorvatů a Srbů jmenuje ještě Korutance, v originále Horutani (Хорутани). Horutania byla jeden z alternativních archaických názvů Korutan, užívaný Slovany (zejména ve středověkém Rusku) a dle některých teorií mohl vzniknout z názvu Chorvatů, jemuž se silně podobá. Ostatně první slovanští osadníci Korutan byli pravděpodobně Chorvati.

Co se týče názvu Srbů, nejstarší zmínka pochází z kroniky Annales Regni Francorum sepsané franským knězem Eginhardem (*kolem 775 †840, též Einhard). K roku 822 zaznamenal, že kníže panonských Chorvatů Ljudevit Posavski během války s Franky našvštívil Srby.

Podle Klaudia Ptolemaia (*85 †165) na území mezi severozápadním Kavkazem a řekou Volhou měl žít kmen Serbů (řecky Serboi), který měl náležet k Sarmatům. Dokonce sám císař Konstantin v jiné své knize De ceremoniis (O obřadech) uvádí, že poblíž Kavkazu žily dva kmeny Krevatades/Krevatas a Sarban/Sarbani. Není bez zajímavosti, že jistý kočovný kmen zvaný Sarbani, který byl součástí kmenové konfederace Heftalitů, neboli Bílých Hunů a v rámci jejich říše, která existovala v letech 440-560 (na některých místech až do roku 710) se dostali až do Pákistánu, kde jsou dodnes Sarbani považováni za jeden z Paštunských kmenů. A Paštunové geneticky náleží k Indo-Íráncům, tedy východní odnoži Indo-Evropanů. Další teorie spojují Srby s Prokopiovým názvem Sporoi. Jinak význam slova Srb zůstává záhadou podobně jako Chorvat. Jedna z teorií se opírá o Konstantinův spis De administrando Imperio, kde tvrdí, že název Srbů pochází z latinských slov servire (sloužit) či servitium (služba, otroctví), přičemž jako Servi byli označováni slovanští otroci a služebníci. Údajně také nosili zvláštní boty zvané serbula a v Řecku se jim říkalo Tzerboulianoi. Po nich také dostalo nové jméno Servia řecké město Phylakai nedaleko Soluně, kde se usadilo množství Slovanů. Toto vysvětlení je však pokládáno za tzv. "městskou legendu" (podobně jako Konstantinovo vysvětlení původu názvu Chorvatů).

Podobně jako existují obce vycházející z názvu Čech, existují i obce vycházející z názvu Chorvat, avšak v mnohem menší míře. V Čechách jsou to troje Charvatce (nedaleko Mladé Boleslavi poprvé zmiňované v pramenech roku 1382, nedaleko Loun zmiňované roku 1203 a u Budyně nad Ohří zmiňované 1301), kousek od Olomouce jsou jedny Charváty (zmiňované 1234). Nelze k nim počítat dvě blízké obce Pasohlávky a Frelichov (dnešní Jevišovka) na Moravě, které v 15. století zpustly a v 16. století byly znovuosídleny Chorvaty z Uherského království. Podobně se měli Chorvati usadit třeba na Slovensku v obcích Chorvátsky Grob a Chorváty (v pramenech poprvé roku 1247 jako Huruati), ale i jinde. Nicméně příchod chorvatských imigrantů na Slovensko je obvykle datován až do 16. století po tragické bitvě u Moháče roku 1526, ve které zvítězili Turci a obsadili velkou část Balkánu. Ke stejným okolnostem je kladen i příchod Chorvatů na jižní Moravu. Zda-li tomu tak bylo i v případě zmiňovaných obcí v Čechách a u Olomouce, nevíme. V Polsku je to čtvrť města Radom, která se jmenovala původně Krwaty (od 17. stol. Klwaty). Na severu v Kašubsku je to Charwatynia (kašub. Charwatenio) a Karwacja (kašub. Karwacjo), severně od Waršavy Wyrąb Karwacki a Góry Karwackie a dvě obce Karwacz. V Německu u řeky Saale nedaleko Lipska se nachází obce Korbetha a Groβkorbetha (v pramenech roku 901 jako Chruuati, 1012 Chruazis, 1055 Churbate, 1086 Grawat).

S názvem Srbů je to podobné. V Čechách u Berouna je jediná obec Srbsko. Její název je však vysvětlován tím, že zde žili Lužičtí Srbové. V Polsku jsou to Serbów (u hranic s Německem), Serby (u Glogowa), jedna obec a 5 městských čtvrtí Serbinów (Kalisz, Krasnystaw, Minsk Mazowiecki, Olesnica u Wroclawi, Tarnobrzeg). Na Ukrajině se dnešní obec Hontivka dříve jmenovala Serby (Серби, střední Podněstří u hranic s Moldávií), další obec stejného jména je o o něco jihovýchodněji (u města Kodyma) a ještě jedna pak v Žytomyrské oblasti (u města Jemilčyne). Menší míru místních však vyvažuje celý region na jihovýchodě Německa, který se jmenuje Lužické Srbsko.

Chorvatská toponyma (mapy.cz)

Obrázek

Srbská toponyma (mapy.cz)

Obrázek

Záměrně jsem vynechal celý Balkán, protože mě zajímalo, zda se Chorvati a Srbové mohli vyskytnout mnohem více na severu. Ještě jednou se tedy vrátím k tomu, co přesně Konstantin píše: Chorvati v těch dobách přebývali na druhé straně Bavorska, tam, kde dnes leží Bílé Chorvatsko. Od nich se odloučil jeden rod, totiž pět bratrů, Kloukas, Lobelos, Kosentzis, Mouchlo a Chrobatos, a dvě sestry Tuga a Buga, a společně se svými lidmi přišli do Dalmácie a zjistili, že tato země patří Avarům. Po několika letech vzájemných bojů zvítězili Chorvati, část Avarů pobili a ostatní donutili se poddat. Od těch časů je tato krajina v moci Chorvatů. Jsou tu ale i lidé avarského původu a jako Avaři se i projevují. Ostatní Chorvati zůstali v sousedství Franské říše a dnes se nazývají Bílí Chorvati...

Co z toho vyplává. Za prvé, když Chorvati přišli do Dalmácie a našli ji ovládanou Avary, nemohli přijít na Balkán společně s Avary a objevili se až někdy poté. Za druhé, mohli přijít pouze ze tří směrů. Od jihu z Balkánu, od východu přes Karpatské průsmyky nebo od severu z Rakouska nebo i dál z Moravy. Jestliže Konstantin tvrdí, že jejich země ležela na druhé straně Bavorska, můžeme vyloučit jižní i východní směr, protože ty jsou mimo dosah Bavorska jako sousední země. Zbývá pouze severní směr, protože Rakousko i Morava s Bavorskem sousedí. Už víme, že první vlna Slovanů se na Moravě objevila kolem roku 550. Jáká panovala situace v této oblasti do doby, než začal psát byzantských císař Konstantinem Porfyrogennetem (*905 †955)? Bavorsko až do roku 796 dosahovalo jen k Linzi, kdy franský král a první císař obnovené římské říše Karel Veliký (*747/748 †814) porazil Avary v rakouském Podunají a probil se až k jezeru Balaton. Na území zahrnujícího zhruba dnešní Horní a Dolní Rakousko a severozápad Maďarska, vytvořil tzv. Avarskou marku, která měla být nárazníkovým pásmem proti Avarům na druhé straně Dunaje. Současně s ní byla vytvořena i Panonská marka, která byla dále na jihu na území dnešního rakouského regionu Korutany, Slovinska a kousek západního Maďarska, které byly v té době osídleny Slovany, přesněji Chorvaty. Vytvoření těchto nárazníkových pásem je považováno za jeden z faktorů, které přispěly k rozpadu Avarské říše v Panonii roku 822. Vznikem Avarské marky se tedy jako možný adept na Bílé Chorvatsko vylučuje Rakousko, neboť tam se posunula hranice Franské říše, zprávy nemluví o žádných Slovanech, kteří by tam tehdy přebývali, a navíc by Konstantin nejspíše nezamlčel, že by takto Frankové zabrali část Bílého Chorvatska. Musíme ho tedy hledat výše – na Moravě, čímž se posunujeme více na sever, a můžeme přidat i Čechy. Každopádně k příchodu Chorvatů do Dalmácie muselo přijít někdy mezi lety 550-796. Od Konstantina se však dovídáme, že společně se svými lidmi přišli do Dalmácie a zjistili, že tato země patří Avarům. Po několika letech vzájemných bojů zvítězili Chorvati, část Avarů pobili a ostatní donutili se poddat. Od těch časů je tato krajina v moci Chorvatů. Jsou tu ale i lidé avarského původu a jako Avaři se i projevují. Velmi důležitou informací je, že Chorvati porazili Avary a ovládli Panonii. Mohl by tím myslet rozpad jejich impéria až v roce 822, jenže Konstatin na jiném místě (v kapitole 31) prohlašuje: Císař Herakleios nařídil přivézt kněze z Říma a učinil je arcibiskupy, biskupy, presbytery a jáhny, a pokřtil Chorvaty. V té době měli Chorvati svého archóna (vládce) jménem Porga. Byzantský císař Herakleios (*575 †641) vládl v letech 610-641 a byl to tedy on, kdo s Chorvaty z Bílého Chorvatska navázal kontakty a pozval je k boji proti Avarům. Příchod Chorvatů tedy musel nastat jedině mezi vznikem Sámovy říše kolem let 624/626 a koncem vlády Herakleia v roce 641. Jestliže Konstantin mluví o pěti bratrech a dvou sestrách, kteří vedli Chorvaty, pak Porga musel být jeden z chorvatských knížat hned po nich. Pokud je tento vývod správný, pak je s podivem, že Konstantin neví nic o Sámovi.

Morava a Čechy, případně ještě jihozápadní Slovensko, tedy zbývají jako jediní kandidáti na Bílé Chorvatsko. A pokud odtud mohla přijít tak početná družina a porazit Avary, pak se můžeme právěm domnívat, že se Bílé Chorvatsko zahrnovalo všechna tři území. Podíváme-li se zpětně na tabulku barev a světových stran, tak Bílá by se měla nacházet buď na severu a nebo na západě. Nutno si však uvědomit, že na severu/západě vůči centru všech Chorvatů, odkud se vydali. Toto centrum by se nemohlo nacházet v Dalmácii a Panonii, protože tato území museli dobýt až poté, co se vydali z Bílého Chorvatska. Bílá označující sever není tedy logické řešení. Žádný logický problém nenastává, pokud by bílá označovala západ. Z předpokládaného centra by se Chorvati vydali na západ někdy v dřívějších dobách a obsadili by nové země na západě, kde by se jim začalo říkat Bílí Chorvati, čili Západní Chorvati. Toto řešení se naprosto shoduje se všemi výše uvedenými informacemi: Mezi lety 450/500 se Chorvati vydali z centra na pomezí Polska a Ukrajiny na úpatí Tater a Karpat (pozdější Halič), kolem roku 550 pronikli v menším počtu skrz Karpatské průsmyky do severovýchodního cípu Panonie a přes jižní Polsko na Moravu a jihozápadní Slovensko. Mezi lety 550-650 pronikli do Čech a dále podél Labe do východního Německa. Povstání proti Avarům a vznik Sámovy říše kolem let 624/626 by upevnil pozici Bílého Chorvatska v sousedství Bavorska, což by pak už snadno mohlo být faktorem, který přesvědčil císaře Herakleia k jednání s nimi a pozvání do Dalmácie, aby pomohli Byzantincům v boji proti stále ještě silné Avarské říši, která přetrvala až do roku 822. Vezmeme-li v úvahu, že ať už Slovani prošli určitou sarmatizací, nebo Sarmati prošli slovanizací, je docela dobře možné, že ke Slovanům pronikly některé staroíránské vlivy. Jedním z nich by klidně mohlo být přiřazování barev. Bílé Chorvatsko tedy s největší pravděpodobností leželo v Čechách, na Moravě a jihozápadním Slovensku. Kmen Čechů, který zabral Říp a kmen Moravanů, který se usadil podél stejnojmenné řeky, tedy byli Chorvati. To byl dost možná jeden z kmenů konfederace Sklavinů, kterým je přiřazována Kultura Praha-Korčak. Tak jako Germáni se dělili na větší kmenové svazy (např. Suevové, Gótové), tak Slovani se rovněž rozdělili do minimálně dvou kmenových svazů (Sklavini a Antové), a tak jako byly germánské svazy složeny z mnoha různě příbuzných kmenů (k Suevům se počítali například Hermunduři, Durynkové, Langobardi, Kvádové, ke Gótům se počítali Gepidi a sami se později rozdělili a Vizigóty a Ostrogóty), tak stejně mohli být jedním ze sklavinských kmenů Chorvati.

A nejen Chorvati. Jak už jsme si pověděli, migrace Chorvatů úzce souvisela s migrací Srbů. Konstantin nám totiž na začátku kapitoly 32 spisu De administrando imperio sděluje, že s Bílým Chorvatskem sousedilo Bílé Srbsko. Píše: Srbové jsou potomky nepokřtěných Srbů, též zvaní Bílí, kteří žijí za hranicemi Turecka (rozuměj Uherska) v zemi, kterou nazývají Boiki, a jejich sousedy jsou Franská říše a Velké Chorvatsko, nepokřtění a též zvaní Bílí, kde dříve tito Srbové žili. Pokud Boiki znamená Boiohaemum (Čechy), pak se dovídáme, že Bílé Srbsko nemůže ležet nikde jinde, než tam, co se dnes nachází Lužické Srbsko a částečně (ne-li dokonce úplně) i v Čechách. Také se dovídáme, že tito Srbové přišli na západ společně s Chorvaty, kde před tím žili v zemi zvané Velké Chorvatsko (v originále Megalé Chrobatia. Tedy v centru Sklavinů, v dnešní Haliči. Nutno ovšem podotknout, že neexistují žádné nálezy, které by existenci nějaké formy většího centrálně řízeného státu v oblasti jádra Pražsko-Korčakovské kultury. Velká hradiště se tam objevují nejdříve až v 7. století.

Obrázek

Dají se tyto vývody nějak potvrdit?

Severská sága Hervarar je dílo pocházející ze 13. století, které kombinuje starší příběhy. Její hodnota spočívá v tom, že líčí vztahy Gótů s Huny ve 4. století, zejména rozhodující bitvu mezi nimi (báseň Hlöthskitha). Podle vyprávění byl tehdejší gótský král Heidrek zabit v boji s Huny v horách zvaných Harvatha fjöllum, které jsou identifikovány jako Chorvatské hory, tedy Karpaty.

Ve skutečnosti není Konstantin jediný, kdo zná Bílé Chorvaty. Ruský mnich Nestor v kronice Povesti vremennych let (Pověsti dávných let) z roku 1113, píše: a k týmž Slovanům také náleželi Bílí Charváti i Srbové i Korutanci. Tato zpráva neříká nic bližšího, pouze potvrzuje Konstantina.

Konstantin píše: Ostatní Chorvati zůstali v sousedství Franské říše a dnes se nazývají Bílí Chorvati, a mají svého vlastního vládce. Jsou však poddanými Oty, velkého franského neboli saského krále, nejsou pokřtění a žení se a udržují přátelské styky s Turky. Ti Bílí Chorvati, kteří se nevydali na Balkán, zůstali v sousedství Franské říše, která si je podmanila. Víme, že Moravské království se v roce 870 částečně ocitlo v moci Franské říše, Čechy rozdělené na více či méně spolupracující menší kmenová území, byly donuceny platit tribut už roku 807. Do doby života císaře Konstantina sedí i tvrzení o tom, že jsou Bílí Chorvati v Čechách poddaní prvního císaře znovuobnovené Svaté Říše Římské Otty I. (*912 †973) z dynastie Ottonů. V té době ještě většina prostého obyvatelstva Čech jestě vyznávala pohanské bohy, s výjimkou vládnoucí elity, která již byla pokřtěná (i mezi ní ovšem byly stále ještě výjimky). A ono spojenectví s Turky (rozuměj s Maďary)? Byl to Ottův otec a východofranský král Jindřich Ptáčník, kdo představoval zlom v dějinách Polabských Slovanů, když přenesl mocenskou základnu na sever Německa a Polabští Slované se tak ocitli v jeho těsném kontaktu, což vyústilo v řadu válečných a velmi brutálních tažení na připojení slovanských území. Těmto tažením dle některých teorií předcházelo spojenectví Stodoranů, Daleminců a Čechů s Uhry kolem let 906-908. Uhry si totiž na svou pomoc proti Sasům vyžádal srbský kmen Daleminců (též známí jako Glomači), který sídlil na území, kde se v pozdějších staletích nacházelo Míšeňské markrabství. Nejkratší cesta do Saska totiž vedla přes Čechy, oklika přes horské průsmyky v Rakousku a následně přes Bavorsko, nebo severní cesta přes Moravu a Slezsko by pozbývaly smyslu. Z těchto událostí snad také vzešel sňatek Vratislava I. a stodoranské princezny Drahomíry, rodičů svatého Václava a Boleslava I. Roku 919 bylo Ptáčníkovo vojsko v bitvě u Püchenu (u Leipzigu) Uhry drtivě poraženo a Ptáčník si jen tak tak zachránil holý život. Uhři se tam mohli dostat jedině přes Čechy.

O Chorvatech mluví Anglo-saská kronika z doby vlády anglického krále Alfreda (*849 †899), která čerpá ze staršího díla galského kněze a historika Paula Orosia (*kolem 375 †po 418). Píše se v ní: Na severu, dál od pramenů Dunaje, jsou Východní Frankové. Na jih od nich jsou Suevové (Alamani/Švábové), na druhé straně Dunaje. Na jih a na jihovýchod jsou Bavoři, v té části, která je nazývána Ratisbon (Regensburg/Řezno). Na východ od nich jsou Bohemani, na severovýchod pak Thuringové (Durynkové). Severně od nich jsou Satří Sasové a severozápadně Frísové (dnešní Nizozemí a severzápadní pobřeží Německa). Odtamtud, dál na severozápad jsou země zvané Anglen (původní domovy Anglů v Dánsku, odkud se vydali dobýt Britské ostrovy společně se Sasy) a Sjaeland a část Dánské marky (Dánsko). Dál na sever jsou Afdraede (slovanský kmen Obodritů/Bodrců, pravděpodobně srbského původu), na severovýchodě jsou Wylte (slovanský kmen Veletů, též pravděpodobně srbského původu), kteří jsou nazýváni Aefelden (jeden z menších veletských kmenů Havolané, v Čechách známí také jako Stodorané, odkud mimojiné pocházela matka Václava a Boleslava Drahomíra (*kolem 890 †po 929/935). Na východ od nich je země Wendů (Veneti v dnešním Polsku), kteří se nazývají Sysyle (možná Slezané). Na jihovýchodě, o kus dál, jsou Maroaro (Moravani), kteří na západě sousedí s Durynky a Bohemany a částí Bavorska. Na jih od nich, na druhé straně Dunaje, je země zvaná Carinthia (Korutany), ležící jižně od Alp. Stejné hory se rozprostírají až k hranicím Bavorů a Suevů. Na východ od Carinthie, za pouští, je země Bulharů. Východně od nich, je Řecko. Na východě sousedí Moravani se zemí na řece Visle (jihovýchodní Polsko), východně od nich jsou Dákové, kteří byli kdysi Góty (rumunská Transylvánie). Severovýchodně od Moravanů jsou Dalamensan (Daleminci, též Glomači, srbský kmen obývající pozdější Míšeňsko v jihovýchodním Německu) a východně od Daleminců jsou Horithi (Chorvati) a východně od Daleminců jsou také Surpe (Srbové), a na západ od nich Slezané. Na sever od Chorvatů je Maegthaland (pravděpodobně Mazovsko na severovýchodě Polska zvané též Magaw/Mazaw), severně od Magthalandu je Sermende (Sarmatie), dosahující až k Riphaeanským horám (Karpaty?). Z poměrně přesného popisu je vidět, že dvoře anglického krále byli v době vlády Alfreda velmi dobře obeznánemi, že již existovaly samostatné kmeny kmen Bohemanů/Čechů a Moravanů. Na sever od Moravanů pak ještě žily nějaké kmeny Chorvatů, nejspíše v jižním Polsku, pravděpodobně zbytky Bílých Chorvatů nebo kmeny náležící ještě ke zbytkům Velkého Chorvatska.

V První staroslověnské legendě o svatém Václavovi se píše, že když byl zavražděn Václav ve Staré Boleslavi svým bratrem Boleslavem, Drahomíra se ještě s knězem Krastějem postarali o Václavovo tělo a poté s jeho pomocí uprchla do Charvát (v transkripci Xorvaty). Autor legendy má nejspíše na mysli Charváty v sousedství Daleminců, kteří se museli velmi dobře znát i se Stodorany, odkud Drahomíra pocházela. S menší pravděpodobností je možné Charváty hledat na Moravě, o které nic nevíme v období po roce 906, kdy pravděpodobně zahynul poslední moravský kníže Mojmír II. v boji s Uhry na Slovensku. Roku 907 Uhři rozdrtili i Bavory v bitě u Bratislavy. Poté již zřejmě následovaly nájezdy Uhrů na oslabené Moravské království, urychlily jeho úpadek a konečný rozvrat v letech 949/957. Poté vydrancovaná Morava s několika málo přežívajícími enklávami pravděpodobně tvořila nárazníkové pásmo mezi Čechy a Uhrami. Jedním z míst, které přežilo rozpad Moravského království, byla Olomouc, kde snad nadále sídlil moravský biskup ještě dlouho poté, jak dokládá zmínka o přítomnosti moravského biskupa na církevní synodě v Mohuči roku 976. Olomouc byla ostatně zvolena sídlem obnovení moravského biskupství v roce 1063, kdy už byla součástí Českého knížectví. Další zprávy o dění na Moravě se vrací až s rokem 1003, kdy ji obsadili Poláci. Mohla Drahomíra uprchnout do Olomouce? Nebo se jednalo opravdu o východní Čechy, které bývají ztotožňovány s českým Charvátskem? Anebo o Chorvaty na pomezí Polska a Ukrajiny, tedy v Haliči?

V kapitole 13 (De administrando imperio) píše Konstantin o sousedech Turků (Uhrů): Na západní straně sousedí s Franskou říší, na severu s Pečeněgy, na jihu s Moravou, kde vládne Sphendoplokos, která byla totálně zničena a obsazena Uhry. Na druhé straně hor jsou země Chorvatů. Pečeněgové rovněž útočí na Turky, kteří drancují jejich zemi a velmi jim škodí, jak bylo řečeno v kapitole o Pečenězích. Onen Sphendoplokos není nikdo jiný než moravský král Svatopluk I., který na Moravě vládl v letech 870-894 a v letech 890-894 byl krátce českým knížetem. Zničení Moravského království po uherských nájezdech odkazuje na dobu, v níž Konstantin žil. Údaj o sousedství Pečeněgů na severu a Moravy na jihu, je nejspíše chybný a správně by měl být asi obráceně. Pokud nám neunikají jiné souvislosti. Podstatná je informace, že na druhé straně Karpat ještě žili Chorvati, snad jako bývalého Velkého Chorvatska.

Kyjevský velkokníže Vladimir Svjatoslavič (*958 †1015, též Vladimir "Veliký"), který vládl v letech 980-1015, je považovaná za zakladatele Kyjevské Rusi, když na sněmu bojarů ustanovil svých 12 synů vládci stejného počtu knížectví. Podle Nestora založil roku 991 legendární první sídlo ruských velkoknížat Bilhorod (Bělehrad, snad dnešní vesnice Bilhorodka v Kyjevské oblasti). Roku 992 vedl válku proti Chorvatům. Tato válka byla ukončena nájezdy kočovných Pečeněgů z Černomořské stepi až ke Kyjevu. Pravděpodobně šlo o Chorvaty z Haliče.

Polská kronika (Chronica seu originale regum et principum Poloniae) z 12./13. století tvrdí, že polský kníže a první král Boleslaw I. "Chrabrý" (*967 †1025) dobyl nová území: Hunnos seu Hungaros, Cravatios et Mardos, gentem validam, suo mancipavit imperio. Mardos jsou Moravani a jedná se o narážku na obsazení Moravy roku 1003. Cravatios jsou Chorvati. Pravděpodobně šlo o opět o Chorvaty z Haliče.

Dokonce existují důkazy, že ještě v relativně nedávné době žili potomci Chorvatů v Polsku a na Ukrajině. V roce 1861 bylo v ukrajinské Volyni provedeno sčítání lidu a 17 228 osob uvedlo chorvatskou národnost. Imigrační komise Spojených států amerických v roce 1911 zveřejnila výsledky šetření, podle kterých polští přistěhovalci pocházeli z oblasti kolem Krakowa a uváděli o sobě, že jsou Bělochorvati (Bielochrovat).

Takže Češi a Moravani? Nebo Srbové a Chorvati? Obojí je svým způsobem správně. Ze všech uvedených faktů je patrné, že do prostoru českých zemí přišli především Chorvati (Morava), v menší míře doplnění o Srby (Čechy). Obě kmenová uskupení náležela spíše ke Sklavinům. Ve skutečnosti žádný kmen Čechů neexistoval a vytvořil se až po usazení části sklavinských kmenů v oblasti s centrem v Pražské kotlině, podobně jako neexistoval kmen Moravanů a vytvořil se až po usazení na Olomoucku a podél řeky Moravy. Osídlení jižních Čech kmenem Doudlebů přišlo až později v 7. století s druhou vlnou po odboji Sáma proti Avarům.

Obrázek

Tuto příbuznost dokládá jazyk – česká jazyková skupina (včetně slovenštiny, lužické srbštiny a polštiny) má mnohem blíž k jihoslovanským národům, tedy Slovincům, Srbům a Chorvatům, než k těm východním, jako jsou Rusové, Ukrajinci a Bělorusové, jejichž jazyky mají původ spíše mezi Anty a východněji žijicími Slovany, kteří náleželi ke Koločinské kultuře. Ta existovala mezi 5.-7. stoletím zhruba na pomezí severní Ukrajiny, jihovýchodního Běloruska a jihozápadního Ruska, a je považována za odnož Pražsko-Korčakovské kultury. Na základě moderních metod výzkumu bylo možné sestavit strom jazykových skupin a jednotlivých jazyků a také určit chronologii vzájemného odštěpení, která teorii o společném původu Chorvatů, Srbů, Čechů a Moravanů potvrzuje, přestože v 7. století došlo u Chorvatů a Srbů žijících na Balkáně pravděpodobně k ovlivnění jejich jazyka antskými skupinami, které do Panonie přišly společně s Avary podél Dunaje.

Obrázek

Důležitým poznatkem je, že Slovani žijící v původních domovech, tedy Sklavini i Antové, museli být sjednoceni, jinak by následná slovanská expanze nevykazovala tak silné společné rysy. Jejich říše, možná ono Velké Chorvatsko, se musela vytvořit už dříve. Základy vznikly snad ještě před vpádem Hunů ve 4. století, samotný vznik pak proběhl s událostmi provázejícími rozpad Hunské říše v 5. století. Jedním z hlavních center Velkého Chorvatska mohlo být hradiště Zymne, ačkoli se zdá být výjimkou. Sklavini ani Antové nepotřebovali stavět velké pevnosti a města a žili polo-kočovným způsobem. To potvrzuje fakt, že po obsazení Čech a Moravy a vůbec všech oblastí, kam až se Slovani dostali, se opevněná hradiště objevují až v 9. století. Rovněž oblíbená představa, že při migraci prvních Slovanů se jednalo o jakési pozvolné "prosakování" skupinek mírumilovných rolníků, se ukazuje jako nepřijatelná ještě více ve světle událostí kolem Hildigise. Šlo v podstatě o jednorázovou a vojensky dobře organizovanou akci, jinak by ani nebyla možná tak velká úspěšnost. Zbytkové kelto-germánské obyvatelstvo v Čechách a na Moravě si podmanila (dost pravděpodobně násilně) jen válečnická elita, kterou ale musel doprovázet i prostý lid, což dokládajaí nálezy sklavinské keramiky, s jejímž ručním lepením by se válečnická elita rozhodně nezabývala.

Zbývá už jen dodat, že jedním z hlavních faktorů na etnogenezi Čechů a Moravanů byl tlak Franské říše, která se do intenzivního kontaktu s nimi dostala už v 6. století, především po zřízení nárazníkových pásem Terra Slavorum na Šumavě v roce 788 a Avarské Marky v Rakousku v roce 796.

Mýtický praotec Čech musel zkrátka přijít už s první vlnou :D On se vlastně ten Dalimil nemýlil, když napsal: V srbském jazyku jest země jiežto Charvaty jest jmě. O něco dále pak: Juž jedné noci Čech osledi, i vybra sě se vším z země, jiejž diechu Charvaty jmě. Existoval-li nějaký vůdce, který přivedl Chorvaty/Srby do Čech, ať už se jmenoval jakkoli, opravdu svůj lid přivedl z Charvát. Nikoli ale z Dalmácie a Panonie, ale z Velkého Chorvatska!

Dvě úvahy na závěr:
Dalimil ještě dodává jednu pikantnost. Tím pravým důvodom, proč odešel Čech se svým lidem z Chorvatska, bylo, že se dopustil vraždy: Ten mužobojstva se dočini, pro něž svú zemiu provini. Proč by Dalimil tuto informaci svévolně vkládal zrovna do příběhu o vzniku kmene Čechů? Vymyslel si to? Anebo to znal z nějakého ústně vyprávěného a dnes už dávno zapomenutého příběhu?
Za druhé vlny se objevují ostruhy, tedy je to doklad jízdy (jako byl ve vrcholném středověku elitním bojovníkem rytíř na koni), objevují se hradiště (a pak boje mezi nimi v rámci centralizačních procesů).
Co když Slovani (=Sklavini, Chorvati, Srbové) z první vlny žádné ostruhy nepoužívali? Stejně jako Avaři? Nebo... proč vlastně ne... stejně jako Sarmati? Je možné, že z tohoto důvodu se žádné nenašly?
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Zajímavá mapa staršího ražení. Neznáte ji někdo? Nevíte jestli ještě někde existuje?

Obrázek
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Update k chorvatským toponymům:

Jihovýchodně od Kyjeva je říčka Chorvatka (Хорватка). :D
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Úvaha k Hildigisovi

To horní Potisí jako místo azylu Hildigise se mi přestalo zamlouvat. Jedinou možnou lokalitou je podle mě Konstantinem Porfyrogennetem zmiňované Velké Chorvatsko s jádrem na pomezí jihovýchodního Polska a Ukrajiny a s předpolím v horním Potisí, kam vedla jedna z nejdůležitějších bran do Panonie, Verecký průsmyk. Pouze prostor za Karpatami byl dostatečně mimo vliv Langobardů na to, aby zde Hildigis našel bezpečné útočiště a zároveň byl jediným místem, kde mohl získat početné a vojensky zkušené spojence.

A jak je mohl Hildigis přesvědčit Sklaviny o svých kvalitách, že ho následovali? Vezmeme-li v úvahu chronologii průniku Slovanů na české území (kolem roku 550 severní Morava, 570 jižní Morava a 568±24 střední Čechy) a dáme ji do souvislosti s rokem 535, kdy Hildigis našel azyl u Sklavinů (ve Velkém Chorvatsku), tak jednou z možností je, že to byl právě Hildigis, kdo se mohl nějakým způsobem podílet na obsazení českého území Sklaviny! :D
Uživatelský avatar
Wladislaus
Kníže
Příspěvky: 378
Registrován: 18 led 2020 08:41
Has thanked: 1 time
Been thanked: 12 times

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Wladislaus »

Loupežné nájezdy Avarů do Durynska v letech 562, 568 a 596

Dochované prameny o nich mluví takto: Hunové zaútočili na Sigisberta a Chilperic (jeho mladší bratr vládnoucí v Neustrii) využil příležitosti k obsazení některých jeho měst. Sigibert je dobyl zpět (Historia Francorum IV, kap. 23). Hunové se znovu pokusil proniknout do Galie. Sigisbert proti nim vyrazil se svým vojskem statečných mužů. A když se schylovalo k boji, Hunové, kteří byli zběhlí v umění magie, je očarovali a porazili. Sigisbertovo vojsko uteklo, on sám byl Huny zajat a zůstal v zajetí, dokud se mu vlastní dovedností nepodařilo přesvědčit ty, které nedokázal porazit v boji. Byl mužem dobrého vzhledu a mravů a s příslibem darů uzavřel s jejich králem dohodu, že dokud budou živi, nebudou spolu válčit. Tento skutek je oprávněně považován za jeho dílo, než krále Hunů. Ten na oplátku Sigisbertovi také věnoval mnoho darů. Nazýval se kagan, jako všichni králové tohoto národa (Historia Francorum IV, kap. 29). Toho času, když se dověděli o smrti krále Chlotara (zemřel 29. listopadu 561), Hunové, kteří jsou také nazývání Avaři, zaútočili na jeho syna Sigisberta a s velkou silou se s ním střetli v Durynsku poblíž řeky Labe a poté byl dojednán mír. Brunhilde z Hispánie (vizigótská princezna) se za tohoto Sigisberta provdala (roku 567) a dala mu syna jménem Childebert. Avaři, znovu bojujíce se Sigisbertem ve stejným místech jako předtím, porazili vojsko Franků a zvítězili (Historia Langobardorum II, kap. 10). Ještě jeden nájezd do Durynska se uskutečnil roku 596: Toho času Childebert (†28. března 595/596), král Franků, byl ve svých pětadvaceti letech zavražděn. Říká se, že společně se svou manželkou byli otráveni jedem. Hunové, kterým se také říká Avaři, vstoupili do Durynska z Panonie a vedli zoufalou válku s Franky. Královna Brunhilde, se svými vnuky Theudebertem (*585) a Theudericem (*587), kteří byli ještě stále malými chlapci, vládla v Galii a Hunové odešli až poté, co je uplatila penězi. Rovněž Gunthram (†592, burgundský král), král Franků, zemřel a Brunhilde, se svými vnuky, syny Childebertovými, kteří ještě byli malými chlapci, převzala po něm vládu (Historia Langobardorum IV, kap. 11). Poslední část zprávy je nejspíše chybná, neboť v té době ještě Brunhildin syn Childebert žil.

Nejprve se podívejme na mapu Franské říše, která byla v době prvního Avarského nájezdu do Durynska rozdělena na 4 díly mezi zbylé syny franského krále Chlothara I. (†561). Severozápad (plus části regionu Provence) ovládal Sigisbert I. (*535 †575). Tomuto území se vžil název latinský název Austrasia (fransky Osterrichi, v překladu "Východní země") a hlavním městem bylo Reims, (snad) od roku 562) Metz. Durynské království se po porážce od Franků roku 531 rozpadlo na několik částí – oblasti severně od pohoří Harz obsadili Sasové, k Franské říši bylo připojeno rozsáhlé území jižně od tohoto pohoří s centrem podél řeky Mohan až k Dunaji. Malý kousek na východ za řekou Sálou někdy mezi lety 568±24/590±80 obsadili slovanští Srbové.

Obrázek
Obrázek

První nájezd do Durynska se uskutečnil 6 let před obsazením Panonie (568) a proto byl podle některých teorií veden podél Karpat a dále jižním Polskem, a sice jako součást dohody o boji proti Frankům, uzavřené s císařem Justiniánem z předchozích let v návaznosti na dobytí Antského království roku 562. Pravděpodobnějším směrem je spíš cesta podél Dunaje, kudy vedla stará římská silnice, perfektně využitelná k pochodu početného vojska. Tomu by neodporovalo ani tvrzení biskupa a letopisce Gregoria de Tours (*538 †594), současníka těchto událostí a utora kroniky Historia Francorum, že cílem Avarů bylo dostat se do Galie, tedy do dnešní Francie. Tehdejší Durynsko ostatně sahalo až k Dunaji, kde sousedilo se samostatným Bavorským vévodstvím, kde vládl minimálně od roku 548 Garibald I. (†593), který titul vévody obdržel od austrasijského krále Theudebalda (†555), jinak manžela jedné z dcer langobardského krále Wacha. O Bajuwarech ale prameny mlčí. Zádrhel na cestě podél Dunaje by nepředstavovali ani Langobardi, neboť těm, na rozdíl od Gepidů, zpočátku nevadilo u Avarů hledat spojence, což se potvrdilo v roce 568, kdy s jejich pomocí své odvěké nepřátele definitivně zničili. Pouze Gregoriova zmínka o střetnutí u Labe odporuje této teorii. Vysvětlit by se dala snad tak, že Avary jejich loupežná výprava zavedla trochu jinam, než původně plánovali.

Existuje také teorie založená na zmínce o Labi. Podle ní měl Sigisbert v zajetí Avarům podstoupit území na východ od Saaly a umožnit tak jeho osídlení Srby. Podobně pak tyto výpravy měly umožnit snadnější obsazení českého území prvními slovanskými osadníky. Pro tyto teorie však nejsou v písemných pramenech žádné doklady. Minimálně však nájezd Avarů tak hluboko do střední Evropy ukazuje, kam až byli schopní se dostat a celé by to mohlo naznačovat, že nějaká tributární závislost Slovanů z území Čech a Moravy na Avarech mohla vzniknout velice rychle, aniž by si toho soudobí letopisci všimli. Časově se to všechno kryje s datací příchodu Slovanů, pokud samozřejmě nejde o náhodu.

Zajímal by mě názor někoho dalšího na tyto epizodky :D
Uživatelský avatar
Raptor
Zeman
Příspěvky: 146
Registrován: 22 čer 2006 19:55

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Raptor »

Wladislaus píše:Zajímal by mě názor někoho dalšího na tyto epizodky :D
Psal jsem to postupně delší dobu. Vidím, že mezitím některé příspěvky editovals, takže ne vždycky reaguju na jejich úplně aktuální podobu :)
Wladislaus píše:Jinak existují ještě často zpochybňované zmínky v zahraničních pramenech. Annales Tiliani (jeden ze čtyř manuskriptů zachycujících dějiny Franské říše v letech 687-807), který zmiňuje k roku 805 obyvatele Čech ve větě Eodem anno misit exercitum suum cum filio suo Karolo in teram Sclavorum, qui vocabantur Cinu. Poněkud prapodivné slovo "Cinu" je vykládáno jako opisovačská chyba snad původně znějícího "Cihu". V překladu pak věta znamenala Téhož roku vyslal (císař Karel) svého syna Karla s vojskem do země Slovanů, kteří se nazývají Češi. O něco podrobněji se pak o výpravě Franků do Čech zmiňuje anonymní kronika z konce 10. století nazývaná Chronicon Moissacense (podle benediktinského kláštera Moissac v jižní Francii): Karolus imperator misit filium sum Kareolum regem cum exercitu magno ad Cichu-Windones, přičemž v jiném opisu této kroniky je psáno ad Euhuvinides, zřejmě opět s opisovačskou chybou.
Pokud se pamatuju, Třeštík celkem věrohodně vykládá Euhuvinides jako zkrácené Beuvinides, tedy "Vinidi z Beu (nebo Beuhu)". To znamená, že jsme opět u nic neříkajících "Bohemanů".
Wladislaus píše:Kmenový název to tedy podle všeho nebyl, ale přesto je jasné, že název Čechy je starobylejší, než jeho první zmínka v 9./10. století, jak napovídá ta osada v Řecku. Tudíž si tento název museli přivést Charváti už sebou a především ta skupina, která se usadila v Pražské kotlině.
Otázkou už je, co si představit pod pojmem "kmenový název". Co je to vůbec kmen? Ten pojem má řadu různých definic. V každém případě šlo o název skupiny lidí, a my zde řešíme, jaký byl vztah mezi tímto názvem a ostatními názvy, které máme doloženy v české koltině. Možnosti jsou následující:

1) Charváti a Doudlebové byli části Čechů – Problém je, že Charváti ani Doudlebové nikde nejsou výslovně označeni za Čechy, a navíc se jméno Čechů objevuje poměrně pozdě.
2) Češi byli část jiného kmene (Charvátů nebo Doudlebů) – Problém je opačný, tedy že Čechy nikde nemáme takto výslovně označeny, nepočítáme-li snad Václava knížete Doudlebů (u Mas'údího). Kdyby ale stálo etnonymum Doudlebů hierarchicky výše než etnonymum Čechů, neměli bychom v Čechách obce s názvem "Doudleby" či "Doudlevce", ale spíše s názvy jako "Čechy".
3) Češi byli synonymum pro jiný kmen (v úvahu by opět přicházeli ti Charváti, a hlavně Doudlebové) – Vyvstává stejný problém jako v předchozím bodě.
4) Češi, Doudlebové a Charváti byli vzájemně odlišné skupiny postupující v "zahraniční politice" jaksi společně ("kmenová teorie") – Tady vyvstává problém s Mas'údího Václavem coby knížetem Doudlebů. Třeštík proti kmenové teorii argumentoval taky mýtem o Čechovi, který prý dokládá jednotnou "kmenovou" identitu obyvatel Čech od 7./8. století.

V každém případě lze uvažovat o tom, že se názvy jednotlivých skupin ("kmenů") dostaly do Čech v několika vlnách. Pokud by se jednalo o vlny dvě (jak se často tvrdí), Doudlebové by zřejmě spadali do té druhé, protože jejich předchozí sídla se pravděpodobně nacházela pod přímou nadvládou avarského kaganátu (jak říká Povesť vremennych let), a to mimo jiné v Podunají, respektive Pannonii (Spis Conversio Bagoariorum et Carantanorum zná "in comitatu Dudleipa"), odkud se část z nich mohla dostat do Slovinska (kde zanechali svůj název na jakési obci) a část od jihu do Čech (kde je později máme doloženy). O Charvátech si myslím, že migrovali spolu se Srby, protože v obou případech (na Labi i na Balkáně) se tyto dva kmeny objevují takřka vedle sebe. A Srbové zřejmě představovali první slovanskou migrační vlnu do Čech a dále podél Labe (po trase, kudy se šířila kultura Praha-Korčak). V tom případě by Charváti se Srby představovali první vlnu a Doudlebové druhou. Kam mohli patřit Češi? Byli tu vůbec nějací, nebo se až později vyčlenili z některého jiného kmene?
Wladislaus píše:
Wladislaus píše:
Plus k zamyšlení nad původem názvu Čech/Čechy dodávám mapku se dvěma lokalitama na Ukrajině (rozhodně mimo oblasti Volyňských Čechů):

Raptor píše:
To je zajímavé. Ovšem může se jednat i o přesídlenecké osady z pozdější doby, respektive pozůstatky boleslavovské říše (podobně jako obec s názvem Vratislav v Polsku).
Kam až vůbec sahala Boleslavova říše?
Správná otázka. V tomto směru nevíme :D Tvrdí se, že někam do Červeňských hradů. Červeňské hrady jsou docela nejasný pojem. Zakládací listina pražského biskupství stanoví za jeho východní hranici řeky Bug a Styr. Oblast těch dvou vesnic k boleslavovské říši mohla patřit, a nemusela. Pokud by patřila, byla by to rozhodně oblast pohraniční. Na Dněstru měli sídlit Tiverci začlenění do Kyjevské Rusi, a to už od Černého moře, ale jak daleko proti toku řeky, není známo. V každém případě přesídlenecké osady nemusí znamenat, že Češi danou oblast ovládali. Naopak sem mohli přesídlit z Volyně či Krakovska poté, co tyto oblasti dobyla Kyjevská Rus, respektive Měškovi Poljané.

Podle DARMC měla být Halyč kolem roku 1000 sídlem arcibiskupa. Odkud to mají, netuším:
Odkaz (vrstva "Bishoprics ca. 1000")

Wladislaus píše:Zároveň je zajímavé, že v předpokládaném jádru etnogeneze Slovanů kolem Pripjatě žádný takový název není.
Etnogeneze Slovanů na Pripjati a v okolí Kyjeva spadá zřejmě do vzdálenější minulosti, než kdy se vyskytla většina slovanských etnonym. Tato etnonyma byla zavedena (ať již nějakými vnitro-slovanskými procesy, nebo nadvládou sarmatských kočovníků) až v době, když už Slované obývali rozsáhlejší území sahající na jihozápadě po Karpaty. V době Černjachovské kultury. Právě v jejím rámci nepochybně docházelo k procesům, jež daly vzniknout pozdějším slovanským kmenům Antů, Srbů, Charvátů, a snad i Doudlebů a Čechů. V okolí Pripjati a Kyjeva se namísto toho v pozdějších pramenech (počínaje Geografem bavorským dále) setkáváme s kmeny, jež nesou zřetelně slovanská jména jako Drevljané, Dregoviči a Severjané. Části těchto kmenů v 7. století migrovaly na Balkán a usadily se jednak na dolním Dunaji, jednak v Bulharsku a Makedonii.

Na tvé mapce (impozantní práce, díky za ni) je zvláštní, že zatímco kolem Pripjati a Kyjeva ti "Češi" (pokud bychom přistoupili na to, že názvy obcí jsou odvozeny od nich) nejsou, nacházejí se dále na severu a tvoří jakousi linii mezi Bělostokem a Maladzečnou...
Wladislaus píše:2) Název "Čechy" pokud nebyl názvem původního kmene který se usadil v Pražské kotlině, což vypadá že opravdu nebyl, tak musel být nějakým způsobem spojený s běžným životem těchto lidí, protože se vyskytuje i jinde na Ukrajině (tam tedy jenom 3x) a v Polsku (tam opravdu hodně) a dokonce v Bělorusku (viz. níže). To ale samozřejmě za předpokladu že se v těchto případech opravdu nejedná o osadníky původem z Čech, kteří na tato místa přišli až poté, co už České knížectví existovalo, nebo název vznikl jinou etymologickou cestou. Pokud by se ve všech případech jednalo o osadníky z Čech, pak to musel být název/slovo užívané pouze Charváty v Pražské kotlině. Ale to asi není tento případ, jinak by neexistovalo takové množství obcí. Taky si myslím že s osobním jménem to nemá nic společného (viz. ty příklady jiných slovanských kmenů, které uvádíš Raptore), ale v této souvislosti se mi zdá nejlepší spojení s "pasením dobytka" :D
Souvislost s pasením dobytka se určitě vyloučit nedá. Ostatně Geograf Bavorský zmiňuje i kmen s názvem Stadici, někde na trase mezi Bužany a Uliči. Někde jsem četl, a už opravdu nevím kde, že to může znamenat "ti, kdo mají stáda". Nabízí se tu souvislost s Kosmovým oráčem ze Stadic. Jen geografická vzdálenost je příliš velká. Spíš může jít o další případ, kdy pastva dává jméno jednak drobným obcím, a jednak i celému kmeni.
Wladislaus píše:Bílé Charvátsko

Takže když to shrnu, tak Kosmas neví vůbec nic o tom, odkud Slovani do českých zemí přišli, jenom to, že prostě přišli. Dalimil tvrdí že ze země zvané Charváty.

Máme tady ale Chronicon Imperatorum et Pontificum Bavaricum (Bavorská kronika císařů a papežů) z roku 1292, ve kterém se píše:
...
Pouze z tohoto jediného textu se dovídáme, že slovani do Čech přišlii z Uher a navíc, že české země, před jejich příchodem obývané Germány, zpustošili Hunové. Jenže Hunská říše se rozpadla nedlouho po Attilově smrti, tedy 100 let před vládou císaře Justiniána II.

Citovali Dalimil i neznámý autor bavorské kroniky nějakou skutečnou, vyprávěnou pověst, které ovšem ne docela dobře rozuměli?
Pokud by tomu tak bylo, musela by pověst proměnit avarský kaganát v Uhry, což by nebylo nic zvláštního. Jedna podobná pověst tu každopádně byla: zpočátku Povesti vremennych let se líčí rozsídlení Slovanů od Dunaje. Příslušná část textu měla vzniknout na Velké Moravě (aspoň se to o ní tvrdí) a mezi slovanskými kmeny jsou na prvním místě uvedeni Moravané. To by mohlo znamenat, že Moravané si předávali příběh o svém příchodu od Dunaje. Tentýž text přičítá dunajský původ i Čechům (Чеси). Přišli snad opravdu od Dunaje? Přišli s Doudleby? Problém je, že Povesť vremennych let dunajský původ přičítá všem Slovanům včetně těch kmenů, u nichž je zřejmé, že od Dunaje nepřišly (Bílí Charváti, Srbové). Dá se předpokládat, že alespoň ohledně svého vlastního původu byli Moravané přesní (pokud původci příběhu byli opravdu oni). Ohledně původu ostatních Slovanů už tolik ne.
Wladislaus píše:Ale co to Bílé Charvátsko vedle Bavorska, o kterém Konstantin mluví?
To by právě mohly být Čechy. Konstantin si byl vědom toho, že v Čechách jsou nějací druzí Charváti (nebo si toho byli vědomi ti, od kterých to převzal, možná sami balkánští Charváti), a proto spojil původ balkánských Charvátů s Čechami, zemí za Bavorskem.
Wladislaus píše:Jo. Podle anglické wiki sever označovala u Slovanů bílá barva. Jenže pak je tu odkaz přímo na Bílé Charvátsko, kde se zase píše, že bílá barva odkazuje na „západ“. Takže už vím, kde jsem to četl. Wiki jak známo není zrovna důvěryhodným zdrojem a musí se všechno ověřovat, tohle je zrovna zářný příklad. https://en.wikipedia.org/wiki/White_Croatia Podle tohoto odkazu je také Konstantin jediný pramen, který vůbec nějaké Bílé Charvátsko zmiňuje. Navíc zmiňuje ještě Bílé Srbsko. Upřímně nevím, co si o tom mám myslet, protože v tom Konstantinovi je dost protiřečících si údajů.
...
Pak je tady třeba Bílá Rus, Červená Rus a Černá Rus.
Tak nasadíme větší kalibr. Českou Wikipedii :D
Podle Dušana Třeštíka a dalších historiků symbolizuje bílá u starých Slovanů západ.[1] Příkladem použití jsou Bílé Karpaty, Bělorusko, Bílé Chorvatsko a další západní části větších celku.
Bílá

V případě Bílého Charvátska jde částečně o argument kruhem. Navíc kdyby mělo Bílé Charvátsko ležet na západ od černého, muselo by ležet v Jaderském moři nebo v Itálii. Čechy už jsou severozápad.

Tohle už vypadá důvěryhodněji:
O eurasijském areálu lze všeobecně říci, že zde černá barva symbolizuje sever, bílá barva západ, červená barva jih a modrá nebo žlutá barva východ (srov. Ľ. Králik, Kinterpretácii pomenovania Biele Karpaty, in: Jazyková a mimojazyková stránka vlastných mien, 11. slovenská onomastická konferencia, Nitra 1994, s. 208). Podle obvykle přijímaných názorů byla čínská prostorová symbolika barev přenesena během stěhování národů Huny, Araby, Turky a Mongoly do Evropy (srov. A. V. Superanskaja, Terminalogičny li cvetovyje nazvanija rek? in: Mestnyje geografičeskije terminy, Moskva 1970, s. 120)

Přesto to nevypadá důvěryhodně dost. Čínská varianta se tu zobecňuje na celou Eurasii se zjednodušujícím tvrzením, že tenhle systém do Evropy rozšířili Hunové (jak víme, že zrovna oni?), Arabové (co ti s tím měli?) a Mongolové (ti přišli pozdě). Podobně povrchní mi přijdou i další argumenty, které se tam snáší.

Název Bělorusko se objevuje až v 16. století a má řadu alternativních výkladů, které se světovými stranami nesouvisí. Tvoje mapka mluví za vše. Bílá není na západě ani černá na jihu.

Co třeba Černé moře a Bílé moře? To vypadá jako protipóly. Jih a sever.
Wladislaus píše:Myslím že odpověď na tuhle otázku by mohl, když ne úplně zodpovědět, tak aspoň naznačit Atlas pravěkých a raně středověkých hradišť v Čechách. Hodlám to pořádně prostudovat.

https://www.databazeknih.cz/knihy/atlas ... men-436810
To je velmi chvályhodné. Možná bude třeba tvořit tabulku. Nezapomeň se kdyžtak podělit o výsledky :)
Wladislaus píše:Mě osobně přímo tam sedí i tzv. Dobretovo království. K roku 577 se dochoval záznam byzantského historika Menandera Protektora, kdy jistý sklavinský král Dobreta (577-579, řec. Daurentius nebo Dauritas) měl přijmout vyslance avarského kagana Bayana (562-602), kteří po něm a jeho lidu požadovali, aby přijali nadvládu Avarů a za mír platili tribut. Dobreta se jim ale vysmál se slovy, že: "Ještě se takový nenarodil pod sluncem, který by dokázal naši sílu zlomit. My jsme si přivykli na to, že vládneme cizím krajinám a ne, aby někdo vládl nad naší. V tom jsme si jisti, dokud existuje válka a meče." Poté nechal avarské vyslance bez milosti popravit, načež Avaři následujícího roku Dobretovo království dobyli a připojili ke své říši. Otázkou zůstává, kde se Dobretovo království nacházelo. Dle některých teorií na Balkáně, dle jiných přímo v Panonii na území okolo řeky Zala, která se ze západu vlévá do jezera Balaton. Zejména druhá lokalita se mi nezdá příliš pravděpodobná, neboť tato území náležela ještě donedávna Langobardům a že by si tu Slovani vytvořili vlastní královstvíčko jen krátce před příchodem Avarů do Panonie roku 568, to asi ne. Na co se ovšem zapomíná je právě horní Potisí na severozápadě Panonie, na periferii bývalého Gepidského království, kam už od přelomu 5. a 6. století pronikali Sklavini (Charváti?). Právě tato lokalita se mi zdá být ideálním prostorem pro Dobretovo království, kde mohl klidně najít azyl Hildigis. Samozřejmě nevylučuju ani západní Slovensko nebo jižní Moravu, ale ani Čechy!
Celkem jsi vystihl podstatu problému: Mezi odchodem Langobardů a příchodem Avarů není čas na vznik slovanských království v regionu, kde se oba mocné kmeny "vystřídaly". Otázkou je, jakou cestou přitáhli Avaři do Potisí a Pannonie. Pokud by přicházeli od jihu, Slované na severu Potisí mohli zůstat nějaký čas ušetřeni. V tom případě by ale museli Avaři procházet územím Antů. Pokud by Avaři obcházeli Karpaty severní cestou, měli by tyto Slovany po cestě. Jinak si myslím, že v těch lokalitách žili spíš Srbové nebo Doudlebové. Charváty bych viděl na Moravskou bránu – s tím, že v krátkém mezičase mezi odchodem Langobardů a skutečným rozmachem avarského kaganátu se Charváti posunuli na Moravu a spojili se Srby, aby později migrovali společně ve dvou směrech: jednak na jih (nejspíš jako avarští vazalové), a jednak na západ k Labi. Migrační trasy slovanských kmenů jsou nevyhnutelně z velké části spekulativní. Nicméně třeba "paralelní" migraci Srbů a Charvátů na Balkán má údajně potvrzovat i genetika (moc bych na to ale v tomto případě nedal). Srbové prý přišli spíš údolím Tisy, Charváti spíš přes Moravu. V každém případě si myslím, že jižní větev obou kmenů už (přinejmenším) na Balkáně fungovala jako vazalové Avarů.
A abych nezapomněl, někdy v 6./7. století muselo dojít taky k rozdělení slovanských Obodritů: část se usadila v dolním Potisí (nepochybně pod avarskou nadvládou) a část migrovala podél Odry, a postupně až k dolnímu Labi.
Wladislaus píše:Dodatek k názvu Češi

Už jsem to tu zmiňoval, teď trochu podrobněji:

Plinius starší ve svém díle Naturalis Historia, která je jednou z prvních všeobecných encyklopedií starověku, uvádí celou řadu zeměpisných názvů a národů. Jednou z takových lokalit jsou Cissijské hory (montibus Cissiis), v žádném jiném díle nezmiňované, jež se měly nacházet v Sarmatii, měly být součástí Kavkazu a měly v něm pramenit dvě řeky Menotharos a Imitys. Dosud se je nepodařilo lokalizovat. O něco dál pak vyjmenovává národy obývající step poblíž Kaspického moře, zvaného Hyrkánské: ultra eos plane iam Scythae, Cimmerii, Cissi, Anthi, Georgi et Amazonum gens, haec usque ad Caspium et Hyrcanium mare. Že zmiňuje kočovné Skythy, Kimmery a Amazonky, které se objevují v legendách o vzniku skythských Sarmatů, je zřejmé. Rovněž i zmínka o obyvatelích Hyrkánie, která se též nazývala Gorgan. O něco méně jasní jsou Anthové, kteří by snad mohli být předzvěstí Slovanů známých v 6. století jako Antové. Zbývají jen záhadní Cissi, kteří snad mohli žít právě u oněch Cissijských hor a které zná už jen Pomponius Mela, ovšem v odlišném seznamu a spojené do jediného národa s Anty: super Amazonas et Hyperboreos Cimmerii, Cissianti, Achaei, Georgili, Moschi, Cercetae, Phoristae, Rimphaces.

Název Cissi není až tak úplně ojedinělý v antice. V dnešním Alžírsku existovala fénická kolonie Kissi/Kiši (latinsky Cissi, dnešní Djinet). V dnešním Španělsku pro změnu město Kesse/Kosse/Kissa (latinsky Cissis, dnešní Tarragona). Ve starověké Persii existovala oblast zvaná Kissia (Cissia), jejíž obyvatelé byli svým divokým způsobem života podobní Peršanům. Podle Hérodota byl tento název variantou pro starověký národ Kassitů (Kaššu, Kassi), jejichž původ dosud nebyl zcela vysvětlen. Někteří jejich vládci měli indo-evropská jména a je možné, že šlo o vládnoucí elitu, která si podmanila původní mezopotámské obyvatelstvo, podobně jako byli třeba Mitannci.

Pokud je ale pravděpodobný sarmatský původ Antů, Chorvatů a Srbů, mohli být Cissi/Cissianti také jedním ze sarmatských kmenů? Můžeme hledat starobylost názvu Čechů až tady? Asi ne.... to by se myslím vylučovalo s tak velkým výskytem toponym v Polsku a jinde :D
Kdysi jsem měl stejnou myšlenku :D Cissi si o to přímo říkají. Jejich obdobou mohou být taky Zichoi nebo Zinchoi zmínění Claudiem Ptolemaiem ve 2. století (kterýsi slavista kdysi identifikoval toto slovo jako původce etnonyma Čechů). Ptolemaios ale zmiňuje i kmen zvaný Psessioi (Ψήσσιοι), a to jihovýchodně od ohybu Donu, tedy v místě, kde bychom jinak očekávali ty Anty (které ovšem pod tímto jménem nezmiňuje). Výskyt takových etnonym v blízkosti Kavkazu není příliš překvapivý. Ptolemaiovi Kerkétai (stejně jako Melovi Cercetae) jsou patrně totožní s dodnes existujícími Čerkesy. Ptolemaiovi Túskoi zase svým umístěním odpovídají dnešní Tušetům, drobnému etniku, které sousedí s Čečenci a kavkazskými Avary. Níže vložím mapku. Čerkesové i Tušetové dnes hovoří severovýchodokavkazskými jazyky (a nejsou tedy Indoevropany jako Sarmati).

Nicméně je možné, že etnonyma tohoto typu mají právě sarmatský původ. Severní Kavkaz ostatně posloužil jako takové zvláštní "odkladiště" starých etnonym. Dodnes tam žijí Alani (též Osetinci), Avaři, Balchaři, v minulosti i Chazaři, Hunové, Masagetové apod. Všechno jsou to etnika, která kdysi vládla rozlehlým pontokaspickým stepím, ale zůstala po nich jen jména v historických pramenech... a v etnografii Kavkazu. Kavkazští Avaři nehovoří turkickým jazykem (jaký předpokládáme u pannonských Avarů), ale severovýchodokavkazským. Zřejmě byli na Kavkaze, coby vládnoucí vrstva, jazykově asimilováni svými poddanými. Podobný osud mohl postihnout indoevropské (sarmatské?) kmeny s názvy jako Čerkesové nebo Tušetové. V tom případě by platilo, že pokud se část Sarmatů neusadila na Kavkaze, ale mezi Slovany, přijali spíše slovanský jazyk. Jak již víme, Antové a Srbové jsou skutečně etnonyma doložená mezi Černým a Kaspickým mořem. A úplně bych nevylučoval možnost, že etnonymum Čechů má původ tamtéž. Nicméně je třeba mít na paměti, že je to pořád jen jedna z haldy hypotéz o původu tohoto jména.

Pokud jde o ty "Kassity", podobné etnonymum se opravdu objevuje v různých částech indoevropského světa, respektive v jeho východních, indoíránských částech. Nějací Kaspioi jsou už od dob Hérodota doloženi u Kaspického moře, které po nich nese jméno. Jiní Kasperiové zase dali jméno Kašmíru. Další Kaši měli žít v údolí Gangy apod. Výskyt etnonyma Cissi mezi Sarmaty (hovořícími indoevropským jazykem ze severoíránské skupiny) s tím skutečně může souviset.
Wladislaus píše:Z pylové analýzy bylo zjištěno, že germánské kmeny opustily pravý břeh Labe před koncem 6. století a příchozí Slované nacházeli mnohá místa zarůstající vegetací. Datování nálezů v lokalitě Dessau-Mossigkau pomocí radiokarbonové metody určilo rok 590±80.
To ale může být dost dlouho po příchodu Slovanů. Na jednu stranu to může znamenat, že Slované nacházeli místa zarůstající vegetací, na druhou stranu to taky může znamenat, že tu Sámo vládl germánské populaci. Pravda bude nejspíš obojí. Některé lokality byly opuštěny před příchodem Slovanů, jiné vydržely dlouho po něm. Asimilace germánsky hovořící populace nejspíš trvala více než sto let, možná i několik staletí (jak už tomu bývá).
Wladislaus píše:Krátké zeměpisné pojednání De fluminibus, fontibus, lacubus, nemoribus, gentibus, quorum apud poetas mentio fit uvádí, že řeka Labe od germánských Suevů odděluje kmen, jehož název je ve dvou dochovaných manuskriptech psán jednou jako Corvitiis a podruhé jako Servitiis. Tento záhadný kmen je spojován se slovanskými Srby. Víme, že Durynkové, kteří žili na levém břehu Dunaje, patřili původně ke kmenové konfederaci Suevů. Potíž je pouze v tom, že za autora spisu je považován jakýsi Vibius Sequester, jehož činnost je kladena nejčastěji k přelomu 4./5. století, některými badateli ovšem až do 6. století.
To Corvitiis bývá vykládáno i jako Cheruskové. V tom případě by Svébové sídlili na pravém břehu Labe a Cheruskové na levém, což zhruba odpovídá tomu, co známe od antických geografů. Se Slovany tato zmínka vůbec nemusí souviset. Nakonec je otázkou, v jakých rukopisech se nám tento text dochoval a jak si s ním případně pohráli kopisté.
Wladislaus píše:Pokud Srbové do Labsko-Saalského prostoru přišli podél Labe, první slovanští osadníci Čech byli rovněž Srbové.
To je velmi důležitá poznámka. Nicméně Srbové přes Čechy mohli projít, aniž by se zde usazovali. A pokud migrovali společně s Charváty, mohli si dobyté území rovnou formálně rozdělit: Srbové níže podél toku Labe, Charváti výše. Tomu by pak odpovídala nejstarší slovanská sídla.
Wladislaus píše:...pobaltským Aestiům (prapředkům dnešních Estonců), v němž reaguje na příchod jejich vyslanců do Říma (Cassiodorus, Variae V, č. 2). Dosvědčují to i nálezy byzantských solidů z doby císaře Anastasia (vládl v letech 491-518) a ostrogótského importu na území Lotyšska a Estonska.
Aestii je u antických geografů souhrnné označení pro všechny obyvatele Pobaltí. Je odvozeno z germánského označení pro východ. V severských ságách se užívá slova Eistland. Byli to tedy "lidé žijící na východ od moře", ne nutně Estonci (ačkoli jméno Estonska má původ v tomto slově). Tacitus řadí Aestie mezi Germány. Ptolemaios, jako jediný antický autor, uvádí jména jednotlivých baltských kmenů (kniha III,5), přičemž od Visly podél pobřeží k severu měli po Venedech sídlit postupně Oueltai (Veleti), Ossioi (obdoba slova Aestii) a Kárbones (Kuronci). Odtud postupuje na východ, zjevně podél řeky Daugavy (Západní Dviny), a jmenuje Kareotai (snad zase Kurové) a Sáloi (Sélové). Jižně od Kareotů mají žít Geloni, což je v dílech jiných geografů (už od Hérodota) lid obývající oblast u pramenů Dněpru. Možná je zde i souvislost s Latgalskem a Zemgalskem nebo s Galindy, ovšem Galindy (Galíndai) zmiňuje Ptolemaios jinde jako jižní sousedy Venedů a západní sousedy Sudovijců (Soudinoi). Galindové a Sudovijci žili takto vedle sebe ještě ve 12. století a poději. Ptolemaiův obraz Pobaltí tedy až překvapivě odpovídá tomu, co známe z 11. až 12. století, a Ptolemaiovo povědomí o této oblasti sahá někam k řece Daugavě (Západní Dvině). Ossioi (Aestiové) jsou pak umístěni na území Litvy, nikoli Estonska.

Schéma sousedství jednotlivých kmenů v Sarmatii podle Ptolemaia (červené linie). Načmáral jsem to narychlo na základě latinského překladu Ptolemaia před mnoha lety, když jsem ještě nevěděl, že to budu dávat někam veřejně, takže za kvalitu se omlouvám:
Obrázek

Situace v Pobaltí 12. století:
Obrázek
Wladislaus píše:Vliv kočovných národů z Černomořské stepi, zejména Sarmatů, na etnogenezi Slovanů je bezpečně prokázán a to minimálně u Antů.
Opravdu? Mně se zdá, že argumenty pro sarmatský původ Antů jsou zhruba tytéž, jako v případě Srbů (a jen málo odlišné od případu Charvátů). Jediný zásadní rozdíl je v tom, že Antové už neexistují, a tak se tomu nemohou bránit :D Žádný moderní národ neodvozuje svůj původ od Antů, proto není takový problém říct "Antové původně byli spolehlivě Sarmati, vždyť je máme doloženy mezi sarmatskými kmeny". Zato když řekneme "Srbové původně byli spolehlivě Sarmati, vždyť je máme doloženy mezi sarmatskými kmeny", hned se vyskytne řada námitek poukazujících na alternativní etymologie slova Srb...
Wladislaus píše:Na závěr dodejme, že příběh vyhnaného langobardského prince Hildigise, vylíčený Prokopiem v rámci Gótských válek, je málo známou epizodou slovanských dějin, které se jejich oficiální podání jakoby záměrně vyhýbalo. Snad proto, že Hildigis, a navíc Germán, by se dal považovat za prvního sjednotitele Slovanů, o sto let dříve než legendární franský kupec Sámo. A snad také proto, že události kolem něj ukazují, že ani Slovani se neštítili brutálního zabíjení.
Sámo se těší popularitě hlavně v ČR a na Slovensku. Důvod bude nejspíš ten, že obrozenci dovedli jeho říši přibližně lokalizovat na "své" území (a postavit ho tak nazačátek svých národních dějin). V pramenech máme zmínky o jejím sousedství s Avary, Franky, Srby a Korutanci. U Hildigise donedávna asi nikdo neměl nejmenší tušení, k jakým Slovanům se to uchýlil. Další věc je, že není nikde jasně řečeno, že těm Slovanům vládl. Sámo je je už od pohledu král Slovanů, Hildigis věčný utečenec a dobrodruh...
Wladislaus píše:Update k Hildigisovi: Jak se tak dívám na tu mapu, tak jako možné místo jeho prvotního azylu by mohlo být i jihovýchodní Polsko, kde už v době jeho života Slovani dávno "zapustili kořeny".
Přesně tak jsem si to vždycky představoval.
Wladislaus píše:První zmínka o existenci Langobardů pochází z období tzv. Markomanských válek v letech 166-180, kdy údajně 6000 langobardských bojovníků vpadlo do Panonie. Poté na dlouhou dobu zmizeli z dějin a znovu se objevili až nyní.
Langobardi jsou zmiňováni dávno předtím, zhruba od počátku letopočtu. Že je nezmiňují i prameny 3., 4. a 5. století, je dáno charakterem těchto pramenů: je jich celkově méně, takřka mezi nimi nejsou geografické spisy, a ani spisy věnující se přímo Germánům.
Wladislaus píše:Příchod Langobardů pod vedením krále Godehoca je Prokopiem datován právě do doby zničení království Rugiů. Kde se nacházeli mezitím, je dosud zahaleno nejasnostmi. Jejich vlastní tradice tvrdí, že z původních domovů odešli neznámo kdy kvůli nespokojenosti s nadvládou Sasů a než se dostali kolem let 487/490 do Rugilandu, prošli na této téměř 200 let trvající pouti několika zeměmi. Že Langobardi na své pouti opravdu nějaký čas v Čechách strávili, dokládají archeologické nálezy z rozsáhlého pohřebiště v Hostivicích u Prahy a další menší nálezy v lokalitách Mochov, Klučov, Postoloprty, Praha-Dejvice, Nová Ves u Kolína, Lochenice a Záluží u Čelákovic.
Archeologický materiál nám samozřejmě neřekne nic o jménu lidu, který tu sídlil. S Langobardy jsou české nálezy spojovány proto, že jde o skupinu, která se sem rozšířila od severu podél Labe, tedy z oblastí, kde měli předtím sídlit Langobardi. Především je však Langobardům přičítáno osídlení Čech proto, že ve výčtu zemí, mezi kterými měli podle tradice (doložené u Paula Diakona a ve spise Origo Gentis Langobardorum) migrovat, je Banthaib. V odborné literatuře panuje shoda na tom, že se jedná o Čechy. Zůstává otázkou, proč této zemi předchází Anthaib (země Antů? Stará země?), a proč po ní následuje Vurgundaib (země Burgundů, snad v Pomohaní).
Wladislaus píše:Nepřímým důkazem je ariánská forma křesťanství, které Langobardi snad přijali od staršího kelto-germánského obyvatelstva Čech, kde se rozšířilo během vlády poslední známé markomanské královny Fritigil v letech 396-400.
Fritigil, podle toho, co víme, ovšem vládla zbytkům Markomanů někde v Pannonii, případně na Moravě. Nic nenasvědčuje tomu, že by před-langobardské obyvatelstvo Čech (sestávající buď z Markomanů, nebo Durynků, nebo obojích) bylo politicky či kulturně spjaté s Markomany královny Fritigil.
Wladislaus píše:Kam tím vším směřuju. Germánské osídlení tady stále ještě nepochybně bylo, ale podle písemných pramenů se mi zdá, že většina germánské elity odešla do Bavorska nebo dál do Panonie a dál do Itálie, kde stále bylo k urvání nějaké té kořisti dost a dost, kdežto Čechy a Morava byla chudá periferie, kde nic nebylo, žádná města, žádné silnice, prostě zapadákov. Dále se tady operuje s tvrzením, že původní obyvatelstvo zůstalo a nahrazeny byly elity. Ať už tu zůstaly jen žalostné zbytky germánské elity nebo jí bylo více, tak její nahrazení muselo proběhnout násilně. A násilně to musela provést jen válečnická elita, dost pravděpodobně na podobné úrovni, jako byli Sklavinští a Antští válečníci bojující s Byzantinci (viz. Hildigis). Že ale nepřišla jenom slovanská elita, dokládají nálezy slovanských osad a keramiky (elita by se s lepením hrnců nepatlala :) )
Naprostý souhlas. Pohyby germánských kmenů v době "stěhování národů" byly ve většině případů pohyby jejich válečnických elit provázených vlastními rodinami, a případně nějakými skupinkami řemeslníků či menší částí zemědělců (řekl bych, že spíš pastevců). Pohyb směřoval obvykle tam, kde předpokládali lepší podmínky k životu v roli vládnoucí vrstvy, tzn. tam, kde nebyli silní nepřátelé, ale zato dostatek kořisti a obyvatel k podmanění. Zemědělské obyvatelstvo jednotlivých zemí se tak příliš neměnilo (z genetiky víme, že se příliš neměnilo už od neolitu). Otázkou zůstává, jak se mohli obyvatelé Čech, nebo zůstávající zbytky jejich válečnických elit, sami identifikovat poté, co většina langobardské, respektive bajuwarské vládnoucí vrstvy odešla, a poté, co nad Čechami ztratili moc Durynkové (pokud k tomu vůbec došlo, což není jisté). Pokládali se za Langobardy, Bajuwary, Markomany, Durynky, nebo nějakou kombinaci těchto?
Wladislaus píše:Zaujala mě informace v Atlasu pravěkých a raně středověkých hradišť v Čechách: Sídla hradišťního typu se na českém území postrádají z doby eneolitu, ve střední době laténské, v době římské, v době stěhování národů a na počátku raného středověku (příchod prvních slovanů). Z tématu Germánského osídlení Čech pak toto:
Na českých oppidech jsou jen zlomkovité nálezy germánského typu a čeští Germáni žili stejně jako jiní Germáni v nechráněných osadách v nížinách.. Jejich bojová mentalita počítala spíše s dohodnutým bojem na dohodnutém místě, než aby se uchylovali k obléháním nebo bránění..

Oppida Germáni z hlediska osídlení ignorovali. Pod Stradonicemi byla osada s kulturou dokonce przeworskou, tedy východogermánskou, ale ta stojí vedle. Na Závisti byl objeven v původní vedlejší bráně příbytek s keramikou plaňanského typu.
Ano, to platí pro veškeré území na sever od Dunaje a na východ od Rýna. Germáni hradiště nebudovali, i jejich velmoži žili na vesnicích. Jedinou významnou výjimkou jsou Alamani, kteří si na územích dobytých na Římanech hradiště vystavěli. Každopádně za germánským pohrdáním hradbami asi nestojí jen "dohodnuté bitvy". Podle toho, co víme z písemných pramenů, se často uchylovali k neočekávaným nájezdům na nepřátelské území i přepadům přicházejících armád. Podle Caesara každý kmen usiloval o to, aby kolem svého území měl neosídlenou pustinu, která by ho chránila před sousedy. Germáni museli mít dobře zvládnutou obranu pohraničních lesů, které jejich sídelní komory obklopovaly. Když byl nepřítel mezi vesnicemi, bylo už pozdě (v takových případech máme doloženo, že se obyvatelé přesouvali do okolních lesů, aby se tam ukryli, někdy prý celé kmeny).
Wladislaus píše:Pokud Germáni nesídlili na opuštěných hradištích, byla na tom první vlna Sklavinů stejně? Nepochybně ano, ale asi z trošku jiných důvodů než to bylo u Germánů. Jedinou výjimkou co se mi podařilo vyšťourat je hradiště nalezené v obci Zymne na severozápadě Ukrajiny ve Volyňské oblasti. Rozkládalo se na ploše 100x40, na jihozápadě bylo na 13 pecí a velké množství šperků, nástrojů a byzantských mincí ukazuje, že šlo o významné centrum. V místě hradiště dokonce existovalo starší osídlení z -4./-3. stol. př.Kr. a to korčakovské stálo až do 9. století. Hradiště je považováno za centrum kmene Doudlebů. V jeho těsné blízkosti v letech 992-993 vznikl jeden z nejstarších klášterů na území Kyjevské Rusi.
https://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%97%D0 ... 1%89%D0%B5
Však ještě u říšských tažení proti Bohemanům máme doloženy přeseky či záseky, které v pohraničních lesích sloužily jako jednoduchá hradba, která, spolu s přítomností slovanských vojsk v zemských branách, chránila zemi jako celek.
Poku jde o hradiště v Zymne, o tom jsem kdysi někde četl, že to mohlo být kmenové centrum Volyňanů. Volyňané jsou tam ale doloženi až mnohem později, a to jako nástupci Doudlebů (Povesť vremennych let). Vzhledem k umístění tohoto hradiště a k nalezeným importům by mohlo jít i o centrum celého svazu Sklavinů, který přes území Gepidů útočil na Byzanc. Dívám se, že nedaleké město Volodymyr-Volynskyj založil už Vladimír Veliký, když dobyl tuto oblast na kmeni Ljachů (Lędzianů). Evokuje to situaci předpokládanou v Čechách 10. století, kdy správní hrady zakládané českým knížetem nahrazovaly starší regionální střediska nacházející se v jejich nedalekém okolí.
Wladislaus píše:Počet obyvatel v 5.-6. století

Netuším nakolik správné jsou tyto odhady:
https://www.czso.cz/documents/10180/205 ... ersion=1.0
https://www.spsstavcb.cz/download2/2613 ... elstvo.pdf

Odhadem podle nich u nás žilo na 350-500 tisíc obyvatel, při hustotě 4-6 obyvatel na 1 km².

V současnosti u nás žije 10,5 milionu obyvatel, při hustotě 135 obyvatel na 1 km² na celkové ploše 79 tisíc km².

Pro porovnání můžeme vzít současnou Kanadu (jinak druhou největší zemi na světě), která má hustotu osídlení 4 obyvatel na 1 km² při celkovém počtu 38 milionů obyvatel žijících na celkové ploše 10 milionů km². Obrovská rozloha současné Kanady, která je 481x větší než Česká republika, má tedy přibližně stejnou hustotu obyvatel jako tehdejší české země.

Pokud se tedy zamyslíme nad tím, jak ztraceně uprostřed moře stromů si musel člověk u nás tehdy připadat, pak není nijak obtížné si představit, že pro Slovany přicházející v první vlně se musela celá země jevit "rádlem nedotčená" a jakoby do ní ještě nevkročil žádný člověk, přesně jak to líčí Kosmova pověst o praotci Čechovi. O to víc umocněno faktem, že nenacházeli žádná hradiště, která by bylo nutno dobývat a která už za ta staletí pohltila listnatá džungle.
Samozřejmě je to také trochu zavádějící, protože přicházeli hlavně do oblastí osídlených už dříve - Polabí, Jižní Morava, kde byla koncentrace obyvatel největší.
Obyvatelstvo většiny středomořských, západoevropských, jihozápadoasijských a středoasijských zemí je dneska zhruba desetkrát početnější, než bylo v předindustriálních časech (to můžu říct po shlédnutí velmi mnoha různých odhadů a sčítání pro různá období v jednotlivých oblastech, je to vyloženě moje hobby). Existují případy, kdy je dnešní populace pouze zhruba pětkrát, nebo naopak zhruba dvacetkrát vyšší oproti té předindustriální (ještě větší rozdíly jsou pochopitelně v oblastech, kde dříve nebylo uplatňováno zemědělství). Střední Evropa v době římské, době stěhování národů a ve středověku přibližně do 10. až 12. století (české země do 12.) zjevně patří k "dvacetinásobnému" případu. Je to dáno tím, že zdejší půda nebyla ani zdaleka plně kolonizována. Půda ve vyšších polohách zůstávala prakticky nevyužitá. Vrcholný středověk už byl o něčem jiném. Nicméně to neznamená, že by zdejší obyvatelstvo v raném středověku žilo roztroušené v lesích. Za nízkou hustotou osídlení stojí z velké části koncentrace obyvatel v sídelních komorách. V jejich rámci mohla být hustota osídlení i relativně vysoká.

Kosmova země "mlékem a medem oplývající" a "rádlem nedotčená" vychází z Bible a z Ovidia. Zas ne všechno v těch národních kronikách musíme spojovat s lokálními mytologiemi. Latinská vzdělanost autorů, stejně jako požadavek žánru, zanechala na těch textech znatelné stopy.
Wladislaus píše:Slova hrad a hradiště jsou společná všem slovanským jazykům a vychází z praslovanského gordъ. Slované tedy museli znát opevněná sídliště ještě před tím, než se v 5./6. století rozdělili. Z toho a výše uvedeného se dá usuzovat, že v době příchodu prvních Slovanů mohlo existovat něco, co těmito slovy označovali. V případě pravěkých a keltských hradišť mohlo jít o využití zbytků opevnění a přírodních překážek bez výraznějších terénních úprav, po kterých se nezachovaly žádné stopy (např. vybudování jednoduché dřevěné palisády, přisypání valu). Pro nedostatek informací nemůžeme potvrdit, že taková sídliště plnila nějakou nadřazenou roli (jako pozdější hradiště), ani že se jednalo o jednorázově využité útočiště v dobách neklidu. Datování takových lokalit rovněž zůstává sporné – většinou není založeno na stratigrafických vztazích (posloupnost geologických vrstev), ani na dendrochronologii (analýza letokruhů dřeva), ale je silně závislé na sponách z opasků, koňských ostruhách a keramice, které můžeme vykládat rozličným způsobem, avšak pro datování vzniku či zániku konkrétní fortifikační stavby vhodné příliš nejsou. Pokud za raně středověké hradiště budeme považovat i sídliště vybudované na kopci a chráněné palisádou nebo jiným jednoduchým ohrazením, využívajícím torza pravěkých hradeb, pak jejich začátek náleží příchodu prvních Slovanů v 6. století a rozhodně nejde o zvyk vnesený do Čech až s takzvanou druhou vlnou slovanského obyvatelstva.
Ten Lutovského článek jsem zatím nečetl, ale v tomhle odstavci se slovo palisáda používá skoro jako nadávka. A ještě k tomu je stavěli na místech, kde byly fortifikace už v pravěku, to nemá právo být nazýváno hradištěm, hanba! :D Nevidím důvod, proč bychom taková opevněná sídla neměli označovat za hradiště, musíme akorát mít na paměti, že jde o hradiště odlišná (a to i funkcionálně) od těch pozdějších.
Wladislaus píše:Tabulka podle různých teorií. RUŠTÍ BADATELÉ jsou onen odkaz na wiki, DUŠAN TŘEŠTÍK je z jeho knihy Mýty kmene Čechů, OSTATNÍ je článeček kde se tvrdí že jde o barvy starých slovanů a PERSIE je z encyklopedie zvané Iranica, kde jsou staroíránské barvy pro světové strany vyvozeny z moří obklopujících Persii. Už jsem konečně přišel na to, kde jsem to vyhrabal :D

Obrázek

Ale je tady aspoň vidět, že Třeštík se shoduje s tou encyklopedií :D Tudíž západ by měla být bílá.
Taky jde o to, jestli Třeštík přímo z té teorie nevychází. Schmittův článek na Iranice byl publikován 1989. Ostatně ta teorie představuje jen jeden z možných výkladů. A vzhledem k tomu, že název Černé moře nikde nenacházíme dříve než ve 13. století, přijde mi jeho spojení s názvem Rudého moře (doloženým u Hérodota) a s Achaimenovci dost nepravděpodobné. Ostatně ve středoperské a novoperské literatuře se pro Černé moře používají jiné výrazy. Tak či onak, název Černého moře pochází buď od těch Peršanů, nebo (a tomu bych věřil spíš) od Turkitů. V obou případech by mělo jít o "severní" barvu. Ovšem o tom, jak "barvili" strany Slované, nám to nic neříká.

Co takhle Bílé moře? To je jasně na severu. A dost daleko od Turkitů, Mongolů i Peršanů. Jméno mu dali nejspíš Slované.
Wladislaus píše:Zkusil jsem na to jít ještě "od lesa". Severu se archaicky říkalo Půlnoční strana, neboť na něm vládne tma, jihu Polední strana, neboť na něm vládne slunce.
To je ale zase z latiny. O tom, jak to měli Slované s barvami, nám to nic neříká.
Wladislaus píše:Například mnohé staré mapy jsou orientovány podle východu, který je nahoře, vlevo je sever a vpravo jih.
Mnohé latinské mapy. Řekové měli tradici severu nahoře a Arabové přesně naopak - jihu nahoře.
Wladislaus píše:Na několika příkladech řeky s přídomkem bílá/černá z Česka, Polska a Bulharska je totiž vidět, že se jím označují bez ohledu na to, zda přitékají zleva nebo zprava. Zřejmě při jejich pojmenování byly zohledňovány ještě jiné představy spojované s barvami. Například bílá mohla být synonymem pro "velká/mohutná, čistá/průzračná, tichá/klidná", naopak černá pro "malá/slabá, špinavá/kalná, divoká/neklidná". Ani tudy cesta nevede. (zdroj: Označení černé a bílé barvy v zeměpisných jménech v Čechách )
Jestli se takhle mísí rozdílné představy, bude to dost zapeklitý problém :?
Uživatelský avatar
Raptor
Zeman
Příspěvky: 146
Registrován: 22 čer 2006 19:55

Re: Slovanské osídlení Čech

Nový příspěvek od Raptor »

Wladislaus píše:Byzantský císař je jediný, kdo mluví o "Bílém Chorvatsku", v jiných pramenech se tento pojem vůbec neobjevuje.
Wladislaus píše:Ve skutečnosti není Konstantin jediný, kdo zná Bílé Chorvaty. Ruský mnich Nestor v kronice Povesti vremennych let...
Tady jsi na sebe zareagoval sám ještě v tomtéž příspěvku :)
Wladislaus píše:Jeho přesná lokalizace je stále předmětem sporů, dle některých názorů šlo dokonce o mýlku a žádné Bílé Chorvatsko nikdy neexistovalo. Položme si však upřímnou otázku – vládce jednoho z nejmocnějších impérií, který měl přístup k bohaté knihovně v Konstantinopoli, která obsahovala zprávy svých předchůdců, vyslanců, církevních představitelů, armádních generálů a záznamy z domácí i zahraniční politiky, by mohl být pomýlený? Navíc když jeho předchůdce císař Heraklius (vládl v letech 610-641) navázal s Chorvaty (a Srby) intenzivní kontakty? Že se jiné zprávy nedochovaly, neznamená, že neexistovaly. Vždyť konstantinopolská knihovna jen roku 473, kdy ji postihl rozsáhlý požár, přišla o 120 000 svazků. Roku 1204 byla vyrabována a zničena křižáky během Čtvrté křížové výpravy a ohromné ztráty přišly s dobytím města Turky roku 1453! Zkusme si tedy udělat rozbor všech dostupných informací.
O mýlku asi nejde, protože Povesť vremennych let zná i dvě zcela konkrétní války Kyjevské Rusi s Charváty. A protože Charváty severně od Čech zná i Alfréd Veliký, zakládací listina pražského biskupství, a případně Geograf Bavorský (jak vysvětlím níže). Nicméně podezírat byzantského císaře z kdovíjak přesných znalostí a poukazovat na velikost jeho knihovny taky nemůžeme. Středověcí (a starověcí) autoři dělali v geografické oblasti chyby bez ohledu na to, jak velké knihovny měli k dispozici (počty svazků v knihovnách jsou dost možná fiktivní, to jenom na okraj, ostatně i představa, že se knihy ztrácely při jednorázových katastrofách velkých knihoven je poněkud zavádějící, většinou se ty knihy prostě rozpadly, a nikdo si nedal tu práci opsat je).
Wladislaus píše:Co se týče názvu Srbů, nejstarší zmínka pochází z kroniky Annales Regni Francorum sepsané franským knězem Eginhardem (*kolem 775 †840, též Einhard). K roku 822 zaznamenal, že kníže panonských Chorvatů Ljudevit Posavski během války s Franky našvštívil Srby.
To se ovšem týká balkánských Srbů. Ti polabští jsou zmíněni dávno předtím u Fredegara v souvislosti se Sámem.
Wladislaus píše:Podle Klaudia Ptolemaia (*85 †165) na území mezi severozápadním Kavkazem a řekou Volhou měl žít kmen Serbů (řecky Serboi), který měl náležet k Sarmatům. Dokonce sám císař Konstantin v jiné své knize De ceremoniis (O obřadech) uvádí, že poblíž Kavkazu žily dva kmeny Krevatades/Krevatas a Sarban/Sarbani. Není bez zajímavosti, že jistý kočovný kmen zvaný Sarbani, který byl součástí kmenové konfederace Heftalitů, neboli Bílých Hunů a v rámci jejich říše, která existovala v letech 440-560 (na některých místech až do roku 710) se dostali až do Pákistánu, kde jsou dodnes Sarbani považováni za jeden z Paštunských kmenů. A Paštunové geneticky náleží k Indo-Íráncům, tedy východní odnoži Indo-Evropanů.
Pro Ptolemaia žádná životní dada nemáme, ale jeho geografický spis vznikl zhruba v polovině 2. století (před markomanskými válkami).

Konstantinova zmínka o kaspické oblasti je v této souvislosti velmi zajímavá, zjevně totiž nevychází přímo z Ptolemaia.

S paštunskými kmeny je ten problém, že jejich etnonyma (až na několik výjimek) máme doložena až teprve v 16. století (teprve od té doby se totiž Paštunům více věnují literární prameny, a začínají je tvořit i oni sami). Sarbani jsou jiným názvem pro Abdali, přičemž u etnonyma Abdali se uvažuje o tom, že je odvozeno od Heftalitů. V každém případě Sarbani/Abdali žijí v regionu, kde se původně nehovořilo paštunským jazykem. Byli paštunizováni (paštunsky se přitom hovořilo v některých oblastech na pomezí Afghánistánu a Pákistánu již před příchodem Heftalitů). Případná příbuznost etnonym Serboi a Sarbani tudíž nijak nesouvisí s genetickou příbuzností Paštunů a ostatních Indoíránských etnik (která má mnohem starší kořeny než tato etnonyma).
Wladislaus píše:V Německu u řeky Saale nedaleko Lipska se nachází obce Korbetha a Groβkorbetha (v pramenech roku 901 jako Chruuati, 1012 Chruazis, 1055 Churbate, 1086 Grawat).
To je pozoruhodná informace i v kontextu umístění Charvátů severně od Čech (o kterém se rozepíšu níže).
Za tyhle mapky s toponymy máš mé neskonalé díky. Jak postupuješ při hledání těch míst?

Každopádně u toponym je třeba mít na paměti, že jsou to většinou přesídlenecké osady, takže se nenachází přímo tam, kde kmen sídlil, ale taky obvykle ne moc daleko. U Kosmy máme zmíněn konkrétní případ, kdy Břetislav I. při polském tažení nechal do Čech přesídlit Hedčany, prý na jejich žádost. Lutovský v Po stopách prvních Přemyslovců III má mapku Čech se všemi takovými obcemi:

Obrázek
Wladislaus píše:Chorvati v těch dobách přebývali na druhé straně Bavorska, tam, kde dnes leží Bílé Chorvatsko. Od nich se odloučil jeden rod, totiž pět bratrů, Kloukas, Lobelos, Kosentzis, Mouchlo a Chrobatos, a dvě sestry Tuga a Buga, a společně se svými lidmi přišli do Dalmácie a zjistili, že tato země patří Avarům. Po několika letech vzájemných bojů zvítězili Chorvati, část Avarů pobili a ostatní donutili se poddat. Od těch časů je tato krajina v moci Chorvatů. Jsou tu ale i lidé avarského původu a jako Avaři se i projevují. Ostatní Chorvati zůstali v sousedství Franské říše a dnes se nazývají Bílí Chorvati...

Co z toho vyplává. Za prvé, když Chorvati přišli do Dalmácie a našli ji ovládanou Avary, nemohli přijít na Balkán společně s Avary a objevili se až někdy poté.
Wladislaus píše:Císař Herakleios nařídil přivézt kněze z Říma a učinil je arcibiskupy, biskupy, presbytery a jáhny, a pokřtil Chorvaty. V té době měli Chorvati svého archóna (vládce) jménem Porga. Byzantský císař Herakleios (*575 †641) vládl v letech 610-641 a byl to tedy on, kdo s Chorvaty z Bílého Chorvatska navázal kontakty a pozval je k boji proti Avarům. Příchod Chorvatů tedy musel nastat jedině mezi vznikem Sámovy říše kolem let 624/626 a koncem vlády Herakleia v roce 641.
Zrovna tvrzení, že Chorvati porazili Avary a že Herakleios Chorvatům přenechal území, může být smyšlené za účelem legitimizace jejich přítomnosti. Herakleios totiž plnil s odstupem času po své smrti podobnou funkci jako Karel Veliký nebo Hárún ar-Rašíd. Když chtěl někdo říct, že má na něco nárok, řekl, že to dostal od něho (samozřejmě zjednodušuju). Ve skutečnosti tam Chorvati (stejně jako Srbové a další kmeny) klidně mohli přijít s Avary a v době krize kaganátu po neúspěšném obléhání Konstantinopole (r. 626) se od Avarů odtrhnout, a prostě tam zůstat. Byzanc v té době už neměla prostředky k tomu, aby si všechny Slovany na Balkáně podmanila. Ostatně příchod Chorvatů na Balkán před vznikem Sámovy říše se zdá pravděpodobnější než příchod v době její existence.
Wladislaus píše:Jestliže Konstantin mluví o pěti bratrech a dvou sestrách, kteří vedli Chorvaty, pak Porga musel být jeden z chorvatských knížat hned po nich. Pokud je tento vývod správný, pak je s podivem, že Konstantin neví nic o Sámovi.
Příběh o těch sedmi osobách (Třeštík tvrdí, že je to 7 bratrů, což Konstantin nepochopil) není třeba vykládat takto historizujícím způsobem. Už jen jejich počet prozrazuje, že jde o mýtus. Praotec Chorvat je asi tak historický, jako praotec Čech. Jsou to klasičtí "eponymní předkové".

O Sámovi neví nic nejen Konstantin, ale ani žádný jiný pramen kromě Fredegara, a těch, které z Fredegara čerpají. Žádný pramen nezná velké slovanské povstání proti Avarům. Žádný nezmiňuje ani příchod Slovanů do střední Evropy (vyjma pozdního Chronicon Imperatorum et Pontificum Bavaricum ze 13. století). Tahle doba je pro tuhle oblast neskutečně chudá na písemné prameny. Ostatně avarský kaganát se Sámem "mizí", a znovu se objevuje až za Karla Velikého.
Wladislaus píše:Morava a Čechy, případně ještě jihozápadní Slovensko, tedy zbývají jako jediní kandidáti na Bílé Chorvatsko. A pokud odtud mohla přijít tak početná družina a porazit Avary, pak se můžeme právěm domnívat, že se Bílé Chorvatsko zahrnovalo všechna tři území.
Jediní kandidáti? Co oblasti dále na sever? Alfréd Veliký má Charváty východně od Daleminců a jižně od země označené jako Maegtha-land, která má sahat až k Sarmatii, tedy k Visle. Ať je Maegtha-land cokoliv (uvažuje se třeba o Mazovsku), nebylo to asi ve Slezsku, spíš dále na sever. V Povesti vremennych let zase válčí s Bílými Charváty Kyjevská Rus. To je těžko představitelné na Slovensku, Moravě nebo v Čechách.
Wladislaus píše:Přesně tak. Taky si myslím že Konstantin mluví o své současnosti a jeho zmínku nemůžeme vztahovat k „příchodu praotce Čecha“.
Wladislaus píše:Jak se tak zamýšlím nad lokalizací Bílého Chorvatska, beru zpět tvrzení, že pověst o příchodu Chorvatů do Dalmácie zaznamenaná Konstantinem Porfyrogennetem se vztahuje k jeho současnosti.
Wladislaus píše:Podíváme-li se zpětně na tabulku barev a světových stran, tak Bílá by se měla nacházet buď na severu a nebo na západě. Nutno si však uvědomit, že na severu/západě vůči centru všech Chorvatů, odkud se vydali. Toto centrum by se nemohlo nacházet v Dalmácii a Panonii, protože tato území museli dobýt až poté, co se vydali z Bílého Chorvatska. Bílá označující sever není tedy logické řešení. Žádný logický problém nenastává, pokud by bílá označovala západ. Z předpokládaného centra by se Chorvati vydali na západ někdy v dřívějších dobách a obsadili by nové země na západě, kde by se jim začalo říkat Bílí Chorvati, čili Západní Chorvati.

Tím ale tak nějak bereš zpět to, co jsi vzal zpět, a spojuješ název Bílého Charvátska s Konstantinovou současností, ne s dobou před charvátskou migrací.

V čem vidíš ten logický problém v případě, že by bílá označovala sever?

Wladislaus píše:Toto řešení se naprosto shoduje se všemi výše uvedenými informacemi: Mezi lety 450/500 se Chorvati vydali z centra na pomezí Polska a Ukrajiny na úpatí Tater a Karpat (pozdější Halič), kolem roku 550 pronikli v menším počtu skrz Karpatské průsmyky do severovýchodního cípu Panonie a přes jižní Polsko na Moravu a jihozápadní Slovensko. Mezi lety 550-650 pronikli do Čech a dále podél Labe do východního Německa. Povstání proti Avarům a vznik Sámovy říše kolem let 624/626 by upevnil pozici Bílého Chorvatska v sousedství Bavorska, což by pak už snadno mohlo být faktorem, který přesvědčil císaře Herakleia k jednání s nimi a pozvání do Dalmácie, aby pomohli Byzantincům v boji proti stále ještě silné Avarské říši, která přetrvala až do roku 822.
Souhlasím, až na poslední větu. Zatímco pohyb Charvátů, spolu se Srby, v první migrační vlně Slovanů korčachovské kultury na jedné straně do Čech a Polabí, na druhé straně na Balkán, se zdá velmi pravděpodobný, to Herakleiovo jednání už ne. O Sámově říši bohužel nevíme, jaký kmen, nebo jaké kmeny stály u jejího vzniku. Víme jenom, že to nebyli Srbové, ti se totiž podle Fredegara přidali až později. V úvahu nám tak mezi kmeny přítomnými tehdy v okolí přichází hlavně Charváti a Doudlebové. V každém případě nic nenasvědčuje tomu, že by Charváti (a Srbové) migrovali na Balkán ze Sámovy říše. Jestliže se podle Fredegara Srbové přidali k Sámovi poté, co už byli vazaly Durynků, museli v té době už nějaký čas sídlit na Labi. K oddělení obou známých větví Srbů tak muselo dojít v době před vznikem Sámovy říše. A o Charvátech bude tudíž platit nejspíš totéž. Ostatně Konstantin VII. by nezamlčel, že Chorvati přišli do své země na císařovo pozvání. Právě tak by Fredegar nejspíš nezamlčel, že ze Sámových držav odtáhly dva mocné kmeny na byzantské území.

K migraci Chorvatů a Srbů na západní Balkán mohlo dojít v okamžiku, kdy ho Avaři dobyli a pevně drželi, což bylo od roku 612. Získáváme tak pro srbskou a charvátskou migraci poměrně krátký časový úsek mezi lety 612 a 624 (nebo 626).
Wladislaus píše:Vezmeme-li v úvahu, že ať už Slovani prošli určitou sarmatizací, nebo Sarmati prošli slovanizací, je docela dobře možné, že ke Slovanům pronikly některé staroíránské vlivy. Jedním z nich by klidně mohlo být přiřazování barev. Bílé Chorvatsko tedy s největší pravděpodobností leželo v Čechách, na Moravě a jihozápadním Slovensku. Kmen Čechů, který zabral Říp a kmen Moravanů, který se usadil podél stejnojmenné řeky, tedy byli Chorvati.
To ovšem za předpokladů, že 1) nepřišli s onou druhou vlnou Slovanů odněkud z antského území, 2) nebyli spíše Srby (což je přeci jen méně pravděpodobná možnost než Charváti) a 3) nebyli Doudleby (kteří patrně migrovali ve stejné době jako Srbové a Charváti, nebo o málo později).
Wladislaus píše:Tak jako Germáni se dělili na větší kmenové svazy (např. Suevové, Gótové), tak Slovani se rovněž rozdělili do minimálně dvou kmenových svazů (Sklavini a Antové), a tak jako byly germánské svazy složeny z mnoha různě příbuzných kmenů (k Suevům se počítali například Hermunduři, Durynkové, Langobardi, Kvádové, ke Gótům se počítali Gepidi a sami se později rozdělili a Vizigóty a Ostrogóty), tak stejně mohli být jedním ze sklavinských kmenů Chorvati.
To není úplně šťastná analogie. Vlastně jde o tři rozdílné fenomény. Suebi se poprvé objevují u Caesara a vystupují jako jediný politický celek. V pozdějších pramenech jde o souhrnný název pro skupinu kmenů, které spolu nijak nespolupracovaly (a nešlo tedy o kmenový svaz). Caesar ovšem nejmenuje žádné suebské "podkmeny", takže není jasné, jestli se v jeho době jednalo o jeden kmen, který se později rozpadl na vícero malých (což je nepravděpodobné vzhledem k jejich jménům), o kmenový svaz, který se později rozpadl, nebo jen o jeden ze suebských kmenů. Pokud jde o druhý tebou uvedený příklad, o Góty, tak ti původně představovali skutečně jediný kmen, který se teprve později dělil. U Charvátů a Srbů ale přeci uvažujeme o tom, že jsou to jména starší než politický celek, který prameny nazývají Sklavini (zejména pro jméno Charvátů se těžko hledá slovanská etymologie). Sklavini by tak, na rozdíl třeba od těch Gótů, opravdu měli být kmenovým svazem složeným z již dříve existujících kmenů. To samozřejmě nevylučuje možnost, že slovem Sklavini, nebo podobným, se již předtím označoval jeden z těchto kmenů (což tvrdí zejména ti kdo v Ptolemaiových Stauanoi hledají Slauanoi s poukazem na to, že se může jednat o opisovačskou chybu — šlo by tak o zmínku ze 2. století vázanou k Podněpří).
Wladislaus píše:Nutno ovšem podotknout, že neexistují žádné nálezy, které by existenci nějaké formy většího centrálně řízeného státu v oblasti jádra Pražsko-Korčakovské kultury. Velká hradiště se tam objevují nejdříve až v 7. století.
Co je to stát? Většině jeho definic neodpovídá nic z toho, o čem se tu bavíme. Uvažovat můžeme nanejvýš o kmenových svazech. A ty se nemusí projevovat hradišti. Sámova říše jich po sobě moc nezanechala, pokud vůbec nějaká (viz tvůj odkaz na Lutovského článek). Stejně tak třeba Marobudova říše, která prý snad zahrnovala vše od Visly po Labe, nezanechala žádná hradiště. A takhle by se dalo pokračovat. Hradiště nejsou podmínkou ani nezbytným ukazatelem existence velkého kmenového svazu. Ostatně stepní kočovníci tvořili politické celky tak rozlehlé, že se o tom Slovanům mohlo jenom zdát — běžně bez hradišť.
Wladislaus píše:Severská sága Hervarar je dílo pocházející ze 13. století, které kombinuje starší příběhy. Její hodnota spočívá v tom, že líčí vztahy Gótů s Huny ve 4. století, zejména rozhodující bitvu mezi nimi (báseň Hlöthskitha). Podle vyprávění byl tehdejší gótský král Heidrek zabit v boji s Huny v horách zvaných Harvatha fjöllum, které jsou identifikovány jako Chorvatské hory, tedy Karpaty.
Ha! To jsem neznal, ale je tu jasná podobnost se "Srbskými horami, tedy Karpaty" :D Ammianus Marcellinus zmiňuje případ, kdy byli Gótové v 60. letech 4. století Římany zahnáni do Montes Serrorum, kde nebylo možné je napadnout. Bývá to spojováno s toponymem Siriu doloženým na jihu Karpat od 16. století s tím, že původ slova může souviset se Srby. Šlo by tak o historický mezičlánek mezi sarmatskými Srby u Kaspického moře a pozdějšími slovanskými Srby korčakovské kultury. O Charvátských horách by mohlo platit totéž (s tím, že by se mohlo jednat třeba o jinou část Karpat).
Wladislaus píše:A ono spojenectví s Turky (rozuměj s Maďary)?
Nepochybně. Jde o tehdy běžný byzantský a arabský výraz pro Maďary.
Wladislaus píše:O Chorvatech mluví Anglo-saská kronika z doby vlády anglického krále Alfreda (*849 †899)...
...
Dál na sever jsou Afdraede (slovanský kmen Obodritů/Bodrců, pravděpodobně srbského původu)
...
na severovýchodě jsou Wylte (slovanský kmen Veletů, též pravděpodobně srbského původu), kteří jsou nazýváni Aefelden (jeden z menších veletských kmenů Havolané, v Čechách známí také jako Stodorané, odkud mimojiné pocházela matka Václava a Boleslava Drahomíra (*kolem 890 †po 929/935). Na východ od nich je země Wendů (Veneti v dnešním Polsku), kteří se nazývají Sysyle (možná Slezané).
...
Na sever od Chorvatů je Maegthaland (pravděpodobně Mazovsko na severovýchodě Polska zvané též Magaw/Mazaw), severně od Magthalandu je Sermende (Sarmatie), dosahující až k Riphaeanským horám (Karpaty?)
.
Obodrité pravděpodobně nebyli srbského původu. K dolnímu Labi přišli s kulturou Sukow-Dziedziska nejspíš podél Odry (počátky této kultury sahají k roku 600, při ústí Labe byla asi k roku 650). K Odře ostatně ukazuje i jméno Obodritů. Jiní Obodrité sídlili při ústí Tisy. K oddělení obou větví Obodritů taky došlo spíš na Odře než na Labi.

Veleti pravděpodobně také nebyli srbskéto původu. Do Polabí přišli až po Obodritech (možná je předtím vytlačili ze starších sídel). Přičítán jim bývá feldberský typ keramiky, který západně od Odry (vyjma SZ Pomořanska) převládl v polovině 8. století. Někdy tehdy jim měl vládnout písemně doložený kníže Dragovít. Jinou větev Veletů snad představovali Uliči žijící jižně od Kyjeva. Ruská tradice ostatně zná obry Voloty, kteří prý kdysi vládli nad Slovany. Odkud expanze tohoto kmene vzešla, není úplně jasné. Často se v této souvislosti poukazuje na kmen Veltai zmíněný u Ptolemaia (2. stol., umístěný do Pobaltí).

Identifikace Sysyle jako Slezanů je, myslím, správná. Alfréd je sice umisťuje západně od Daleminců, jinde však říká, že Moravané sídlí jihozápadně od Sysyle.

Maegthaland představuje asi největší oříšek. Má se táhnout od Charvátů až k Sarmatii (a tedy k Visle). Pokud bychom o něm uvažovali jako o jednom politickém celku, mohlo by se jednat o nějaké proto-Polsko. Případná identifikace s Mazovskem by nás pak mohla směřovat k jezeru Gopło, kam počátky Polanů umisťuje jejich mytologie.

Rifejské hory jsou nějaké pomyslné pohoří ve východní Evropě. U většiny antických geografů je tím myšlen asi Ural, ale třeba Ptolemaios umisťuje Rifejské hory k pramenům Donu, zatímco Ural zjevně nazývá Hyperborejské hory. V případě Alfréda Velikého je to určitě jen pojem, který vytáhl z nějakého staršího autora, nejspíš Paula Orosia.
Wladislaus píše:S menší pravděpodobností je možné Charváty hledat na Moravě, o které nic nevíme v období po roce 906, kdy pravděpodobně zahynul poslední moravský kníže Mojmír II. v boji s Uhry na Slovensku.
Morava se v pramenech objevuje vždy jako Morava. Žadné podkmeny v rámci Moravanů se nikdy pro žádné období prokázat nepodařilo. I Alfréd má Moravany sousedící s Vislany, Slezany, Daleminci, Durynky, Čechy a Bavory. Ovšem Charváty odděleně, ne "uvnitř" Moravanů. Níže vložím mapku.
Wladislaus píše:Mohla Drahomíra uprchnout do Olomouce? Nebo se jednalo opravdu o východní Čechy, které bývají ztotožňovány s českým Charvátskem? Anebo o Chorvaty na pomezí Polska a Ukrajiny, tedy v Haliči?
Tady se hodí uvážit zakládací listinu pražského biskupství a posloupnost příhraničních kmenů v tomto textu. Ale o tom se rozepíšu níže.
Wladislaus píše:Onen Sphendoplokos není nikdo jiný než moravský král Svatopluk I., který na Moravě vládl v letech 870-894 a v letech 890-894 byl krátce českým knížetem.
To z toho pramene přece nevyplývá. Může to být taky Svatopluk II. nebo kdokoliv další se stejným jménem.
Wladislaus píše:Polská kronika (Chronica seu originale regum et principum Poloniae) z 12./13. století tvrdí, že polský kníže a první král Boleslaw I. "Chrabrý" (*967 †1025) dobyl nová území: Hunnos seu Hungaros, Cravatios et Mardos, gentem validam, suo mancipavit imperio. Mardos jsou Moravani a jedná se o narážku na obsazení Moravy roku 1003. Cravatios jsou Chorvati. Pravděpodobně šlo o opět o Chorvaty z Haliče.
Nebo ze Slezska, respektive Bobru.
Wladislaus píše:Takže Češi a Moravani? Nebo Srbové a Chorvati? Obojí je svým způsobem správně. Ze všech uvedených faktů je patrné, že do prostoru českých zemí přišli především Chorvati (Morava), v menší míře doplnění o Srby (Čechy). Obě kmenová uskupení náležela spíše ke Sklavinům. Ve skutečnosti žádný kmen Čechů neexistoval a vytvořil se až po usazení části sklavinských kmenů v oblasti s centrem v Pražské kotlině, podobně jako neexistoval kmen Moravanů a vytvořil se až po usazení na Olomoucku a podél řeky Moravy. Osídlení jižních Čech kmenem Doudlebů přišlo až později v 7. století s druhou vlnou po odboji Sáma proti Avarům.
To je až příliš jednoduché, aby se to stalo :) Srbové, vzhledem ke svým polabským sídlům a ranému rozšíření korčaku, museli Moravou alespoň projít. Charváti se naopak museli dostat do Čech. O svaté Ludmile nám Kristián říká, že byla Pšovanka a První staroslověnská legenda, že byla ze srbské země. Jeden z možných výkladů je, že platí oboje, protože Pšované byli původem Srbové. Území polabských Srbů se postupně rozpadlo na menší, územně vymezené politické celky (kmeny, podkmeny, kmenové skupiny, regiony — říkejme tomu, jak chceme). K tomu samému patrně došlo i v Čechách, kde tímto způsobem vznikly ony "české kmeny". A dost možná tímto způsobem vzniklo i samo etnonymum Čechů. Pak je otázkou, z jakého starého, významného kmene se mohli Češi vyčlenit. Srby vylučuje to, že u Ludmily se uvádí srbský původ jako zvláštnost. Na Charváty ukazuje Dalimil, na Doudleby Masúdí. Kosmas, který už patrně bere Bohemany jako synonymum Čechů, hovoří o válce Bohemanů proti Lučanům. Vzešli Lučané z jiného "starého kmene", tedy nejspíš ze Srbů? V každém případě proti této kmenové teorii, stejně jako proti jiným, hovoří třeštíkův argument tím, že v říšských pramenech vystupují Bohemani jako jeden celek a museli mít pro svůj celek nějaký vlastní název. A pokud vím, ve staré češtině nic jako bohemani doloženo nemáme... I když teď si vybavuju výskyt toho slova ve staroslověnských pramenech :think:
Wladislaus píše:Na základě moderních metod výzkumu bylo možné sestavit strom jazykových skupin a jednotlivých jazyků a také určit chronologii vzájemného odštěpení, která teorii o společném původu Chorvatů, Srbů, Čechů a Moravanů potvrzuje, přestože v 7. století došlo u Chorvatů a Srbů žijících na Balkáně pravděpodobně k ovlivnění jejich jazyka antskými skupinami, které do Panonie přišly společně s Avary podél Dunaje.

Obrázek
Jen jestli se ty moderní metody výzkumu neopírají tak trochu o nějaké politicko-historické modely. Chtěl bych vidět, jak by ten rodokmen vypadal, kdyby se jeho tvůrci drželi čistě jenom jazyka a neřešili, co se píše v písemných pramenech. To by tam ty roky buď vůbec nebyly, nebo by byly kulatější.

Jinak z Antů by měla vzejít i ta spodní větev: Bulhaři a Makedonci. Tady to ale vypadá, že všechno jižně od Dunaje je jeden celek. Jazyk se nicméně nemusel vyvíjet striktně genealogicky. Bulhaři/Makedonci a Srbové/Chorvati mohli jednoduše tvořit jakýsi kulturní celek propojený vzájemnými kontakty a drobnými migracemi, což mohlo vést k udržování podobnosti jejich jazyků.

Nebo nad tím můžeme uvažovat i tak, že ze tří hlavních větví ty spodní dvě představují Sklaviny a Anty, a ta třetí ještě jinou skupinu Slovanů zůstávající kolem Dněpru, Pripjati apod.
Wladislaus píše:Důležitým poznatkem je, že Slovani žijící v původních domovech, tedy Sklavini i Antové, museli být sjednoceni, jinak by následná slovanská expanze nevykazovala tak silné společné rysy. Jejich říše, možná ono Velké Chorvatsko, se musela vytvořit už dříve.
Spíš velké Avarsko :D Expanzi Sklavinů a Antů do značné míry umožnil příchod Avarů a jejich tlak na Byzanc na jedné straně a Franky a Langobardy na straně druhé a třetí. Jak Sklavini, tak Antové jednali v závislosti na Avarech. Cestu k Labi a na západní Balkán jim umožnil odchod Langobardů a cestu na zbytek Balkánu avarské války s Byzancí.
Wladislaus píše:Sklavini ani Antové nepotřebovali stavět velké pevnosti a města a žili polo-kočovným způsobem. To potvrzuje fakt, že po obsazení Čech a Moravy a vůbec všech oblastí, kam až se Slovani dostali, se opevněná hradiště objevují až v 9. století.
Z absence hradišť automaticky nevyplývá polokočovný způsob života. O Slovanech se naopak tvrdí, že tvořili typicky zemědělskou společnost. Pokud jde o refugia, Jordanes říká, že "Místo měst mají bažiny a lesy"...
Wladislaus píše:Mýtický praotec Čech musel zkrátka přijít už s první vlnou :D On se vlastně ten Dalimil nemýlil, když napsal: V srbském jazyku jest země jiežto Charvaty jest jmě. O něco dále pak: Juž jedné noci Čech osledi, i vybra sě se vším z země, jiejž diechu Charvaty jmě. Existoval-li nějaký vůdce, který přivedl Chorvaty/Srby do Čech, ať už se jmenoval jakkoli, opravdu svůj lid přivedl z Charvát. Nikoli ale z Dalmácie a Panonie, ale z Velkého Chorvatska!
Kdo ví, třeba se ve vedení střídali :D Kdo to píše, že se Sklavini (nebo Antové?) střídají ve funkci vojevůdce? Prokopios? Pseudo-Maurikios? Nebo mám nějakou falešnou vzpomínku?
Wladislaus píše:Dvě úvahy na závěr:
Dalimil ještě dodává jednu pikantnost. Tím pravým důvodom, proč odešel Čech se svým lidem z Chorvatska, bylo, že se dopustil vraždy: Ten mužobojstva se dočini, pro něž svú zemiu provini. Proč by Dalimil tuto informaci svévolně vkládal zrovna do příběhu o vzniku kmene Čechů? Vymyslel si to? Anebo to znal z nějakého ústně vyprávěného a dnes už dávno zapomenutého příběhu?
No Římani ze svého eponymního předka udělali rovnou bratrovraha :D Jedna z možných interpretací je taková, že jde o pomluvu, kterou vymyslel někdo, kdo danou skupinu neměl rád, ale pomluva zakořenila mezi lidovými vypravěči nekonečných vzájemně propojených legend, a začala tam žít vlastním životem. Ale samozřejmě je tu taky možnost, že v původním, obsáhlejším příběhu bylo to mužobojstvo nějak ospravedlněno nebo bylo součástí komplikovaného osudu.
Wladislaus píše:To horní Potisí jako místo azylu Hildigise se mi přestalo zamlouvat. Jedinou možnou lokalitou je podle mě Konstantinem Porfyrogennetem zmiňované Velké Chorvatsko s jádrem na pomezí jihovýchodního Polska a Ukrajiny a s předpolím v horním Potisí, kam vedla jedna z nejdůležitějších bran do Panonie, Verecký průsmyk. Pouze prostor za Karpatami byl dostatečně mimo vliv Langobardů na to, aby zde Hildigis našel bezpečné útočiště a zároveň byl jediným místem, kde mohl získat početné a vojensky zkušené spojence.
S tím v obecné rovině souhlasím. Ale byl bych opatrný s tím "Velkým Chorvatskem". Znám stránku, ze které pochází ta pestrobarevná mapka, kterou jsi použil, a je to stránka divokých spekulací :wink: Přítomnost Charvátů a Srbů někde severně od Karpat v 6. století je ale, myslím, až nezpochybnitelná. Otázkou je jejich vzájemné umístění a případná přítomnost dalších kmenů (totiž hlavně Doudlebů).
Wladislaus píše:A jak je mohl Hildigis přesvědčit Sklaviny o svých kvalitách, že ho následovali? Vezmeme-li v úvahu chronologii průniku Slovanů na české území (kolem roku 550 severní Morava, 570 jižní Morava a 568±24 střední Čechy) a dáme ji do souvislosti s rokem 535, kdy Hildigis našel azyl u Sklavinů (ve Velkém Chorvatsku), tak jednou z možností je, že to byl právě Hildigis, kdo se mohl nějakým způsobem podílet na obsazení českého území Sklaviny! :D
O tom bychom se v pramenech něco dočetli. O Hildigisově dobyvatelské činnosti ale prameny neříkají nic, stejně jako o snahách Langobardů zakročit proti němu v Čechách nebo o jejich jednání s Bajuwary či Durynky ohledně této věci. A kdyby snad Hildigis vládl nějaké větší zemi, neměl by přeci důvod odcházet do Konstantinopole a poté ke Gepidům. Ostatně většina současných badatelů se domnívá, že Slované do Čech přišli až po roce 568. A nakonec, neměli bychom podléhat snaze za každou cenu najít nějaké jméno tam, kde prameny mlčí. Jméno vojevůdce, který přivedl Slovany do Čech se asi nikdy nedovíme.
Wladislaus píše:První nájezd do Durynska se uskutečnil 6 let před obsazením Panonie (568) a proto byl podle některých teorií veden podél Karpat a dále jižním Polskem, a sice jako součást dohody o boji proti Frankům, uzavřené s císařem Justiniánem z předchozích let v návaznosti na dobytí Antského království roku 562. Pravděpodobnějším směrem je spíš cesta podél Dunaje, kudy vedla stará římská silnice, perfektně využitelná k pochodu početného vojska. Tomu by neodporovalo ani tvrzení biskupa a letopisce Gregoria de Tours (*538 †594), současníka těchto událostí a utora kroniky Historia Francorum, že cílem Avarů bylo dostat se do Galie, tedy do dnešní Francie. Tehdejší Durynsko ostatně sahalo až k Dunaji, kde sousedilo se samostatným Bavorským vévodstvím, kde vládl minimálně od roku 548 Garibald I. (†593), který titul vévody obdržel od austrasijského krále Theudebalda (†555), jinak manžela jedné z dcer langobardského krále Wacha. O Bajuwarech ale prameny mlčí. Zádrhel na cestě podél Dunaje by nepředstavovali ani Langobardi, neboť těm, na rozdíl od Gepidů, zpočátku nevadilo u Avarů hledat spojence, což se potvrdilo v roce 568, kdy s jejich pomocí své odvěké nepřátele definitivně zničili. Pouze Gregoriova zmínka o střetnutí u Labe odporuje této teorii. Vysvětlit by se dala snad tak, že Avary jejich loupežná výprava zavedla trochu jinam, než původně plánovali.
Víme jistě, že se jakékoli tažení Avarů proti Franské říši uskutečnilo před rokem 567? Jestli to dobře chápu, jediným pramenem, který něco takového byť jen naznačuje, je právě Paulus Diaconus, který říká, že Avaři zaútočili po tom, co se dověděli o smrti krále Chlotara (561). Nemuseli přece zaútočit ihned. Nicméně dívám se, že v odborné literatuře je běžně přijímán rok 562 nebo 563. Ke druhému tažení proti Sigibertovi mělo dojít roku 566. V obou případech by tak Avaři měli v podstatě tři možnosti kudy táhnout:
1) Přes území Langobardů a Bavorů, což by nejspíš vyžadovalo jejich souhlas, nebo válku s nimi - ani jedno není zmíněno
2) Přes Olomoucko a Čechy
3) Přes Slezsko

První možnost je příliš oklikou a Paulus Diaconus neříká jen, že Avaři s Franky střetli v Durynsku, ale výslovně, že poblíž řeky Labe. Druhá možnost by možná opět předpokládala přechod langobardského či bavorského území, a sice v Čechách. Tento problém by odpadal za předpokladu, že by tehdy Čechy kontrolovali Durynkové (naopak by vyvstávala možnost, byť málo pravděpodobná, že k bitvě Avarů s Franky došlo na území Čech). U třetí možnosti nevidím problém.

Druhá a třetí možnost by ostatně předpokládaly, že Sklavini se již tehdy (před rokem 567) nacházeli pod nadvládou Avarů (na rozdíl od Gepidů, kteří byli Avary poraženi až roku 567). Avaři by tak vlastně obcházeli Karpatskou kotlinu ze severu. A po odchodu Langobardů do Itálie (568) by Slované expandovali již jako avarští poddaní.
Wladislaus píše:Existuje také teorie založená na zmínce o Labi. Podle ní měl Sigisbert v zajetí Avarům podstoupit území na východ od Saaly a umožnit tak jeho osídlení Srby. Podobně pak tyto výpravy měly umožnit snadnější obsazení českého území prvními slovanskými osadníky. Pro tyto teorie však nejsou v písemných pramenech žádné doklady. Minimálně však nájezd Avarů tak hluboko do střední Evropy ukazuje, kam až byli schopní se dostat a celé by to mohlo naznačovat, že nějaká tributární závislost Slovanů z území Čech a Moravy na Avarech mohla vzniknout velice rychle, aniž by si toho soudobí letopisci všimli. Časově se to všechno kryje s datací příchodu Slovanů, pokud samozřejmě nejde o náhodu.
Pro tyto teorie nejsou v písemných pramenech žádné doklady... A pro žádné jiné teorie taky nejsou v písemných pramenech žádné doklady :) Písemné prameny raného středověku se o příchodu Slovanů do střední Evropy vůbec nezmiňují. Jsou tu Durynkové, Bajuwaři a Langobardi, pak války Avarů s Franky, a pak najednou Fredegarovy zprávy o Sámovi a povstání Slovanů proti Avarům. Souvisí to s tím, že 6. a 7. století jsou na Západě celkově špatně dokumentována. Gregorius z Tours je prakticky jediný významný pramen pro 6. století, a ten věnuje pozornost zejména území Galie (nejvíc samozřejmě okolí Tours). Kmeny na východ od Rýna mu stojí za zmínku, když si je některý franský král vede k bratrovražedné válce do Galie, a jejich příslušníci po cestě plení galský venkov. Paulus Diaconus zase píše s velkým časovým odstupem, a proto stručně. U obou autorů je pochopitelné, že věnují málo pozornosti jakýmsi avarským tažením proti Sigibertovu pohraničí, a tím spíše, že nevěnují pozornost etnickému složení avarských poddaných či avarským vazalům. V každém případě možnost, že Slované část Polabí obsadili v době avarsko-franských válek (třeba i v rámci případné smlouvy), mi připadá mnohem pravděpodobnější, než možnost, že zde svedli nějaké vlastní války a ovládli tato území nezávisle jak na Francích, tak na Avarech. A připadalo by mi to pravděpodobnější, dokonce i kdybychom neměli Fredegara, který hovoří o Slovanech před Sámem jako o avarských "befulcích":

Vinidové byli již od dřívějška befulci Hunů, neboť když Hunové s vojskem válčili proti nějakému národu a stáli s celým svým vojskem před táborem, Vinidé bojovali: jestliže se schylovalo k vítězství, tu Hunové v touze zmocnit se kořisti vyráželi, jestliže však byli Vinidé byli přemáháni, opřeni o pomoc Hunů nabývali nových sil. Befulci byli Huny nazýváni proto, poněvadž v bitvě tvořili dvojitý šik, postupující před Huny. Hunové přicházeli po jednotlivé roky přezimovat ke Slovanům, ženy Slovanů a jejich dcery si brali do lože. Kromě jiných útlaků platili Slované Hunům daně. Synové Hunů, kteří byli zplozeni s ženami a dcerami Vinidů, nechtěli nakonec snášet křivdy a útisk. Odmítajíce vládu Hunů – jak jsem shora připomněl – začali se bouřit.

Kdybychom neměli toho Fredegara (a prameny, které z něj vychází, jako Conversio Bagoariorum et Carantanorum), byli bysme docela v háji. Dalším pramenem by byla až Ravennská kosmografie (datovaná obvykle někam mezi 670 a 700), která jmenovitě uvádí Korutance (Carantani) jako sousedy Bavorů. Na zmínku o Srbech bychom museli čekat až do doby Karla Velikého.
  • Podobná témata
    Odpovědi
    Zobrazení
    Poslední příspěvek

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: ClaudeBot, TrendictionBot a 0 hostů