Dočetl jsem Milevský letopis -
http://www.argo.cz/knihy/183413/milevsky-letopis/" onclick="window.open(this.href);return false;
Není tak monumentální jako Kosmova kronika (která ve srovnání s letopisem vyniká o to více), zaujaly mě jiné věci. Občas probleskne, jak jsou pisatelé víc osobní, zajímají je i lidské stránky politických událostí.
Prvně Vincencius popisuje, jak se sbíralo české vojsko k tažení proti Milánu: „Mnohé mladičké paní, které své muže vroucně milovaly, měly své muže hned v Miláně, hned zase ve svých srdcích, a když tito jako by proti tomu popoháněli své koně, volaly je s pláčem zpět, a jako by jim chtěly něco tajně povědět, dávaly jim sladké polibky a podávaly jim k pozdravu jejich děti, které nepřestávaly plakat, když viděly plakat své rodiče, ačkoliv příčinu pláče neznaly.“ (s. 50)
Někdo hledá v dějinách ideální zlaté věky a hrdinství v bitvách, ale je dorý vidět za tím i tyhle dopady.. Nemluvě o tom, že to tažení do Itálie sice nepostrádá hrdinské válečné výkony, ale zrovna Češi se tam uměli chovat jako hovada..
Jarloch popisuje jiné silné emoce, když se štěpil konvent premonstrátek v Louňovicích pod Blaníkem, aby část jeptišek odešla osídlit nový klášter v Dolních Kounicích: „Když po slavné mši byly vybrané sestry převezeny, jak bylo řečeno, na jim určené místo za převelikého pláče a nářku všech, které nemohly snést vzájemné odloučení. Opat sám je sice propustil se suchýma očima, i když všechny kolem něj plakaly, avšak po jejich odchodu, když se mnou zpíval šestou hodinku, těžce zavzdychal, neboť soucítil se svými dcerai z nejhlubšího citu lásky jako s vlastním nitrem.“ (s. 101)
Dneska můžeme obdivovat klášter v Kounicích, ale mě osobně by taky nenapadlo, co za tím bylo.. A jak plno věcí, co bereme dneska nějak samozřejmě, zanechali předkové za cenu velikých obětí..
Zvláštní je vybavit si ty kouzelný ruiny kounického kláštera -
http://www.hrady.cz/index.php?OID=1419" onclick="window.open(this.href);return false; , a do toho číst Jarlochovu poznámku, že „kounický kostel vzrůstá majetkem i osobami a bude vzrůstat s Boží pomocí až do skonání věků“. Jak je všechno křehký.., i cítím takovou lítost, jak má někdo zbožný přání a nedopadne, na druhou stranu jestli Jarloch čekal konec světa během sto let, jak bylo v tý době běžný, tak taky dobrý
a zachování alespoň ruiny taky dobrý..