Fórum zájemců o historii

Církev :: Re: Templáři

2024-04-09T14:43:54+02:00

Brenon píše: ↑09 pro 2023 08:53 Když mluvíme o Templářích - viděl jsem poněkud senzaciózní video o působení Templářů v Čechách, kde autor dává jejich činnost (trochu krkolomně) do souvislosti s nejasnými znaky v kostele sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Co si o tom myslíš?

V Nových rytířích od Malcolma Barbera - https://argo.cz/knihy/novi-rytiri/ je dovětek Libora Jana o působení templářů v českých zemích a Jindřichův Hradec je tam zmíněn: "Za vrchol nekritického přístupu pak lze označit příspěvek Jana Jůny, kde je kombinací listin s účastí příslušníků rodu z Hradce s nespolehlivými údaji starší literatury "stvořen" hradecký templářský dům. tento příspěvek jasně ukazuje, že bádání o templářích, stejně jako o jiných, a nejen středověkých, rytířských řádech a společnostech je třeba ponechat na odborně školených historicích." (s. 416)
Jůnova práce se jmenuje Zapomenutá komenda templářů v Jindřichově Hradci, in: Heraldika a genealogie 38/2005, č. 1-2, s. 43-46.

Ten Jůna je myslím tentýž člověk, který psal i o valdenských v Jindřichově Hradci.

Církev :: Re: Templáři

2024-04-09T14:48:23+02:00

Ingolf píše: ↑09 dub 2024 14:43 Ten Jůna je myslím tentýž člověk, který psal i o valdenských v Jindřichově Hradci.

Tady na fóru @thovtt

Církev :: Re: Templáři

2024-04-10T23:36:20+02:00

Ježek píše: ↑09 dub 2024 14:48
Ingolf píše: ↑09 dub 2024 14:43 Ten Jůna je myslím tentýž člověk, který psal i o valdenských v Jindřichově Hradci.
Tady na fóru @thovtt

Jo, to sedí.

K templářům a českým zemím ještě dva kontexty.
Jakub z Molay byl zatčen po pohřbu Kateřiny z Courtney, manželky Karla z Valois, což byl bratr krále Filipa IV. Karel si hned r. 1308 vzal Mahaut ze Chatillonu, a s ní měl dceru Blanku z Valois, první manželku Karla IV.

Procesy s templáři probíhaly i mimo Francii, ale řád se úspěšně hájil, resp. nikdo nedokázal vinu, která mu byla přičítána. V říši proběhlo sezení v Magdeburku, kde proti templářům vystoupil arcibiskup Burchard, arcibiskup v Trevíru naopak nenašel jediný důkaz a v Mohuči se na sezení objevila templářská delegace v čele s Hugem ze Salmu, kteří hájili řád a případné oponenty vyzvali na souboj. Místní koncil tedy uznal nevinu templářů a tomuto koncilu zasedal místní arcibiskup Petr z Aspeltu, bývalý rádce Václava II., pak rádce Jana Lucemburského, když se zabydloval v českých zemích, a arcibiskup mohučský, pod kterého spadalo i biskupství české.

Církev :: Re: Templáři

2024-04-11T10:50:29+02:00

Tady mapa, zřejmě neúplná. Každopádně tam je vidět dominance Francie a Anglie.

434350673_7674641049267234_4672670519836545001_n.jpg

Přílohy

434350673_7674641049267234_4672670519836545001_n.jpg (316.56 KiB)

(Click on the image to see it full size.)

Církev :: Re: Templáři

2024-04-11T18:39:40+02:00

V dnešní Francii měli templáři více provincií (Francie v užším slova smyslu kolem Paříže, Provence, Akvitánie-Poitou, Auvergne-Limousin), zatímco třeba české země neměly ani svoji vlastní, ty patřily pod (velko-)precepturu německé země + české země + polské země (počítaje v to Slezsko).
Anglie by měla mít provincii jednu, asi kvůli tradiční centralizaci moci i státní správy.

Libor to ještě člení, že ta středoevropská preceptura se dělila na 3 menší celky - Porýní; Braniborsko + Pomořansko + Polsko + Slezsko; české země + Rakousko. Komtur Ekko pak vedl tu poslední část a spravoval ji z Čejkovic.

Církev :: Re: Templáři

2024-04-11T18:49:57+02:00

Ingolf píše: ↑10 dub 2024 23:36 Procesy s templáři probíhaly i mimo Francii, ale řád se úspěšně hájil, resp. nikdo nedokázal vinu, která mu byla přičítána.

Jak to dopadlo jinde? Ve Francii procesy, u nás snad přechod k johanitům. Jak Anglie, Říše, Španělsko, Itálie?

Církev :: Re: Templáři

2024-04-11T20:25:31+02:00

Ono nakonec nezáleželo na nějakých koncilech, papež vydal r. 1312 bulu In excelso, kde řád prostě zrušil, aniž by řešil prokázání viny. Tedy nakousl to, protože napsal, že řád už je tak pošpiněn, že to je jeden z důvodů zrušení. Papež tu pravomoc má, třeba jezuiti byli taky zrušeni prostým příkazem.
Ten Klement V. býval udáván jako spolutvůrce toho procesu, ale to nebyl. Filip IV. provedl zátah proti řádu ze své vůle i práva, využil nějakého svolení z doby válek proti albigenským, které dávalo francouzskému králi právo zasáhnout proti kacířství. papež byl překvapen, byl to i tak zásah do jeho pravomocí. Jakousi spoluúčast provedl ještě koncem r. 1307, kdy vyzval k zatýkání templářů ve všech zemích (ty jmenované koncily vznikly právě z tohoto popudu). Jinak ale vyšetřování řádu protahoval (proto byl řád zrušen až. r. 1312 a poslední templáři upáleni r. 1314), o vině měl pochyby (spíš kritizoval některé odchylky od ortodoxie, ale přímo kacířství v tom neviděl), ale když bylo jasné, že je situace neudržitelná, tak začal zápasit s Filipem o to, komu připadne templářský majetek. Většina majetku pak skutečně přešla na johanity, něco Filip stihnul uchvátit, něco si nechal zaplatit od těch johanitů. Zvláštní kapitolou jsou templáři, kteří se přiznali, poprosili o rozhřešení a dostali ho a následně přiznání neodvolali. těm patřila doživotní renta, třeba od těch johanitů nebo řádů, do kterých vstoupili.
Ve Španělsku a Portugalsku byla část řádu zařazena do jiných řádů - Kristův řád v Portugalsku, ve Španělsku řád Calatrava, Svatojakubský řád apod.

Johaniti byli hlavním příjemcem, v Anglii je to i zdokumentované včetně kováren. Ono se kolem r. 1300 i plánovalo sloučení obou řádů, aby vznikl jeden silný a odstranily se občasné animozity (johaniti a templáři se v Palestině asi dvakrát vojensky střetli, jednou r. 1262 v bitvě u sv. Abbase, jeden řád stál na straně Benátek, druhý na straně Janova). Na johanity asi přešel i templářský archív, který je ztracený a pravděpodobně zničený po obsazení Kypru Turky r. 1571.

V Praze měli templáři dům s kostelem sv. Vavřince, ten přešel na johanity a jejich převor Bertold z Hennebergu, což byl vedle Aspelta další rádce, který pomáhal Janu Lucemburskému usídlit se v Česku, prodal r. 1313 nemovitost dominikánkám. Ty ho od r. 1319 přestavěli na gotický kostel sv. Anny, od 18. stol. je odsvěcený a má ho v pronájmu nadace VIZE 97 Dagmar a Václava Havlových - https://www.prazskakrizovatka.cz/

Církev :: Re: Templáři

2024-04-12T09:47:11+02:00

Ingolf píše: ↑11 dub 2024 20:25
Filip IV. provedl zátah proti řádu ze své vůle i práva, využil nějakého svolení z doby válek proti albigenským, které dávalo francouzskému králi právo zasáhnout proti kacířství. papež byl překvapen, byl to i tak zásah do jeho pravomocí. Jakousi spoluúčast provedl ještě koncem r. 1307, kdy vyzval k zatýkání templářů ve všech zemích (ty jmenované koncily vznikly právě z tohoto popudu). Jinak ale vyšetřování řádu protahoval (proto byl řád zrušen až. r. 1312 a poslední templáři upáleni r. 1314), o vině měl pochyby (spíš kritizoval některé odchylky od ortodoxie, ale přímo kacířství v tom neviděl), ale když bylo jasné, že je situace neudržitelná, tak začal zápasit s Filipem o to, komu připadne templářský majetek. Většina majetku pak skutečně přešla na johanity, něco Filip stihnul uchvátit, něco si nechal zaplatit od těch johanitů.

Když tu byl několikrát zmíněn král Filip IV. - nebyl on tak trochu psychopat? Způsob popravy údajných milenců Filipových snach (aféra ve věži Nesle) by tomu dost napovídala.

Církev :: Re: Templáři

2024-04-12T20:51:01+02:00

Brenon píše: ↑12 dub 2024 09:47 Když tu byl několikrát zmíněn král Filip IV. - nebyl on tak trochu psychopat? Způsob popravy údajných milenců Filipových snach (aféra ve věži Nesle) by tomu dost napovídala.

Něco tam bylo špatně, prý vyrůstal jako dítě bez lásky, no není to můj oblíbenec.

Církev :: Re: Templáři

2024-04-20T15:22:31+02:00

Maršálek píše: ↑22 led 2007 16:07 "...Po pádu Akkonu se zvláště Templářům dá vytýkat, že se z nich stali pouze správci evropských majetků - žádní válečníci za Kristův hrob.

Nejenom Templáři, ale i Johanité a Teutoni (z těch největších) byli bezprostředně po Akkonu solidně decimováni. To že v Evropě zůstávali "nedotčené" komendy neznamená, že by tak měly tyto řády dostatek bojovníků pro další kampaně. třeba komendy v Čechách a Francii fungovaly tak trochu jako domov důchodců Johanité se mohli vepnout k dalším bojům i proto, že nabrali dostatek nových sil začleněním Templářů a jejich majetků do svých řad. Účast Teutonů ve svaté zemi nebyla nijak velká a jejich expanze ve východní Evropě utrpěla citelné rány ve střetu s ruskými knížectvími, které vyvrcholily v bitvě na ladožském jezeře (též Ledová pole).
Možná i pád Templářů nakopl ostatní Řády k tomu, aby si našly nové cíle a historické úlohy... Johanité boj s námořními piráty (a logicky střet s rodící se tureckou říší), Teutoni šíření křesťanství na východě Evropy, atd.

Stav po dobytí Akkonu nazval bych to jako ztrátu půdy pod nohama, a to v doslovném i přeneseném smyslu slova.
Doslova - řády ztratily vlastní území v Palestině a řešily to stěhováním na Kypr. Do toho některé důležité státy jako Francie, Aragonie i ten Kypr zakázaly řádům zmnožovat majetky, resp. zakázaly to donátorům na území svých států.
Přeneseně - řády ztratily svůj cíl, se ztrátou Svaté země nebylo co ani koho bránit. Templáři navíc po pádu Akkonu sami opustili zbylé hrady a pevnosti, čímž jim opět o něco padla popularita.

Dále se od koncilu v Lyonu r. 1274 diskutovala idea spojení templářů a johanitů v jeden řád, což po pádu Akkonu zarezonovalo ještě více. 15. 8. 1291, tři měsíce po pádu Akkonu, vydal papež Mikuláš IV. bulu Dura minis, kde žádá po arcibiskupech svolání místních synod s jejich podřízenými, aby se vyjádřili k této věci. Výsledky z pár synod se zachovaly a salzburská synoda doporučila rovnou sloučení templářů a johanitů i s německými rytíři. Sloučení požadoval i sicilský král Karel II. z Anjou, přičemž do čela řádu by postavil nejlépe svého syna Roberta, resp. nějakého Kapetovce. A sloučení řádu prosazoval i Filip IV. přesně s týmž úmyslem, tedy dosadit do čela řádu jednoho ze svých tří synů.
6. 6. 1306 pak papež Klement V. zve z Kypru velmistry templářů a johanitů a žádá po nich dopředu pojednání jednak o možné křížové výpravě, jednak o sloučení řádů. Molayovo pojednání se dochovalo a je odmítavé; johanitské je neznámé a asi ani nebylo sepsáno, zatímco pojednání o kruciátě sepsali oba velmistři.

Všechny řády se ke ztrátě Svaté země nějak postavily, johaniti a němečtí rytíři úspěšně. Johaniti r. 1309 získali Rhodos (oficiálně byzantský, ale ovládaný janovskými piráty) a v Evropě se obrátili zpět ke špitální péči. V Jeruzalémě existoval nějaký špitál od dob Karla Velikého, který tam nechal poutníkům postavit i knihovnu apod. Pak tam vedli špitál kupci z italského města Amalfi a po nich johaniti. K péči o poutníky si teprve pak přidali i ozbrojenou ochranu a po pádu Svaté země se tedy johaniti v Evropě vrátili ke svým kořenům.

Němečtí rytíři vytvořili přímo řádový stát v Prusku, prý podle vzoru států křižáckých. Ideu měli také jasnou, za druhé křížové výpravy bylo stanoveno, že Němci mohou místo v Palestině válčit za křesťanství proti pohanským Baltům, a to mohli němečtí rytíři činit i po r. 1291.
Ta bitva německých rytířů s Rusy na ledovém poli se stala námětem skladby Sergeje Prokofjeva - https://www.youtube.com/watch?v=xyDKezD ... nel=RC15O5

Templáři odmítli možnost usídlit se na španělské Ibize, až bude dobytá, místo toho se soustředili na Kypr. Problémem ale bylo, že templáři stihli vystoupit proti nárokům Huga III. Kyperského přímo na korunu jeruzalémského království, když se postavili za protikandidáta Karla z Anjou. Kdo by pak chtěl takového spojence na území svého státu.. A to se ještě r. 1306 zapletli templáři do puče proti králi Jindřichovi II. ve prospěch jeho bratra Amauryho.
Templáři jinou náplň než válčení neměli, a tak plánovali další kruciátu ve spojení s Armény a Mongoly. To skončilo krachem a vyznačovalo se přehnanými nadějemi, ale zas taková chiméra to nebyla. Oboje napíšu jako samostatné příspěvky.

Církev :: Kypr, Lusignanové a templáři

2024-04-20T15:50:49+02:00

Lusignanská dynastie dostala Kypr náhradou za Jeruzalémské království, ale Kypr nakonec přežil zánik všech křižáckých států a stal se útočištěm vyhnaných.
Vše začalo úmrtím malomocného jeruzalémského krále Balduina IV. r. 1185. Jeho nezletilý nástupce a synovec Balduin V. umírá hned r. 1186. Podle závěti Balduina IV. měl v tomto případě vykonávat regentskou vládu Raimond III. Tripolský, dosavadní poručník Balduina V., a nového krále měli společně vybrat papež, císař a králové Anglie a Francie. Tento komplikovaný postup zavrhla Isabela, sestra Balduina IV. a současně matka Balduina V., která se se svým manželem Guyem z Lusignanu nechala korunovat na jeruzalémské panovníky.
To uvítala většina velmožů, proti byl v podstatě jen Raimond III. a jeho spojenec Balian z Ibelinu. Klíče ke korunovačním klenotům drželi velmistr johanitů a templářů. Johanita je radši vyhodil z okna, aby se sebral velmistr templářů Gerard z Ridefortu a klenoty Isabele a Guyovi poskytl.

Guy z Lusignanu a templáři patřili k tzv. "válečné straně", chtěli bojovat se Saladinem, zatímco "mírová strana" chtěla zachovat mír a po tomto převratu se se Saladinem nakrátko spojila. Krize směřovala k porážce křižáků u Hattínu, zajetí Guye i Rideforta Saladinem a ztrátě Jeruzaléma a mnoha dalších měst.

Saladinovi odolal Tyr, který pomáhal bránit nově dorazivší křižák Konrád z Montferratu. Roku 1188 byl Guy propuštěn ze zajetí se slibem, že opustí Palestinu. To neudělal, naopak napadl Konráda, který mu odmítal uznat poslušnost a sám jevil zájem o jeruzalémskou korunu. Většina velmožů stála za Konrádem, protože ten projevil válečné schopnosti narozdíl od Guye, který prohrál katastrofálním způsobem u Hattínu a k tomu přijít o Jeruzalém, to implikuje přijít o nárok na jeruzalémskou korunu.
Následně Guy odtáhl a oblehl Akkon, i když obléhaných bylo více než obléhatelů. To se změnilo, když začaly dorážet posily v podobě třetí kruciáty a pod vedením Richarda Lvího srdce byl Akkon v červenci 1191 dobyt.
To mělo mj. ten dopad, že Guy z Lusignanu měl také pevné zázemí jako Konrád z Montferratu, ale na druhou stranu Guyovi zemřela na podzim 1190 jeho manželka Sibyla, takže Guy ztratil další bod své legitimity být jeruzalémským králem.

Spor rozhodl před svým odjezdem Richard Lví srdce, kdy jeruzalémskou korunu dostal Konrád z Montferratu a Guy z Lusignanu jako odškodnění Kypr. Konrád byl ještě r. 1192 zabit assasíny a koruna přešla na vdovu Isabelu, která si vzala za manžela Jindřicha ze Champagne, synovce Richarda Lvího srdce. Guy umírá r. 1194 a kyperská koruna přechází na jeho bratra Amauryho (1194-1205). Jindřich a Amaury uzavřeli dynastické dohody, Amamuryho syn Hugo I. Kyperský si vzal Alici ze Champagne, dceru Jindřicha. Kyperská dynastie získává nějaký stálý nárok na jeruzalémskou korunu.

Richard Lví srdce mohl disponovat Kyprem, protože ho cestou k Akkonu dobyl. Na Kypru do té doby vládnul uzurpátor Izák Dukas Komnenos , který se odtrhnul od Byzance. Jenže bouře zahnala na Kypr lodě, kde plula mj. Richardova snoubenka Berengarie, dcera Sancha IV. Navarského, a Izák ji zajal. Richard doplul o týden později a zajal Izáka. Kypr prodal Richard nejprve templářům, kteří tu ale nebyli oblíbeni a před konfliktem je zachránila směna, kdy Richard Kypr zpět odkoupil a převedl na Guye z Lusignanu.

Po Amaurym vládl jeho syn Hugo I. (1205-1218), účastnil se 5. kruciáty, která byla asi nejméně výrazná, a tak ani Hugo nezanechal větší stopu. Po něm jeho syn Jindřich I. (1218-1253), po něm jeho syn Hugo II. (1253-1267), ten umírá bezdětný, takže nastupuje syn jeho sestry Isabely Hugo III. (1267-1284).

Hugo III. získal jeruzalémskou korunu se svolením jeruzalémské rady (v jeruz. království v té době kvetlo právo a jeruz. radu tvořili taky právníci), ale proti němu vystoupil Karel z Anjou, vládce Sicilíe. V červnu 1277 koupil právo na trůn od Marie z Antiochie, měl podporu papeže, Francie i templářů , a tak ihned uvedl posádku do Akkonu. Demurger píše: "V roce 1279 byl Vilém z Beaujeu (=templářský velmistr) schopen zakázat Hugovi III. přístup do Tyru, což přirozeně volalo po odplatě: kyperský král nechal templářům zabavit majetek na ostrově. Toto rozhodnutí vyvolalo trvalou krizi ve vztazích mezi templáři a Kyperským královstvím a způsobilo problémy, které po svém nástupu zdědil Jakub z Molay." (s. 54) - https://www.databazeknih.cz/knihy/jakub ... aru-132477
Templářský dům v Limassolu navrátí Hugo r. 1280 na zásah papeže.

Uklidnění vztahů přinesla smrt obou králů, Karla z Anjou r. 1285 a Huga III. r. 1284. Nový kyperský král Jan I. (1284-1285) nebo jeho bratr a nástupce Jindřich II. (1285-1324) si v listu papeži ještě stěžuje na templářské zacházení s jeho otcem Hugem, ale Jindřicha II. (1285-1324) už templáři akceptují i jako krále jeruzalémského; byl korunován v Akkonu r. 1286 jako poslední z jeruz. králů.

Roku 1291 umírá při obraně Akkonu Vilém z Beaujeu. Před pádem Akkonu naložil templářský komtur Theobald Gaudin templářský poklad a odvezl ho nejprve do Sidonu a po vyklizení všech templářských kontinentálních držav na Kypr. Gaudin se stal na krátkou dobu velmistrem, nejprve postoupil v pořadí z pozice komtura, pak byl zřejmě zvolen, ale r. 1292 (starší literatura má r. 1293) umírá.

Na Kypru přihlíží templáři puči proti Jindřichovi II. ve prospěch jeho bratra Amauryho. Jindřichovi byl mu ponechán titul, ale regentství přešlo na Amauryho (1306-1310). jako důvod puče byla uvedena králova neschopnost a pučisté jednali v dohodě s částí Arménů, kde v té době sílily také hlasy po odvolání krále Hethuma II., který vstoupil k františkánům, protože chtěl vést duchovní život, k tomu asi třikrát abdikoval a po návratu na trůn likvidoval své konkurenty. Amauryho manželka byla také Arménka (a dík vzájemným dynastickým vztahům se Lusignanové budou moci stát pány i Arménie v krátkém rozmezí 1341-1375, než ji definitivně zničí mamlúkové z Egypta).
Templáři i johanité do toho nezasahují, jen potvrdí výsledný stav. Molay před svým odjezdem na podzim 1306 jmenoval jako svého zástupce maršála Aymona z Oiselay, který v lednu 1308 donutí podepsat Jindřicha II. další, ještě méně výhodnou smlouvu ve prospěch Amauryho (a předtím měl v plánu Jindřicha unést). Když dorazí pokyny papeže k zatýkání templářů, Amaury je poslechne a templáři pod vedením Aymona se po předchozích protestech a obraně 1. 6. 1308 vzdají.

Lusignanové vládli na Kypru do r. 1489, kdy je pohltily Benátky. Po Jindřichovi vládl syn jeho dalšího bratra Guye, a to Hugo IV. (1324-1359) a pak Hugův syn Petr I. (1359-1369). Petr plánoval křížovou výpravu, tu i na jeho popud vyhlásil Urban V. 31. 3. 1361. Petr za kruciátu agitoval v Evropě a r. 1364 přijel i za Karlem IV., ale ten projevil ochotu jen verbální. S Petrem přicestoval i básník Guillaume Machaut, který vychválil Karlův dvůr. Ještě více Petra proslavil Waldemar Matuška v muzikálu Noc na Karlštejně, protože "král cyperský" v jeho podání, který na Karlštejně hledá nějakou ženskou, to je on..

Církev :: Arménie, Mongolové a plán křížové výpravy kolem r. 1300

2024-04-27T19:52:25+02:00

Ježek píše: ↑22 led 2007 15:19 Po pádu Akkonu se zvláště Templářům dá vytýkat, že se z nich stali pouze správci evropských majetků - žádní válečníci za Kristův hrob.

+ s tím související -

Mahaut píše: ↑17 lis 2007 13:44Chtěla bych jenom připomenout, že si templáři v bitvě u Hattínu moc dobře nevedli. ... Nicméně po této bitvě jednak skončil Jeruzalém a jednak začali být templáři pro ostatní jen těmi, kteří si nashromažďují majetek ad., a ne těmi, kteří byli ochránci cest, lidí i měst. Jejich autorita poklesla a to až k určité nesnášenlivosti šlechticů i prostých lidí.

Oboje to nesouvisí jen s podezřením na pád popularity nebo orientaci na majetek, ale s tím, jaký byl vztah templářského evropského zázemí a Palestiny.

Porážka u Hattínu oslabila více světské pány než rytířské řády. Feudál obecně potřeboval poddané, z jejichž práce platil vojáky. V Evropě to šlo, ale v Palestině potřeboval pevný hrad a tolik vojáků, že to poddaní nebyli schopni uživit. Naopak řádoví rytíři měli poddané v Evropě, z jejich práce se financovalo válčení nebo stavba hradů v Palestině. Vojáky rytíři platit nemuseli, sami byli těmi vojáky.
Hrady na nebezpečných cestách a průsmycích řády bránily od začátku, pro feudály to nebylo výnosné území, ale pro řád to bylo odlehlé místo na způsob kláštera. Když po Hattínu začala být situace všude velmi nebezpečná, feudálové prodávali postupně hrady i půdu řádům a ke konci křižáckých států měli světští feudálové v držení snad jen dva hrady.

Tahle templářská síť od Evropy po východní Středomoří se aktivizovala i po pádu Akkonu s cílem obnovit tlak na Palestinu, tendence stáhnout se na evropské majetky tam nebyla. Dá se to ukázat na volbě posledního velmistra i jeho politice.
Z Akkonu odvezl templářský poklad komtur Theobald Gaudin. Ten se stal asi na rok velmistrem, protože v krizové situaci přecházel titul velmistra na další vysoké funkcionáře. Gaudin pak mohl být i potvrzen nebo zvolen, ale r. 1292/1293 došlo k plnohodnotné volbě velmistra generální kapitulou. Proti Molayovi stál Francouz Hugo z Pairoudu, který už zastával nějaké funkce, ale na Východě se neobjevil. Pro něho ještě hrálo postavení jeho strýce Humberta z Pairoudu, také vysokého funkcionáře (mimochodem přijal do řádu také Molaye). A v této situaci templáři volí válečníka Molaye oproti řekněme kariéristovi nebo člověku, který umí spravovat ty evropské statky, ale s muslimy nebojoval.

Molay koncem r. 1293 vyrazil na okružní cestu do Evropy, částečně kopíruje cestu Hugo z Paynsu z počátku řádu (Anglie, Francie), protože oba sháněli podporu pro křížové tažení v západní Evropě. Molay dosáhl některých ekonomických úlev, které se týkaly opět Zámoří, nikoli Evropy, a sice bezcelní vývoz zboží na Východ. Molay k tomu mobilizoval templáře do války. V letech 1297 - 1306 zůstal Molay na Kypru a opustil ho dvakrát, jednou jel do Arménie a pak na Ruád. Arménie zůstala vedle Kypru jediným křesťanským státem ve Svaté zemi, resp. v jejím širším pojetí, a s Armény a Mongoly byla naplánovaná kruciáta, kde byl Ruád předpolím pro vylodění západních křižáků do Sýrie.

Arméni a Turci
Vlastí Arménů je Kavkaz a jeho jižní strana. Koncem starověku tu působila říše Urartu, která díky své výšinné poloze dokázala zastavit expanzi Asyřanů. Jih Kavkazu stál v cestě kočovnických vln z Východu, které sem vehnala geomorofologie - pohoří Elbrus na severu Persie se tu sbíhá v pohořím Zagros směřujícím od JV k SZ. V 11. století tudy prošla expanze seldžuckých Turků.

Seldžuci r. 1055 dobyli Bagdád, což bylo současně sídlo chalífů, tedy nástupců Mohameda. Seldžuci byli sunniti, takže chalífu nechali na pokoji, naopak ho osvobodili z moci šíitských Bújovců, což byl perský rod, který Bagdád ovládl r. 946 a chalífu spíše toleroval. Největší šíitská velmoc ležela západně od Persie, byl to fátimovský Egypt, který ovládal i celou Syropalestinu. Severně od egyptské říše ležela křesťanská Byzanc a cestou k ní tedy i Arménie, kterou si k r. 1045 Byzanc podrobila. Oslabená Arménie pak nebyla schopná odolat tureckému náporu.
Seldžuci r. 1059 překročili Eufrat a r. 1064 dobyli Ani, hlavní město Arménie (dnes leží na turecké straně turecko-arménské hranice). Arméni se zčásti rozprchli do hor Kavkazu, zčásti do cizích zemí, kde založili diaspory (např. na Krymu) a část odešla dál na západ a založila knížectví v anatolské Kilikii, které sahalo až ke Středozemnímu moři; aby se odlišilo od původní (Velké) Arménie, nazývá se i jako Malá Arménie. Kilikie byla původně byzantská, ale Seldžuci uštědřili Byzanci r. 1071 u Mantzikertu takovu porážku, že Byzanc byla zatlačena v podstatě na pobřeží Středozemního moře.
Seldžuci bitvu u Mantzikertu neměli v plánu, tou dobou táhli do Egypta a vrátili se po zprávě, že na ně táhne byzantský císař. Po eliminaci Byzance obnovili tlak na Egypt, který sice nedobyli, ale obsadili Syropalestinu i s Jeruzalémem. A celý tento turecký nápor vedl na evropské straně ke křížovým tažením - oficiálně na podporu napadených východních křesťanů, ale ztráta Jeruzaléma tomu dodala značný emoční náboj. Křižáci táhnoucí po souši tedy prošli byzantským územím, pak právě územím Malé Arménie a za stálého tureckého napadání mohli dojít až k Jeruzalému.

První kruciáta vrcholila obsazením Jeruzaléma a založením Jeruzalémského království. K tomu patřily podřízené přímořské státečky, na sever od království ještě hrabství Tripolis (velice zhruba dnešní Libanon) a severně knížectví antiochijské (velice zhruba pobřeží dnešní Sýrie, sama Antiochie leží na turecké straně syrsko-turecké hranice). A východně od Antiochie ještě leželo hrabství Edessa, jehož panovník Balduin le Bourg si vzal za ženu arménskou princeznu Morfii. Balduin zdědil po svém strýci Balduinovi I. titul jeruzalémského krále, a tak se jeho Melisenda stala panovnicí a matkou v nejstarší linii jeruzalémských králů.

Arméni platili za vrtkavé spojence, střetli se např. s templáři o příhraniční hrady. Jinak ale stále pomáhali průchodu dalších vln křižáků a za pomoc říšskému vojsku Fridricha Barbarossy dostali arménští vládci královský titul od Fridrichova syna Jindřicha VI. (Fridrich mezitím zemřel).

Arméni a Mongolové
Další kočovnickou vlnu směřující přes Persii na Kavkaz představovali Mongolové. Jejich expanze šla rychle. R. 1206 sjednotil Čingischán mongolské kmeny, r. 1218 došel mongolský vojevůdce k řece Syrdarje, kde napadl turecké Karachitajce; to byl mimochodem první turecký kmen, který přijal islám, a může to symbolizovat nebezpečí, které Mongolové islámu přinesou. Turci neprozřetelně oloupili mongolskou karavanu, a tak r. 1219 vpadnou Mongolové vedení samotným Čingischánem za Syrdarju do r. 1220 obsadí celou Transoxánii (zemi mezi Amudarjou a Syrdarjou, zhruba dnešní Uzbekistán) i s centry Bucharou a Samarkandem. Jižně od Amudarji vyženou do r. 1230 Turky z Chorézmu - ti odejdou rovněž přes Persii do Sýrie, bude o nich ještě řeč. Do r. 1240 ovládnou celou Persii, vpadnou na Kavkaz a r. 1243 napadnou Seldžuky v Anatolii.

Kilikijští Arméni navážou po vzoru Velkých Arménů kontakty s Mongoly. Král Hethum I. (1230-1271) pošle r. 1247 svého bratra Sembata k chánovi Güyükovi (nejstarší syn Ögödeje), ten se vrací r. 1250. Hethum i Sembat pak r. 1254 odejdou k chánovi Möngkemu a ze Samarkandu odesílají list kyperskému králi Jindřichovi I. o tom, jak Mongolové nechávají křesťanům náboženskou svobodu. Tento list si přečetl za svého kyperského pobytu před sedmou křížovou výpravou francouzský král Ludvík IX.
Nové mongolské tažení na západ podnikne z pověření svého bratra Möngkeho Hülegü. Hülegü dostal titul íl-chán, tedy místo-chán, a zakládá v Persii další stát zvaný ílchanát. Roku 1258 za pomoci Arménů dobude Bagdád a zavraždí tamního chalífu, čímž instituce chalifátu po 500 letech končí (bagdádským křesťanům naopak neublížil). Hülegü přesouvá centrum Persie na severovýchod do Tebrízu. Odtud r. 1259 opět s pomocí Arménů dobude na Egyptu syrská města Aleppo a Damašek, ale r. 1260 utrpí od Egypta zásadní porážku u Ajn Džalútu a syrské území ztrácí.
Egypt pak žádá po Arménii zrušení aliance s Mongoly, je odmítnut, útočí, a protože mongolské posily přišly pozdě, Arménie ztrácí kus území. Současně r. 1268 Egypt rozvrací celé antiochijské knížectví, spojence Arménie.

Leon II. (1270-1289) shání pomoc na Západě a je ochoten uzavřít církevní unii s Římem, čemuž ale odporují kněží z Velké Arménie. Hethum II. (1289-1307) musí odrážet pokračující nápor Egypta, který r. 1291 dobyl Akkon a vyhnal všechny křižáky do moře. Roku 1292 Egypt obsazuje arménskou metropoli Hromklu, Hethum prchá do Sísu a píše papeži dopis o pomoc, ve kterém akceptuje církevní unii. Vzhledem k trvající alianci s Mongoly se rýsuje protiegyptská koaliace Mongolů, Arménů a Kypru, která na evropské straně slibuji naději na novou křížovou výpravu.

Mongolové
S Mongoly byly vždycky nějaké potíže. Když udeřili na hcorezemské Turky, tak je vyhnali až k Edesse. Tam je zkontaktovali Egypťané, když se r. 1244 chystala bitva mezi všemi křižáckými státy a jejich spojenci z Damašku právě proti Egyptu. Chorezemští Turci vytáhli na jih Palestiny, cestou zpustošili nechráněný Jeruzalém (mj. vykopali kosti z hrobů jeruzalémských králů) a v bitvě u La Forbie tito Turci rozhodující měrou přispěli k porážce křižáků. Posledních padesát let pak křižácké osídlení fungovalo jen u moře a spojení mezi přístavy probíhalo také hlavně po moři.
Mongolové dále zanechali špatné jméno svým řáděním v Evropě r. 1241/2, takže Jeruzalémské království považovalo Mongoly za ještě horší hrozbu než Egypťany. Když se chystala r. 1260 bitva mezi Mongoly a Egyptem, nechali jeruzalémští křižáci Egypťanům volný průchod, takže ti mohli porazit Mongoly u Ajn Džalútu.
Další potíž nastala při možných aliancích křesťanů s Mongoly. Když se o alianci zajímal Ludvík IX., dostal odpověď, že musí přijmout mongolskou nadvládu. Ludvík si pak vyčítal, že se do takového jednání vůbec zapletl.
Nadvládu ale přijali Arméni a s nimi i antiochijské knížectví a tripolské hrabství; lépe vazalský vztah než zničení od Egypta. To ale mělo ten dopad, že po Egypt začal útočit na Armény i ony menší křižácké státečky. Roku 1268 dobyl Egypt Antiochii a r. 1289 obsadí tripolské hrabství.
Když už se Mongolové uvolili jednat s Evropany jako rovný s rovným donutila je k tomu jejich vlastní slabost, která vznikla v důsledku rozpadu mongolské říše na navzájem soupeřící chanáty. Tyto chanáty pak nemohly poskytnout plnou pomoc, jak se ukázalo i v událostech kolem r. 1300.

Mongolské chanáty se rozpadly na dva hlavní bloky. První byl čagatajský chanát v původním Mongolsku spojený s kipčackým chanátem nebo-li Zlatou Hordou v jižním Rusku a severním Kavkazu. Druhý blok tvořil chanát v Číně (mongolská byla dynastie Jüan v letech 1271-1368) s perským ílchanátem. Tento blok ovládal hedvábnou cestu v linii Peking - Tebríz - Ayas, což byl přístav v Malé Arménii. Ayas byl kolem r. 1300 hlavním přístavem křesťanské Levanty, tady také nastoupil r. 1271 asijskou část cesty Marco Polo. K prvnímu bloku se přidal jako dlaší spojenec Egypt, takže ílchanát náhle zápasil se dvěma rovnocennými soupeři a pokud zrovna válčil na Kavkaze se Zlatou Hordou, měl Egypt volné ruce v Sýrii.

Evropa vkládala do Mongolů naděje, které se nevyplnily. Vojenská pomoc vypadala seriózně, ale plané byly naděje na christianizaci Mongolů. Mongolové sice tolerovali křesťanská vyznání, ale to byla praxe vztažená na všechna náboženství další. Navíc křesťané, na které Mongolové narazili jako první a kteří Mongoly spíše ovlivnili, byli heretici typu nestoriánů, kteří sem uprchli před pronásledováním ze strany ortodoxní Byzance. Naděje vkládané v Mongoly se spojovaly s vírou v říši krále Jana, což měl být mocný křesťanský král sídlící blízko ráje, odkud byli vyhnáni Adam s Evou. Příchod krále Jana už byl spojován s příchodem konce světa, což jen ukazuje, že naděje Evropanů ohledně Východu už vstupovaly do říše snů.
Nakonec ílcháni počínaje Gazanem (1295-1304) sami přestoupili na islám a mongolský vojevůdce Bilarghu požadoval po Arménech povolení ke stavbám mešit. Když to Hethum II. odmítl, Bilarghu ho r. 1307 nechal popravit. Byl za to potrestán, ale náboženský obrat už byl jasný.

Plánování kruciáty po r. 1291
V celé Levantě zbyl západním křesťanům pouze Kypr a Malá Arménie, která jevila ochotu ke spolupráci a výhledově i k církevní unii. Pro další křížové úsilí bylo podstatné, že papež Mikuláš IV. r. 1292 stanovil, že obrana Arménie je z hlediska odpustků totéž co obrana Svaté země. Následovala zmíněná několikaletá cesta velmistra templářů Molaye po Evropě spojená s mobilizací sil. Spouštěčem akce pak bylo tažení ílchána Gazana na podzim 1299.
Gazan vytáhl do Sýrie a oznámil to na Kypr dvěma listy z října a listopadu 1299. Nezafungovala ale synchronizace, Gazan už byl měsíc na tažení a když se v lednu 1300 vylodila část Kypřanů v Asii (Guy z Ibelinu, Jan z Gibeletu), byl už Gazan na odchodu. Ohlásil ale úmysl vtrhnout do Sýrie na podzim r. 1300. To potvrdí jeho poslové, kteří v létě toho roku putovali na Kypr i k papeži. Templáři svolali na konec června generální kapitulu všech francouzských provincií a vyslali na Východ stovky vojáků. Hmatatelným výsledkem bylo postavení spojeneckého loďstva v počtu šestnácti galér (pod vlajkami ílchanátu), které pustošily od července africké a levantské pobřeží. Flotila nic nedobyla, ale byla manifestována možnost a ochota jednotné akce křižáků a Mongolů.
Gazan potvrdil listem do Arménie, že chystá tažení v listopadu a očekává pomoc ze Západu. Koncem září skutečně vytáhne z Tebrízu a dá to vědět opět do Arménie. Tam už jsou nachystaní Guy z Ibelinu a Jan z Gibeletu (buď zůstali od ledna na pevnině, ale spíše opět přijeli). V listopadu 1300 tak z Kypru vytáhne vojsko pod vedením králova bratra Amauryho a s ním tamní templáři a johaniti. Vojsko obsadí ostrůvek Ruád na dohled od syrské Tortosy, městské pevnosti, kterou měli do konce křižáckých států ve vlastnictví templáři. Ruád měl fungovat jako předpolí pro invazi na pevninu a malé skupinky křižáků tam už pronikají na průzkumné boje.
Gazan ale odkládá tažení kvůli velké zimě, což se křižáci dozvídají v únoru 1301. Stahují tedy skupinky z pevniny na Ruád a radí se, co dál. Ruád je malý ostrov o rozloze 700 x 400 metrů, není vhodný stálé shromáždění vojska, bylo tedy dohodnuto, že na Ruádu zůstanou templáři a zbytek vojska se odebere na Kypr do pohotovosti. Papež Bonifác VIII. pak bulou z 13. listopadu 1301 Ruád templářům daruje.
Gazan ale zůstává pasivní, resp. navazuje kontakty s Egyptem a částečně klidní vztahy. Roku 1302 dává vědět po poslech že tažení odkládá o rok, a do toho řeší odboj svého bratrance. Toho využije Egypt k napadení Arménie v červenci 1302 a k napadení Ruádu, který kapituluje v září 1302. Gazan nakonec skutečně podnikne tažení r. 1303, ale stahuje se po porážkách u Homsu u Šábu (poblíž Damašku).
Templáři byli opět podezírání ze zrady nebo zbabělosti, protože na Ruádu se po prvním útoku stáhli na menší pevnost uprostřed ostrova, čímž umožnili vylodění a obležení. Na druhou stranu Ruád měl být předpolí, ne pevnost, která šla bránit. Templáři zůstali Ruád bránit, jiní odešli (i když po vzájmené dohodě). Templáři měli možná v plánu využít pevnosti, aby přečkali dobu, než přijdou posily. Jenže posily na Kypru zastihla před vyplutím zpráva o kapitulaci.

Arménie ještě nějakou dobu odolávala. Bratr Hethuma II. Ošin (1307-1320) uzavřel církevní unii s Římem, čímž navodil náboženský rozkol s arménskou církví. Poslední arménský král Leon IV. umírá r. 1341 a trůn přebírá díky dynastickým i politickým svazkům lusignanská dynastie z Kypru. Roku 1375 Egypťané dobyli arménské hlavní město Sís a poslední král z lusignanské dynastie Leon V. byl zajat. Po výkupu ze zajetí dožil v Paříži, kde stále propagoval křížovou výpravu. Umírá r. 1393, tři roky před kruciátou vedenou Zikmundem Lucemburským, která ale končí těžkou porážkou u Nikopole.

Církev :: Re:

2024-04-27T20:04:35+02:00

chyba