Neznámé vody oceánu obývaly v myslích Evropanů fantastické obludy a zázračné ostrovy s tvory na pomezí zvířat a lidí. Za všechny tajemná Thule, nejsevernější ostrov, ke kterému v Atlantiku doplul řecký mořeplavec Pýtheas, nebo Přeludný ostrov v kronice Gerarda z Walesu, který se zčistajasna vynořil a potápěl, dokud na něj podle rady moudrého kmeta nevystřelili zapálený šíp. V oceánu měly ležet Ostrovy blažených, které přímořští Keltové ztotožňovali se svým Avalonem. Starověké i středověké námořníky hnala touha najít tradiční legendární ostrovy jako Atlantidu nebo Lemurii.
Dominikánský mnich Jakub de Voragine sepsal ve 13. století sborník legend s názvem Zlatá legenda. Jedna legenda vypráví o nehezkém obrovi podobnému Goliášovi, kterému rodiče dali jméno Reprobus - Odmítnutý. Silný a pyšný Reprobus hledal ve světě nejmocnějšího vládce, vstoupil do služeb jakéhosi krále, který ale ukázal svou slabost, když se roztřásl před zjevením ďábla. Reprobus tedy vyhledal ďábla a sloužil mu zlem. I ďábel však ukázal slabost, když prchal před křížem, které do země vyrylo malé dítě. Reprobus se tedy rozhodl vyhledat a sloužit Kristu. Jeden poustevník mu poradil, ať přenáší lidi přes silný proud řeky, ať tam spláchne svou vinu. Obr se ujal práce s radostí, přenášel lidi i po dvou. Jedné noci vyslyšel prosbu malého dítěte. Oproti jiným dnům šla cesta ztuha, dítě se zdálo nadmíru těžké. Však se mu na břehu zjevilo jako Kristus, který nese na svých bedrech hříchy světa, proto se zdá tak těžké... Obr tak získal nové jméno - Přenašeč Krista, řecky Christo-phoros, česky Kryštof.
Učebnicové pojetí uvádí počátek novověku rokem 1492. Určit takové přesné datum nebo akt pro začátek nové epochy je samozřejmě spektakulární a umělé. Stejně kontroverzní ale může být i dělení epoch na starověk, středověk a novověk. Odráží myšlení italských humanistů, kteří spatřovali starý věk v antice, temný a tmářský věk ve středním, přechodném věku, a světlé zítřky ve svém, novém věku. A takové dělení přijímá i celá západní civilizace, ačkoli by se pro její jednotlivá území teoreticky dalo vymyslet třeba jiné dělení a třeba i přesnější. Irelevantní může být takové dělení pro jiné světadíly. Indiáni přistáním Kolumba nevkročili rázem do novověku, žili v něčem, co odpovídá někdejšímu evropskému pravěku nebo v případě indiánských civilizací evropskému starověku.
Rytíři měli jako jiná skupina svoji vlastní kulturu, které velmi rychle ovlivnila šlechtické prostředí, dalo by se říct splynula se šlechtickým prostředím. Vždyť všichni rytíři byli příslušníci šlechty. Aktualisovaný článek
Autor se již podruhé pokouší vyložit dosud nerozluštěný opis reversní strany tzv. Svatováclavského denáru a navrhuje jeho nové čtení ADALBER(T)VS. Z nálezových okolností této mince výhradně v pokladech z Pobaltí z poč. XI. století pak dovozuje, že by se mohlo jednat o denár svatého Vojtěcha, určený pro jeho tragickou misijní cestu k pohanským Prusům. To by mohl potvrzovat i nápis ve středu mincovního pole, který se dá vyložit jakožto LVX (= světlo), celková symbolika denáru s opisy VENCIEZLIVVS (+) (= obraz kříže) na aversu a ADALBERTVVS (LVX) na reversu by pak vyznívala jako „mučedník Václav přináší Kristův kříž, biskup a misionář Vojtěch přináší světlo víry
Cílem aktualisovaného článku je přiblížit neznalým středověké válečnictví a ujasnit si některé pojmy. Zaměřím se na oblast našeho státu v období 12. - 14. století.
Já mezi duchy nejsem mocný duch; ale jestliže chceš, abych byl tvůj druh při putování živobytím, dobrá, já se ti poddán cítím a od této chvilky již jsem tvůj, jsem tvůj tovaryš, a jestliže vhod se ti zdám, budu tvůj sluha, tvůj chám. Mefistofeles Faustovi
PRSTEN BISKUPA A PAPEŽE Boj o investituru mezi papežstvím a císařstvím, spor o to, kdo bude dosazovat do úřadu biskupy, a tím mít moc nad nimi i nad jejich volbou, skončil kompromisem, tzv. Konkordátem Wormským r. 1122. Císař jako zástupce světské moci odevzdal biskupovi berlu, papež prsten.
Panovník byl již ve starověku chápán jako osoba stojící mezi nebem a zemí, prostředník mezi smrtelníky a bohy (Bohem) – Kristus je často na středověkých iluminacích zobrazován jako trůnící král, křesťanští králové jsou připodobňováni k starozákonním vládcům (Karel Veliký je druhým Davidem). Díky své ne zcela pozemské podstatě panovník oplývá řadou nadpřirozených schopností - francouzští králové například dokáží dotykem vyléčit krtici (dětská choroba). Mladý vládce je moudrý jako stařec (zde se projevuje stáří, šediny, jako symbol životních zkušeností a především moudrosti). Zde můžeme připomenout proměnu Vladislava II., který je před svým nástupem líčen jako lehkovážný mladík (byl jedním z prvních doložených defraudantů v české historii), okamžikem převzetí vlády se z něj v očích kronikáře stává rozumný kníže (to si naopak nemyslela většina šlechty a ostatních Přemyslovců). Zrození panovníka (nebo příchod do země – Václav II.) jako nadpřirozené bytosti doprovázejí jevy, které středověký člověk chápe jako nadpřirozené (komety, hvězdy, duhy apod.). Vládcovu nadpřirozenost, sakrálno, uznávala (a pomáhala vytvářet i udržovat) i církev, která panovníkům nechávala místo v hierarchickém vidění světa.
TZV. NÁRODNÍ VLASTNOSTI Staré kmeny i novodobé národy tvoří uzavřené celky, ty se liší jazykem, kulturou nebo společensky. Panuje zvyklost přisuzovat takovým etnickým celkům určité typické národní vlastnosti, které se hledají co nejdále v minulosti. Vzácné zachované historické zprávy se pak berou za fakt a zveličují vzletnými a krásnými slovy. Ve stejně vzácně zachovaných zprávách o chování jiných etnik se hledají rozdíly, které jsou dobrou záminkou, jak si do ostatních národů rýpnout. Soupeření Slovanů a Germánů je pro tento postoj typické, proto první úvaha patří jim.